ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.119.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 119/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2003 dovolání, které podal obviněný J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 11 To 152/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 14 T 52/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 14 T 52/2002, byl obviněný J. H. uznán vinným :
přestože byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu Tábor ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 1 T 89/2001, který nabyl právní moci dne 29. 12. 2001, k doposud nevykonanému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně mj. i pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a s přihlédnutím k předchozím odsouzením,
I. obviněný sám :
1) v době od 27. 12. 2001 do 2. 2. 2002 v k. o. V. n.V., osada S., okr. P. – z., přelezl oplocení a rozbitím skleněné výplně okna na verandě vnikl do rekreační chaty a z chaty odcizil barevný televizor Tesla, radiopřijímač Philips, přímočarou pilu, vibrační brusku, holicí stojek a 2 baterky ke škodě M. V., čímž mu na odcizených věcech způsobil škodu ve výši nejméně 8.080,- Kč a poškozením chaty pak škodu ve výši 162,- Kč,
2) v době od počátku prosince 2001 do 3. 2. 2002 v k. o. V. n. V., osada S., okr. P. – z., se vloupal do rekreační chaty tak, že vypáčil dveře do sklepa a do kůlny a poté dřevěnou okenici a posléze po vytlačení okna vnikl do prostoru chaty, kde odcizil 2 ks PB lahví (á 10 kg), elektrický šlehač AFK a elektrickou sekačku zn. Alko, čímž způsobil Ing. J. Z., na odcizených věcech škodu ve výši nejméně 3.650,- Kč a na poškození objektu ve výši 1.186,- Kč,
II. společně s obviněným L. V. :
v době od 2. 2. 2002 do 5. 2. 2002 v k. o. V. n. V., osada S., okr. P. – z., se vloupali do rekreační chaty tak, že přelezli plot a vysadili z okna síťku proti hmyzu a tuto posléze vytlačili a po vniknutí do chaty zde odcizili 3 ks paroží, hrací karty, elektrickou kulmu, keramickou vázu, 2 ks plechových dóz, kovový svícen, zahradnické nůžky, 11 ks pilníků, 3 pilky na dřevo, 3 zimní bundy, 1 pár sportovní obuvi a potraviny ke škodě M. V., které na odcizených věcech způsobili škodu ve výši nejméně 3.678,50 Kč, přičemž rovněž k její škodě si k odnesení připravili ještě barevný televizor Tesla Color, 5 párů paroží a nástěnné bateriové hodiny, tedy další věci za celkem 1.100,- Kč, přičemž na poškození objektu jí způsobili škodu ve výši 300,- Kč.
Uvedená jednání byla v případě obviněného J. H. okresním soudem kvalifikována jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., které spáchal v bodě I. sám a v bodě II. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. H. odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem byl odsouzen i obviněný L. V. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Jiřímu Holému uložena povinnost nahradit poškozenému Ing. J. Z., P. – Ch., škodu ve výši 4.800,- Kč a dále s obviněným L. V. společně a nerozdílně nahradit poškozenému M. V., P. – T., škodu ve výši 6.380,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl posledně jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Jiří Holý odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 11 To 152/2002, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání. Z obsahu mimořádného opravného prostředku, zejména z návrhu obviněného, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout, je zřejmé, že dovolání směřuje do výroku napadeného usnesení, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání.
Obviněný uvádí, že dovolání podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) resp. písm. l) tr. ř., neboť výrok o trestu je nesprávný. V této souvislosti konstatuje, že trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. 1 T 137/2001, který jako přílohu k dovolání přikládá, mu byl uložen souhrnný trest. Tímto rozhodnutím byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 1 T 89/2001. Obviněný namítá, že k tomuto rozhodnutí nebylo v předmětné věci přihlédnuto, neboť mu měl být uložen souhrnný trest. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 11 To 152/2002, jakož i výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 14 T 52/2002, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvádí, že námitka obviněného není věcně důvodná. Trestní příkaz Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. 1 T 137/2001, byl J. H. doručen dne 20. 3. 2002, avšak nenabyl právní moci. Ve věci bylo znovu rozhodováno rozsudkem dne 7. 8. 2002, přičemž v současné době se podle jeho zjištění věc nachází ve stadiu odvolacího řízení. Proto uložení souhrnného trestu ve věci Okresního soudu Praha – západ sp. zn. 14 T 52/2002 nepřicházelo v úvahu. Státní zástupce rovněž konstatuje, že v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. nelze namítat porušení ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. a uplatněná námitka se nekryje s formálně deklarovanými dovolacími důvody. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a toto rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§265c tr. ř./ předně shledal, že dovolání obviněného J. H. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit /§265e odst. 1, 3 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným vznesené konkrétní námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V rámci zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné namítat, že trest byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou pro příslušný trestný čin, anebo že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Druhem trestu, jež zákon nepřipouští, se rozumí zejména uložení některého druhu trestu uvedeného v §27 tr. zák., a to bez splnění zákonem předpokládaných podmínek. Nepřípustným trestem ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není nesprávné uložení trestu souhrnného podle §35 odst. 2 tr. zák. a trestů ukládaných podle ustanovení §35 odst. 1, §36, §37a tr. zák., neboť v těchto případech nejde o samostatné druhy trestů, ale o zvláštní způsoby trestání mnohosti trestné činnosti téhož pachatele.
