ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1022.2002.2
sp. zn. 6 Tdo 1022/2002-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2003 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného P. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici O. – M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To 119/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 4/2002, a rozhodl podle §265k odst. 1, 2, §265l odst. 1 tr. ř. takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To 119/2002, se v celém rozsahu zrušuje . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 50 T 4/2002, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., protože dne 15. 1. 2002 kolem 13. 30 hod. v B. na chodníku ulice O. v úmyslu zmocnit se nákupní tašky, přistoupil k poškozené JUDr. B. R., která tuto tašku pevně svírala v ruce, neboť si všimla, že obžalovaný ji sleduje, a poté tuto tašku obžalovaný vytrhl poškozené takovou silou, že poškozená JUDr. R., která měla u sebe hůl, jíž používá k chůzi, upadla na zem, čímž utrpěla tříštivou zlomeninu horního konce levé stehenní kosti, a to dolní části krčku stehenní kosti s odlomením malého chocholíku a odlomení velkého hrbolu kosti pažní vlevo, v důsledku čehož byla citelně omezena v obvyklém způsobu života po delší dobu, kdy 6 týdnů byla upoutána na lůžko, a následně s ní do 28. 3. 2002 byla v rámci hospitalizace prováděna rehabilitace s nácvikem chůze a do současné doby trvá ambulantní léčba; odcizením tašky s peněženkou a finanční hotovostí způsobil obžalovaný poškozené škodu ve výši nejméně 1.403,30 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. Š. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To 119/2002, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 50 T 4/2002. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a obviněného P. Š. uznal vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., protože dne 15. 1. 2002 kolem 13. 30 hod. v B. na chodníku ulice O. v úmyslu zmocnit se nákupní tašky, přistoupil k poškozené JUDr. B. R., a poté tuto tašku vytrhl poškozené z ruky takovou silou, že poškozená JUDr. R., která měla u sebe hůl, jíž používá k chůzi, upadla na zem, čímž utrpěla tříštivou zlomeninu horního konce levé stehenní kosti, a to dolní části krčku stehenní kosti s odlomením malého chocholíku a odlomení velkého hrbolu kosti pažní vlevo, v důsledku čehož byla citelně omezena v obvyklém způsobu života po delší dobu, kdy 6 týdnů byla upoutána na lůžko, a následně s ní do 28. 3. 2002 byla v rámci hospitalizace prováděna rehabilitace s nácvikem chůze a do současné doby trvá ambulantní léčba; odcizením tašky s peněženkou a finanční hotovostí způsobil obžalovaný poškozené škodu ve výši nejméně 1.403,30 Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem.
Proti všem výrokům citovaného rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného P. Š. dovolání, přičemž mimořádný opravný prostředek opřela o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že předmětný skutek nenaplňoval znaky trestného činu loupeže, neboť nezahrnoval znak násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. Konstatuje, že odvolací soud sice shledal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná s tím, že vycházejí z důkazů, které byly provedeny procesním způsobem, avšak právní kvalifikaci tohoto skutku označil za chybnou; v této souvislosti zejména argumentoval, že soud prvního stupně se opíral jen o závěr, že akt vytržení tašky z ruky poškozené byl natolik intenzivní, že obviněný překonával odpor poškozené, která se na jeho útok připravila. Odvolací soud uvedl, že ve smyslu ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. je třeba za násilí považovat použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného případně očekávaného odporu. Zdůraznil, že násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného a má směřovat vůči poškozené osobě. Neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu §234 tr. zák., přičemž takové jednání je pouze krádeží podle §247 tr. zák. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud označil zjištění soudu prvního stupně, že obviněný vytrhl tašku z ruky poškozené s vědomím, že byla na atak připravená a očekávala ho, za hypotetický a nepodložený. K této záležitosti konstatoval, že poškozená ve věci vypovídala opakovaně, přičemž v jejím popisu jednání obviněného jsou závažné rozpory, které měl soud prvního stupně vyhodnotit podle zásady in dubio pro reo ( v pochybnostech ve prospěch obviněného). Rovněž uvedl, že obviněný nemusel změnu chování poškozené vůbec registrovat a nemusel si být vědom, že útok očekává.
