ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.152.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 152/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2003 dovolání obviněného L. H., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 5 To 98/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 102 T 202/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. H.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný L. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 102 T 202/2000, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že:
1/ společně s již odsouzenou D. P. a Ing. I. C. v období od 27. 8. 1996 do 30. 8. 1996 v B., okres K., na pracovišti PVT, a. s. P., závod O., kdy D. P. jako vedoucí pracovnice pobočky v B., jejímž úkolem bylo zpracovávání obchodů s cennými papíry a L. H. jako bývalý zaměstnanec PVT, a.s., který zajišťoval kupující předem stanoveného druhu akcií, po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu neoprávněně se obohatit na úkor majitelů cenných papírů, bez vědomí těchto neoprávněně měnili jejich pokyny k prodeji cenných papírů na podstatně vyšší prodejní ceny, než které uvedli jako limitující majitelé akcií, přičemž při prodeji cenných papírů za takto vyšší částky si neoprávněně ponechali, bez vědomí prodávajících majitelů akcií, rozdíl mezi původně majitelem stanovenou limitní cenou akcií a jimi neoprávněně zvýšenou cenou akcií a tyto poukazovali na účet již odsouzené Ing. I. C., vedený u K. b., a. s. v K., kdy uvedeným jednáním neoprávněně získali za prodej akcií klientů – E. B., částku ve výši 50.621,80 Kč, J. K., částku ve výši 10.743,90 Kč, Ing. A. P., částku ve výši 124.800,- Kč, a J. W., částku ve výši 62.867,- Kč, celkem tedy od těchto klientů získali částku ve výši 249.032,70 Kč,
2/ s již odsouzenou Ing. I. C. v období od 27. 8. 1996 do 30. 8. 1996 v H., okres K., na pracovišti PVT, a. s. P., závod O., kdy odsouzená Ing. I. C. jako vedoucí pracoviště pobočky v H., jejímž úkolem bylo zpracovávání obchodů s cennými papíry a L. H. jako bývalý zaměstnanec PVT, a. s., který zajišťoval kupující předem stanoveného druhu akcií, po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu neoprávněně se obohatit na úkor majitelů cenných papírů, bez vědomí těchto odsouzená Ing. I. C. měnila, po vzájemné dohodě s obviněným L. H., pokyny k prodeji cenných papírů na podstatně vyšší prodejní ceny, než které uvedli majitelé akcií jako limitující, přičemž při prodeji cenných papírů za takto vyšší částky si neoprávněně ponechali, bez vědomí prodávajících majitelů akcií, rozdíl mezi původně majitelem stanovenou limitní cenou akcií a jimi neoprávněně zvýšenou cenou akcií a tyto byly poukazovány na účet již odsouzené Ing. I. C., vedený u K. b., a. s. v K., kdy uvedeným jednáním neoprávněně získali za prodej akcií klientů F. B., částku ve výši 179.800,- Kč, Ing. L. K., částku ve výši 27.957,50 Kč, Ing. J. S., částku ve výši 64.878,80 Kč, a B. S., částku ve výši 25.434,40 Kč, celkem tedy od těchto klientů získali částku ve výši 298.070,70 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný L. H. podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest obviněný nevykonal, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému rovněž uloženo omezení, spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou svým činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému L. H. a již odsouzené D. P. uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně s již odsouzenou Ing. I. C. škodu poškozeným E. B., J. W., Ing. A. P. a J. K. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému L. H. dále uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně s již odsouzenou Ing. I. C. škodu poškozeným F. B., Ing. L. K., Ing. J. S. a B. S.
Z podnětu odvolání L. H. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 5 To 98/2002, v napadeném rozsudku podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil celý výrok o trestu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu obviněnému nově uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Jinak zůstal ohledně obviněného L. H. napadený rozsudek nezměněn.
Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 5. 9. 2002 obhájci obviněného, Mgr. R. G., dne 9. 9. 2002 Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné a dne 18. 10. 2002 obviněnému L. H.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. H. prostřednictvím svého obhájce Mgr. R. G. dne 8. 10. 2002 u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, dovolání. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 6. 2. 2003.
