ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1104.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 1104/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2003 dovolání, která podali obvinění V. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., V. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., V. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici B., a A. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. 2 To 74/02, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 122/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. D., V. H. a A. Z.
o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění V.D., V. S., V. H. a A. Z. byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. 5 T 122/2001, uznáni vinnými trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., jichž se podle zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že
všichni obvinění po vzájemné dohodě mezi sebou a s dalšími neztotožněnými spolupachateli na únosu nezletilé S. M., za účelem získání výkupného od jejích rodičů se podíleli na uskutečnění tohoto záměru tak, že obviněný S. za tímto účelem v listopadu 1999 zajistil pronájem domu v obci M., v lednu 2000 opatřil automobil značky Chrysler Voyager a počátkem února 2000 zajistil pronájem bytu v P., obvinění D., H. a Z. společně s dalšími neztotožněnými osobami dne 4. 2. 2000 kolem 05,00 hodin v obci Z. – P., vnikli do domu, kde spoutali poškozenou I. M., hrozili jí únosem dcery nezletilé S., přičemž žádali zaplacení výkupného za život nezletilé, poškozená I. M. ve strachu o život dcery jim vydala hodinky značky Cartier v hodnotě nejméně 400.000,- Kč, zlaté šperky v hodnotě nejméně 192.000,- Kč, kreditní kartu VISA banky BBV P. S. A. s částkou 15.461 USD, z níž následně pachatelé vybrali 12.134 USD, notebook v hodnotě 10.000,- Kč, který následně poškozené vrátili, aby jej použila k zaplacení výkupného, 3.000,- Kč, 650 DM, menší množství francouzských franků a italských lir v přesně nezjištěné hodnotě, dále z domu odcizili fotoaparát Pentax Espio 160 v hodnotě 4.500,- Kč, sluneční brýle v hodnotě 1.000,- Kč a parfém značky Faburg v hodnotě 1.680,- Kč, přesto pak přinutili nezletilou S., aby s nimi odjela, a žádali po poškozené I. M. zaplacení 100.000 USD, bude-li chtít vrátit dceru živou nezletilou odvezli z domu vozidlem poškozené I. M. Mercedes Benz A14D, které zanechali u autobazaru v P., a dále odvezli nezletilou S. M. výše uvedeným vozidlem Chrysler Voyager do domu v obci M., kde ji zadržovali, rodičům nezletilé S., I. M. a A. M. přesně nezjištěné osoby telefonovaly, přičemž k tomuto účelu a ke vzájemné komunikaci používaly mimo jiné mobilní telefony obviněného S. a D., rodiče tak informovaly jak a jakým způsobem, kdy a kde mají odevzdat peníze; přinutili je tak, že dne 11. 2. 2000 zaplatili výkupné ve výši 100.000 USD a poté dne 12. 2. 2000 nezletilou S. M. propustili, přičemž částka 100.000 USD byla uložena v domě v P. a 100.000,- Kč vybraných VISA kartou z peněz poškozené I. M. v bytě obviněného S., celkem tak způsobili škodu nejméně ve výši 4.679.808,- Kč.
Za to byl každý z obviněných odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody, a to obvinění V. D. a V. S. v trvání jedenácti let a obvinění V. H. a A. Z. v trvání devíti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byli všichni obvinění zařazeni k výkonu trestu do věznice s ostrahou.
Současně soud prvního stupně podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obviněnému V. D. trest propadnutí věci – mobilního telefonu NOKIA, typ 3210, stříbročerné barvy, uloženého u Krajského soudu v Praze. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obviněnému V. S. trest propadnutí věci – mobilního telefonu NOKIA, typ 3210, šedočerné barvy,
Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl dále všem obviněným uložen trest vyhoštění na dobu deseti let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena solidárně povinnost uhradit škodu poškozené I. M., ve výši 1.051.508,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali odvolání jednak všichni obvinění a jednak v neprospěch všech obviněných státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze.