Podle dovolatelky nelze s rozhodnutím odvolacího soudu souhlasit. Předně namítá, že do skutkové věty výroku o vině nepojal část popisu skutkového děje ohledně poškozené „…která tuto tašku pevně svírala v ruce, neboť si všimla, že obžalovaný ji sleduje…“, čímž současně popřel své tvrzení o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dále zdůrazňuje, že i při popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu nebylo možné jednání obviněného vůči poškozené právně posoudit jako jednočinný souběh trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Podle jejího názoru je zřejmé, že obviněný vytrhl tašku z ruky poškozené takovou silou, že v jeho jednání nešlo o pouhé nenadálé vyškubnutí věci, nýbrž o překonání odporu poškozené a tím o použití násilí, kterého se dopustil v úmyslu zmocnit se věcí z jejího majetku. Závěr o překonání odporu poškozené lze dovodit z faktu, že obviněný musel vyvinout sílu takové intenzity, že vytržení tašky z ruky poškozené vedlo k jejímu pádu na zem, přičemž za tohoto skutkového stavu není rozhodující, zda cloumal taškou, kterou držela v ruce. Jelikož ani odvolací soud neměl pochybnost, že vznik těžké újmy na zdraví u poškozené nastal v příčinné souvislosti s útokem obviněného, měl skutek posoudit jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Dále dovolatelka uvádí, že soud prvního stupně s poukazem na šok, který poškozená JUDr. B. R. utrpěla, zcela akceptoval způsob, jakým vysvětlila rozpory ve svých výpovědích, přičemž její svědectví u hlavního líčení hodnotil jako věrohodné, z něhož lze vycházet při právním posouzení. Dovolatelka také poukazuje na výpověď obviněného, jenž uvedl, že tašku poškozené vytrhl „vší silou“. Z této skutečnosti dovozuje, že obviněný předpokládal odpor poškozené, což jen potvrzuje její svědectví ohledně pevného sevření tašky. Zdůrazňuje, že vzhledem k věku a zdravotním potížím poškozené nemusel obviněný pokračovat v násilí, jak by tomu bylo v případě útoku na jinou fyzicky zdatnější osobu.
Dovolatelka rovněž konstatuje, že odvolací soud porušil ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., neboť ve věci rozhodl rozsudkem, aniž by provedl jediný důkaz, ať již realizovaný v hlavním líčení nebo nový, dosud neprovedený. Své rozhodnutí přitom učinil na základě odlišného hodnocení důkazů, než jaká učinil soud prvního stupně. Tento postup odvolacího soudu je v rozporu se zákonem, a proto by měl dovolací soud vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Závěrem dovolání a z důvodů v něm podrobně popsaných nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To 119/2002, včetně dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněného.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně obviněný P. Š.
Obviněný konstatuje, že dovolání se opírá o nesprávnou úvahu ohledně jeho jednání, která je pouze předpokladem, jenž nebyl provedeným dokazováním potvrzen. V této souvislosti poukazuje na své doznání, tj. úmysl poškozenou okrást, vytrhnout jí kabelku a uprchnout. Při realizaci tohoto úmyslu použil větší sílu, aby kabelku vytrhl poškozené z ruky. Obviněný tvrdí, že si nebyl vědom toho, že by poškozená jeho útok očekávala. Proto nebyl veden záměrem takový odpor násilím překonat. Připomíná, že poškozená opakovaně hovořila o momentu překvapení, přičemž změna její výpovědi byla odvolacím soudem správně vyhodnocena podle zásady in dubio pro reo. Podle názoru obviněného dovolatelka zaměňuje pojmy síla a násilí, jak to činil i soud prvního stupně, přičemž toto pochybení odvolací soud napravil. Zdůrazňuje, že loupeží není nenadálé vytržení věci z ruky. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby, neboť objektem tohoto trestného činu je jednak majetek, ale zejména i osobní svoboda. Obviněný upozorňuje, že okolnosti popsané v dovolání spočívající ve výrazném nepoměru fyzických dispozic mezi pachatelem a poškozenou, její vysoký věk a zdravotní handicap byly odvolacím soudem zohledněny ve výroku o trestu, neboť mu byl i přes celou řadu polehčujících skutečností (doznání, bezúhonnost, věk blízký věku mladistvých aj.) uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na samé horní hranici zákonné trestní sazby. Rovněž uvádí, že postup odvolacího soudu nebyl nezákonný a nedošlo k porušení ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., neboť důkazy nehodnotil odlišně od soudu prvního stupně, ale pouze správně posoudil předmětný skutek.
Závěrem svého vyjádření obviněný uvedl, že dovolání pokládá za nedůvodné a navrhl, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. a) tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
Námitky nejvyšší státní zástupkyně uplatněné v dovolání, které se týkají hodnocení výpovědí obviněného a poškozené odvolacím soudem, jsou nepochybně primárně výhradami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci, jak je popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. K další její vznesené námitce, že odvolací soud porušil ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., je nutno konstatovat, že tuto výtku nelze rovněž podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se těmito námitkami v rámci dovolacího řízení zabývat, přičemž pokud by dovolání výlučně obsahovalo jen tyto námitky, muselo by být podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně však v dovolání rovněž namítá, že skutek popsaný v rozsudku odvolacího soudu byl tímto soudem nesprávně právně posouzen a uvádí, v čem tato vada konkrétně spočívá. Proto je uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen formálně, ale i materiálně naplněn.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku - právního posouzení skutku, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. Podle §89 odst. 6 tr. zák. trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí.
