ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.982.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 982/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2003 o dovolání, které podal obviněný O. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 6 To 96/01, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Mětského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 15/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2000, sp. zn. 4 T 15/99, byl obviněný O. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. pod body 1) až 3), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. pod body 4) a 5) a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. pod bodem 6) výroku rozsudku o vině. Uvedené trestné činy obviněný spáchal tím, že
1) dne 27. 11. 1991 v P., Š. 5, v bance C., a. s., uzavřel jako majitel firmy S., se sídlem H. 535/2, P., zástavní smlouvu na nemovitosti – pozemek č. parc. 211/3, díl 1 o výměře 764 m2, pozemek č. parc. 211/3, díl 2 o výměře 101 m2, pozemek č. parc. 211/4 o výměře 7 235 m2, pozemek č. parc. 211/5 o výměře 2 125 m2, pozemek č. parc. 211/6 o výměře 6 064 m2 a pozemek č. parc. 211/7 o výměře 1 607 m2 – nacházející se na katastrálním území Ú. u P., okr. H. m. P.–m., jejichž vlastníkem je JUDr. P. H., na základě níž s ním banka C., a. s., uzavřela úvěrovou smlouvu č. 37/91 o čerpání úvěru ve výši 29 miliónů Kč za účelem přípravy a zahájení výstavby rodinných domků, ačkoliv od samého počátku neměl v úmyslu tuto výstavbu provést, z takto poskytnutého úvěru vyčerpal finanční částku ve výši 20 miliónů Kč, kterou nesplatil, a peníze použil pro svoji potřebu, přičemž zbývající část úvěru ve výši 9 miliónů Kč mu nebyla ze strany C., a. s., poskytnuta, neboť nepředložil stavební povolení, na nějž bylo poskytnutí zbývající částky úvěru vázáno, tímto jednáním způsobil poškozené bance C., a. s., se sídlem H. 535/2, P., celkovou škodu ve výši 20 miliónů Kč,
2) dne 27. 5. 1992 v P., D. 52, v K. b., a. s., pobočka P. jako majitel firmy S. uzavřel s úmyslem úvěr nesplatit smlouvu o úvěru č. 540161, na základě níž vyčerpal úvěr ve výši 6.600.000,- Kč, který mu K. b., a. s., poskytla za účelem nákupu autojeřábu, přičemž k zajištění úvěru uzavřel dne 5. 6. 1992 zástavní smlouvu č. 379662 na autojeřáb zn. Liebherr LTM 1050-4, na nějž mu byl poskytnut úvěr, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn, neboť byl pouze držitelem tohoto autojeřábu, a ve smlouvě se zavázal po dobu závazku smluvně s autojeřábem nedisponovat bez souhlasu zástavního věřitele, tj. K. b., a. s., což nedodržel, úvěr ve výši 6.600.000,- Kč ke škodě K. b., a. s., se sídlem P., D. 52, nesplatil, neboť již v době uzavření úvěrové smlouvy byl bez finančních prostředků, a autojeřáb posléze prodal, přičemž peníze z úvěru použil pro svoji potřebu; tímto jednáním způsobil K. b., a. s., se sídlem P., D. 52, škodu ve výši 6.600.000,- Kč,
3) dne 13. 11. 1992 uzavřel se společností S. I., a. s., se sídlem P., J. 20, dohodu o přistoupení k závazku, v níž se společnost S. I., a. s., zavázala splácet za firmu S., jejímž byl majitelem, finanční závazek ve výši 3 milióny Kč vzniklý z úvěrové smlouvy č. 0792-02 uzavřené mezi firmou S. a V. b., a. s., s tím, že společnost S. I., a. s., bude hradit závazek vůči V. b., a. s., z nájmu nemovitostí – rodinných domků č. 01, 02 vystavěných na pozemcích č. 1822 a 1823 a zapsaných na listu vlastnictví č. 168 pro katastrální území B., které měl obviněný v dočasném užívání od vlastníka těchto nemovitostí PhDr. J. K., přičemž nájmy z pronájmu těchto nemovitostí měly být poukazovány na účet společnosti S. I., a. s., č. 1007773/4100 vedený u Č. b., a. s., s úmyslem nájmy na tento účet nepoukazovat; tímto jednáním způsobil společnosti S. I., a. s., se sídlem P., J. 20, škodu ve výši 2.490.000,- Kč, neboť firma S. jednu splátku na úvěr u V. b., a. s., ze svých finančních prostředků zaplatila,
4) dne 14. 11. 1993 v P., G. n. 4, v pobočce A. b., a. s., jako majitel firmy S., se sídlem P., H. 532/2, uzavřel se zástupcem této banky smlouvu o zřízení zástavního práva č. 104/93 k nemovitosti v katastrálním území Z., okr. N., zapsané na listu vlastnictví č. 154, jejímž byl vlastníkem, k zajištění úvěru ve výši 5 miliónů Kč poskytnutého A. b., a. s., na základě úvěrové smlouvy č. 96/093, ačkoliv věděl, že shora uvedenou nemovitost již zastavil dne 5. 6. 1992 k zajištění úvěru poskytnutého K. b., a. s., pobočka P., přičemž poté, co zástavní vklad nebyl pro formální chyby povolen, úvěr zajistil vlastní směnkou znějící na částku 5.982.000,- Kč splatnou dne 15. 10. 1993, ačkoliv věděl, že tato směnka není krytá, přičemž od počátku měl
