ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.778.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 778/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2003 o dovolání, které podal obviněný P. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 6 To 112/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 19/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. S. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 57 T 19/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 6 To 112/02, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a dále byl uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který spáchal dílem sám a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., přičemž jednání, v němž byl tento trestný čin shledán, je popsáno pod body II./1. až 4. a II./10. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Za to byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo ve smyslu §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. řádu rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného P. S. a dalšího obviněného P. H., podaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 57 T 19/2001, v němž odvolací soud zrušil výrok o náhradě škody stran obviněného P. S. a znovu v tomto rozsahu rozhodl. Pokud jde o výrok o vině a trestu obviněného P. S., rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen rozhodnutím odvolacího soudu.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 27. 2. 2003, jeho obhájkyni dne 5. 2. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 16. 4. 2003.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 6 To 112/02, podal obviněný P. S. dne 19. 3. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného nebylo jeho jednání objektivně posouzeno, přičemž měla být použita jedna ze stěžejních zásad trestního řízení, a to in dubio pro reo. Domnívá se, že v předmětné trestní věci je nedostatek důkazů a zároveň převládají pochybnosti o jeho vině, tudíž měla být celá záležitost řešena v jeho prospěch. Provedené důkazy podle obviněného nevedou k jednoznačnému závěru, že se skutků dopustil on. Obviněný dále rozebírá jednotlivé útoky, jež jsou mu kladeny za vinu, a uvádí své vlastní verze průběhu skutkové děje.
Závěrem podaného dovolání obviněný P. S. žádá, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) přezkoumal napadené výroky a navrhuje, aby podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného P. S. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že podle jeho názoru námitky obviněného směřují proti skutkovému základu, z kterého napadené rozhodnutí vychází, přičemž obviněný se domáhá především jiného způsobu hodnocení důkazů soudy. Státní zástupce má za to, že dovolání neobsahuje jedinou námitku, která by vytýkala nesoulad mezi vylíčením skutků ve skutkových větách a mezi větami právními, nebo která by poukazovala na nesprávnost jiného hmotně právního hodnocení. Státní zástupce se proto domnívá, že se uplatněné námitky nekryjí s deklarovaným dovolacím důvodem, a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž byl z podnětu odvolání obviněného P. S. ve vztahu k němu jednak potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl tento obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a jednak byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a změněn toliko ve výroku o náhradě škody. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. V. P., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 19. 3. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný P. S. poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace tohoto dovolacího důvodu obviněný P. S. v dovolání vytkl nedostatek důkazů, které by ho mohly usvědčovat ze spáchání trestné činnosti, a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Podle jeho názoru se skutkový děj odehrál jiným způsobem, než jaký vzaly za podklad soudy obou stupňů ve svých skutkových zjištěních. Obviněný rovněž namítá porušení zásady in dubio pro reo. Existenci zmíněného dovolacího důvodu tak obviněný spatřuje v nesprávných, resp. podle jeho názoru v nejednoznačných a nedostatečných skutkových zjištěních učiněných v průběhu trestního řízení a v provedeném hodnocení důkazů.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v které by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. S. v dovolání namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišného hodnocení provedených důkazů, resp. z toho, že soudy obou stupňů z důkazů vyvodily jinou verzi skutkového stavu, než o jaké je sám přesvědčen, pak jim obviněný nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. S. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutky tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutků jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaného dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného P. S. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž ani nijak nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení provedených důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání obviněného P. S. vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení a právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný P. S. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y