ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1067.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1067/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. 11. 2003 dovolání obviněného R. K., které podal proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 To 588/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 178/99, a rozhodl takto:
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. K. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný R. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 4 T 178/99, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 20. 5. 1999 vycestoval z České republiky přes Slovenskou republiku na Ukrajinu vozidlem Opel Astra Classic 1,6, které měl na základě leasingové smlouvy pronajato od leasingové společnosti G. a. s., vozidlo v rozporu s uzavřenou leasingovou smlouvou zanechal na Ukrajině nezjištěným osobám, do ČR se vrátil vlakem, leasingové splátky přestal hradit a způsobil tak firmě G. a. s., se sídlem P., škodu ve výši 244.300,- Kč. Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti G. a. s., se sídlem P., škodu ve výši 244.300,- Kč.
Naopak podle §226 písm. b) tr. řádu byl obviněný v bodě 2/ zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce v Karlových Varech, sp. zn. 4 Zt 785/99, která mu dále kladla za vinu, že dne 24. 5. 1999 ve 12.30 hodin v K. V. telefonicky oznámil na OO PČR K. V. – R., se sídlem ve S. R., odcizení vozidla Opel Astra Classic, které mělo být údajně zaparkováno v proluce mezi domy v K. V., K. ulici, v době od 19.00 hodin dne 23. 5. 1999 do 12.15 hodin dne 24. 5. 1999, ačkoliv věděl, že vozidlo v předchozí době zanechal na Ukrajině, přičemž policisté služebně zařazení na PČR K. V. – R. se tímto nepravdivým trestním oznámením zabývali, prováděli neodkladné a neopakovatelné úkony a nemohli se v době, kdy případ zpracovávali, zabývat dalším nápadem trestné činnosti, čímž měl spáchat trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný R. K. odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 To 588/2002, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 17. 3. 2003 Okresnímu státnímu zastupitelství v Karlových Varech, dne 20. 3. 2003 obviněnému R. K. a dne 7. 4. 2003 tehdejší obhájkyni obviněného, Mgr. V. F.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný R. K. prostřednictvím svého nově zvoleného obhájce, Mgr. A. H., u Okresního soudu v Karlových Varech dne 19. 5. 2003 dovolání. Dovolání bylo předloženo se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 15. 9. 2003.
Obviněný R. K. napadl podaným mimořádným opravným prostředkem shora citované usnesení Krajského soudu v Plzni a své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť má za to, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen.
V písemném odůvodnění dovolatel předeslal, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Předmětné rozhodnutí přitom vydala samosoudkyně uvedeného soudu, ačkoliv měl podle názoru dovolatele ve věci nadále rozhodovat senát, neboť trestní stíhání bylo zahájeno pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. V průběhu trestního řízení sice vstoupila dnem 1. 1. 2002 v účinnost novela trestního zákona, která pozměnila hranici výše škody ve vztahu k obviněným údajně spáchanému trestnému činu, avšak dovolatel nebyl na shora zmiňovanou změnu právní kvalifikace upozorněn ve smyslu ustanovení §190 odst. 2 tr. řádu. V petitu svého dovolání tedy obviněný R. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně, činná u Nejvyššího státního zastupitelství, přípisem ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 1 NZo 522/2003, doručeným Nejvyššímu soudu České republiky dne 20. 8. 2003, vyslovila názor, že argumentace obviněného nemůže v kontextu namítaného dovolacího důvodu obstát, protože tím, že novela trestního zákona č. 265/2001 Sb. vešla dnem 1. 1. 2002 v účinnost, vyplynulo přímo ze zákona, že jednání obviněného je třeba posoudit v souladu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák. podle zákona účinného v době rozhodování. Tento zákon je totiž pro něho příznivější; o této skutečnosti přitom obviněný nemusel být soudem v průběhu jednání spraven a pokud po uvedeném datu jednala ve věci samosoudkyně a ve věci vydala rozhodnutí, nedošlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, kterým tento soudu zamítl řádný opravný prostředek podaný proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu/.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného R. K. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Dovolací soud se rovněž zabýval otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu. Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 12. 2. 2003, přičemž opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému R. K. doručen dne 20. 3. 2003 a jeho tehdejší obhájkyni, Mgr. V. F., dne 7. 4. 2003. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého nově zvoleného obhájce, Mgr. A. H., u Okresního soudu v Karlových Varech dne 19. 5. 2003, z čehož je patrno, že místo k podání dovolání i dvouměsíční dovolací lhůta byly u dovolatele ve smyslu §265e odst. 1, odst. 2 tr. řádu zachovány.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v citovaném ustanovení zákona, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V souvislosti s obviněným namítaným dovolacím důvodem vymezeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je třeba uvést, že dovolání lze z tohoto důvodu uplatnit, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo zejména ustanovením §27, §31 a §35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen ZSS). Tato situace tedy nastane například tehdy, pokud rozhodoval samosoudce namísto senátu, senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, senát rozhodoval v neúplném složení nebo na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. řádu.
