ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1077.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 1077/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2003 dovolání podaná obviněnými J. V., a Z. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 7 To 632/2001, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 4 T 200/97, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. V. a Z. V.
o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění J. V. a Z. V. byli rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 4 T 200/97, uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zákona č. 290/93 Sb. a každý z nich odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák ve znění zákona č. 290/93 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. u každého z obviněných podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla každému z obviněných uložena povinnost, aby ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení nahradil podle svých možností a schopností škodu způsobenou trestnou činností. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému ÚMO P. částku 100.670,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení občanskoprávní.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili uvedeného trestného činu tím, že v čestném prohlášení ze dne 8. 1. 1995 pro O. s. a b. ÚMO P. jako účastníci řízení o přiznání sociální dávky po řádném poučení uvedli nepravdivé údaje a na tomto základě jim byla přiznána rozhodnutím tohoto úřadu opakovaná dávka sociální péče v nezaměstnanosti, jednorázová dávka sociální péče ve výši 420,- Kč ze dne 22. 2. 1995 na úhradu nedoplatku elektřiny a ve výši 830,- Kč ze dne 4. 6. 1996 na úhradu nedoplatku plynu, a v průběhu pobírání dávek sociální péče zatajili témuž úřadu změnu majetkových poměrů, čímž vznikl za období 1. 1. 1995 až 28. 2. 1997 přeplatek na opakující se dávce sociální péče v nezaměstnanosti ve výši 100.670,- Kč, když v čestném prohlášení z 8. 1. 1995 Z. V. přiznala pouze vlastnictví motorového vozidla Škoda 110L, rok výroby 1976 a J. V. uvedl, že nevlastní žádný majetek, avšak bylo zjištěno, že J. V.je vlastníkem od 29. 6. 1977 pozemku a domu na N. t. a od 17. 4. 1996 garáže ke dni 12. 2. 1995 v hodnotě 48.935,- Kč a na Dopravním inspektorátě Městského ředitelství Policie České republiky P. je evidován jako majitel motorových vozidel Škoda 120, rok výroby 1986 od 7. 8. 1996 v hodnotě k březnu 1995 22.293,- Kč, přívěsu vlastní výroby, rok výroby 1985 od 7. 8. 1996 v hodnotě k březnu 1995 2.600,- Kč, přívěsu vlastní výroby, rok výroby 1985 od 26. 6. 1985 v hodnotě nejméně 2.000,- Kč, a dále nepřiznal, že byl vlastníkem dlouhé kulové zbraně – kulovnice ČZ 537 ráže 30-06 spr., a držitelem zbrojního průkazu pro tuto zbraň, jehož platnost končila dne 30. 6. 1997 a dále vlastníkem brokové kozlice IŽ 27 ráže 1212, brokového automatu značky ČZ ráže 16, a brokovnice značky KLEISSL ráže 16/16, a držitelem loveckého lístku vydaného ÚMO P. a platného do 31. 12. 1998 pro shora uvedené zbraně a Z. V. je na Dopravním inspektorátě Městského ředitelství Policie České republiky P. evidována jako majitelka osobního automobilu Toyota Celica, rok výroby 1987 od 26. 4. 1993 v hodnotě nejméně 110.000,- Kč a přívěsu vlastní výroby rok výroby 1978 od 28. 4. 1993 do 14. 7. 1997 v hodnotě nejméně 2.000,-
Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obvinění odvolání, která projednal Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 2. 4. 2002, sp. zn. 7 To 632/2001, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl jak oběma obviněným a jejich obhájci JUDr. B. K., tak Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň - město doručen dne 15. 7. 2002.
Dne 10. 9. 2002 učinili oba obvinění prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště jediné podání, které bylo adresováno Okresnímu soudu Plzeň - město (ke jmenovanému soudu došlo dne 11. 9. 2002), a jehož obsahem byla jejich dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 7 To 632/2001.
Jelikož dovolání obviněných neměla náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., postupoval předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 1 tr. ř. a přípisem ze dne 19. 9. 2002 vyzval obviněné a jejich obhájce JUDr. B. K. k odstranění vad dovolání ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy. Výzva obsahovala upozornění, že pokud nebudou vady odstraněny ve stanovené lhůtě, budou dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolacím soudem odmítnuta. Uvedená výzva s upozorněním byla jmenovanému obhájci doručena dne 30. 10. 2002 a oběma obviněným shodného dne 6. 11. 2002.