Tato odvolání projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 2. 5. 2002, sp. zn. 2 To 74/02, a rozsudkem rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného V. S. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze zrušil v části týkající se tohoto obviněného a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným, že
po vzájemné dohodě s obviněnými V. D., V. H. a A. Z. a dalšími neztotožněnými spolupachateli na únosu nezletilé S. M. , za účelem získání výkupného od jejích rodičů se podílel na uskutečnění tohoto záměru tak, že za tímto účelem v listopadu 1999 zajistil pronájem domu v obci M., v lednu 2000 opatřil automobil značky Chrysler Voyager, a počátkem února 2000 zajistil pronájem bytu v P. přičemž obvinění V. D., V. H. a A. Z. společně s dalšími neztotožněnými osobami dne 4. 2. 2000 kolem 05.00 hodin v obci Z. – P., vnikli do domu, kde spoutali poškozenou I. M., hrozili jí únosem dcery nezletilé S., žádali zaplacení výkupného za život nezletilé a následně odvezli nezletilou S. M. výše uvedeným vozidlem Chrysler Voyager do domu v obci M., kde ji zadržovali, rodičům nezletilé S., I. a A. M. přesně nezjištěné osoby telefonovaly, přičemž k tomuto účelu a ke vzájemné komunikaci používaly mimo jiné mobilní telefon obviněného V. S., rodiče tak informovaly jak a jakým způsobem, kdy a kde mají odevzdat peníze; přinutili je tak, že dne 11. 2. 2000 zaplatili výkupné ve výši 100.000 USD a poté dne 12. 2. 2000 nezletilou S. M. propustili, přičemž částka 100.000 USD byla uložena v domě v P. a 100.000,- Kč vybraných VISA kartou z peněz poškozené I. M. v bytě obviněného V. S.
Takto zjištěné jednání obviněného V. S. odvolací soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. spáchaný rovněž ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to tomuto obviněnému uložil podle §234a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obviněnému dále trest propadnutí věci – mobilního telefonu NOKIA, typ 3210, šedočerné barvy. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest vyhoštění na dobu deseti let.
Předmětným rozsudkem soud druhého stupně rozhodl dále tak, že podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch obviněných V. D., V. H. a A. Z., a odvolání těchto obviněných zamítl.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen všem obviněným V. D., V. S., V. H. a
A. Z. shodného dne 28. 8. 2002, a všem jejich obhájcům Mgr. J. Z., JUDr. J. M., JUDr. J. S. a Mgr. J. V. rovněž shodného dne 27. 8. 2002. Krajskému státnímu zastupitelství v Praze byl opis rozhodnutí soudu druhého stupně doručen dne 27. 8. 2002.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali všichni obvinění prostřednictvím svých (shora jmenovaných) obhájců dovolání. Obviněný V. D. tak učinil dne 26. 10. 2002 na poště, přičemž své podání adresoval Nejvyššímu soudu (Nejvyšší soud toto dovolání obdržel dne 29. 10. 2002 a zaslal je Krajskému soudu v Praze k provedení úkonů podle §265h tr. ř. s tím, aby je poté předložil dovolacímu soudu se spisovým materiálem). Obviněný V. S. podal dovolání dne 24. 10. 2002 osobně u Krajského soudu v Praze, obviněný V. H. dne 28. 10. 2002 u Krajského soudu v Praze faxovou formou, přičemž následující den 29. 10. 2002 tak učinil u uvedeného soudu osobně, a obviněný A. Z. učinil dne 29. 10. 