Stručně lze připomenout, že ve smyslu ustanovení §234 tr. zák. se násilím rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, přičemž nemusí být vyjádřena výslovně. Postačí i konkludentní jednání, pokud je z něho i z dalších okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici (např. z důvodu půjčky, svěření apod.). Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Z hlediska pachatele musí jít o cizí věc. K naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. není hodnota věci rozhodná, přičemž dokonce může jít i o věc bez hodnoty. Zmocní-li se pachatel věci v úmyslu s ní trvale disponovat, je způsobenou škodou hodnota (cena) věci. Těžkou újmu na zdraví, která může být způsobena úmyslně nebo i z nedbalosti, definuje ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Olomouci důsledně podle zákona, když skutek popsaný ve výroku o vině svého rozsudku kvalifikoval jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Z popisu předmětného skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, mimo jiné vyplývá, že obviněný P. Š. vytrhl poškozené JUDr. B. R. tašku z ruky takovou silou, že upadla na zem, čímž utrpěla v napadeném rozsudku blíže specifikované poranění vyžadující dlouhodobou léčbu. Sám obviněný k věci vypověděl, že poškozené vytrhl tašku z ruky „vší silou“. Vzhledem na tato skutková zjištění, kdy předmětem útoku byla starší zjevně pohybově handicapovaná žena, která při chůzi používala hůl, a zejména s poukazem na prokázanou intenzitu, kterou obviněný použil, aby jí tašku vytrhl z ruky, bylo potřebné zvlášť pečlivě posoudit, zda v jeho jednání nejde o násilí ve smyslu skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. V této souvislosti odvolací soud důvodně připomněl, že násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného a musí směřovat vůči osobě poškozeného. Rovněž oprávněně zdůraznil, že neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák., a proto je takové jednání pouze krádeží podle §247 tr. zák. Lze souhlasit i s jeho názorem, jenž vychází z rozhodnutí a stanoviska publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/1972 a pod č. 1/1980, že za násilí je třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém např. tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se věci proti projevené vůli zmocnil.
Naproti tomu nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že v jednání obviněného nemůže jít o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť podle jeho názoru nebylo provedenými důkazy vyloučeno, že by se tašky zmocnil nenadálým a neočekávaným vytrhnutím z ruky poškozené. V tomto směru odvolací soud zejména poukázal na rozpory ve svědeckých výpovědích poškozené JUDr. B. R. spočívající v tvrzení, že útokem obviněného byla překvapena nebo naopak, že jeho jednání očekávala, přičemž v důsledku toho tašku pevněji sevřela a opřela se o hůl. Zdůraznil, že soud prvního stupně měl situaci vyhodnotit v duchu zásady in dubio pro reo. Také uvedl, že o změně v chování poškozené nemusel obviněný vědět, přičemž odkázal na jeho výpověď. Proto nemusel být veden záměrem překonat její odpor z očekávaného útoku. Odvolací soud konstatoval, že ve věci nebyl proveden žádný důkaz, který by v této části obhajobu obviněného vyvrátil.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze násilí ve smyslu §234 tr. zák. omezovat pouze na jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené osoby věc nevydat (např. ohledně věci dojde k přetahování, cloumání). Za akt takového násilí je nutno považovat i jednání pachatele v případě, kdy poškozená osoba má věc ve své moci, a to způsobem, že pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat. O takovou situaci jde např. tehdy, pokud poškozená osoba věc pevně drží popř. pevně svírá (za ucha tašky, držadlo kufru apod.) a pachatel v úmyslu zmocnit se této věci, musí zmíněné držení popř. sevření překonat. Nelze stanovit univerzální právní řešení, neboť každou trestní věc je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, tj. i z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. včetně fyzických a dalších dispozic pachatele a poškozené osoby. Např. u menších dětí, starších a zdravotně handicapovaných osob a invalidů může být schopnost aktivní reakce na útok fyzicky vyspělého pachatele podstatně ztížena nebo dokonce i vyloučena. Je zřejmé, že jen z tohoto důvodu nelze uvedeným osobám odepřít trestně právní ochranu prostřednictvím §234 tr. zák.
V případě, že by poškozená JUDr. B. R. předmětnou tašku pevně držela (svírala) např. rukou za její ucha a obviněný P. Š. se této věci zmocnil způsobem, který popsal ve své výpovědi, tak by již nešlo o pouhé vytržení věci z ruky, ale o násilí vůči poškozené osobě ve smyslu §234 tr. zák., neboť by tím překonal její vůli věc nevydat, zejména pokud v důsledku použité výrazné intenzity v jeho jednání upadla na zem.
