ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1295.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1295/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2003 dovolání obviněného B. Ž., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 4 To 44/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 T 160/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného B. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný B. Ž. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 29 T 160/2001, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, kterého se měl dopustit tím, že přesně nezjištěného dne v měsíci květnu 1998 převzal v místě svého trvalého bydliště od V. F. loveckou zbraň obojetnici ráže 9,3 x 72 R/cal. 20, výrobce Š. P., rok výroby 1920 – 1930 a 1 ks předpažbí k této zbrani s tím, že termín opravy byl na základě ústní dohody stanoven do konce roku 1998, o převzetí zbraně nebyl vystaven písemný doklad a tato nebyla v rozporu se zákonem o zbraních a střelivu č. 288/1995 Sb. řádně zaregistrována v knize zbraní, po stanoveném termínu odmítl reagovat na opakované urgence k vrácení zbraně a zbraň do současné doby majiteli nevrátil a tímto svým jednáním způsobil poškozenému V. F. na výše specifikované zbrani škodu ve výši nejméně 35.000,- Kč. Za uvedený trestný čin byl obviněný podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit podle svých sil a možností škodu, kterou svým činem poškozenému způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému V. F. částku 48.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený V. F. odkázán se zbytkem svého uplatněného, ale nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného B. Ž. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 4 To 44/2003, napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil ve výroku o uloženém trestu a v celém výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného B. Ž. odsoudil podle §248 odst. 2 tr. zák. při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. odvolací soud dále obviněnému uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému V. F. částku 35.000,- Kč, když se zbytkem svého uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na náhradu škody byl podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 19. 5. 2003 Okresnímu státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích a téhož dne obhájci obviněného, Mgr. V. V., dne 22. 5. 2003 pak obviněnému B. Ž.
Obviněný B. Ž. podal proti shora citovanému rozsudku krajského soudu prostřednictvím svého obhájce na poštu dne 9. 6. 2003 dovolání, adresované a doručené Okresnímu soudu v Českých Budějovicích dne 10. 6. 2003. Dovolání bylo se spisovým materiálem předloženo Nejvyššímu soudu České republiky dne 6. 11. 2003.
Dovolatel napadl podaným mimořádným opravným prostředkem shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v celém rozsahu a opřel jej o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.
V rámci prvně uplatněného dovolacího důvodu, vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dovolatel namítl, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když uznal obviněného vinným pouze trestným činem zpronevěry, bez zohlednění možnosti postižení dalších trestných činů, spáchaných v jednočinném nebo vícečinném souběhu s vytýkaným trestným činem. V uvedeném směru obviněný vyslovil názor, že pokud by si přisvojil cizí zbraň způsobem kladeným mu za vinu, spáchal by trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., neboť krádež či zpronevěra střelné zbraně podléhající registraci vždy zakládá jednočinný souběh s trestným činem nedovoleného ozbrojování, a to i tehdy, když pachatel získá zbraň legálně a trestného činu se dopustí až poté, co zbraní disponoval. Stejná situace nastává i tehdy, když pachatel získá zbraň nepodléhající registraci a v mezidobí dojde ke změně příslušného zákona, v důsledku čehož zbraň registraci podléhá, avšak pachatel si ji ponechá, neregistruje ji a nezíská zbrojní oprávnění, popřípadě pachatel překročí meze platně vydaného zbrojního oprávnění. Pochybení soudu se sice na první pohled zdá být ve prospěch obviněného, neboť nebyl uznán vinným dalším trestným činem, avšak ve skutečnosti odvolací soud svým rozhodnutím vystavil obviněného nebezpečí dalšího trestního stíhání po neomezenou dobu, neboť v případě nedovoleného ozbrojování se jedná o trestný čin trvající, přičemž tato situace vystavuje obviněného vzhledem k jeho podnikatelské činnosti a možnosti uložení trestu zákazu činnosti, event. dalšího trestu odnětí svobody či peněžitého trestu, právní nejistotě.