2002 na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání, adresované Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 1, 2 tr. ř. a jednak vyzvala obviněné V. D. a V. H. k odstranění vad dovolání a obviněného A. Z. k prokázání data podání dovolání na poštu a jednak V. S. zaslala přípis se sdělením, že na základě jeho žádosti o odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody nedospěla k závěru, že by v jeho případě byly pro takové rozhodnutí splněny podmínky a tudíž nebude předkládat takový návrh dovolacímu soudu ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. Dále zaslala opisy dovolání všech obviněných Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a případnému vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný V. D. vytkl ve svém dovolání (po opravě provedené podáním ze dne 22. 11. 2002) odvolacímu soudu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věc nesprávně právně posoudil, a to z hlediska zákonnosti pořízení rozhodujících důkazů, které dle soudů obou stupňů svědčily o jeho vině, čímž je podle jeho názoru současně naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. /odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku přes závažná procesní pochybení v předcházejícím řízení, tj. přestože byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. Současně namítl, že pro absenci řádného a přesvědčivého odůvodnění je rozhodnutí soudu druhého stupně nepřezkoumatelné. V další části svého dovolání specifikoval, v čem spatřuje nezákonnost použití jednotlivých důkazů, a to protokolu o vydání věci ze dne 13. 2. 2000 (podle dovolatele jím bylo zkráceno jeho právo na obhajobu, jehož součástí je právo na tlumočníka podle §2 odst. 14 tr. ř., neboť při sepisu tohoto protokolu bez přítomnosti tlumočníka nebyl a ani nemohl být řádně poučen o svých právech včetně práva na užívání mateřského jazyka; tento důkaz je tudíž nutno považovat za absolutně neúčinný), videozáznamu zachycujícího nález výkupného v rodinném domě v P. (dovolatel vytkl orgánům činným v trestním řízení, že vstup do uvedeného domu, resp. domovní prohlídka nebyla provedena v souladu se zákonem, naopak, že způsobem jejího provedení došlo k porušení nejen §82 tr. ř., ale i ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny základních práv a svobod, proto rovněž veškeré důkazy pořízené na jejím základě je třeba považovat za procesně nepoužitelné, navíc opět i s ohledem na porušení §2 odst. 14 tr. ř., neboť dovolatel neměl k dispozici tlumočníka; dále uplatnil námitky i k důkazní hodnotě obsahu předmětného videozáznamu) a znaleckého posudku z oboru fonoskopie (namítl, že znalkyně neměla k dispozici srovnávací vzorek jeho hlasu, a proto ztotožnění jeho hlasu s pořízenými odposlechy telefonních hovorů nelze jako důkaz akceptovat). Své výhrady dovolatel uplatnil i vůči dalším, v řízení provedeným důkazům, které jsou podle jeho názoru stiženy podstatnými procesními vadami (odborné vyjádření o morfologické shodě vlasů dovolatele, důkaz mobilním telefonem Nokia 3210, který byl podle soudů obou stupňů u něj nalezen, domovní prohlídka domu v obci M. a důkazy zajištěné při jejím provádění). Dovolatel je tudíž přesvědčen, že s ohledem na množství pochybení při pořizování, použití a hodnocení relevantních důkazů došlo k vícečetnému porušení zásad a ustanovení trestního řízení a zásahům do práv dovolatele zaručených Listinou základních práv a svobod, a proto soudy obou stupňů při hodnocení a použití důkazů nesprávně kvalifikovaly jejich zákonnost a procesní použitelnost, přičemž na základě takto nesprávně kvalifikovaných důkazů došly k nesprávnému právnímu závěru o jeho vině (čímž jsou podle něj uplatněné dovolací důvody dány). Závěrem obviněný V. D. navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze a případně i rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil.
Obviněný V. S. v dovolání nejprve v obecné rovině uvedl, že důvodem jeho dovolání je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. /zjevně měl na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje přitom v tom, že existuje rozpor v právním posouzení, které je uvedeno ve výroku rozhodnutí, se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán; v této souvislosti poukázal na závěr odvolacího soudu o jeho podílu na únosu nezletilé S. M. a získání výkupného od jejích rodičů tím, že měl zajistit pronájem domu v obci M. v listopadu 1999, v lednu 2000 opatřit automobil Chrysler Voyager a počátkem února 2000 zajistit pronájem bytu v P. Namítl však, že neexistuje žádná souvislost mezi podpisem rezervační smlouvy na pronájem domu v M. a údajně připravovaným únosem nezletilé S. M. (v tomto směru vytkl odvolacímu soudu, že ponechal zcela bez povšimnutí tuto jeho argumentaci obsaženou v odvolání a pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), stejně jako není dána příčinná souvislost mezi jeho účastí při obstarání automobilu výše uvedené značky a jeho následným použitím ke spáchání trestné činnosti (současně poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně tohoto jejich závěru). Obdobně zdůraznil, že skutečně zprostředkoval pronájem bytu v P. avšak příslušná nájemní smlouva byla uzavřena dne 9. 2. 2000, tj. 5 dní po únosu nezletilé S., což podle něj opět vylučuje jakoukoliv souvislost s tímto únosem a zejména jakoukoliv koordinaci, plánovitost a předvídavost jednání mezi spolupachateli. V návaznosti na závěr odvolacího soudu ohledně absence jeho trestní odpovědnosti za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., který shledal zcela správným, dovolatel namítl, že rovněž v případě trestného činu braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. nebylo prokázáno, že by byl alespoň srozuměn s tím, že spolupachatelé se rukojmí zmocní v jeho domě, že užijí při tomto jednání násilí, popř. pohrůžky bezprostředního násilí, zda násilnou trestnou činnost provede jeden ze spolupachatelů, dva či více. Z tohoto důvodu podle jeho názoru použité právní kvalifikaci chybí jakékoliv znaky společného jednání tak, jak je má na mysli §9 odst. 2 tr. zák. (uvedl, že ve věci absentuje specifikace dohody mezi obviněnými, rozdělení úloh mezi nimi apod.); dále namítl, že v jeho případě nebyl prokázán jakýkoliv úmysl, ať přímý či nepřímý ve smyslu §4 tr. zák. V závěru obviněný uvedl, že i kdyby příčinná souvislost jeho jednání s předmětným trestným činem byla prokázána, mohlo by se jednat maximálně o účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. formou pomoci. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby bylo rozhodnuto o odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný V. H. opřel své dovolání (po opravě provedené podáním ze dne 27. 11. 2002) rovněž o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a soudy tudíž rozhodly nesprávně o jeho vině. Soudům vytkl, že nepřihlédly ke skutečnostem a navrhovaným důkazům obsaženým v závěrečné řeči jeho obhájce a v písemném odůvodnění odvolání, rozhodně podle něj nebylo prokázáno, že by se znal s ostatními obviněnými. Dále namítl, že trestní řízení trpělo od počátku závažnými vadami, zejména pak v důsledku nekvalifikovaně vypracovaného znaleckého posudku z oboru fonetiky znalkyní Mgr. M. S. (přičemž zdůraznil, že nebylo vyhověno návrhu všech obhájců na přizvání jiného znalce), což mělo v jeho případě za následek vyslovené pochybení soudů, tj. odsouzení k mnohaletému trestu odnětí svobody. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a nařídil soudu prvního stupně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Shodný návrh na rozhodnutí obsahuje i dovolání posledního obviněného A. Z., jenž jako dovolací důvod uvedl rovněž ten, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v citaci opomenul uvést odkaz na trestní řád), tj. rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Naplnění předmětného dovolacího důvodu dovolatel spatřuje v nesprávném provádění jednotlivých úkonů Policií ČR (rekognice, zajištění obviněného a vozidla Chrysler Voyager, domovních prohlídek a jejich dokumentace na video, pořízení nahrávky hlasu a odebrání vzorků krve a vlasů), jež mělo za následek nemožnost jejich použití v rámci posuzovaného trestního řízení.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 29. 1. 2003 nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a obsah podaných dovolání. Dále konstatovala, že všemi obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /v dovolání obviněného V. D. navíc ve spojení s důvodem vymezeným v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ byl obsahově, způsobem odpovídajícím účelu tohoto ustanovení odůvodněn pouze obviněným V. S. (ač i tento ve svém dovolání uvedl několik nepřípustných skutkových námitek); ostatní dovolatelé namítli nesprávnost provedeného dokazování, když požadovali přehodnotit jeho použitelnost, čímž se snažili zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů obou stupňů, a tudíž podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
