ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.680.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 680/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2003 o dovolání, které podal obviněný I. A., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 3 To 184/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 21/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný I. A. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 2 T 21/2001, uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že společně se spoluobviněným N. T. D. dne 9. 8. 2000 v 17:30 hod. na parkovišti před obchodním domem K. ve Z. na ulici D. bojovníků prodali policistovi, který vystupuje v tomto řízení jako utajený svědek podle §55 odst. 2 tr. řádu pod smyšleným jménem K. N. a jednal v rámci předstíraného převodu věci podle §34c zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (ve znění účinném do 31. 12. 2001), za částku 22.000,- DM dva balíčky slisované látky hnědé barvy, jeden o hmotnosti obsahu 343,73 gramů, který obsahoval 6,5 % heroinu (báze) a druhý o hmotnosti obsahu 428,98 gramů obsahující 2,7 % heroinu (báze), přičemž heroin náleží mezi omamné látky zařazené do seznamu IV. podle přílohy číslo 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách; dále byla zjištěna přítomnost chemické sloučeniny paracetamolu, což je látka, která se užívá na ředění heroinu. Současně obvinění převzali zálohu ve výši 10.000,- DM na další 3 kg kokainu, přičemž bezprostředně poté byli zadrženi zásahovou jednotkou Policie České republiky.
Za to byl obviněný I. A. podle §187 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl současně obviněným uložen trest propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. a bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadli oba obvinění odvoláními, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 3 To 184/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Opis uvedeného usnesení byl obviněnému I. A. doručen dne 19. 12. 2002, jeho obhájci dne 20. 12. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 18. 12. 2002.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný I. A. dne 21. 1. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný uvádí, že soudy činné dříve ve věci podle jeho názoru celou věc nesprávně posoudily, neboť skutkový děj, kterého se účastnil, byl policejní provokací. Obviněný se domnívá, že Policie České republiky sama děj iniciovala a skrytě ho řídila pomocí osoby jménem R. a dalších. Jak dále tvrdí, ačkoli Policie České republiky věděla, že fakticky provádí operaci, která není v souladu se zákonným rámcem, tedy s ustanovením o používání policejního agenta ve smyslu §34b tehdy platného a účinného zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, několik měsíců v této provokační akci pokračovala a aby se vyhnula rozporu se zákonným rámcem, v okamžiku, kdy věc začala být projednávána před orgány činnými v trestním řízení, pokryla jednání osoby jménem R. jejím pojmenováním jako osoby jednající ve prospěch Policie České republiky. Podle názoru obviněného se tak Policie České republiky dostala do rozporu s ustanoveními čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť jednala tak, že se rozhodla vyprovokovat spoluobviněného N. T. D. ke spáchání trestného činu. Soudy obou stupňů přitom na tento postup Policie České republiky podle domnění obviněného nereagovaly adekvátně tak, aby ho vyhodnotily jako vadný, a tím celou věc nesprávně posoudily, neboť jednání Policie České republiky bylo součástí skutkového děje. Obviněný v této souvislosti poukazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, které řeší obdobnou záležitost.
Obviněný I. A. proto ve svém dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí a aby sám ve smyslu §265m tr. řádu ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný podle §226 tr. řádu zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného I. A. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že podle jejího názoru posouzení, zda činnost obviněného byla iniciována a vyprovokována Policií České republiky, je závěrem právním, tudíž případné pochybení v tomto směru může naplnit uplatněný dovolací důvod. Po konstatování rozhodných zjištění soudů činných dříve ve věci vyjádřila státní zástupkyně názor, že tyto soudy postupovaly správně, jestliže činnost Policie České republiky posoudily jako zákonnou, a současně je správná a bez vad i právní kvalifikace skutku. Státní zástupkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, jímž bylo mimo jiné zamítnuto odvolání obviněného I. A. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl tento obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. F., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Brně dne 21. 1. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněný především uvedl, že soudy činné dříve ve věci podle jeho názoru celou věc nesprávně posoudily, neboť skutkový děj, kterého se účastnil, proběhl jiným způsobem, protože byl policejní provokací, Policie České republiky ho sama iniciovala a skrytě řídila pomocí osoby jménem R. a dalších, a obviněný má tudíž za to, že se tak postup Policie České republiky dostal do rozporu s ustanoveními čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Existenci zmíněného dovolacího důvodu tak obviněný I. A. spatřuje primárně v nesprávných skutkových zjištěních učiněných soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, protože tvrzenou nesprávnost v právním posouzení vyvozuje v podstatě toliko z jiných skutkových okolností, než jaké byly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů. Podmínku pro kvalifikaci svého jednání jako beztrestného totiž dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v citovaném rozsudku Krajského soudu v Brně, ale z toho, že soudy obou stupňů nezjistily takové skutkové okolnosti, jež by svědčily o tom, že jednání obviněného bylo iniciováno, resp. vyprovokováno Policií České republiky. Obviněný se tedy domáhá, aby soudy přihlédly k jiným skutečnostem, než jaké dosud vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Z formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je patrné, že předpokladem jeho existence je nesprávnost aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení z hlediska zákonnosti a přípustnosti, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný I. A. namítal nesprávnost skutkových zjištění a vadné hodnocení zákonnosti některých důkazů, jež mělo vyústit v posouzení jeho činu jako beztrestného, pak nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení, a to i ustanovení obsažených v tehdy účinném znění zákona o Policii České republiky.
Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného I. A. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek (spolu s obviněným N. T. D.) tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., spáchaného obviněným I. A. z jeho vlastní vůle, a nikoli právní závěr, že by jednání obviněného iniciovala Policie České republiky. K rozhodnutí o beztrestnosti posuzovaného skutku by mohl Nejvyšší soud dospět jen na podkladě jiného hodnocení důkazů nebo po odhlédnutí od některých důkazů, z nichž vycházely soudy v původním řízení. K tomu ovšem, jak již bylo výše uvedeno, dovolací soud není oprávněn.
Proto i když není pochyb o tom, že Policie České republiky prostřednictvím osob, které byly vyslýchány jako utajení svědci podle §55 odst. 2 tr. řádu, vstoupila do skutkového děje rozhodného v této věci, nelze učinit skutkový závěr odlišný od toho, na němž je založeno napadené rozhodnutí, totiž že by snad Policie České republiky trestnou činnost obviněného I. A. (nebo spoluobviněného N. T. D.) sama vyprovokovala nebo jinak nepřípustně iniciovala. Ostatně touto otázkou se velmi podrobně zabýval a náležitě s ní vypořádal ve svém usnesení Vrchní soud v Olomouci, který dokonce dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně právě za účelem náležitého objasnění otázky, zda ingerence Policie České republiky v posuzované věci byla její nepřípustnou provokací či nikoli. Nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99 (publikovaný pod č. 97 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), na který obviněný v této souvislosti ve svém dovolání poukazuje, se tudíž nemůže v posuzované věci uplatnit, protože žádná ze skutkových okolností, z nichž soudy obou stupňů vycházely, nesvědčí o vyprovokování trestného činu Policií České republiky, resp. osobou jednající na její pokyn. Ze skutkových okolností totiž mimo jiné vyplývá, že to byl spoluobviněný N. T. D., kdo sám jako první nabídl a poté i předal jednomu z utajených svědků drogy.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného I. A. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nijak nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, přestože se domáhá posouzení skutku jako beztrestného, ale činí tak výlučně na podkladě námitek, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů či jejich použitelnosti. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání obviněného I. A. vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů dříve činných ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný I. A. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y