ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1024.2002.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2003 dovolání, které podal obviněný Ing. L. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 8 To 215/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 8/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. L. M. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 4 T 8/2002, uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. a odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, přičemž jeho výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že dne 9. 9. 2001 v době kolem 20:00 hod. v P. v bytě po předchozí slovní rozepři při přetahování roztrhl poškozenému J. M. bundu zn. Nike a způsobil mu škodu 120,- Kč, poté si přinesl z kuchyně nůž, který držel v pravé ruce na úrovni své hlavy, čepelí namířený na poškozeného J. M. a takto postupoval směrem k poškozenému, kdy pravou rukou naznačoval bodání do vzduchu směrem k poškozenému, mezi obviněného a poškozeného skočila M. M., čímž zabránila napadení svého otce – poškozeného J. M.
Současně soud prvního stupně shodným rozsudkem rozhodl podle §226 písm. b) tr. ř. a zprostil obviněného obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že dne 5. 11. 2001 nejdříve v přesně nezjištěné době od 17:00 do 19:00 hod. v P., před domem poškodil vozidlo, kterým přijela M. M. tak, že zámky předních levých, předních pravých a zadních dveří od kufru vozu zn. Škoda Forman tak, že tyto zalil lepidlem, čímž způsobil majiteli vozidla J. M., škodu ve výši 1.980,- Kč, poté v domě v bytě strčil na chodbě stojící M. M. a M. M. do bytu, zavřel dveře a bránil jim v otevření dveří a opuštění bytu a obě poškozené z bytu pustil až po delším dohadování, kdy M. M. přes dveře požádala svou známou o přivolání policie, čímž měl spáchat trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.
Proti odsuzující části rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2002, sp. zn. 8 To 215/2002, a usnesením podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 6. 9. 2002, jeho obhájci JUDr. V. K. dne 28. 8. 2002 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 dne 27. 8. 2002.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím jmenovaného obhájce u Obvodního soudu pro Prahu 10 dovolání (na poštu dáno dne 25. 10. 2002, jmenovanému soudu prvního stupně došlo dne 29. 10. 2002), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že usnesení odvolacího soudu napadá v jeho výroku, kterým se podle §256 tr. ř. zamítá podané odvolání.
Obviněný odvolacímu soud vytýká, že zcela formálně přehodnotil závěry soudu prvního stupně ohledně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž vůbec nepřihlédl k námitkám jak obsaženým v jím podaném odvolání, tak uvedeným během řízení před odvolacím soudem. Vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu o výlučném právu soudu prvního stupně hodnotit provedené důkazy. Dále ve svém dovolání rekapituluje námitky, které uplatnil vůči soudu prvního stupně, zejména, že skutkový děj hodnotil pouze na základě výpovědí svědků z okruhu svědkyně M., nezohlednil skutečnost, že vztahy mezi oběma manžely byly v rozhodné době v hluboké krizi a rodina jmenované svědkyně stála jednoznačně na její straně, a má za to, že v takové důkazní situaci nelze rozhodnutí odůvodnit tím, že v neprospěch odsouzeného vypovědělo více svědků, než v jeho prospěch. Svědkové podle něj vypovídali v jeho neprospěch v důsledku averze proti němu vlivem rodinných záležitostí. Odvolacímu soudu dále obviněný vytkl, že ve svém rozhodnutí v podstatě pouze zopakoval odůvodnění soudu prvního stupně, aniž by se odpovídajícím způsobem zabýval jeho námitkami. Takové závěry Městského soudu v Praze jsou pak podle jeho názoru v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., neboť při hmotně právním posuzování skutkového děje nerespektoval zásadu in dubio pro reo. Další výhrady k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a navíc i rozhodnutí soudu nalézacího formuloval v tom smyslu, že ani jeden z uvedených soudů se nezabýval otázkou, zda jeho údajné jednání popisované svědky mohlo důvodně vzbudit obavu, že komukoliv bude způsobena smrt, těžká újma na zdraví či jiná těžká újma, přičemž tato skutečnost má dle dovolatele podstatný vliv jak na hmotně právní posouzení skutku, tak na celkové hodnocení provedených důkazů. Přitom poukazuje na charakter svého dosavadního způsobu života a má za to, že vzhledem k tomuto nebylo možno se z jeho strany důvodně obávat způsobení jakékoliv újmy. V závěru obviněný uvedl, že setrvává na tom, že jednání, které je mu kladeno za vinu, se nedopustil, a navrhl proto, aby Nejvyšší soud po novém zhodnocení provedených důkazů a jejich hmotně právním posouzení vynesl rozsudek, kterým usnesení odvolacího soudu zruší a zprostí jej podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a případnému vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Ke dni svého rozhodnutí však Nejvyšší soud neměl takové vyjádření nejvyššího státního zástupce k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., neboť podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne–li dovolání podle odstavce prvého.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád zná jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Ty námitky obviněného, o něž byl v jeho dovolání opřen názor, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy (respektive, že odvolací soud je v důsledku svého nesprávného názoru nehodnotil vůbec), jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud odvolací. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud se pak domáhá po dovolacím soudu „nového zhodnocení provedených důkazů a jejich hmotně právního posouzení“, nutno poukázat na výše uvedený výklad a opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud nemůže změnit skutkové zjištění soudu prvního stupně, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení.
Co se týče výhrady dovolatele, že odvolací soud „při hmotně právním posuzování skutkového děje nerespektoval zásadu in dubio pro reo“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že takto formulovaná výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Nejvyšší soud dále shledal, že obsah dovolání v části, kdy obviněný vyslovil výhrady ke způsobu přezkumu rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, svědčí spíše pro dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ač tento dovolací důvod obviněný výslovně neuplatnil, postupoval dovolací soud v souladu s §59 odst. 1 tr. ř. a posuzoval dovolání v této části podle jeho obsahu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod a) až k) tr. ř.
Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Jeho smyslem je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny. V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání obviněného) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Přezkoumával-li odvolací soud napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (v posuzované věci na podkladě odvolání) věcně, a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej (v případě odvolání podle §256 tr. ř.), je možno tento dovolací důvod uplatnit jen tehdy, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) odst. 1 §265b tr. ř. S ohledem na to, že námitky dovolatele nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., nemohl Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Vzhledem k tomu, že obsahem podaného dovolání byly i výhrady obviněného k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a