Dne 11. 11. 2002 učinili obvinění prostřednictvím jmenovaného obhájce u Okresního soudu Plzeň - město podání označené jako Věc: odstranění vad dovolání. Uvedli v něm, že dovolání směřují proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 7 To 632/2001, a to proti výroku o zamítnutí jejich odvolání z důvodu, že tato nebyla shledána důvodnými, přičemž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech dovolatelé uvedli, že oba soudy ve výrocích o vině a tedy pak i v adhezním řízení pochybily při hodnocení provedených důkazů, přičemž své námitky v tomto směru podrobně specifikovali – mají za to, že v celém řízení absentuje podrobné skutkové zjištění, vznášejí výhrady ke způsobu hodnocení svědeckých výpovědí, listinných důkazů (vstupního vyjádření ze dne 8. 1. 1995, čestných prohlášení učiněných z jejich strany) a postupu příslušného úřadu, vytýkají oběma soudům, že zjevně snížily důležitost metodického pokynu Ministerstva práce a sociálních věcí z roku 1998, jenž jako důkaz odmítly. Mají za to, že trestní řízení nebylo vedeno ve smyslu právní podmínky in dubio pro reo, když příčinný řetěz zjištěných důkazů vůbec nevede ke zjištění, že záměrem jejich jednání bylo vylákat plnění sociálních dávek, protože jejich sociální situace takové řešení vyžadovala a zakládala jeho důvodnost, a tudíž jejich jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin. Obvinění naopak namítají, že pokud odvolací soud své závěry staví na obsahu čestných prohlášení, která podepisovali, podle těchto je neuvedení pravdivých údajů toliko přestupkem (v této souvislosti poukazují na obsah poučení v předmětných tiskopisech) a zdůrazňují, že přestupkové řízení však v dané věci nikdy neproběhlo. Podle názoru obviněných se v celém průběhu řízení nepodařilo prokázat naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, z čehož vyplývá, že jejich jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1, 2 tr. zák. V závěru tohoto podání obvinění navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a věc přikázal k novému projednání.
Podle referátu založeného na listu následujícím za č. l. 263 spisu předseda senátu soudu prvního stupně zaslal opis dovolání obviněných s opisem podání označeného jako Věc: odstranění vad dovolání Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, jemuž opisy uvedených podání byly podle připojené dodejky doručeny dne 2. 12. 2002.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 30. 12. 2002 uvedl, že z výhrad obviněných obsažených v jejich dovoláních lze pouze námitku, že uvedení nepravdivých údajů v čestném prohlášení je toliko přestupkem, považovat za námitku týkající se právního posouzení skutku a obsahově odpovídající formálně deklarovanému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má však současně za to, že jde o námitku zjevně nedůvodnou. Svůj závěr odůvodnil argumentací, že uvedení nesprávných údajů v čestném prohlášení u správního orgánu samo o sobě je pouze přestupkem podle §21 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění; toto zákonné ustanovení však nepostihuje skutečnost, že v důsledku uvedení nepravdivých údajů v čestném prohlášení dojde k obohacení pachatele ke škodě cizího majetku. Státní zástupce uvedl, že tak tomu bylo v posuzované věci, když podle skutkových zjištění obsažených ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu a rozvedených v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů bylo uvedení nepravdivých údajů v čestném prohlášení formou podvodného jednání, kterým obvinění sledovali úmyslné vylákání sociálních dávek a tyto dávky jim také v částce cca 100.000,- Kč byly vyplaceny. Takové jednání podle názoru státního zástupce vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
K dalším námitkám obsaženým v dovoláních obviněných státní zástupce uvedl, že jsou skutkového rázu a neodpovídají formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. V závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že dovolání přípustná jsou /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a byla podána oprávněnými osobami /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Důvodem dovolání obviněných je zejména polemika, resp. výhrady ke správnosti hodnocení důkazů obou stupňů (a to jak svědeckých výpovědí, tak listinných důkazů, když dovolatelé poukazují rovněž na soudy obou stupňů neprovedený listinný důkaz, který má podle jejich názoru zásadní důležitost a svědčí v jejich prospěch), v důsledku čehož mají dovolatelé za to, že soudy dospěly ve věci k vadným skutkovým zjištěním, když současně pochybily i v tom, že neaplikovaly právní podmínku in dubio pro reo. Z těchto tvrzených nedostatků obvinění dovozují další pochybení soudů obou stupňů, tj. že soudy rozhodly vadně pokud jde o právní kvalifikaci jejich jednání, neboť mají za to, že vzhledem k tomu, že se v celém průběhu řízení nepodařilo prokázat i naplnění subjektivní stránky z jejich strany, nenaplňuje jejich jednání skutkovou podstatu předmětného trestného činu.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. K další výtce obviněných, že soudy v řízení nepostupovaly ve smyslu in dubio pro reo, je třeba uvést, že toto pravidlo, které vyplývá ze zásady presumpce neviny, má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, tj. týká se právě jen otázek skutkových. Specifikované výhrady obviněných obsažené v podaných dovoláních tudíž směřují proti hodnocení důkazů soudy a skutkovým zjištěním, z nichž soudy obou stupňů učinily právní závěr, že obvinění spáchali trestný čin podvodu v kvalifikované skutkové podstatě podle 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zákona č. 290/93 Sb., včetně právního závěru o úmyslné formě jejich zavinění ve vztahu k jednání a ke způsobenému následku.