v úmyslu úvěr nesplatit a peníze užil pro vlastní spotřebu; tímto jednáním způsobil A. b., a. s., se sídlem v P., S. n. 4, škodu ve výši 5 miliónů Kč,
5) dne 23. 11. 1993 v L., v pobočce Č. s., a. s., uzavřel jako zástupce společnosti I., a. s., se sídlem P., K. 20, úvěrovou smlouvu č. 2508-7152-488 na poskytnutí střednědobého úvěru na nákup pozemků a nemovitostí ve výši 37 miliónů Kč s úmyslem úvěr nesplatit, k zajištění úvěru s Č. s., a. s., uzavřel dne 23. 11. 1993 zástavní smlouvy č. 0539, č. 0540, č. 0541 a č. 0542, ačkoliv věděl, že závazky z nich vyplývající nemůže splnit, úvěr nesplatil a peníze použil pro svoji potřebu; tímto jednáním způsobil Č. s., a. s., pobočka L., škodu ve výši 37 miliónů Kč,
6) v přesně nezjištěné době počátkem března roku 1994 bez vědomí a souhlasu společnosti L., a. s., prodal za 420.000 DEM, v časové hodnotě 7.322.780,- Kč, firmě H. S. G. a Co.KG, K.-H., se sídlem SRN, H. 6a, D 471 67, D., autojeřáb Liebherr 1050-4, jehož pořizovací hodnota v březnu činila 900.000 DEM, v časové hodnotě 15.723.000,- Kč, jehož majitelem byla firma L., a. s., která se na základě kupní smlouvy č. 502920025 zavázala dodat autojeřáb Liebherr 1050-4 firmě S., jejímž majitelem byl obviněný, přičemž z dodatku k této smlouvě ze dne 1. 2. 1993 vyplývá, že autojeřáb, který byl firmě S. předán do držení dne 19. 5. 1992 zůstává nadále majetkem firmy L., a. s., až do vystavení bankovní protizáruky ze strany obviněného, k čemuž nedošlo; tímto jednáním způsobil poškozené společnosti L., a. s., se sídlem P., V. 41, celkovou škodu ve výši 12.578.400,- Kč, neboť obviněný uhradil společnosti L. W. E., se sídlem SRN, v roce 1992 z celkové ceny autojeřábu zálohu ve výši 180.000 DEM, v časové hodnotě 3.144.600,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití
§35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a podle
§39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2000, sp. zn. 4 T 15/99, podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 6 To 150/2000, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínky uvedené
v §259 odst. 3 tr. řádu skutky uvedené pod body 4), 5) napadeného rozsudku a posouzené jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. Obviněnému podle
§250b odst. 5 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Městskému soudu v Praze podle §259 odst. 1 tr. řádu uložil, aby věc ohledně trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze po doplnění dokazování podle pokynů Vrchního soudu v Praze ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 4 T 15/99, a při nezměněném skutkovém základu obviněného uznal vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a uložil mu podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 6 To 150/2000.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 4 T 15/99, podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 6 To 96/01, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 2
tr. řádu z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu zrušil ve výroku
o trestu a způsobu jeho výkonu, jinak ponechal napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. nezměněn. Za splnění podmínky uvedené v §259 odst. 3 tr. řádu upustil podle §37 tr. zák. od uložení dalšího trestu.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 6 To 96/01, napadl obviněný O. L. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. F., a to z důvodů §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Dovolatel namítl nesprávné právní posouzení skutků uvedených v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 4 T 15/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 6 To 96/01, pod body 1) až 4). Ke skutku popsanému v bodě 1) uvedl, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu, neboť podle jeho názoru bylo prokázáno, že předmětné pozemky zakoupil za účelem výstavby, 15 miliónů Kč z úvěru použil na úhradu kupní ceny za tyto pozemky, na zaplacení provize zprostředkovatelům a úroků z úvěru a dále nákladů na stavební studie a projekty. Na existenci vysokotlakového plynového potrubí pod zakoupenými pozemky nebyl předem upozorněn a jednáním zprostředkovatelů tak byl uveden v omyl. Ke skutkům popsaným v bodech 2) a 4) obviněný argumentoval tím, že výsledky dokazování nevyvrátily jeho námitku, že šlo o účelový úvěr k nákupu autojeřábu, a že zástavní smlouvu s K. b., a. s., jejímž předmětem byla zástava tohoto autojeřábu, uzavřel s vědomím společnosti L., a. s. V důsledku nepříznivé ekonomické situace však byl obviněný nucen autojeřáb pronajmout do SRN. Tento pronájem zprostředkovávala firma manželů B., kteří bez jeho vědomí jednali o prodeji autojeřábu, nikoliv o jeho pronájmu, o čemž svědčí i sjednaná cena 420.000 DEM.
