ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1011.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 1011/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2003 dovolání podané obviněným J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 11 To 49/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 50/99, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 1 T 50/99, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně Okresní soud Praha - západ zrušil výrok o trestu z trestního příkazu téhož soudu ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 2 T 53/2000.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2002, sp. zn. 11 To 49/2002. Rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl při nezměněné skutkové větě výroku o vině tak, že obviněného uznal vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák, jichž se dopustil tím, že dne 3. 10. 1998 kolem 23,00 hod. v k. ú. V. P., v restauraci Š. v přítomnosti dalších hostů fyzicky napadl na zemi ležícího B. P. tím způsobem, že jej nakopl nohou do obličeje a způsobil mu tak zlomeninu horní čelisti v místě přední stěny čelistní dutiny a lícního oblouku vpravo bez podstatného posunu úlomků s krvácením do čelistní dutiny, podkožní krevní výron na pravé části v oblasti pravé očnice.
Za to obviněnému uložil podle §221 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu, obsažený v trestním příkazu Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 2 T 53/2000, doručený obviněnému dne 11. 4. 2000, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 15. 10. 2002, jeho obhájci JUDr. J. Ž. dne 10. 4. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství Praha - západ dne 9. 4. 2002.
Dne 5. 6. 2002 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 11 To 49/2002 (k Okresnímu soudu Praha - západ došlo dne 6. 6. 2002).
V úvodu dovolání obviněný uvedl, že toto směřuje toliko do výroku o trestu předmětného rozsudku odvolacího soudu, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech pak rozvedl, že odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) vycházel při uložení trestu z toho, že byl v minulosti odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a nevzal v úvahu, že byl tehdy odsouzen jako mladistvý, což ve svém důsledku zásadně ovlivnilo rozhodnutí soudu o druhu uloženého trestu, jeho výměře a způsobu jeho výkonu. Poukázal přitom na ustanovení §64 odst. 1, 3 tr. řádu a §87 odst. 2 tr. řádu (zjevně však měl na mysli příslušná ustanovení trestního zákona) a dovodil z nich skutečnost, že soud při rozhodování o trestu na něj měl hledět, jako by nebyl odsouzen. Odvolacímu soudu vytkl, že tento jeho právní názor nepřijal, dokonce se jím nezabýval a nijak nezdůvodnil své rozhodnutí o zařazení do konkrétního typu věznice. Má za to, že odvolací soud, pokud vycházel ze skutečnosti, že byl v minulosti trestán, učinil nesprávný hmotně právní závěr a napadené rozhodnutí ve výroku o trestu pak tudíž spočívá ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na nesprávném hmotně právním posouzení.
Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve výroku o trestu podle §265k odst.1 tr. ř. zrušil, ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a uložil mu souhrnný trest nespojený s odnětím svobody, resp. trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Současně požádal, aby dovolací soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání podal.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2, věty první, tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že s vývody dovolatele ohledně povahy jeho předešlého odsouzení je možno souhlasit, neboť v důsledku uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a při splnění podmínek zakotvených v §64 odst. 3 a §87 odst. 2 tr. zák. se na něho skutečně hledí, jako by nebyl odsouzen, což je významné i pro hodnocení podmínek pro způsob výkonu nově uloženého trestu odnětí svobody. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu o druhu a výměře trestu, poukázal na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze (zejména na skutečnost, že posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění) a konstatoval, že obviněný byl potrestán správně a přiměřeně. Dle jeho názoru odvolací soud (a rovněž i soud prvního stupně) pouze zařadil obviněného do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák., zatímco tak měl učinit podle §39a odst. 3 tr. zák. Má však za to, že tato výlučně formální vada (tj. pochybení v označení zákonného ustanovení, podle něhož byl obviněný jinak zcela důvodně zařazen do určitého režimu výkonu trestu odnětí svobody), není napravitelná cestou dovolání a nelze ji posuzovat jako vadu v jiném hmotně právním posouzení, kterou by bylo možno odůvodnit zásah do výroku o trestu.
V závěru svého vyjádření státní zástupce s poukazem na dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby toto rozhodnutí dovolací soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
V této souvislosti Nejvyšší soud nemůže nezmínit, že soud prvního stupně nepostupoval (a to opětovně, neboť již jednou mu byla věc se spisem vrácena pro absenci dodejky či doručenky prokazující, že došlo k doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému) podle §265h tr. ř., když spisový materiál s předkládací zprávou předložil dovolacímu soudu již dne 22. 11. 2002, tedy před uplynutím lhůty uvedené v §265h odst. 2 tr. ř., během níž obviněný ještě mohl měnit rozsah a důvody dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.). Ovšem vzhledem k tomu, že tato lhůta dne 15. 12. 2002 uplynula, dovolací soud v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení věc okresnímu soudu znovu nevracel.