S poukazem na uvedená skutková zjištění, kdy objektem útoku byla starší pohybově handicapovaná žena poškozená JUDr. B. R., která při chůzi používala hůl a prokázanou intenzitu, kterou obviněný použil, aby se zmocnil její tašky, nebylo důvodné v jeho jednání, v důsledku něhož jmenované způsobil poranění, spatřovat pouze nedbalost podle §5 písm. a) tr. zák., jak konstatoval odvolací soud. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný rozhodně nechtěl poškozené zranění způsobit. Prokázaným smyslem jeho jednání bylo zmocnit se její tašky. V důsledku výše zmíněných okolností však obviněný musel ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. (úmysl nepřímý) vědět, že poškozené může způsobit poranění dosahující svým charakterem a závažností ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., přičemž pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. V jeho jednání odvolacím soudem shledaná vědomá nedbalost podle §5 písm. a) tr. zák. byla nepochybně dána ve vztahu ke způsobenému těžšímu následku, neboť charakter poranění poškozené a nutná délka jeho léčení naplňují znaky těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Proto jednání obviněného P. Š., jímž poškozené předmětné poranění způsobil, nemohlo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., ale jako týž trestný čin podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a to pouze v případě, že by nepřicházela v úvahu právní kvalifikace celého skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (viz výše). I v tomto směru je nutno spatřovat vadu napadeného rozsudku.
Protože nejvyšší státní zástupkyně podala důvodně dovolání proti výroku o vině, Nejvyšší soud přezkoumal ve smyslu §265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, který byl obviněnému P. Š. napadeným rozsudkem uložen, a zjistil, že v důsledku konstatovaných nedostatků je rovněž chybný.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal podané dovolání důvodným a podle §265k odst. 1 tr. ř. a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. (dovolání podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To 119/2002. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V souvislosti s dalším řízením ve věci Nejvyšší soud považuje za potřebné stručně se vyjádřit i k těm námitkám vzneseným v dovolání, které jinak byly irelevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a)provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
b)provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že Vrchní soud v Olomouci nepostupoval v odvolacím řízení podle výše citovaných ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., jak důvodně namítá i nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně považuje za správná a podložená provedenými důkazy (viz str. 6 napadeného rozsudku). I přes toto zjištění a aniž by provedl dokazování v rozsahu předpokládaném v §259 odst. 3 věty druhé pod písm. a) nebo pod písm. b) tr. ř., odvolací soud upravil ve výroku o vině znění skutkové věty tak, že oproti rozsudku soudu prvního stupně vypustil slova vztahující se k jednání poškozené JUDr. B. R. „…která tuto tašku pevně svírala v ruce, neboť si všimla, že obžalovaný jí sleduje…“. V této souvislosti v napadeném rozsudku odvolací soud poukázal na skutečnosti, které jsou výše popsány v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozpory ve výpovědích poškozené ohledně toho, zda útok očekávala či nikoli, zda si případnou změnu v jejím jednání mohl obviněný uvědomit, jak tyto z důkazů vyplývající okolnosti měly být soudem prvního stupně vyhodnoceny a proč nemůže jít v jednání obviněného o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.).
Nejvyšší soud konstatuje, že uvedeným postupem odvolacího soudu došlo nejen k porušení ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., ale i k nepřípustnému přehodnocení některých v hlavním líčení provedených a soudem prvního stupně vyhodnocených důkazů, což vedlo i k nezákonné změně ve skutkových zjištěních. Nutno zdůraznit, že pokud odvolací soud měl v rámci své přezkumné povinnosti (§254 tr. ř.) pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v rozsudku Krajského soudu v Brně, měl zásadně postupovat v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu /§259 odst. 3 tr. ř. příp. §258 odst. 1 písm. c) tr. ř./. Nejvyšší soud ukládá Vrchnímu soudu v Olomouci provést v odvolacím řízení výslech poškozené JUDr. B. R. Jmenovaná by měla zejména popsat, jak předmětnou tašku držela, jakým způsobem se obviněný této věci zmocnil a co konkrétně zapříčinilo její pád na zem.
Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného P. Š. dostala do procesního stadia, kdy existuje nepravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 50 T 4/2002, proti kterému jmenovaný podal odvolání. Úkolem Vrchního soudu Olomouci bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc v odvolacím řízení projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Odvolací soud doplní dokazování v rozsahu, jak bylo stručně uvedeno, popř. uváží provedení dalších důkazů, pokud to výsledky doplněného dokazování budou pro rozhodnutí ve věci vyžadovat.
Závěrem a pro úplnost lze připomenout, že orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla Nejvyšším soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (viz výše), a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm.b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k