Pokud by dovolání obviněných obsahovala jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale námitky jiné, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a taková dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že nestačí jen formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, nýbrž obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení a názorů, o něž je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. skutečně věcně odpovídat.
Oba obvinění však ve svých dovoláních rovněž namítli, že uvedení nepravdivých údajů v čestném prohlášení je toliko přestupkem a tudíž jejich jednání nemělo být vůbec kvalifikováno jako trestný čin. Třebaže obvinění výslovně necitovali ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák., které tuto problematiku tzv. materiální stránky trestného činu řeší, je nepochybné, že jde o výhradu směřující do posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, jíž je třeba považovat za námitku, kterou lze pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Případná chybná aplikace citovaných zákonných ustanovení soudy prvního i druhého stupně by totiž mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku“.
Po tomto konstatování Nejvyšší soud musel posuzovat, zda dovolání obviněných právě z tohoto dovolacího důvodu jsou opodstatněná.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně, že obvinění sebe úmyslně, minimálně ve formě nepřímého úmyslu, obohatili tím, že uvedli jiného, tedy O. s. a b. ÚMO P., v omyl, tedy uvedli nepravdivé údaje do čestného prohlášení a zatajili nabytí majetku v průběhu pobírání opakované dávky, a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoli malou ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., tedy vylákali částku ve výši 100.670,- Kč za opakující se dávky sociální péče a 1.250,- Kč za jednorázové dávky. Nalézací soud přitom shledal, že stupeň společenské nebezpečnosti souzeného jednání…vzhledem ke všem zjištěným okolnostem případu je možno hodnotit ještě jako průměrný v rámci typové společenské nebezpečnosti jednání obdobných (str. 7 rozsudku).
Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s použitou právní kvalifikací se ztotožnil i soud druhého stupně, který na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důkazy provedené v původním řízení (Krajský sodu v Plzni jako soud odvolací se věcí již jednou zabýval; původní rozsudek Okresního soudu Plzeň - město zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí) i v doplněném dokazování soud I. stupně důsledně vyhodnotil postupem dle §2 odst. 6 tr. ř. a své závěry o vině obžalovaných pak v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně rozvedl a logicky zdůvodnil. Se závěry soudu I. stupně se odvolací soud ztotožnil a pro stručnost proto postačí odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, které má náležitosti uvedené v §125 tr. ř. Soud se vypořádal se všemi námitkami obžalovaných, které jsou nyní v dovolání pouze zopakovány.
Odvolací soud reagoval i na změnu trestního zákona novelou č. 265/2001 Sb. účinnou od 1. 1. 2002, k níž došlo v době od rozhodnutí soudu prvního stupně a která mimo jiné novelizovala ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., a na str. 6 svého usnesení uvedl, že není třeba ani z tohoto pohledu na výroku o vině nic měnit, neboť škoda je přes 25.000,- Kč, tedy přesahuje hranici škody nikoli malé ve smyslu novely trestního zákona, takže jednání obžalovaných je nutno kvalifikovat dle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Na str. 7 usnesení pak v rámci posuzování výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně postavil do protikladu k polehčujícím okolnostem na straně obviněných motivaci jednání, délku doby páchání trestné činnosti a výši škody a uložený trest zhodnotil jako přiměřený, zákonu odpovídající.
Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněných naplňuje jak po formální, tak materiální stránce všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Podle skutkových zjištění uvedených ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, která byla soudem odvolacím shledána správnými, bylo uvedení nepravdivých údajů v čestném prohlášení obviněnými prostředkem k získání sociálních dávek (které obviněným byly skutečně vyplaceny a na něž by jim v opačném případě nevznikl nárok), tj. podvodným jednáním, které mělo za následek obohacení obviněných na jedné straně a způsobení škody na cizím majetku na straně druhé. Nutno přitom zdůraznit, že obvinění neuvedli pravdivé údaje o svých majetkových poměrech a toto neuvedli na pravou míru ani dodatečně…ač…měli možnost nejen pravdivě nahlásit své majetkové poměry…i byli opakovaně poučováni a své povinnosti stanovené jim zákonem nesplnili, jak uvádí odvolací soud na str. 4 a 5 odůvodnění svého rozhodnutí. Na základě takto zjištěného jednání je třeba dovozovat trestní odpovědnost obviněných ve smyslu §250 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně učinil soud prvního stupně a čemuž přisvědčil i soud odvolací, nikoli je kvalifikovat jako přestupek podle §21 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., tj. přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha