ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.5.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 5/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2003 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 5 To 284/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 90/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. M. S. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. 9 T 90/2001, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 15. 6. 2001 v 7.50 hod. v B. jako řidič osobního automobilu Škoda Felicia Combi, při jízdě po ulici T. ve směru od ulice Ú. na křižovatce s ulicí T. a při odbočování vlevo na tuto ulici nedal přednost v jízdě protijedoucímu osobnímu automobilu Toyota Corrola, řízenému M. K., který přijížděl po ulici T. ve směru k ulici Ú. rychlostí 50,7 až 59,4 km/hod., což byla rychlost v místě nepovolená a nepřiměřená dopravní situaci, v důsledku toho došlo ke střetu obou vozidel a ke zranění spolujezdce M. K. A. Z., který utrpěl víceúlomkovou zlomeninu dolního konce pravé pažní kosti, což bylo soudním znalcem hodnoceno jako zranění těžké.
Za to byl obviněný Ing. M. S. odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
Tento rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 5 To 284/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení byl obviněnému doručen dne 23. 9. 2002, jeho obhájci dne 12. 9. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 10. 9. 2002.
Uvedené usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný Ing. M. S. dne 31. 10. 2002 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný uvádí, že odvolací soud nesprávně hmotně právně posoudil skutkový stav věci, který byl na základě provedených důkazů zjištěn, a nesprávně vyložil některá ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Obviněný tvrdí, že v místě střetu nebyly dopravním značením označeny dva jízdní pruhy. Faktická situace proto podle jeho názoru neumožňovala řidiči protijedoucího vozidla, aby jel zprava podél stojící kolony vozidel. Obviněný se domnívá, že porušení dopravních předpisů se proto dopustil řidič M. K., který podjížděl automobil nezjištěné řidičky zprava.
Obviněný dále poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení, podle kterého ve smyslu §12 odst. 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích nemusí být jízdní pruhy na vozovce vyznačeny, přičemž pojem jízdní pruh je vymezen v §2 písm. t) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru obviněného se však zmíněné ustanovení §12 odst. 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích na předmětnou situaci nevztahuje, neboť odkazuje na ustanovení §12 odst. 3 a 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, které nelze při dané dopravní situaci použít. Domnívá se, že mělo být užito ustanovení §12 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, jelikož zde je obsažena speciální úprava způsobu jízdy na pozemní komunikaci v obci. Toto ustanovení uvádí, že v obci na pozemní komunikaci o dvou nebo více jízdních pruzích vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy smí řidič motorového vozidla užívat k jízdě kteréhokoli jízdního pruhu. Důkazem z opaku vyplývá, že pokud na vozovce v jednom směru jízdy nebyly vyznačeny dva pruhy, smí řidič k jízdě v tomto směru použít pouze jeden jízdní pruh. Obviněný doplňuje, že naznačený výklad dává odlišný náhled na právní kvalifikaci vzniklé dopravní nehody, podle kterého se on sám nedopustil porušení pravidel silničního provozu a nebylo tudíž ani dáno jeho zavinění, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti.
Závěrem podaného dovolání obviněný Ing. M. S. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a sám obviněného rozsudkem zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání obviněného Ing. M. S. uvedla, že je třeba přisvědčit argumentaci soudů obou stupňů, pokud učinily právní závěr o tom, že obviněný porušil pravidla o provozu na pozemních komunikacích, přičemž tato skutečnost je v příčinné souvislosti se způsobeným následkem, a dále doplňuje argumentaci týkající se výkladu ustanovení §12 odst. 1, 2, 3 a 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265j tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou v podaném dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. M. S. proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. P., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Brně dne 31. 10. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uplatněný dovolací důvod obviněný Ing. M. S. konkretizoval tím, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §12 odst. 5 a 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích, když správně mělo být podle jeho názoru použito ustanovení §12 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, z čehož dále podle jeho názoru vyplývá, že se porušení žádného pravidla silničního provozu nedopustil a tudíž ani nespáchal trestný čin.