Citovaný dovolací důvod tak odráží zásadu bezprostřednosti, vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 12 tr. řádu, v důsledku které je nutno, aby se hlavní líčení, veřejné i neveřejné zasedání, konalo za stálé přítomnosti všech členů senátu, popřípadě samosoudce. Stálou přítomností všech členů senátu se přitom rozumí nepřetržitá fyzická přítomnost těchto osob v jednací síni, kde se hlavní líčení nebo veřejné či neveřejné zasedání koná, a to od počátku až do konce. Princip senátního rozhodování je pak vyjádřen v ustanovení §2 odst. 9 tr. řádu, podle něhož v trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce, přičemž předseda senátu nebo samosoudce sami rozhodují pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví. Senáty okresního soudu se skládají z předsedy senátu, kterým může být pouze soudce, a dvou přísedících (§35 odst. 2 ZSS), samosoudcem je předseda senátu nebo soudce (§35 odst. 3 ZSS). Požadavek nezměnitelnosti senátu je vyjádřen zejména v ustanoveních §202 odst. 1 a §234 odst. 1 tr. řádu.
Řízení před samosoudcem je upraveno v ustanovení §314a a násl. tr. řádu, podle něhož samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, přičemž toto ustanovení se neužije, jestliže má být uložen souhrnný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem. Rozlišujícím kritériem mezi příslušností senátu a samosoudce je zde trestní sazba stíhaného trestného činu, uvedená ve zvláštní části trestního zákona.
V souvislosti s namítaným dovolacím důvodem je pro úplnost nutno zmínit rovněž ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., podle něhož se trestnost činu zásadně posuzuje podle zákona účinného v době jeho spáchání, ledaže by byl pozdější zákon pro pachatele příznivější. Naopak časová působnost trestního řádu je vymezena tak, že podle nového trestního řádu se konají řízení i o těch trestných činech, které byly spáchány za účinnosti dřívějšího trestního řádu, přičemž od okamžiku účinnosti nového trestního řádu se v řízení dále pokračuje podle nového procesního předpisu. Z toho vyplývá, že každý procesní úkon trestního řízení musí být prováděn podle procesního předpisu účinného v době, kdy se koná.
Jestliže je tedy konáno hlavní líčení o obžalobě pro trestný čin, k jehož projednání byl do 31. 12. 2001 příslušný senát, zatímco od 1. 1. 2002 tento trestný čin náleží ve smyslu §314a odst. 1 tr. řádu (v návaznosti na §16 odst. 1 tr. zák.) samosoudci, dovolací soud je toho názoru, že s ohledem na úmysl zákonodárce zjednodušit a urychlit zmiňovanou novelou trestního řádu, provedenou zák. č. 265/2001 Sb., trestní řízení, který lze mimo jiné vysledovat i ze záměrného nezařazení této otázky do přechodných a závěrečných ustanovení, v dřívějších senátních věcech pokračují samosoudci, pokud se nezměnila osoba předsedy senátu, popřípadě samosoudce. Na rozdíl od novely trestního řádu, provedené zák. č. 292/1993 Sb., podle níž v případě konání hlavního líčení o obžalobě pro trestný čin, k jehož projednání byl do 31. 12. 1993 příslušný senát, zatímco od 1. 1. 1994 tento trestný čin náležel samosoudci, pokračoval v řízení samosoudce tehdy, pokud bylo konáno hlavní líčení znovu a v ostatních případech dokončil řízení senát – srov. též čl. IV č. 8 přechodných a zmocňovacích ustanovení zákona č. 292/1993 Sb.
