ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1089.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 1089/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2003 dovolání podané obviněným K. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 11 To 84/2002, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 118/99, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 3 T 118/99, uznán vinným, že společně s obviněným M. F. dne 21. 11. 1998 kolem 05.20 hod. před panelovým domem ve V., bezdůvodně fyzicky napadli P. N., jehož zprvu M. F. udeřil pěstí do obličeje a kopl do břicha, čímž jej srazil na podestu, na to jej pak oba tloukli pěstmi po celém těle a kopali jej do různých částí těla, včetně hlavy, čímž mu způsobili následující zranění: zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků, nalomení velkého hrbolu kosti pažní vpravo, pohmoždění hrudní a břišní stěny, poúrazový blok krční páteře a nitrolební poranění, tj. zranění, která si vyžádala léčení s pracovní neschopností od 21. 11. 1998 do 29. 1. 1999.
Takto zjištěné jednání obviněného K. S. i obviněného M. F. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 - §222 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 - §202 odst. 1 tr. zák. Za to obviněnému K. S. uložil podle §222 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., i za trestné činy podle §171 odst. 1 písm. c) a §213 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 5. 2001, č. j. 3 T 118/99 – 381, úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému K. S. a obviněnému M. F. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému P. N., škodu ve výši 4.950,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla V. z. p. ČR, O. p. B., odkázána s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný K. S. odvolání, které Krajský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2002 a rozhodl rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen, a při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §222 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. i za trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 5. 2001, č. j. 3 T 118/99 – 381, úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému K. S.i dne 3. 9. 2002, jeho obhájkyni Mgr. M. K. dne 6. 9. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství Benešov dne 3. 9. 2002.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci ohledně obviněného M. F. již dne 12. 1. 2002, neboť žádná z oprávněných osob proti této části rozsudku odvolání nepodala.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 11 To 84/2002, podal obviněný K. S. prostřednictvím shora jmenované obhájkyně dovolání, přičemž tak učinil dne 5. 11. 2002 osobně u Okresního soudu v Benešově. V obecné rovině uvedl, že dovolání směřuje do výroku o vině i trestu, a jako dovolací důvod uplatnil ten, který je vymezen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech obviněný odůvodnil specifikovaný dovolací důvod v čl. II. dovolání (v čl. I. zrekapituloval genezi dosavadního řízení), když uvedl, že dle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Trvá na tom, že předmětného jednání, které je mu kladeno za vinu, se nedopustil, a domnívá se, že jeho vina nebyla prokázána, a to ani po doplnění dokazování provedeném odvolacím soudem doplňující výpovědí svědka – poškozeného N. Má za to, že soudy obou stupňů opřely svůj závěr toliko o tuto výpověď, i když je značně rozporuplná (rozpory přitom obviněný příkladmo specifikuje) a tudíž ji nelze hodnotit jako naprosto věrohodnou, a to navíc za situace, kdy v průběhu řízení nebyl proveden žádný jiný důkaz svědčící o jeho vině a vině obviněného F. Současně namítl, že výpověď poškozeného nekoresponduje ani s dalšími provedenými důkazy. Má tedy za to, že v průběhu celého řízení nebyla žádným způsobem vyvrácena jeho obhajoba a obhajoba obviněného F. a opětovně zdůrazňuje, že dle jeho názoru nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, neboť jediný usvědčující důkaz ve věci provedený – svědecká výpověď poškozeného není důkazem přesvědčivým, jasným a nepřipouštějícím pochybnosti. V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Případné písemné vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí neměl k dispozici. Na č. l. 530 spisu je pouze založeno právně irelevantní stanovisko okresní státní zástupkyně, která má za to, že v daném případě není důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán a bude na místě dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst.1 , 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není jakousi druhou odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, v dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Výhrady obviněného ke svědecké výpovědi poškozeného P. N. a jejímu hodnocení soudy obou stupňů a poukaz na to, že žádný jiný důkaz svědčící o jeho vině nebyl v řízení proveden, o něž je v dovolání opřen názor, že v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a dále opakované tvrzení obviněného, že takového jednání se nedopustil, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto jde o dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a