Navíc se odvolací soud nevypořádal se skutečností, že předmětná zbraň nebyla nalezena, když v odůvodnění rozsudku není v naznačeném směru uveden výsledek pátrání po dotčené zbrani a soud ani neprověřoval, zda zbraň nebyla přihlášena třetí osobou u jiného správního úřadu v České republice, popřípadě v zahraničí. S ohledem na princip individuální registrace střelných zbraní, kdy pro každou zbraň nezaměnitelného čísla je vystaven samostatný průkaz zbraně, odlišný od zbrojního oprávnění, by v případě cíleného pátrání musela být podle názoru dovolatele zbraň, která neopustila území České republiky, nalezena a identifikována. Pachatel, popřípadě osoba, která od něj zbraň odkoupila, by přitom měl na registraci značný zájem, neboť bez ní nelze tuto sběratelsky cennou loveckou zbraň užívat, nosit či pojistit. Tuto dlouhou zbraň navíc nelze snadno ukrýt či skrytě nosit; soud však neučinil dotaz ke všem příslušným správním úřadům ani k odpovídajícím institucím v zahraničí, kde by o popsanou zbraň mohl být vzhledem k jejímu účelu a původu zájem. Změna výrobních čísel zbraně by přitom byla obtížná a minimalizovala by historickou hodnotu zbraně, jež je pro nabyvatele určující. Nesprávná právní kvalifikace se pak projevuje též v neúplnosti výroku o vině, v čemž dovolatel spatřuje druhý citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.
Nad rámec dovolacího důvodu obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s důkazem ohledně svědka R., provedeným v rámci odvolacího řízení. Na závěr pak dodal, že se necítí vinen, trestného činu zpronevěry se nedopustil a trvá na svých výpovědích z přípravného řízení a před soudy obou stupňů.
V petitu podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 1 NZo 630/2003, vyslovil názor, že obviněný B. Ž. část dovolacích námitek uplatnil nad rámec dovolacího důvodu (nezajištění předmětné lovecké zbraně, hodnocení důkazů ve vztahu k osobě svědka R., obecné tvrzení o nevině dovolatele), a tudíž k těmto námitkám nelze přihlížet. Naproti tomu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá námitka, podle které mělo být jednání obviněného kvalifikováno jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., neboť pokud si obviněný podle skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí přivlastnil trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák. střelnou zbraň, pak si tuto zbraň zároveň bez povolení opatřil ve smyslu ustanovení §185 odst. 1 tr. zák., přičemž odpovědnost obviněného za uvedený čin nemohla být vyloučena skutečností, že v průběhu trestního řízení předmětná zbraň u něho nebyla zajištěna postupem podle §78 - 79 tr. řádu.
Státní zástupce však současně uvedl, že pokud by jednání obviněného bylo právně kvalifikováno též podle §185 odst. 1 tr. zák., šlo by o změnu v neprospěch obviněného, neboť by mu bylo nutno ukládat úhrnný trest odnětí svobody za dva trestné činy a navíc by v jeho neprospěch bylo nutno přihlédnout k přitěžující okolnosti podle §34 písm. i) tr. zák. V předmětné trestní věci však bylo podáno dovolání pouze obviněným a změna napadených rozhodnutí v neprospěch obviněného je s ohledem na ustanovení §265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. řádu vyloučena. Navíc pak při posuzování, zda jde o změnu ve prospěch či neprospěch obviněného, je nutno vycházet ze stavu existujícího v době rozhodování dovolacího soudu a nelze přihlížet ke skutečnostem, které by teoreticky mohly nastat někdy v budoucnu, přičemž budoucí trestní postih obviněného za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k předmětné zbrani je podle názoru státního zástupce vyloučen překážkou rei iudicatae ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť při posuzování existence tohoto důvodu nepřípustnosti trestního stíhání je nutno vycházet z popisu skutku ve skutkové větě pravomocného odsuzujícího rozsudku, nikoli z použité právní kvalifikace.
