ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.395.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 395/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2003 o dovolání, které podala obviněná D. K., provdaná F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 To 84/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná D. K., provdaná F., (dále jen D. F.) byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 40 T 13/99, uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustila tím, že v období od počátku roku 1996 do 22. 5. 1997 nejprve jako ředitelka a od 3. 1. 1997 jako jednatelka společnosti A., s. r. o., se sídlem v P., T. ul., pod nepravdivým příslibem vysokého zhodnocení ve formě provize z vložených finančních prostředků a s předstíráním výnosných podnikatelských aktivit společnosti, jež jsou schopny toto zhodnocení zajistit, vylákala od klientů společnosti buď na základě uzavřených smluv, či vystavených směnek peněžní vklady, případně přesvědčovala klienty, aby vklady vložené v průběhu roku 1995 do pražské pobočky agentury K.-H samostatně stíhaného R. H. nevybírali a ponechali je nadále ve společnosti A., s. r. o., která je dne 22. 3. 1996 na základě dohody s R. H. převzala, ačkoli si byla vědoma toho, že takto přijaté finanční prostředky se používají jednak na zajištění chodu společnosti a jednak pro soukromou potřebu její a jejího manžela, tj. samostatně obžalovaného Ing. P. K., aniž by bylo realizováno slibované zhodnocení a společností A., s. r. o., ani nebyla vyvíjena žádná větší podnikatelská aktivita, jež by vůbec umožnila alespoň zčásti zajistit návratnost vložených finančních prostředků, což mělo za následek, že společnost nebyla schopna vložené vklady buď zcela, nebo částečně vrátit a klientům vyjmenovaným ve výroku o vině tak byla způsobena škoda na majetku v celkové výši 23 592 485,- Kč.
Za to byla obviněná D. F. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, k jehož výkonu byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Současně byl obviněné podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu 3 roky.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadla obviněná D. F. odvoláním, které Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 To 84/02, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněné a jejímu obhájci doručen dne 4. 12. 2002, příslušnému státnímu zastupitelství dne 3. 12. 2002.
Proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná D. F. dne 31. 1. 2003 dovolání, které opřela o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná je toho názoru, že svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Podle jejího tvrzení od žádného z klientů společnosti, kde byla zaměstnána, nevylákala peníze pod nepravdivým příslibem vysokého zhodnocení s úmyslem klienta poškodit. Jak dále uvádí, nebylo prokázáno, že by přijímala peníze s vědomím, že je její zaměstnavatel nebude schopen ve smluvené době vrátit. Podle názoru obviněné každý klient byl podrobně informován o investicích do společnosti A., s. r. o. Peníze od klientů obviněná podle svého tvrzení nevyužívala pro svoji osobní potřebu, přičemž navíc byla pouhým zaměstnancem, protože funkci jednatelky fakticky nevykonávala. Obviněná dále nepovažuje za pravdivý závěr, že by společnost A., s. r. o., nevyvíjela žádné větší podnikatelské aktivity s cílem zhodnotit vklady. Obviněná současně nesouhlasí s výší škody, neboť se domnívá, že ona sama žádnou škodu nezpůsobila a tato není ani hodnověrně doložena, protože vypracovaný znalecký posudek nemůže jako důkaz obstát. Soudy činné dříve ve věci se podle názoru obviněné zcela nevypořádaly rovněž s posouzením hospodaření společnosti A., s. r. o., a důvodů, které vedly k jejímu úpadku.
Závěrem svého dovolání obviněná D. F. uvádí, že svým jednáním nenaplnila objektivní ani subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné D. F. do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněné D. F. podané proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. M. V., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 31. 1. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněná poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace uplatněného dovolacího důvodu obviněná D. F. v dovolání především uvedla, že podle jejího názoru od klientů žádné peníze pod nepravdivým příslibem nevylákala, navíc s vědomím, že je její zaměstnavatel nebude moci vrátit, vybrané peníze nevyužívala pro svoji osobní potřebu, dále nesouhlasí s tvrzením, že by společnost A., s. r. o., nevyvíjela žádné větší podnikatelské aktivity s cílem zhodnotit vklady. Obviněná současně napadá zjištění výše škody, kterou nepovažuje za hodnověrně doloženou. V naznačeném rozsahu tedy obviněná shledává pochybení a tím i naplnění uplatněného dovolacího důvodu v nesprávných skutkových zjištěních, resp. v nesprávném hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné D. F. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněná spáchala skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Tyto skutkové okolnosti obsažené v popisu skutku pak poskytují spolehlivý podklad pro naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož spácháním byla obviněná uznána vinnou. V naznačeném rozsahu námitek tedy obviněná i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podala dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu.