Ve vztahu k dovolání V. S. státní zástupkyně uvedla, že toto co do své opodstatněnosti nemůže obstát, neboť dovolatelem namítaný rozpor mezi popisem skutku v rozsudečném výroku a k němu se vztahující části právní věty o společném jednání není dán; v této souvislosti poukázala na tzv. skutkovou větu výrokové části rozsudku odvolacího soudu, z níž je zřejmé, že obviněný V. S. se po vzájemné dohodě se třemi ostatními obviněnými a dalšími neztotožněnými osobami podílel na únosu nezletilé poškozené způsobem umožňujícím získání výkupného od jejích rodičů a tedy jednal v přímé souvislosti s realizací tohoto trestného cíle vyjádřené formulací „za tímto účelem“. Dále uvedla, že není sporu ani o tom, že jednání všech obviněných, a tedy i V. S., realizované na základě jejich předchozí vzájemné dohody (jakožto skutkové okolnosti dovoláním nezpochybnitelné) o způsobu dosažení společného trestného cíle a pokrývající jejich vztah k podstatným složkám přisouzených trestných činů v jejich kvalifikované podobě, bylo jednáním v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Vzhledem k uvedenému (především s odkazem na vzájemnou dohodu všech zúčastněných obviněných) je nutno zcela odmítnout rovněž dovolatelem navrženou možnost kvalifikace jeho jednání v pouhé účastenské formě pomocníka uskutečňujícího cizí a nikoliv vlastní zlý úmysl, a naopak souhlasit se závěrem soudu o jeho rovnocenné trestní odpovědnosti coby spolupachatele.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání V. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a o dovoláních V. H., A. Z. a V. D. rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že se odmítají, pokud ve vztahu k posledně jmenovanému nebude rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. (státní zástupkyně zdůraznila, že tento obviněný navrhl v závěru svého dovolání pouze zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů). Současně navrhla, aby tak dovolací soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných V. D., V. H. a A. Z. jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byli tito obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Dovolání obviněného V. S. je pak přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byl tento obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech obviněných byla podána osobami oprávněnými /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., neboť podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
V dané věci uplatnili všichni obvinění důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené, a z toho dovozovat, že obviněný neměl být uznán vinným.
V tomto ohledu však dovolání obviněných V. D. (který uplatnil shodně jako ve svém odvolání výhrady proti hodnocení zákonnosti provedených důkazů – protokolu o vydání věci, videozáznamu, znaleckého posudku z oboru fonetiky a dalších, v důsledku čehož dovodil, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr o jeho vině), V. H. (jenž obdobně jako v odvolacím řízení namítl, že soudy nepřihlédly ke skutečnostem a navrhovaným důkazům, zejména pak, že nepřibraly jiného znalce z oboru fonetiky, přestože znalecký posudek ve věci byl nekvalifikovaně zpracovaný, a uvedl, že soudy nesprávně rozhodly o jeho vině, kterou od počátku popíral) a A. Z. (který rovněž argumentoval nesprávně provedenými úkony orgány činnými v trestním řízení – rekognice, zajištění jeho osoby a vozidla použitého k trestné činnosti, domovních prohlídek a jejich dokumentace, pořízení nahrávky hlasu a odebrání vzorků krve a vlasů, což podle jeho názoru mělo za následek, že pro rozhodnutí soudů obou stupňů byly podkladem vadné a tudíž nepoužitelné důkazy, jak již namítl ve svém odvolání) nemohou obstát, neboť námitky vůči správnosti hodnocení provedených důkazů jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl zjištěn nalézacím soudem skutkový stav a jak se k jejich odvolání postavil soud odvolací. V žádném případě však nejde o námitky, které by materiálně, tedy skutečně naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byli obvinění uznáni vinnými), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými).
Obviněný V. D. své dovolání navíc opřel i o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Důvodem dovolání podle citovaného ustanovení je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny. Pod pojmem procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí je přitom nutno chápat pouze zákonem stanovené procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti, přičemž se jedná o rozhodnutí nadřízeného orgánu ve smyslu §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. u stížnosti nebo o rozhodnutí odvolacího soudu podle §253 odst. 1 až 4 tr. ř. u odvolání, v obou případech bez věcného přezkoumání věci. Podle dikce odst. 1 posledně citovaného ustanovení odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Odmítnout odvolání je pak ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení odvolací soud oprávněn tehdy, pokud tento opravný prostředek nesplňuje z hlediska svého obsahu zákonné náležitosti odvolání, uvedené v ustanovení §249 tr. ř.