Nejvyšší soud rovněž považuje za potřebné uvést, že při posuzování otázky, zda u obviněného byla zachována lhůta pro podání dovolání podle §265e odst. 1 tr. ř., vycházel ve smyslu §265e odst. 2 tr. ř. ze dne doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému (15. 10. 2002) jakožto doručení, které bylo provedeno nejpozději. Ač se ve spise nenachází dodejka či doručenka prokazující doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obhájci obviněného JUDr. J. Ž., na č. l. 391 spisu se nachází úřední záznam prokazující, že dle sdělení samotného obhájce k tomuto doručení došlo dne 10. 4. 2002. Tato skutečnost je vyznačena také na č. l. 382 spisu (na zadní straně posledního listu originálu rozhodnutí odvolacího soudu).
Dále Nejvyšší soud musel posoudit otázku, zda dovolací důvod obviněným uplatněný lze považovat za důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., neboť jeho existence podmiňuje provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné jednak namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy přípustné právní námitky proti tomu, jak byl právně kvalifikován soudem zjištěný skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nelze však v jeho rámci napadat nesprávnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, není oprávněn přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť naopak je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotně právní posouzení skutku.
Z citovaného zákonného ustanovení dále vyplývá, že dovolatel může ve svém podání uplatnit i výhrady k jinému hmotně právnímu posouzení. Jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, přičemž toto posouzení se může týkat zejména otázek trestního práva hmotného, ale i otázek jiných právních odvětví.
Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom uvedl, že napadá pouze výrok o trestu rozsudku odvolacího soudu, neboť spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený nedostatek spatřuje v tom, že soudy obou stupňů chybně posoudily otázku jeho osvědčení se a zahlazení jeho předchozího odsouzení, v důsledku čehož i jejich rozhodnutí o druhu, výměře a způsobu výkonu trestu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve v obecné rovině uvést, že koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku představuje průlom do právní moci rozhodnutí a ve svém důsledku narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (někdy dokonce již vykonaného) rozhodnutí soudu. Z toho vyplývá, že dovolání slouží k nápravě skutečně zásadních a podstatných vad, pro které napadené rozhodnutí nemůže obstát, a kdy na právní moci rozhodnutí není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. To je třeba mít na zřeteli v každém konkrétním případě a při posuzování každého ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.
Při zvažování otázek ukládání trestu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265 b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba zohlednit celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a vztah předmětného dovolacího důvodu k ostatním důvodům dovolání formulovaným v §265b odst. 1 tr. ř., zejména pak k §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Systematickým výkladem §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nutno dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je (pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu) v rámci ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy dovolatel má výhrady k druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř.; k jeho naplnění pak dojde, bude-li odůvodněn existencí alespoň jedné z alternativně stanovených podmínek v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výklad opačný /tj., že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím některého z dalších dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvodu podle písm. g)/ by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestu, lze důvodně předpokládat, že by tak učinil právě širším vymezením dovolacích důvodů pod písm. h) citovaného ustanovení.
Co se týče námitek dovolatele ke způsobu výkonu trestu (tj. jeho zařazení do příslušného typu věznice), je rovněž nutno poukázat na znění ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve vztahu k této výhradě obviněného je třeba zdůraznit, že předmětný dovolací důvod slouží právě a jen k nápravě vad výroku o trestu v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných. Zamýšlel-li by zákonodárce rozšířit tento dovolací důvod ve vztahu k uloženému trestu i o otázku způsobu jeho výkonu, byl by tak nepochybně učinil. Vzhledem k tomu, že takové vymezení v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedeno není (jak již zdůrazněno, jde naopak o jejich taxativní výčet), nelze jejich okruh rozšiřovat. Navíc je třeba opětovně připomenout, že ani v souvislosti s touto námitkou obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil.
Pro úplnost je zapotřebí uvést, že ve vztahu k výroku o trestu zákon dále stanoví dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Tento dovolací důvod však nikterak nesouvisí s problematikou ustanovení §64 a §87 odst. 2 tr. zák., tj. zákonnými fikcemi osvědčení se a zahlazení odsouzení u mladistvého obviněného, proto jeho aplikace vůbec nepřicházela v úvahu.
Na základě uvedených okolností Nejvyšší soud uzavřel, že námitky obviněného k druhu, výměře a způsobu výkonu trestu (tak, jak je tento v podaném dovolání formuloval) nenaplňují ani jím specifikovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., a s ohledem na uložený trest ani podle §265b odst. 2 tr. ř. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Jen formální poukaz na příslušné ustanovení zákona, obsahující některý z dovolacích důvodů, postačovat nemůže.
Vzhledem k tomu, že obsahem dovolání byly i výhrady obviněného proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou učinil v závěru svého dovolání, nerozhodoval. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, nikoliv dovolatel. Proto nebylo zapotřebí o takové žádosti rozhodovat samostatným výrokem. Důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a