ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1443.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1443/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2003 o dovolání podaném obviněným J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. – B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 To 192/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 195/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 19 T 195/2002, uznán vinným, že
1.
dne 29. 4. 2002 v době od 13,20 hodin do 13,30 hodin v D. R., v pobočce Č. p., obvod Ch., okr. S. vstoupil do této pobočky a pod pohrůžkou použití střelné zbraně neznámé značky, kdy tuto položil na přepážku a požadoval na pracovnici pošty B. T. vydání peněz, poté, co mu vydala cca 10.000,- Kč v bankovkách a kovové mince, vzal pistoli, natáhl její závěr a poté pistoli namířil na B. T. a požadoval vydání dalších peněz, čímž donutil poškozenou, aby přešla k vedlejší přepážce a zde mu vydala ze zásuvky další papírové bankovky, peníze si dal do tašky, přičemž poškozená využila jeho nepozornosti a utekla do vedlejší místnosti a v této době z pošty odešel, a způsobil tak škodu společnosti Č. p., s. p., P., odštěpný závod Z. Č., P., ve výši 66.115,- Kč,
2.
dne 26. 7. 2002 v době kolem 15,00 hodin v S., okr. S., vstoupil do prostoru před přepážkou na poště, namířil pistoli nezjištěného typu a značky na pracovnici pošty L. F. a opakovaně ji vyzval k vydání finančních prostředků, když odmítla, svůj požadavek zopakoval a donutil ji tak k vydání částky ve výši 51.003,40 Kč, kdy po převzetí peněz tyto ukryl pod bundu a objekt pošty opustil, a způsobil tak škodu společnosti Č. p., s. p., P., odštěpný závod Z. Č., P.
3.
dne 3. 8. 2002 v době kolem 11,30 hodin v P., okr. P., přistoupil k přepážce č. 4 na poště pod záminkou, že chce vsadit tiket sportky, který podal pokladní za přepážkou H. Č., a když mu pokladní tiket vracela, namířil na ni pistoli nezjištěného typu a značky, požadoval vydání finanční hotovosti, která byla na přepážce, s výhrůžkami, že pokud pokladní hotovost nevydá, bude střílet a donutil tak pokladní pošty H. Č.k vydání finanční hotovosti ve výši 28.400,- Kč, když kovové mince odmítl převzít, poté z pošty odešel, a způsobil tak škodu společnosti Č. p., s. p., P., odštěpný závod Z. Č., P., ve výši 28.400,- Kč,
4.
dne 9. 8. 2002 kolem 17,30 hodin ve S., vešel do prodejny nábytku firmy C.-n., spol. s r. o., a namířil pistoli nezjištěného typu a značky, u které natáhl závěr, a požadoval na přítomné vedoucí J. A. vydání peněz, poté, co mu poškozená podala stokorunové a dvousetkorunové bankovky, nahýbal se přes pult a požadoval vydání bankovek vyšší hodnoty, poté, co mu byla vydána částka 4.800,- Kč opakovaně požadoval vydání dalších peněz, odmítl převzít kovové mince, které mu poškozená vydávala, a když byl upozorněn, že více bankovek v pokladně již není, z prodejny odešel, a způsobil tak majitelce firmy C.-n., spol. s r. o., J. Z., škodu ve výši 4.800,- Kč,
a
obviněný J. K. se jednání pod body 1 – 4 dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 2. 1996, sp. zn. 6 T 132/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1996, sp. zn. 8 To 188/96, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, přičemž dne 21. 2. 2002 byl z výkonu trestu odnětí svobody na základě rozhodnutí Okresního soudu Plzeň – město 3 PP 153/2001 podmíněně propuštěn na zkušební dobu sedmi roků.
Takto zjištěné jednání obviněného J. K. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (ad 1 a ad 2 až 4 rozsudku), které spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle 41 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k §36 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozeným Č. p., s. p., P., odštěpný závod Z. Č., P., částku 21.815,50 Kč, K. p., a. s., P. 1, částku 41.003,- Kč, J. Z. částku 4.800,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou Č. p., s. p., odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obviněný a Okresní státní zástupce v Sokolově odvolání, která projednal Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 To 192/2003, a usnesením je obě podle §256 tr. ř. zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému J. K. dne 25. 7. 2003, jeho tehdejšímu obhájci JUDr. J. K. dne 24. 7. 2003 a tohoto dne rovněž Okresnímu státnímu zastupitelství v Sokolově.