Novelizovaný dovolací důvod lze tedy použít, pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. u stížnosti nebo podle §253 odst. 1 tr. ř. u odvolání, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo pokud odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoliv nebyly splněny podmínky vymezené ustanovením §253 odst. 4 tr. ř. (oprávněná osoba nebyla náležitě poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání).
Za těchto předpokladů důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu §256 tr. ř. (odvolací soud shledá, že odvolání není důvodné), neboť postup podle tohoto ustanovení lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., neshledal-li odvolací soud důvody k zamítnutí odvolání podle §253 tr. ř. Na rozdíl od ustanovení §253 tr. ř., podle něhož odvolací soud zamítne odvolání bez věcného přezkoumání věci v těch případech, kdy odvolání nesplňuje zákonem stanovené procesní podmínky, ve smyslu §256 tr. ř. může odvolací soud zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání konaného o tomto odvolání.
Z toho vyplývá, že pokud soud druhého stupně přezkoumával rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový opravný prostředek důvodným, zamítl jej podle §256 tr. ř. u odvolání /resp. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. u stížnosti/, lze novelizovaný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel tedy musí tvrdit a náležitě odůvodnit své dovolání z hledisek důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a v návaznosti na tento obecný důvod i některý z důvodů uvedených v písm. a) až k), který musí být dán v řízení předcházejícím napadenému zamítavému rozhodnutí.
Obviněný V. D. ve svém podání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Existenci těchto vad dovolatel sice spatřuje v nesprávném právním posouzení věci, avšak z obsahu jeho dovolání je zřejmé, že takové tvrzení opírá o namítané skutkové vady, neboť oběma soudům vytýká především pochybení při hodnocení provedených důkazů.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných V. D., V. H. a A. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Řadu obdobných skutkových námitek uplatnil v odůvodnění svého dovolání i obviněný V. S. /zejména tak učinil, pokud zpochybnil jednak existenci příčinné souvislosti mezi podpisem rezervační smlouvy jeho osobou na pronájem domu v M. a údajně připravovaným únosem nezletilé S. M., jednak existenci příčinné souvislosti mezi jeho účastí při obstarání automobilu a jeho použitím ke spáchání trestné činnosti, dále pokud argumentoval datem uzavření nájemní smlouvy na byt v P. ve vztahu ke dni spáchání předmětné trestné činnosti, a konečně pak, pokud namítl, že nebylo prokázáno, že byl alespoň srozuměn s tím, že se ostatní spolupachatelé zmocní rukojmí a spáchají tak trestný čin braní rukojmí v kvalifikované skutkové podstatě podle §234a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., přičemž se současně dopustí trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., a to formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.; v posledně uvedeném případě tak použil analogicky odůvodnění závěru odvolacího soudu ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., jímž byl mimo uvedené trestné činy uznán vinným podle rozsudku soudu prvního stupně/. Pro úplnost je rovněž vhodné uvést, že takové výhrady uvedl již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal. Uvedené námitky však stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze je podřadit ani pod žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. a pokud by dovolání bylo podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (jak to Nejvyšší soud učinil v případě dovolání ostatních dovolatelů).
Obviněný V. S. však současně uplatnil výhrady vztahující se k právní kvalifikaci děje popsaného ve výroku napadeného rozhodnutí, když má za to, že jednak existuje rozpor v právním posouzení, které je uvedeno ve výroku rozhodnutí, se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán, a dále, že ve skutku není popsán ani jeden znak spolupachatelství …mohlo by se jednat maximálně o účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. z. formou pomoci.