V uvedené souvislosti je nutno dodat, že novelou trestního zákona, provedenou zák. č. 265/2001 Sb., došlo mimo jiné s účinností od 1. 1. 2002 ke změně ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., vymezujícího pojem škody způsobené trestným činem, což se zásadně projevilo u majetkových i jiných trestných činů v rámci jejich odlišení od korespondujících přestupků a při posouzení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby; zejména u majetkových trestných činů tedy došlo k nové úpravě hranic samotné trestní odpovědnosti, což mělo v mnohých případech dopad i na právní kvalifikaci posuzovaného jednání.
Obviněný R. K. namítl, že okresní soud nebyl náležitě obsazen, neboť trestní věc byla rozhodnuta samosoudkyní, ačkoliv trestní řízení před účinností novely trestního zákona, v důsledku níž došlo ke změně právní kvalifikace vytýkaného jednání, bylo konáno před senátem, a dále namítl, že na změnu právní kvalifikace nebyl v rozporu s ustanovením §190 odst. 2 tr. řádu písemně upozorněn.
Ze spisového materiálu vyplývá, že v posuzované trestní věci byla na obviněného R. K. podána dne 21. 10. 1999 Okresním státním zastupitelstvím v Karlových Varech obžaloba pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (bod 1/ obžaloby) a pro trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod 2/ obžaloby); srov. číslo listu 76 spisu. Pod číslem listu 86 spisu je založen protokol o hlavním líčení ze dne 1. 2. 2000, z něhož vyplývá, že hlavní líčení bylo konáno za přítomnosti senátu ve složení předsedkyně senátu, Mgr. I. F. a přísedících K. H. a E. C. Stejné složení senátu je pak patrno z dalších protokolů o hlavním líčení, obsažených ve spisu pod č. l. 90 (hlavní líčení ze dne 20. 4. 2000), pod č. l. 110 (hlavní líčení ze dne 24. 4. 2001 ), pod č. l. 138 (hlavní líčení ze dne 28. 6. 2001), pod č. l. 141 (hlavní líčení ze dne 6. 9. 2001) a pod č. l. 150 (hlavní líčení ze dne 30. 10. 2001). Z protokolů o hlavním líčení ze dne 23. 4. 2002 na č. l. 178 spisu a ze dne 25. 4. 2002 na č. l. 198 spisu je naopak patrno, že věc byla projednávána pouze samosoudkyní, Mgr. I. V. (roz. F. – viz úřední záznam na č. l. 14 dovolacího spisu), která rovněž ve věci rozhodla rozsudkem ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 4 T 178/99. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Za daného stavu a s ohledem na shora uvedené argumenty Nejvyšší soud konstatoval, že v době rozhodování soudu prvního stupně byl tento soud náležitě obsazen, neboť o trestném činu obviněného, jenž byl novelou tr. zák. č. 265/2001 Sb. posouzen s ohledem na §16 odst. 1 tr. zák. toliko jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., tj. trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí nepřevyšující pět let, rozhodovala ve smyslu §314a odst. 1 tr. řádu ve věci samosoudkyně. Na druhou stranu je ovšem nutno připustit, že se soud prvního stupně dopustil pochybení, pokud ve smyslu §190 odst. 2 tr. zák. neupozornil obviněného R. K. na možnost odchylného (mírnějšího) právního posouzení skutku; námitka obviněného je však v kontextu namítaného dovolacího důvodu bezpředmětná.
Ve světle shora uvedených skutečností tedy námitka obviněného, že soud prvního stupně nebyl náležitě obsazen, neobstojí, neboť obsazení soudu odpovídalo ustanovením trestního řádu účinným v době rozhodování soudu, včetně dopadu novely trestního zákona, a tudíž dovolání obviněného R. K. dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl Nejvyšší soud oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 4. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k