K problematice vlastnictví autojeřábu dovolatel poukázal na §443 odst. 1 obchodního zákoníku, který upravuje přechod vlastnického práva ke zboží. Podle dovolatele
v souladu s citovaným ustanovením obchodního zákoníku přešlo vlastnické právo
k autojeřábu na obviněného jeho předáním, k čemuž došlo krátce po uzavření smlouvy. Později uzavřené dodatky ke kupní smlouvě, které vážou přechod vlastnického práva na okamžik vystavení bankovní záruky, byly podle dovolatele neplatné, neboť v době jejich uzavření svědčilo již vlastnické právo k autojeřábu obviněnému. Ke skutku popsanému v bodě 3) dovolatel namítl, že společnost S. I., a. s., jako dceřinná společnost společnosti S., a. s., vůči které měl obviněný pohledávku, přistoupila k jeho závazku vůči V. b., a. s., se záměrem posléze uhradit jejich vzájemné pohledávky s obviněným formou vzájemného zápočtu. O tom, že k tomu následně došlo, svědčí skutečnost, že společnost S., a. s., se v trestním řízení nepřipojila s nárokem na náhradu škody vůči němu, neboť jí žádná škoda jeho jednáním nevznikla.
Obviněný podal dovolání též z důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, spočívajícím v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Tento důvod dovolání odůvodnil tím, že Městský soud v Praze mu u hlavního líčení dne 29. 5. 2001 oznámil, že obhájce JUDr. P. B. mu vypověděl plnou moc, a přesto soud vyslechl předvolané svědky mimo hlavní líčení, ačkoliv šlo o svědky významné, jejichž výslech nařídil v předchozím rozsudku Vrchní soud v Praze.
Dovolatel závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 6 To 96/01, podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil, aby zrušil i vadné řízení, které mu předcházelo, tj. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 4 T 15/99, a podle
§265m odst. 1, věty prvé, tr. řádu rozhodl sám rozsudkem tak, že jej obžaloby
v napadených bodech zprošťuje obžaloby, případně aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného O. L. do dne vyhlášení tohoto rozhodnutí nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle
§265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. řádu osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a u příslušného soudu prvního stupně podle §265e
odst. 1, 2 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1
písm. g), c) tr. řádu, lze považovat za důvody uvedené v zákoně, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Protože se nelze v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li podmíněna nesprávným skutkových zjištěním. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je zejména popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v jeho trestní věci byly nesprávným způsobem hodnoceny provedené důkazy a nebylo prokázáno, že obviněný žalované skutky spáchal. Jde tedy výlučně o námitky směřující do oblasti skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, se kterými dovolatel spojil hmotně právní důsledky. Tato skutková zjištění však podle výše zmíněného názoru Nejvyššího soudu nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je totiž podle námitek uvedených v dovolání spatřován v nesprávném hodnocení důkazů, a tedy ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel však musí na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. řádu. Protože z výše uvedených důvodů nemůže být správnost a úplnost skutkových zjištění dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohl se Nejvyšší soud zabývat těmi námitkami dovolatele, jimiž vytýkal soudům neúplná a nesprávná skutková zjištění a porušení základních zásad trestního řízení týkajících se zjišťování skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. řádu) a hodnocení důkazů
(§2 odst. 6 tr. řádu).
Obviněný podal dovolání též z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, protože neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 15/99, je zřejmé, že v trestní věci obviněného byly dány důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu. Na č. l. 2229 spisu se nachází oznámení JUDr. P. B. o výpovědi plné moci obhájcem ze dne 21. 5. 2001, z něhož vyplývá, že obhájce informoval o této skutečnosti obviněného dne 21. 5. 2001. Oznámení došlo soudu dne 24. 5. 2001. Z protokolu o hlavním líčení u Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2001 (č. l. 2230 spisu) vyplývá, že předsedkyně senátu oznámila obviněnému, že obhájce mu vypověděl plnou moc, a obviněnému byla určena lhůta 3 dnů ke sdělení, zda si zvolil jiného obhájce. Hlavní líčení bylo odročeno na den 26. 6. 2001. Téhož dne, tj. dne 29. 5. 2001 Městský soud v Praze vyslechl mimo hlavní líčení svědky J. B. a Ing. P. B., a to za přítomnosti obviněného, který se k výpovědi svědků vyjádřil. Dne 31. 5. 2001 si obviněný zvolil obhájce JUDr. J. K., advokáta se sídlem v P. – B., L. 14/405. Následně se konalo hlavní líčení dne
26. 6. 2001 za přítomnosti obviněného a jeho obhájce a při tomto hlavním líčení byly se souhlasem obviněného a státního zástupce podle §211 odst. 1 tr. řádu přečteny výpovědi svědků J. B. na č. l. 2232 a Ing. P. B. na č. l. 2233 spisu (č. l. 2240 spisu). Obviněný byl dotázán podle §214 tr. řádu, zda se chce k provedeným důkazů vyjádřit, a vyjádřil se k výpovědím obou svědků. Dne 26. 6. 2001 vyhlásil Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 15/99 odsuzující rozsudek, proti němuž podal obviněný odvolání. Z obsahu odvolání je zřejmé, že obviněný nenamítal porušení práva na obhajobu proto, že soud vyslechl dne 21. 5. 2001 mimo hlavní líčení dva svědky v době, kdy neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít z důvodu nutné obhajoby. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný si mohl po oznámení obhájce JUDr. P. B. ze dne 21. 5. 2001 zvolit jiného obhájce, k čemuž došlo dne 31. 5. 2001 po určení lhůty soudem ke zvolení obhájce. Právo na obhajobu obviněného bylo postupem soudu, který vyslechl mimo hlavní líčení svědky v době, kdy obviněný obhájce neměl, ačkoliv měl mít obhájce z důvodu nutné obhajoby, formálně porušeno, materiálně však nikoliv, když obviněný sám se necítil zkrácen ve svém právu na obhajobu, měl právo se
k výpovědím svědků vyjádřit po jejich výslechu dne 21. 5. 2001 a následně i za přítomnosti obhájce při hlavním líčení dne 26. 6. 2001, popřípadě mohl žádat o výslech těchto svědků u hlavního líčení a za přítomnosti jeho obhájce, což rovněž neučinil. Přitom žádné jiné důkazy se v době, kdy obviněný neměl obhájce, neprováděly.
Přestože dovolatel nenamítl v dovolání vadu ve výroku o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 6 To 96/01, je evidentní, že Vrchní soud
v Praze nesprávně rozhodl, že za splnění podmínky uvedené v §259 odst. 3 tr. řádu se podle §37 tr. zák. upouští od uložení dalšího trestu, ačkoliv správně mělo jít
o upuštění od uložení souhrnného trestu. Nejvyšší soud tuto okolnost jen podotýká, neboť je vázán rozsahem, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno (§265f odst. 2
tr. řádu).
Nejvyšší soud, aniž by prováděl úkony k objasnění věci, případně doplňoval dokazování ve veřejném zasedání, dospěl k závěru, že již z obsahu dovolání i obsahu napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, tzn., že by přezkoumání napadeného rozhodnutí a rozhodnutí o dovolání nevedlo k podstatné změně postavení obviněného, a to ani v případě vyhovění podanému dovolání. Také otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného O. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. O dovolání obviněného Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu
v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek