ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1103.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 1103/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2003 dovolání obviněných V. M., a F. B., které podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 9 To 180/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 109/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných V. M. a F. B.
o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2001, sp. zn. 1 T 109/2000, byli obvinění V. M. a F. B. uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že obviněná V. M. ve funkci předsedkyně a F. B. ve funkci místopředsedy výrobního družstva S. se sídlem ve V. vědomě a s cílem vlastního prospěchu založili dne 25. 5. 1994 společnost Ú., spol. s r. o., kdy dne 6. 5. 1994 zmocnili právníka k zastupování v řízení o zápis s r. o. Ú., dne 11. 5. 1994 sepsali návrh na zápis společnosti Ú. spol. s r. o. do obchodního rejstříku a tento podali soudu dne 23. 5. 1994 (oba v postavení statutárních orgánů) s předmětem podnikání ve více činnostech shodných s předmětem podnikání VD S., bez vědomí dalších členů VD S. uzavřela dne 23. 6. 1994 V. M. za uvedené výrobní družstvo smlouvu s F. B., jinak místopředsedou téhož družstva, který však ve funkci jednatele zastupoval jejich společnost Ú. spol. s. r. o. , podle které VD S. prodalo svůj objekt společnosti Ú. spol. s r. o. za 104.554,- Kč přesto, že tato nemovitost byla znalcem v té době ohodnocena částkou 2.093.309,- Kč, dohodnutý obnos však nebyl uhrazen, naopak na základě uzavřené smlouvy ze dne 1. 1. 1995 mezi V. M. (VD S. jako podnájemník) a F. B. (spol. Ú. jako nájemce) společnost Ú. spol. s r. o. zpětně VD S. účtovala podnájem objektu a následně systémem vzájemných zápočtů pohledávek byl na společnost Ú. spol. s r. o. bezplatně převeden objekt č. p. 98, jehož obecně tržní hodnota byla znalcem stanovena částkou 992.280,- Kč, strojní zařízení v hodnotě 155.800,- Kč, výpočetní a sdělovací technika v hodnotě 57.284,- Kč, topení v hodnotě 2.100,- Kč, včetně zásob, v celkové hodnotě nejméně 1.207.464,- Kč, o které se oba obvinění ke škodě VD S. a jeho zbývajících členů obohatili.
Za tento trestný čin byli oba obvinění V. M. a F. B. podle §128 odst. 4 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti let každý, pro jehož výkon byli oba zařazeni podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Rozsudkem ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 9 To 180/01, Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obou obviněných napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněné skutkové větě výroku o vině rozsudku s ohledem na účinnost novely trestního zákona, provedenou s účinností od 1. 1. 2002 zák. č. 265/2001 Sb., která v ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. výrazně posunula hranice škod, s přihlédnutím k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., uznal obviněné V. M. a F. B. vinnými toliko trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 3 tr. zák., čemuž odvolací soud přizpůsobil i nově uložený trest odnětí svobody v trvání tří let každému obviněnému se zařazením obou obviněných do věznice s dozorem.
Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, byl shora uvedený rozsudek odvolacího soudu doručen dne 18. 4. 2002 Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, rovněž dne 18. 4. 2002 tehdejšímu obhájci obou obviněných, JUDr. O.V. , a dne 2. 5. 2002 shodně obviněné V. M. i obviněnému F. B.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla obviněná V. M. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. E. Š. dovoláním, které bylo podle prezentačního razítka doručeno Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 27. 5. 2002. Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, podaným prostřednictvím obhájce JUDr. O. V., rovněž obviněný F. B., přičemž toto dovolání bylo telefaxem doručeno Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 18. 6. 2002. Nejvyššímu soudu České republiky byla obě dovolání doručena spolu se spisovým materiálem dne 23. 12. 2002.
Obviněná V. M. výslovně opřela své dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a zaměřila je do výroku o vině i trestu. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje především v tom, že s ohledem na skutečnost, že se jednání specifikovaného ve výroku o vině napadeného rozsudku dopustila pouze s cílem zachovat pracovní uplatnění členů a zaměstnanců výrobního družstva S. a dále se záměrem odvrátit nebezpečí hrozícího z požadavku věřitelů vůči výrobnímu družstvu S. na zaplacení pohledávek vzniklých již vůči výrobnímu družstvu invalidů N., měla být tato jednání správně právně kvalifikována nejvýše jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to ještě pouze za předpokladu, pokud by bylo prokázáno, že ke zmaření uspokojení některého z věřitelů výrobního družstva S. došlo uzavřením kupní smlouvy dne 23. 6. 1994, na základě které byl převeden majetek náležející výrobnímu družstvu S. na nabyvatele Ú. spol. s r. o. V tomto ohledu pak dovolatelka podrobně rozvedla okolnosti vzniku společnosti Ú. spol. s r. o., přičemž jako důvod založení této nové právnické osoby, o němž byli podle dovolatelky členové výrobního družstva S. i jeho zaměstnanci informováni, včetně nabídky účasti na ní, uvedla snahu řešit nepříznivou situaci výrobního družstva S. vznikem nového právního subjektu, vůči němuž by nebylo možno shora uvedené pohledávky věřitelů uplatnit. Rovněž závěr soudu o obohacení společnosti Ú. spol. s r. o. nebo obviněných nemá oporu v provedených důkazech, neboť kupní smlouvou převedený objekt za účetní zůstatkovou cenu vyžadoval vynaložení značných prostředků na nezbytné opravy, navíc tento objekt s ohledem na vypořádání majetkových nároků mezi výrobním družstvem S. a Ú. spol. s r. o. vzájemným započtením pohledávek nebyl převeden bezplatně. Pochybení soudů obou stupňů dovolatelka dále shledává v tom, že při ukládání trestu soudy neaplikovaly ustanovení §40 tr. zák. a nebylo tak přihlédnuto k okolnostem případu a k poměrům obviněné, zejména pak, že nebyla v minulosti trestána a v době trestního řízení vedla řádný život a v rámci trestního řízení přispěla k řádnému objasnění věci. V tomto smyslu pak dovolatelka poukázala na neúměrnou délku trvání trestního řízení, která bez jejího zavinění přesáhla od doby spáchání trestného činu více než sedm let.
V petitu svého dovolání obviněná V. M. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozsudky soudu prvního i druhého stupně a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný F. B. výslovně opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. V písemném odůvodnění dovolání uvedl, že uzavřel smlouvu v souladu s platným právem České republiky, bez úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, když uzavřením smlouvy jemu ani nikomu jinému žádná výhoda ani prospěch nevznikly. Dovolatel dále uvedl, že smlouvu uzavřel jako jednatel společnosti s ručením omezeným, který je ze zákona přímo jejím statutárním orgánem, neuzavíral ji tedy podle svého názoru jako člen orgánu, pracovník, společník, podnikatel ani účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací. Předmětná kupní smlouva nebyla přitom sjednána na něčí úkor, neboť kupní ceny byly stanoveny z účetních závěrek jako zůstatkové účetní hodnoty, tedy legitimní a přípustné. Pokud tedy byla kupní cena zaplacena formou vzájemného započtení pohledávek, nejedná se o bezplatný převod. Navíc dovolatel nejednal ze zištných pohnutek, ale po projednání věci na členské schůzi a v zájmu členů ekonomicky neúspěšného družstva, jimž byl přechod do nové společnosti nabízen.
V petitu dovolání obviněný F. B. navrhl zrušení napadeného rozsudku.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 20. 6. 2002 opis dovolání obviněného F. B. a dne 2. 7. 2002 opis dovolání obviněné V. M. státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V písemném vyjádření ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 1 NZo 258/2002, jež bylo doručeno Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 30. 7. 2002, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolání obviněné V. M. je zjevně neopodstatněné, neboť námitky obviněné jsou v podstatě totožné s jejími námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem nalézacím i odvolacím, které se však již s nimi dostatečně a správně vypořádaly, a proto navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněné V. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, namítaný v dovolání obviněného F. B., pak podle názoru státního zástupce lze uplatnit pouze v případě, pokud by bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, což se v případě napadeného rozsudku nestalo, a tudíž rovněž navrhl dovolání obviněného F. B. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že musí učinit rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu, vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný F. B. podal dne 19. 12. 2002 u Krajského soudu v Ústí nad Labem ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, přičemž tato žádost byla Nejvyššímu soudu České republiky doručena dne 3. 1. 2003.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzovaní podaných dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že obě předmětná dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest, a proto se mohl v návaznosti na tento závěr Nejvyšší soud zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání obou dovolatelů bylo pravomocně skončeno rozhodnutím vrchního soudu dne 6. 3. 2002, přičemž opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněné V. M. i obviněnému F. B. dne 2. 5. 2002, jejich tehdejšímu společnému obhájci JUDr. O. V. pak dne 18. 4. 2002. Obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně JUDr. E. Š. dovolání u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 27. 5. 2002, obviněný F. B. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. O. V. dne 18. 6. 2002, z čehož je patrno u obou dovolatelů zachování dvouměsíční dovolací lhůty ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obou obviněných splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Nejvyšší soud v tomto ohledu shledal, že se obviněný F. B. dopustil formálního pochybení tím, že ve svém podání jako dovolací důvod uvedl ustanovení §265b písm. f) tr. řádu namísto správného znění §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, přičemž z obsahu podání jednoznačně vyplývá, že měl na mysli důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. I přes tuto formální vadu se však dovolací soud zabýval otázkou, zda dovolání obou obviněných z jimi fakticky uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou opodstatněná.
Obvinění V. M. i F. B. tudíž shodně opřeli svá dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Citovaný důvod lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí tedy bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání tudíž vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je přitom třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu tedy dovolání obviněného F. B. nemůže obstát, neboť z obsahu podaného dovolání vyplývá, že své výhrady vznesl výhradně vůči hodnocení provedených důkazů, tedy proti skutkovým zjištěním soudu prvého i druhého stupně.
Dovolatelka V. M. vytkla napadenému rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jednak vady skutkové, jejichž existenci spatřuje především v nesprávném posouzení provedených důkazů, a tudíž s ohledem na shora rozvedené důvody dovolací soud není oprávněn tyto vady posoudit, a v návaznosti na údajné skutkové vady své námitky směřuje do právního posouzení skutku, na němž spočívá napadené rozhodnutí, neboť má za to, že pokud by jí bylo prokázáno, že uzavřením kupní smlouvy, na jejímž základě došlo k převodu majetku výrobního družstva S. na nabyvatele Ú. spol. s r. o., došlo ke zmaření uspokojení některého z věřitelů výrobního družstva S., bylo by možno skutek kvalifikovat jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. a nikoliv jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 3 tr. zák. V této souvislosti tedy dovolací soud posoudil námitky uplatněné dovolatelkou ve vztahu ke skutkové větě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Ze skutkové věty výroku o vině trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 3 tr. zák. napadeného rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že odvolací soud spatřoval trestné jednání obou obviněných v tom, že v postavení statutárních orgánů výrobního družstva S. s cílem vlastního prospěchu založili společnost Ú. spol. s r. o. s předmětem podnikání ve více činnostech shodných s předmětem podnikání výrobního družstva S., a poté obviněná V. M. v postavení statutárního orgánu (jako předsedkyně družstva) za uvedené výrobní družstvo uzavřela dne 23. 6. 1994 se společností Ú. spol. s r. o., zastoupenou obviněným F. B. ve funkci jednatele uvedené společnosti a zároveň ve funkci místopředsedy uvedeného družstva, kupní smlouvu, na základě které došlo k převodu nemovitosti náležející do vlastnictví uvedeného výrobního družstva na společnost Ú. spol. s r. o., přičemž kupní cena ve výši 104.554,- Kč byla stanovena hluboko pod odhadní cenu dotčené nemovitosti, navíc nebyla uhrazena a na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 1995, uzavřené mezi výrobním družstvem S., zastoupeným obviněnou V. M., jako podnájemníkem, a společností Ú. spol. s r. o., zastoupenou obviněným F. B., jako nájemcem, společnost Ú. spol. s r. o. účtovala uvedenému výrobnímu družstvu zpětně podnájem předmětné nemovitosti a systémem vzájemného započtení pohledávek byla tato nemovitost na společnost Ú. spol. s r. o. bezplatně převedena, přičemž tržní hodnota nemovitosti byla znalcem stanovena na částku nejméně 1.207.464,- Kč, a tudíž zmíněným bezplatným převodem se o tuto částku oba obvinění ke škodě výrobního družstva S. a jeho zbývajících členů obohatili. Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku je patrno, že Vrchní soud v Praze považoval tento trestný čin za spáchaný tím, že oba obvinění jako členové orgánu a účastníci na podnikání dvou organizací se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě prospěch uzavřeli smlouvy na úkor jedné z nich a uvedeným činem pro sebe získali značný prospěch.
Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Toto ustanovení tak chrání před zneužíváním postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti.
Orgánem, jehož členem je pachatel, se rozumí statutární orgán nebo jiný orgán obchodní společnosti, družstva nebo jiné právnické osoby (např. představenstvo, valná hromada, dozorčí rada apod.), přičemž se nevyžaduje, aby měl pachatel v obou subjektech stejné postavení. Organizací se pak rozumí právnická osoba, která vykonává hospodářskou činnost a není rovněž třeba, aby podniky či organizace, na jejichž podnikání se pachatel účastní, měly stejnou právní formu.
Uzavřením smlouvy se rozumí včasné přijetí návrhu smlouvy se zákonem stanovenými podstatnými náležitostmi, tak aby smlouva mohla vzniknout, přičemž vznik smlouvy je upraven občanským zákoníkem. Popudem k uzavření smlouvy je zejména návrh na uzavření smlouvy, ale i další jednání pachatele, jež je podkladem pro rozhodnutí o podání návrhu smlouvy nebo i jiný neformální popud pachatele. Pachatel však musí dát popud nebo přímo uzavřít smlouvu, která je nevýhodná pro jednu nebo více organizací, v nichž pachatel působí. Nevýhodná je přitom taková smlouva, která jakýmkoliv způsobem znevýhodňuje jednu organizaci vůči druhé, přičemž nemusí jít vždy o finanční prospěch, i když tomu tak zpravidla bude. Nevýhodnost uzavřené kupní smlouvy může mimo jiné spočívat již v tom, že jedna z organizací či podniků byla takovou smlouvou zbavena majetku sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samo, z jehož výnosů byla organizace či podnik v době před uzavřením smlouvy schopna uhrazovat závazky. Nevýhodnost se může projevit též v nižší smluvní ceně, než za jakou mohl být určitý majetek jedné z organizací či podniků ve skutečnosti prodán, případně že byl prodán nesolventnímu kupujícímu či s dlouhou dobou splatnosti kupní ceny, takže organizace, na jejíž úkor byla smlouva uzavřena, nemohla své závazky uhrazovat ani z prostředků získaných uskutečněným prodejem. Vznik trestní odpovědnosti za spáchání tohoto trestného činu přitom podmiňuje úmysl pachatele opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, jež mohou být materiální i nemateriální povahy.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že popis skutku uvedený ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 9 To 180/01, zcela odpovídá použité právní kvalifikaci, přičemž skutková zjištění a právní závěry odvolací soud podrobně rozvedl v odůvodnění rozsudku, kde se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádal s námitkami obou obviněných, uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Ve světle uvedených skutečností tedy námitka dovolatelky, že se trestného jednání dopustila spolu s obviněným F. B. s cílem zachovat pracovní uplatnění členů a zaměstnanců výrobního družstva S. a se záměrem odvrátit nebezpečí hrozící z požadavku věřitelů vůči výrobnímu družstvu S., stejně jako na tuto námitku navazující výhrada dovolatelky, brojící proti právní kvalifikaci skutku, nemůže obstát, neboť směřuje výhradně vůči skutkovým zjištěním soudu prvního a druhého stupně, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku.
V posuzovaném dovolání obviněná V. M. sice citovala jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou. V takovém případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněnou namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení §265b tr. řádu uveden není.
Nad rámec podaných dovolání pak Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že z obsahu obou dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení je dostatečně patrno, že rozhodnutí těmito dovoláními napadené i jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, neboť tyto byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v řízení před soudem odvolacím.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněné V. M. a obviněného F. B. odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. O dovoláních obou obviněných rozhodl Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky přitom nerozhodoval o návrhu obviněného F. B. na odklad výkonu napadeného rozhodnutí, neboť podle §265h odst. 3 tr. řádu rozhoduje Nejvyšší soud o odložení výkonu rozhodnutí jen k návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně, nikoliv k návrhu dovolatele, a předložený spisový materiál podobný návrh neobsahoval.
Nejvyšší soud České republiky by i za tohoto procesního stavu mohl o odkladu výkonu trestu rozhodnout podle vlastní úvahy ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. řádu, avšak s ohledem na specifický konkrétní charakter rozhodnutí dovolacího soudu bylo podobné rozhodování bezpředmětné.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k