Dovolací důvod uplatněný obviněným J. H. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. V předmětné věci však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Proto lze tento dovolací důvod uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Námitku obviněného spočívající v tvrzeném porušení ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; podle něho lze dovolání podat, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pokládat nejen za formálně, ale i materiálně uplatněný. Okolnost, že v mimořádném opravném prostředku obviněný výslovně neuvedl odkaz i na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (konkrétně nesprávné hmotně právní posouzení), je pouze formálním nedostatkem.
Podle §35 odst. 2 věty první a druhé tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Trestné činy téhož pachatele se tzv. sbíhají a lze za ně uložit souhrnný trest, jsou-li spáchány v době, která je ohraničena dobou vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, bez ohledu na to, zda byl zrušen v rámci řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením pachatele. Ve smyslu §314e odst. 5 tr. ř. nastávají účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku doručením trestního příkazu obviněnému.
Obviněný J. H. spáchal řadu trestných činů, pro které byl postupně pravomocně odsouzen. Dále budou stručně uvedena pouze ta odsouzení obviněného, která mají význam pro rozhodnutí o podaném dovolání.
Trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 1 T 89/2001, který byl obviněnému doručen dne 20. 12. 2001 a jež nabyl právní moci dne 29. 12. 2001, byl J. H. odsouzen pro skutek spáchaný dne 25. 5. 2001 a kvalifikovaný jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., a to k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou. Trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. 1 T 137/2001, který byl obviněnému doručen dne 20. 3. 2002, byl J. H. odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. spáchaný dne 26. 10. 2001 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu třiceti měsíců, přičemž nad obviněným byl vysloven dohled. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 1 T 89/2001. Proti tomuto trestnímu příkazu podal obviněný odpor. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 1 T 137/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 14 To 129/2002, byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. spáchaným dne 26. 10. 2001, přičemž podle §37 tr. zák. bylo od uložení souhrnného trestu upuštěno.
Obviněný J. H. spáchal jednání uvedené v rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 14 T 52/2002, v těchto časových termínech :
v bodě I.
1) od 27. 12. 2001 do 2. 2. 2002,
2) od počátku prosince 2001 do 3. 2. 2002,
v bodě II. od 2. 2. 2002 do 5. 2. 2002.
Z konstatovaného přehledu je zřejmé, že z hlediska ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. se jednání obviněného uvedené pod bodem I. 2) mohlo sbíhat s trestnými činy, které spáchal dříve, než mu byl dne 20. 12. 2001 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 1 T 89/2001. Skutkovou okolnost, že nebylo přesně zjištěno, kdy byla trestná činnost pod bodem I. 2) spáchána, bylo nutno vyhodnotit podle zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), a to nejen z hlediska úvahy o souhrnném trestu, ale předně i s ohledem na právní posouzení jednání obviněného, pro které byl okresním státním zástupcem pro Prahu - západ obžalován. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje, že v případě vyhodnocení, že jednání obviněného popsané v bodě I. 2) výroku o vině v předmětném rozsudku Okresního soudu pro Prahu – západ bylo spácháno před dnem 20. 12. 2001 (podmínka pro uložení souhrnného trestu), tak by současně muselo být toto jednání posouzeno jako samostatné trestné činy krádeže podle §247 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., přičemž další obdobné samostatné posouzení by náleželo ohledně jednání v bodech I. 1) a II. téhož rozsudku /v napadeném rozsudku byla všechna jednání v bodech I. 1), I. 2) a II. posouzena jako pokračující trestná činnost/. Toto konstatování je důvodné, neboť doručením trestního příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 1 T 89/2001, obviněnému dne 20. 12. 2001, nastaly tímto okamžikem ve smyslu ustanovení §314e odst. 5 tr. ř. účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku, tedy mj. že jednání spáchaná později jsou recidivou, a proto nemůže jít o pokračující trestnou činnost.
Z výše popsaného právního rozboru věci vyplývá, že případné uložení souhrnného trestu obviněnému J. H. (ve vztahu k trestným činům, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 1 T 89/2001, a rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 1 T 137/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 14 To 129/2002) přicházelo v úvahu jen ohledně jednání popsaného v bodě I. 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v případě jednání v bodech I. 1) a II. téhož rozsudku by byl ukládán samostatný trest. Lze proto důvodně konstatovat, že zmíněné hmotně právní posouzení věci by ve svém konečném důsledku nebylo pro obviněného příznivější, než jak ve věci bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 14 T 52/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 11 To 152/2002.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného J. H. odmítl. Proto nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k