ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.663.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 663/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2003 o dovolání, které podala obviněná I. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 13 To 433/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 156/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná I. L. byla rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 2 T 156/2002, uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství, kterého se dopustila tím, že dne 9. 8. 2002 kolem 21.00 hod. v R., v O. ulici, společně s další osobou, jejíž totožnost se nepodařilo zjistit, přepadli M. S., kterému obviněná přes jím kladený odpor z kapsy kalhot vytáhla peněženku, a poté, co další nezjištěná osoba zezadu udeřila poškozeného do krku a tento upadl na zem, mu obviněná z peněženky odcizila částku 2.850,- Kč a sázkový tiket Sportky.
Za to byla obviněná I. L. odsouzena podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, k jehož výkonu byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného M. S. na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Rakovníku napadla obviněná I. L. odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 13 To 433/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněné a jejímu obhájci doručen dne 21. 2. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 24. 2. 2003.
Usnesení Krajského soudu v Praze napadla obviněná I. L. dne 20. 4. 2003 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž napadla jak výrok o vině, tak i výrok o trestu. Obviněná uvádí, že pojmovým znakem trestného činu loupeže je použití násilí, což však v jejím případě nebylo prokázáno. Má za to, že při odcizení se nedopustila jakéhokoli násilí, a tvrdí, že totéž potvrdil i poškozený, který jako původce násilí označil jinou osobu, kterou se nepodařilo zjistit. Obviněná se přitom domnívá, že o tom, zda se jednání vůči poškozenému zúčastnil ještě někdo jiný, lze mít důvodné pochybnosti, neboť o účasti dvou osob svědčí pouze neurčitý lékařský nález, v němž je konstatováno zranění poškozeného. Obviněná dále uvádí, že její výpověď byla zhodnocena jako krajně nevěrohodná, výpovědi poškozeného ve věci dříve činné soudy uvěřily, ačkoli byl v době útoku v podnapilém stavu.
Závěrem podaného dovolání obviněná I. L. uvádí, že její jednání mělo být kvalifikováno jen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., a nikoli jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a aby mu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné I. L. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že obviněná ve svém podání namítá toliko nesprávnost hodnocení provedených důkazů a napadá skutková zjištění učiněná soudy. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je však dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávná skutková zjištění však podle státního zástupce dovolacím důvodem být nemohou. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou v podaném dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněné I. L. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. J. O., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Rakovníku prostřednictvím telefaxu dne 20. 4. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněná odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uplatněný dovolací důvod obviněná I. L. konkretizovala především tím, že podle jejího názoru v rámci předmětného jednání nepoužila vůči poškozenému násilí, tudíž nenaplnila všechny potřebné znaky trestného činu loupeže, dále zpochybnila zjištěný průběh skutkového děje, konkrétně účast další osoby na útoku, a současně i hodnocení důkazů, zejména výpovědí, které učinila jak obviněná, tak i poškozený, a závěrem vyjádřila názor, že celý skutek měl být kvalifikován toliko jako trestný čin krádeže. Existenci zmíněného dovolacího důvodu tak obviněná spatřuje primárně v nesprávných skutkových zjištěních učiněných ve věci dříve činnými soudy, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, přičemž tvrzenou nesprávnost v právním posouzení vyvozuje v podstatě toliko z jiných skutkových okolností, než jaká byla podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů. Podmínku pro kvalifikaci svého jednání jako jiného trestného činu, konkrétně jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., totiž dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v citovaném rozsudku Okresního soudu v Rakovníku, ale z toho, že soudy obou stupňů nezjistily takové skutkové okolnosti, jež by svědčily pouze o naplnění znaků tohoto trestného činu a nikoli trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněná se tedy domáhá, aby soudy přihlédly k jiným skutečnostem, než jaké dosud vzaly v úvahu.
Jak však vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Dovolací soud je proto vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné I. L. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněná spáchala posuzovaný skutek tak, jak je uvedeno v jeho popisu v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, tedy že mimo jiné obviněná vytáhla poškozenému peněženku z kapsy kalhot přes jím kladený odpor, a dále že poté, co poškozeného další osoba udeřila, obviněná mu z peněženky odcizila peníze a sázkový tiket. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a nikoli právní závěr, že byl spáchán trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněné I. L. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jí uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněná totiž nijak nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání obviněné I. L. vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněná I. L. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podala dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněné odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y