Za takové situace Nejvyšší soud shledal, že část dovolacích námitek tohoto obviněného lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uvedené námitky rozhodnutí soudu vytýkají, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného V. S. z jím namítaného dovolacího důvodu je opodstatněné.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, která učinil v případě obviněného V. S. soud odvolací, že po vzájemné dohodě s obviněnými V. D., V. H. a A. Z. a dalšími neztotožněnými spolupachateli na únosu nezletilé S. M., za účelem získání výkupného od jejích rodičů se podílel na uskutečnění tohoto záměru tak, že za tímto účelem v listopadu 1999 zajistil pronájem domu v obci M., v lednu 2000 opatřil automobil značky Chrysler Voyager, a počátkem února 2000 zajistil pronájem bytu P., přičemž obvinění V. D., V. H. a A. Z. společně s dalšími neztotožněnými osobami dne 4. 2. 2000 kolem 05.00 hodin v obci Z. – P., vnikli do domu, kde spoutali poškozenou I. M., hrozili jí únosem dcery nezletilé S., žádali zaplacení výkupného za život nezletilé a následně odvezli nezletilou S. M. výše uvedeným vozidlem Chrysler Voyager do domu v obci M., kde ji zadržovali, rodičům nezletilé S., I. a A. M. přesně nezjištěné osoby telefonovaly, přičemž k tomuto účelu a ke vzájemné komunikaci používaly mimo jiné mobilní telefon obviněného V. S., rodiče tak informovaly jak a jakým způsobem, kdy a kde mají odevzdat peníze; přinutili je tak, že dne 11. 2. 2000 zaplatili výkupné ve výši 100.000 USD a poté dne 12. 2. 2000 nezletilou S. M. propustili, přičemž částka 100.000 USD byla uložena v domě v P. a 100.000,- Kč vybraných VISA kartou z peněz poškozené I. M. v bytě obviněného V. S.
Takto zjištěné jednání soud druhého stupně kvalifikoval jako trestné činy braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. spáchané formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Závěr odvolacího soudu o uvedené právní kvalifikaci nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Ztotožňuje se s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, když zdůraznila, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (z nichž dovolací soud je povinen v řízení o dovolání vycházet), zejména zjištění, že obviněný V. S. po vzájemné dohodě s ostatními obviněnými a dalšími neztotožněnými spolupachateli na únosu nezletilé S. M. … za účelem získání výkupného od jejích rodičů se podílel na uskutečnění tohoto záměru tak, že za tímto účelem … zajistil pronájem domu … opatřil automobil … zajistil pronájem bytu …, přičemž ostatní obvinění a další neztotožněné osoby pak provedli vlastní zmocnění se nezletilé poškozené při současném vniknutí do domu, kde s matkou bydlela, s tím, že tuto nezletilou pak následně zadržovali za výše uvedeným účelem, zcela odpovídá použité právní kvalifikaci. Obviněný takto zjištěným jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat posuzovaných trestných činů. Nejvyšší soud přitom konstatuje, že odvolací soud své závěry podrobně a přesvědčivě zdůvodnil (zejména na str. 9 až 11 rozsudku), když současně uvedl, z jakých důvodů upustil od kvalifikace zjištěného jednání ve vztahu k obviněnému V. S. jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák.
Rovněž závěr odvolacího soudu o formě zavinění obviněného V. S. podle §4 písm. a) tr. zák. v kontextu zjištěného skutku shledal Nejvyšší soud správným a jen dodává, že právní závěr o existenci zavinění ve smyslu trestního zákona a jeho formě se musí zakládat právě na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování.
Konečně i rozhodnutí soudu o trestní odpovědnosti tohoto obviněného ve vztahu k trestným činům braní rukojmí a porušování domovní svobody formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud shledal (na základě skutkových zjištění a s ohledem na již uvedené skutečnosti) správným.
Nejvyšší soud (vycházeje ze zjištěného a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaného skutku) tudíž dospěl k závěru, že právní kvalifikace takového skutku je v případě obviněného V. S. správná a v souladu se zákonem, a proto dovolání tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že obsahem dovolání obviněných V. D. a V. S. byly i výhrady k odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání obviněných V. D., V. H. a A. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného V. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud o žádosti obviněného V. S. o odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody, kterou učinil v závěru svého dovolání, nerozhodoval. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, nikoliv dovolatel. Proto nebylo zapotřebí o takové žádosti rozhodnout samostatným výrokem. Důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a