ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1063.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 1063/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2003 dovolání podané obviněným J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 5 To 332/2001, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 30/97, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 2 T 30/97, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §128 odst. 2 tr. zák za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 80.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven pro případ, že by trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený IP R. s. r. o., Č. B., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2002, sp. zn. 5 To 332/2001. Rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným, že jako pracovník obchodního oddělení spol. s r. o. IP R.,Č. B., jejímž předmětem činnosti je reklamní činnost všeho druhu na komerční bázi, zaměstnaný na pobočce v Ú. n. L. od 1. 2. 1995, v rámci své pracovní činnosti vedl jménem a ve prospěch svého zaměstnavatele v Ú. n. L. jednání s úřady a organizacemi za účelem získání stavebního povolení k umístění reklamních ploch tzv. bilboardů a city-lightů na různých místech města Ú. n. L., dne 24. 1. 1996 na základě živnostenského listu vydaného ž. o. M. m. Ú. n. L., začal sám v rozporu s uzavřenou pracovní smlouvou podnikat v oboru „reklamní a propagační činnost“ pod obchodním jménem „J. K., IP R.“ a ve dnech 18. 3. 1996 a 22. 5. 1996
uzavřel pod vlastním obchodním jménem smlouvy o pronájmu místa pro reklamní řízení* s městským obvodem Ú. n. L.- m., ačkoli podklady pro uzavření těchto smluv vyřizoval jménem svého zaměstnavatele spol. s r. o. IP R. Č. B., a na základě informací z jeho pracovního poměru plynoucích a ačkoli pracovní poměru** u spol. s r. o. IP R. Č. B. ukončil dohodou až ke dni 31. 7. 1996.
Takto zjištěné jednání pak odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. a uložil obviněnému podle §128 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. peněžitý trest ve výši 30.000,-Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený IP R. s. r. o., Č. B., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen jak obviněnému a jeho obhájci JUDr. J. H., tak Okresnímu státnímu zastupitelství Ústí nad Labem stejného dne 28. 5. 2002.
Dne 29. 7. 2002 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, které bylo adresováno Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, a jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 5 To 332/2001. V jeho úvodu uvedl, že směřuje proti celému výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech obviněný uvedl, že zjištění odvolacího soudu, že své smlouvy o podnájmu uzavřel za sebe, pod vlastním obchodním jménem, ačkoliv podklady pro jejich uzavření vyřizoval jménem svého zaměstnavatele, a dále, že vyřadil zcela z jednání svou zaměstnavatelskou společnost a své smlouvy uzavřel na úkor svého zaměstnavatele a tak jej znevýhodnil, jsou v rozporu se skutečností a výsledky dokazování. V této souvislosti poukázal na výpovědi svědků J. H., L. F., Z. H. a Ing. Doc. A. P. a rovněž na obsah listinných důkazů a uvedl, že k žádnému vyřazení z jednání jeho zaměstnavatele nedošlo. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dovodil mínění tohoto soudu, že uzavření rámcové smlouvy zmařil vykonstruováním záležitosti exkluzivity. Soudu druhého stupně vytkl nepochopení podstaty vztahů, které se při uskutečňování předmětné podnikatelské činnosti realizují, neboť v opačném případě by musel dojít ke zjištění
-------------------------------------------------------------------------------------* správně „zařízení“
** správně „poměr“
a následnému tomu odpovídajícímu právnímu posouzení, že uzavřením předmětných nájemních smluv nemohl spáchat trestnou činnost. Dovolatel zdůraznil, že k takovému jednání z jeho strany nikdy nedošlo, což je možno prokázat jeho výpovědí, výpovědi svědků P. a H. obsahují jen zmínky o určitých obtížích, avšak nic konkrétnějšího, přičemž však podle něj naštěstí postačí úvaha k tomu, aby bylo možno dojít k názoru, že uzavření rámcové smlouvy nezmařil. Současně se domnívá, že pokud by měl být odsouzen za jednání, jehož skutek by zahrnoval i část jednání spočívajícího ve zmaření uzavření rámcové smlouvy, resp. zmaření provedení jiného právního úkonu, tak by podle jeho mínění nebyla zachována totožnost skutku.
Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby napadený rozsudek ve výroku o vině a ostatních dotčených výrocích byl zrušen a nově rozhodnuto tak, že se obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje.
Případné vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného (jež bylo Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručeno dne 11. 12. 2002) Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění sodu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V daném případě byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami (což je třeba dovodit z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.), které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu a správnosti hodnocení provedených důkazů, což činí obviněný v podaném dovolání, a z těchto tvrzených nedostatků až následně (jak i navíc sám výslovně formuluje: Krajský soud…jinak by musel dojít ke zjištění a následnému, tomu odpovídajícímu právnímu posouzení) dovozovat nesprávné právní posouzení skutku, jak je tomu v posuzované věci, když obviněný činí závěr, že neměl být uznán vinným ze spáchání předmětného trestného činu a navrhuje, aby byl obžaloby zproštěn. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a správnosti hodnocení důkazů.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i dost. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že na č. l. 245 spisu 2 T 30/97 je založena žádost obviněného o odložení výkonu peněžitého trestu a žádost o povolení jeho splácení ve splátkách, adresovaná Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, k němuž došla dne 18. 6. 2002.
Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí pouze předseda senátu soudu prvního stupně, nikoliv dovolatel.
Předseda senátu soudu prvního stupně však takový návrh neučinil (v dovolání podaném obviněným předmětná žádost o odložení výkonu peněžitého trestu ani nebyla obsažena), a proto Nejvyšší soud o žádosti obviněného o odložení výkonu trestu nerozhodoval samostatným výrokem. Důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a