Dne 2. 9. 2003 učinil obviněný J. K. prostřednictvím obhájce JUDr. G. V. na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni a které bylo adresováno Okresnímu soudu v Sokolově. Jako dovolací důvod uplatnil ten, který je vymezen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dalším textu obviněný podrobně rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Rozhodnutí soudu druhého stupně považoval za nesprávné pokud jde o závěr, že v řízení před soudem prvního stupně nedošlo k žádným pochybením, která by mohla mít vliv na objasnění věci nebo na uplatnění jeho práva na obhajobu, že jednotlivé důkazy byly prováděny v souladu s trestním řádem a nalézací soud postupoval tak, aby mohl být zjištěn skutkový stav, o němž nevzniknou důvodné pochybnosti; jestliže pak soud druhého stupně zamítl jeho odvolání, spočívá takové rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení. Toto spatřoval konkrétně zejména v porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tj. principu hodnocení důkazů, neboť podle jeho názoru byly v průběhu dokazování zjištěny zjevné pochybnosti o jeho vině, nebyly provedeny všechny důkazy, a především ty, na jejichž základě jej soudy uznaly vinným, tedy rekognice, byly provedeny v rozporu se zákonnou úpravou, v důsledku čehož pozbyly váhu důkazu. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně poukázal na výpovědi svědků B. T., J. R. a N. O., dále na to, že jmenovaný soud připustil, že rekognice byly provedeny v rozporu s ustanovením §104b tr. ř., a také na skutečnost, že tentýž soud (a předtím i policejní orgán) zamítl jeho návrh na provedení důkazu odběrem a rozborem zeminy přesto, že bylo jeho povinností jej zajistit. Uvedl, že v souladu se zásadami trestního řízení je vyloučené, aby soud při rozhodování o vině rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a na základě důkazů nezákonně provedených. Za zcela v rozporu se základními zásadami trestního řízení považoval dovolatel rovněž právní posouzení odvolacím soudem, jestliže tento konstatoval, že rozhodnutí nalézacího soudu je logické, přesvědčivé, a to i pokud jde o závěr, že jeho trestná činnost graduje, je zde obdobný způsob provedení činu a že se uchyluje ke stejnému způsobu obhajoby, zejména zpochybnění svědkyň, tvrzení, že se v době činu nacházel jinde a zpochybňování provedených rekognic; měl za to, že soudu v žádném případě nepřísluší hodnotit jeho dřívější trestnou činnost, způsob jejího provedení a obhajoby, protože způsoby páchání předchozí trestné činnosti a její charakter mají význam pouze z hlediska rozhodování o trestu, nikoliv o vině. Pokud již dříve zpochybňoval způsob provedení rekognice, nesnižuje to nijak vážnost shodné námitky v tomto řízení a posléze povinnost soudu se touto námitkou řádně zabývat, když navíc sám nalézací soud připouští, že k určitému „technickému pochybení“ v tomto směru došlo. Obdobné výhrady vznesl obviněný i ohledně jednání pod body 2. až 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně; uvedl, že ani v těchto případech nebyla jeho vina jednoznačně prokázána, skutkový stav nebyl náležitě zjištěn tak, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a existují pochybnosti o provedených rekognicích a jejich výsledcích, v důsledku čehož i v této části spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávním hmotně právním posouzení.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 19. 9. 2003). Nejvyšší soud neměl ke dni svého rozhodnutí takové případné vyjádření k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného J. K. nemůže obstát, neboť ačkoliv v něm formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně jej opřel výhradně o námitky proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jejich skutkovým zjištěním. Tak je tomu v případě, pokud tvrdí, že ve vztahu ke skutkům, jimiž byl uznán vinným, byly v průběhu dokazování zjištěny zjevné pochybnosti o jeho vině, nebyly provedeny všechny důkazy a především ty, na jejichž základě jej soudy uznaly vinným, tedy rekognice, byly provedeny v rozporu se zákonnou úpravou, v důsledku čehož pozbyly váhu důkazu, a soud tak rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a na základě důkazů nezákonně provedených, čímž porušil ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a dále pokud vytýká, že orgány činné v trestním řízení zamítly jeho návrh na provedení důkazu odběrem a rozborem zeminy přesto, že bylo jejich povinností jej zajistit. Takové jeho námitky nejsou v žádném případě námitkami, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutků“ (jimiž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným). V takovém případě nebyl ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění na základě vadně hodnocených důkazů. Z těchto tvrzených nedostatků obviněný až následně dovozuje nesprávnost hmotně právního posouzení (jak ostatně i sám uvádí: … nebyla jeho vina jednoznačně prokázána, a pokud soud dospěl k rozhodnutí o vině odsouzeného, pak jeho rozhodnutí spočívá právě na nesprávném právním hmotně právním posouzení … pokud soud I. stupně, a následně odvolací soud zjištěné skutkové stavy věci posoudil ve smyslu ust. §2 odst. 5 tr. ř. za natolik dostačující, že na jejich základě bylo možné odsouzeného uznat vinným, pak se bezesporu jednalo o nesprávné hmotně právní posouzení …). Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto jde o dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Stejný závěr učinil Nejvyšší soud i ohledně výhrady obviněného ke konstatování odvolacího soudu, že rozhodnutí nalézacího soudu je logické, přesvědčivé, a to i pokud jde o závěr, že jeho trestná činnost graduje, je zde obdobný způsob provedení činu a že se uchyluje ke stejnému způsobu obhajoby, zejména zpochybnění svědkyň, tvrzení, že se v době činu nacházel jinde a zpochybňování provedených rekognic, když měl za to, že soudu v žádném případě nepřísluší hodnotit jeho dřívější trestnou činnost, způsob jejího provedení a obhajoby, protože způsoby páchání předchozí trestné činnosti a její charakter mají význam pouze z hlediska rozhodování o trestu, nikoliv o vině, a mínil, že soud tak snížil vážnost jeho námitek k rekognicím provedeným v této věci, jimiž se pak řádně nezabýval.