V souvislosti s namítaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu státní zástupce uvedl, že námitky obviněného plně pokrývají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a okolnost, že při právní kvalifikaci jednání nebyla aplikována všechna v úvahu přicházející ustanovení zvláštní části trestního zákona, nemůže být současně vytýkána ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, jenž byl tak uplatněn pouze formálně a nelze k němu přihlížet. Státní zástupce tudíž dospěl k závěru, že i přes částečnou důvodnost dovolacích námitek by projednání dovolání nemohlo vést ke změně postavení obviněného a zároveň se nejedná o právní problematiku, kterou by bylo nutno judikatorně řešit, neboť o možnosti jednočinného souběhu trestného činu nedovoleného ozbrojování s majetkovým trestným činem, kterým pachatel zbraň získal, nevznikají v rozhodovací praxi žádné pochybnosti. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. řádu). Rovněž takto konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody vymezené v citovaných ustanoveních zákona, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V souvislosti s namítaným dovolacím důvodem, vymezeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba uvést, že toto ustanovení lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotit hmotně právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního, popřípadě druhého stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je totiž povolán a oprávněn k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je v řízení před soudem nalézacím a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí, zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy činné dříve ve věci. V posuzované trestní věci to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný B. Ž. spáchal předmětný skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutkové závěry nezměnil ani soud odvolací. V naznačeném směru je tedy třeba připomenout zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích, popsané ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, s nímž se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, proti jehož rozhodnutí dovolání směřuje.
Ze skutkové věty výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. napadeného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nalézací soud shledal jednání obviněného trestným v tom, že převzal od poškozeného loveckou zbraň a 1 ks předpažbí k této zbrani, o převzetí zbraně nebyl vystaven písemný doklad a zbraň nebyla v rozporu se zákonem č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu řádně zaevidována (v rozsudku nepřesně uvedeno „zaregistrována“) v evidenční knize zbraní, termín opravy byl na základě ústní dohody stanoven do konce roku 1998, avšak po stanoveném termínu obviněný odmítl tuto zbraň poškozenému vydat a ani do současné doby ji nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši nejméně 35.000,- Kč. Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku je patrno, že okresní soud považoval trestný čin zpronevěry za spáchaný tím, že si obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Závěry okresního soudu, s nimiž se ztotožnil i soud krajský, nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat, neboť takto soudem prvního stupně popsanému skutkovému stavu odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 2 tr. zák. a skutková věta výroku o vině rozsudku objasňuje všechny skutkové otázky potřebné pro použitou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V uvedeném směru tedy část obviněným tvrzených nedostatků týkajících se rozsahu provedeného dokazování (obecné tvrzení o nevině dovolatele) a způsobu hodnocení důkazů (výpověď svědka R.) ve vztahu k trestnému činu zpronevěry představuje námitky výlučně skutkového charakteru a Nejvyšší soud není oprávněn tyto obviněným vytýkaná pochybení posuzovat, neboť v naznačeném rozsahu nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V rozsahu námitky dovolatele, vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku, spočívající v tom, že jednání obviněného mělo být kvalifikováno též jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., je však důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dán, a tudíž dovolací soud v této souvislosti mohl posoudit námitku uplatněnou dovolatelem ve vztahu ke skutkovému stavu, který ustálily a ve výroku o vině vyslovily soudy činné dříve ve věci.
Trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí nebo opatří sobě nebo jinému střelnou zbraň anebo ji přechovává. Ustanovení o nedovoleném ozbrojování je přitom tzv. blanketní skutkovou podstatou, přičemž speciálním zákonem, vztahujícím se k nakládání se střelnými zbraněmi a střelivem a dalším souvisejícím činnostem, byl v době spáchání shora vytýkaného trestného činu zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen zákon o střelných zbraních) v tehdy platném znění a dále vyhláška č. 50/1996 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o střelných zbraních.
Výrobou střelné zbraně se v kontextu dotčeného ustanovení trestního zákona rozumí jakékoli vyhotovení anebo úprava jiné zbraně do podoby střelné zbraně, opatřením jakýkoli způsob získání střelné zbraně pro sebe nebo pro jiného a přechováváním jakýkoli způsob držení střelné zbraně nebo střeliva, kdy pachatel má zbraň ve své faktické moci, aniž by ji musel mít přímo u sebe, přičemž obligatorním znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. je současně skutečnost, že pachatel vyrobí, opatřuje nebo přechovává zbraň bez povolení, tedy v rozporu se zákonem o střelných zbraních.