Ve zbylém rozsahu svých dovolacích námitek potom obviněná D. F. uvedla, že se nedopustila trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť podle jejího mínění nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu, přičemž současně uvádí, že se takového jednání ani nemohla dopustit, protože byla pouze zaměstnancem společnosti A., s. r. o.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že závěr o tom, zda je naplněna objektivní a subjektivní zavinění stránka trestného činu ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Při zjišťování potřebných okolností se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam.
Pokud jde o objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., naplní ji ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci dříve činnými soudy a vyjádřených především ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze, případně v odůvodnění tohoto rozhodnutí, obviněná D. F. zejména pod nepravdivým příslibem vysokého zhodnocení ve formě provize z vložených finančních prostředků a s předstíráním výnosných podnikatelských aktivit společnosti A., s. r. o., jež měly být schopny toto zhodnocení zajistit (tedy uvedla někoho v omyl), vylákala od klientů společnosti peněžní vklady, případně přesvědčovala klienty, aby vklady vložené nevybírali, ačkoli si byla vědoma toho, že takto přijaté finanční prostředky se používají jednak na zajištění chodu společnosti a jednak pro soukromou potřebu její a jejího manžela (tedy sebe a jiného obohatila), aniž by bylo realizováno slibované zhodnocení a společností A., s. r. o., ani nebyla vyvíjena žádná větší podnikatelská aktivita, jež by vůbec umožnila zajistit návratnost vložených finančních prostředků, což mělo za následek, že jmenovaným klientům byla způsobena škoda na majetku v celkové výši 23 592 485,- Kč (tedy vznikla na cizím majetku škoda velkého rozsahu). Právní hodnocení vyúsťující do právního závěru, který učinily soudy obou stupňů a podle něhož obviněná jednala tak, jak předpokládá citovaná skutková podstata trestného činu podvodu, a způsobila tím následek zde vyžadovaný, přičemž je nepochybná i existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a následkem, je tudíž závěrem správným, neboť zákonné znaky objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. byly naplněny.
Obviněná D. F. v rámci svých námitek napadla právní kvalifikaci i ohledně subjektivní stránky, když zejména tvrdila, že v době vybírání vkladů nejednala v úmyslu peníze nevrátit, případně ani s vědomím, že nebude schopna ona či její zaměstnavatel peníze vrátit. Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. je trestným činem úmyslným, tudíž obviněná D. F. musela jednat buď v úmyslu přímém, nebo alespoň nepřímém [§4 písm. a), b) tr. zák.]. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů ve vztahu k subjektivní stránce, jak již bylo výše zmíněno, vyplývá, že obviněná mimo jiné pod nepravdivým příslibem a s předstíráním výnosných aktivit vylákala od klientů vklady, ačkoli si byla vědoma, že se přijaté prostředky používají na zajištění chodu společnosti a na soukromé potřeby její a jejího manžela, přičemž společnost A., s. r. o., ani nevyvíjela potřebné aktivity umožňující návratnost vložených prostředků. Popsané formulace spolu s ostatními okolnostmi uvedenými ve skutkových zjištěních dostatečně vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněné, která zjevně alespoň věděla o možnosti porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že je způsobí, s tím byla přinejmenším srozuměna, což značí, že obviněná jednala alespoň v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Naplněna tak byla i subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněné by tak bylo možno učinit jen na podkladě jiných skutkových zjištění, resp. po odhlédnutí od citovaných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení důkazů a za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Přezkoumávat či dokonce měnit skutkový stav na podkladě dovolání však nelze, jak již bylo výše zdůrazněno.
K námitce obviněné D. F., že ve společnosti A., s. r. o., byla pouze zaměstnancem, protože funkci jednatelky fakticky nevykonávala, tudíž se popsaného jednání ani nemohla dopustit, Nejvyšší soud uvádí, že skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. nevyžaduje žádnou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se tedy v obecném smyslu může dopustit kterákoli osoba, pokud splňuje základní předpoklady trestní odpovědnosti (věk, příčetnost), a to bez ohledu na její pracovní zařazení či postavení. Rozhodujícím kritériem zde zůstává pouze naplnění všech potřebných znaků skutkové podstaty trestného činu. K tomu a ke spáchání trestného činu podvodu, jak je zřejmé i ze shora učiněných závěrů Nejvyššího soudu, v případě obviněné D. F. skutečně došlo.
Právní kvalifikace obsažená v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze, resp. v jemu předcházejícím rozsudku Městského soudu v Praze tedy odpovídá zákonu i zjištěnému skutkovému stavu a nedošlo tak k porušení hmotně právního ustanovení trestního zákona ani k jeho chybnému použití, jak tvrdí obviněná. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebyl v předmětné trestní věci naplněn a napadené rozhodnutí na něm proto nespočívá. Podané dovolání obviněné je tak zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněná D. F. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však předmětné dovolání bylo opřeno částečně o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y