V daném případě soud prvního stupně uvedené okolnosti k páchání trestné činnosti obviněným a způsobu jeho obhajoby zmínil v rámci hodnocení jeho osoby a dále při rozhodování o druhu a výši trestu (s čímž se soud druhého stupně ztotožnil). Takové úvahy však vůbec neznamenaly, že by soudy obou stupňů zohlednily trestní minulost obviněného při rozhodování o vině předmětnými trestnými činy. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (jež odvolací soud shledal správným a přiléhavým) je zcela zřejmé, o jaké důkazy se tento soud při rozhodování opřel a jaké skutečnosti z nich vyvodil: … vinu obviněného tedy soud považuje za prokázanou zejména na základě svědeckých výpovědí svědků B. T., J. R. a J. R., dále na základě vyhodnocení vzorku zeminy na obuvi obviněného a na základě výsledků srovnání pachové stopy z nalezené plynové pistole, jejíž součást byla nalezena v bundě obviněného při provedené domovní prohlídce. Obviněný se v předmětných místech jen málo vzdálených od místa spáchání trestného činu prokazatelně zdržoval a po celý den není schopen žádným způsobem prokázat, kde se zdržoval, neboť se pohyboval sám (str. 11 rozsudku, ke skutku pod bodem 1.), … obviněný sám nedokázal uvést, kde se předmětného dne zdržoval … je však jednoznačně usvědčován výpovědí svědkyně F., kdy okrajově se k přepadení pošty vyjádřila též svědkyně M. T. T. T. … pokud obviněný odkazoval na jeho majetkový delikt v D., tvrzení obviněného bylo sice zprávou Městské policie potvrzeno, nicméně k této události mělo dojít až den následující po spáchání předmětné trestné činnosti, proto tato skutečnost obviněného nemůže vyvinit, neboť měl dostatek časového prostoru, aby se v průběhu 24 hodin přemístil ze S. do D. Z tohoto důvodu pak soud považuje vinu obviněného za plně prokázanou (str. 13 rozsudku, k útoku pod bodem 2.), … obviněný sice obecně doznal, že se v předmětném období v P. nacházel, avšak P. pouze projížděl a trestné činnosti se nedopustil. Je však usvědčován shodnou výpovědí svědkyň Č. a S. … bezpečně však byl obviněný poznán svědkyní Č. … z výše uvedených důvodů pak soud považuje i v tomto bodě vinu obviněného za plně prokázanou (str. 15 a 16 rozsudku, k útoku pod bodem 3.), … obviněný je přímo usvědčován svědkyní J. A., vůči které se bez jakéhokoli maskování trestné činnosti dopustil, svědkyně si jej zapamatovala nejen podle vzhledu, ale i podle specifické výslovnosti, která pak odpovídá reálnému projevu obviněného … obviněný opět připouští, že se v inkriminovanou dobu ve S. nacházel, ovšem bez bližšího časového upřesnění, kdy jím zmíněná kulturně společenská akce, kterou měl navštívit, proběhla pouze několik dnů před spácháním trestné činnosti. Pokud byla na místě činu zajištěna trasologická stopa v podobě otisku obuvi, tato následně nekorespondovala s obuví obviněného, což je v souladu s jeho tvrzením, neboť po odcestování ze S. měl navštívit Č. B., kde boty dosud užívané, vyhodil. Proto byl obviněný i v tomto bodě obžaloby uznán vinným (str. 17 rozsudku, k útoku pod bodem 4.). Na straně 18 a 19 rozsudku pak soud prvního stupně rozvedl další okolnosti, jež při rozhodování o vině vzal do úvahy.
Z těchto důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a