Podle zákona o střelných zbraních účinného v rozhodné době lze držet a nosit střelnou zbraň a střelivo zásadně na základě povolení, a to zbrojního průkazu u fyzických osob (§27 a násl. zákona o střelných zbraních) nebo zbrojního oprávnění u právnických osob nebo fyzických osob, které v souvislosti s výkonem jejich podnikatelských aktivit svěřují střelné zbraně osobám v pracovním nebo obdobném vztahu (§51 a násl. zákona o střelných zbraních). Zbrojní průkaz je upraven v §§27 - 50, zbrojní oprávnění pak v §§51 - 57 citovaného zákona. Zbrojní průkazy jsou rozlišeny podle rozsahu a účelu užívání do skupin k výkonu podnikání v oboru zbraní a střeliva slouží zbrojní průkaz skupiny H), zbrojní oprávnění se vydá pouze z důvodů uvedených v §53 odst. 1 písm. a) - f) zákona o střelných zbraních (srov. §53 odst. 1 písm. a) zákona z důvodu provozování koncesovaných živností v oboru zbraní a střeliva).
Podmínky pro vydání koncesní listiny stran podnikání v oboru zbraní a střeliva jsou upraveny v §63 a násl. zákona o střelných zbraních v návaznosti na §26 a přílohu č. 3 (skupina 302) zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon. Podnikatelem v oboru zbraní a střeliva se ve smyslu ustanovení §5 písm. f) zákona o střelných zbraních rozumí fyzická nebo právnická osoba oprávněná v rámci své podnikatelské činnosti vyvíjet, vyrábět, opravovat, upravovat, přepravovat, nakupovat, prodávat, půjčovat, uschovávat a znehodnocovat zbraně podléhající registraci a střelivo do nich. Držitel zbrojního průkazu nebo oprávnění může tedy nabývat nebo přechovávat střelnou zbraň a střelivo do ní v rámci svých podnikatelských aktivit, pokud má živnostenské oprávnění ve smyslu zákona o střelných zbraních a živnostenského zákona, přičemž střelnou zbraň a střelivo lze používat pouze k účelu uvedenému ve zbrojním průkazu či oprávnění.
Pro úplnost je nutno uvést, že podnikatel v oboru zbraní a střeliva nemá ve smyslu §10 písm. a) zákona o střelných zbraních povinnost registrovat zbraň podléhající registraci, pokud jde o zbraně, které jsou předmětem činností uvedených v §5 písm. f) zákona, s výjimkou půjčování zbraní, podle §14 citovaného zákona má povinnost vést „pouze“ evidenci těchto zbraní podléhajících registraci a archivovat dokumentaci obsahující tuto evidenci nejméně po dobu 30 let, přičemž za tímto účelem vede v souladu s §4 shora zmíněné vyhlášky č. 50/1996 Sb., evidenci zbraní v tzv. evidenční knize zbraní.
Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný B. Ž. je držitelem koncesní listiny na výrobu, vývoj, opravy, úpravy, nákup a prodej, znehodnocování zbraní; lze tedy konstatovat, že jako podnikatel v oboru zbraní a střeliva byl v rámci svých podnikatelských aktivit oprávněn nabývat a přechovávat zbraně, které jsou předmětem činností uvedených v §5 písm. f) zákona o střelných zbraních, tedy i předmětnou zbraň ve vlastnictví poškozeného V. F. V rámci svých podnikatelských aktivit neměl povinnost tuto zbraň registrovat, nicméně měl povinnost ji řádně zaevidovat do evidenční knihy zbraní, k čemuž však, jak vyplývá ze skutkových zjištění, nedošlo.