V návaznosti na citovanou námitku obviněného Nejvyšší soud uvádí následující. Pokud jde o skutková zjištění, na jejichž podkladě došlo k odsouzení obviněného Ing. M. S. a která se týkají především faktického vzhledu křižovatky, na níž došlo k předmětné kolizi, souvisejícího dopravního značení a okolností vzniku předmětné kolize, tato jsou podána zejména ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, případně doplněna v jeho odůvodnění, přičemž se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací. Správnost a úplnost uvedených skutkových zjištění Nejvyšší soud v řízení o dovolání není oprávněn přezkoumávat, proto z nich vycházel i v otázce právního posouzení a učinil tyto závěry.
Ustanovení §12 zákona o provozu na pozemních komunikacích upravuje jízdu v pruzích. Jeho odst. 1 je vzhledem k návětí speciálním pravidlem pro jízdu mimo obec na pozemní komunikaci o dvou nebo více jízdních pruzích vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy, odst. 2, na který poukazuje v dovolání obviněný, je potom speciálním ustanovením pro jízdu v obci na pozemní komunikaci o dvou nebo více jízdních pruzích vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy. Jak je však zřejmé ze skutkových zjištění učiněných ve věci soudy dříve činnými, na které bylo výše odkázáno, vzhledem k podmínkám své aplikace nelze ani jedno ze zmíněných ustanovení pro předmětnou kolizi automobilů řízených obviněným Ing. M. S. a řidičem M. K. použít, neboť se jednalo o jízdu v obci na pozemní komunikaci bez jízdních pruhů vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy.
V takovém případě je proto nutné při posouzení skutku z naznačeného pohledu mimo jiné zohlednit obecné ustanovení §12 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, které se sice rovněž vztahuje na jízdu na pozemní komunikaci o dvou nebo více jízdních pruzích v jednom směru jízdy, avšak bez podmínky, že jsou vyznačeny na vozovce. Nejsou-li tedy jízdní pruhy na vozovce vyznačeny, rozumí se podle §12 odst. 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích pro účely jeho ustanovení §12 odst. 3 a 5 jízdním pruhem část vozovky dovolující jízdu vozidel jiných než dvoukolových (motocyklů) v jízdním pruhu za sebou. V předmětném případě činila šíře vozovky 5,3 m, což jízdu ve dvou pruzích, jak současně vyplynulo z důkazů i z faktického jednání zúčastněných řidičů, umožňovalo. Vzhledem ke splnění i dalších podmínek stanovených v §12 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích (vytvoření souvislého proudu vozidel) bylo užití tohoto ustanovení při hodnocení shora popsaného skutkového stavu správné.
Z uvedeného závěru je zřejmé, že jednání řidiče M. K. bylo – pokud jde o jízdu v nevyznačeném pravém jízdním pruhu – v souladu se zákonem o provozu na pozemních komunikacích, naopak jednání obviněného bylo v rozporu s ustanovením o odbočování ve smyslu §21 odst. 5 tohoto zákona, což mělo za následek způsobení předmětné dopravní nehody. V návaznosti na zmíněné zjištění soudy činné dříve ve věci správně posoudily jednání obviněného jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Porušení povinností řidičem M. K. a jeho spoluzavinění na předmětné dopravní nehodě pak našlo výraz v tom, že skutek spáchaný obviněným Ing. M. S. byl právně posouzen podle citovaného mírnějšího ustanovení trestního zákona, a nikoli též jako porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák., jak by tomu mohlo být za jiné situace, kdyby se na porušení dopravních předpisů nepodílel i řidič M. K.
Obviněný Ing. M. S. ve svém dovolání uplatnil námitku týkající se nesprávného právního posouzení skutku, konkrétně vadu v použití zákona o provozu na pozemních komunikacích, z čehož dále dovozoval neexistenci svého zavinění na shora citovaném následku, tedy dopravní nehody a zranění poškozeného. Uvedenou námitku však Nejvyšší soud, jak je zřejmé z popsaných závěrů, shledal zjevně neopodstatněnou. Obdobný názor obviněný vyslovil již v řízení před soudem prvního stupně i v odvolání, o kterém rozhodoval soud druhého stupně, přičemž obě tyto instance se s ním v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Nejvyšší soud se tedy s jejich závěry v podstatě ztotožnil a neshledal nic, co by mohlo jejich právní posouzení zpochybnit.
Jednalo se však o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud ji z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnou. Podané dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, přičemž nebylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y