Ačkoliv by tedy v rámci svých podnikatelských aktivit za jiných okolností byl oprávněn disponovat s předmětnou zbraní ve vlastnictví poškozeného, s ohledem na ustálený skutkový stav, zjištěný soudy činnými dříve ve věci, podle něhož si obviněný přisvojil ve smyslu §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. předmětnou zbraň, která mu byla svěřena poškozeným, do dispozice za účelem úpravy, tím, že zbraň poškozenému v dohodnuté době nevrátil, čímž získal možnost se zbraní trvale disponovat a vyloučil poškozeného jako dosavadního vlastníka zbraně z držení, užívání a nakládání s ní, lze uzavřít, že si obviněný tuto zbraň zároveň i opatřil, resp. ji přechovával bez povolení ve smyslu ustanovení §185 odst. 1 tr. zák., neboť se zbraní disponoval v uvedeném ohledu nad rámec svých podnikatelských aktivit v rozporu s citovaným zákonem č. 288/1995 Sb. a svým jednáním se tak dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., spáchaného v jednočinném souběhu s trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud však současně konstatoval, že dovolatel svou důvodnou námitkou směřuje k vydání soudního rozhodnutí, jež by změnilo situaci v jeho neprospěch, neboť v případě kvalifikace vytýkaného jednání též jako trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. by mu byl za dva trestné činy uložen úhrnný trest odnětí svobody podle §35 odst. 1 tr. zák. spolu s postupem soudu podle §34 písm. i) tr. zák. Úvaha obviněného, že z důvodu charakteru trestného činu nedovoleného ozbrojování jako tzv. trvajícího trestného činu je vystaven právní nejistotě stran případného budoucího trestního postihu, dovolací soud dodává, že s ohledem na dikci ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, budoucí trestní stíhání obviněného ve vztahu k předmětné zbrani je z důvodu rei iudicatae vyloučeno.
Jelikož dovolání nejvyšší státní zástupkyní jako osoby jedině oprávněné k podání dovolání v neprospěch obviněného ve smyslu §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu nebylo podáno a dále s ohledem na ustanovení §265p odst. 1 tr. řádu, podle něhož dovolací soud může v neprospěch obviněného změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podaného v neprospěch obviněného a ustanovení §265s odst. 2 tr. řádu, formulující zákaz reformatio in peius, bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, Nejvyšší soud nemohl pochybení soudů činných dříve ve věci, spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku, napravit, neboť nové rozhodnutí by bylo pro obviněného méně příznivé, než původní rozhodnutí napadená dovoláním.
Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že projednání dovolání obviněného B. Ž. by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného v tom smyslu, že by náprava zjištěného pochybení soudů prvního a druhého stupně v otázce právní kvalifikace skutku mohla vést případně též ke zlepšení jeho postavení z hlediska druhu či výše trestu, přičemž řešení otázky jednočinného souběhu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. s trestným činem zpronevěry, resp. s dalšími majetkovými trestnými činy, kterým pachatel zbraň získá, není po právní stránce zásadního významu, neboť je dostatečně předvídatelným a konstantním způsobem judikována v právní praxi, a proto dovolání obviněného, podané z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl.
V kontextu dovolacího důvodu, vymezeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že citovaný důvod lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Náležitosti výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků jsou přitom vymezeny v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu, podle něhož výrok o vině musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
V posuzované trestní věci obviněný B. Ž. v rámci dovolání sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, avšak neodůvodnil konkrétními vadami, v čem tento dovolací důvod spatřuje, resp. neúplnost výroku o vině shledává jako důsledek nesprávné právní kvalifikace skutku. V uvedeném směru je však nutno uvést, že napadený výrok o vině odpovídá procesním kritériím požadovaným §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu a skutečnost, že soudy při posuzování vytýkaného jednání obviněného neaplikovaly všechna případná ustanovení zvláštní části trestního zákona, nezakládají citovaný dovolací důvod, neboť tato pochybení je možno namítat pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
S ohledem na shora rozvedené argumenty tedy Nejvyšší soud konstatoval, že námitky obviněného materiálně nespadají pod důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, a tudíž dovolání obviněného, podané z důvodu vymezeného v §265b odst.1 písm. k) tr. řádu, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Ze všech shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného B. Ž. odmítl jednak podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, jednak podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k