Obviněný L. H. zaměřil svůj mimořádný opravný prostředek proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a opřel jej výslovně o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého podání dovolatel předeslal, že nadále popírá svou účast na trestné činnosti, avšak s ohledem na nenapadnutelnost skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení se bude zabývat pouze právními námitkami. Nesprávnost napadených rozhodnutí spatřuje v závěru soudů obou stupňů o uvedení poškozených v omyl, o vzniku škody vyšší než nepatrné a tím i o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Rozpor mezi větou skutkovou a právní spatřuje v tom, že skutková věta podle jeho názoru neobsahuje dikci, zda a jakým způsobem obviněný podvodně jednal, v čemž shledává dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozsudku dovolacím soudem. V uvedeném směru poukázal na výsledky dokazování, že mezi poškozenými jako vlastníky předmětných akcií společnosti S. a. s., a společností RM S. a. s., došlo k uzavření smluv, v rámci kterých byla vyjádřena vůle poškozených, za jakou kupní cenu jsou ochotni akcie prodat a požadovaná kupní cena byla poškozeným vyplacena, a tudíž tito nemohli být uvedeni v omyl. Konstrukci soudů obou stupňů, že poškození by požadovali zprostředkovat prodej svých akcií za vyšší částky, kdyby věděli, že je reálné tyto dráž prodat, přitom obviněný považuje za irelevantní. Trh s cennými papíry je řízen nabídkou a poptávkou, kterou je nutno respektovat, přičemž v uvedeném ohledu dodavatel dodal, že cena byla mezi poškozenými a společností RM S. a. s., smluvně ujednána a v případě vyšších finančních nároků vlastníků cenných papírů by k žádnému smluvnímu konsensu mezi účastníky smlouvy nedošlo. Smluvní ujednání ohledně požadované kupní ceny bylo s poškozenými dodrženo a další dispozice s akciemi včetně pozměnění platebních pokynů dovolatel hodnotí pouze jako porušení smluvních podmínek, popřípadě obchodně právních předpisů, a nikoliv jako trestný čin podvodu.
Za další pochybení soudů dovolatel považuje způsob stanovení výše škody. V uvedeném směru odkazuje na ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., podle něhož se při stanovení škody vychází z ceny obvyklé v daném místě a čase; soudy obou stupňů však škodu stanovily jako rozdíl mezi skutečnou a s poškozenými dohodnutou kupní cenou, v čemž obviněný spatřuje rozpor s citovaným ustanovením trestního zákona. Cena, za kterou byly akcie skutečně prodány, rozhodně není cenou, za kterou se v daném místě a čase tyto akcie obvykle prodávají, neboť s ohledem na mimořádný charakter obchodu s akciemi, k němuž neměl běžný akcionář společnosti S. a.s. přístup a ani společnost RM S. a.s. s nimi neobchodovala, bylo nutno stanovit za jakou cenu s těmito akciemi obchodovaly brokerské společnosti. Pro posouzení dané odborné otázky bylo zcela nezbytné vypracovat znalecký posudek, avšak v uvedeném směru soudy dokazování neprováděly.
V petitu svého dovolání obviněný L. H. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby k návrhu předsedy senátu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl o odložení výkonu peněžitého trestu.
Předseda senátu soudu prvého stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 20. 11. 2002 opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání vyjádřit a popřípadě souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V písemném vyjádření ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 1 NZo 917/2002, jež bylo doručeno Okresnímu soudu v Karviné, pobočka v Havířově, dne 15. 1. 2003, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyslovila názor, že námitky dovolatele mají povahu kvalifikované argumentace ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak co do své opodstatněnosti nejsou způsobilé zvrátit výrok o dovolatelově vině a potažmo ani výrok o trestu, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného L. H. jako zjevně neopodstatněné a nesplňující podmínky postupu podle §265h odst. 3 tr. řádu odmítl a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
K přípisu předsedy senátu soudu prvého stupně ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu obviněný dne 25. 11. 2002 sdělil, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a proto se dovolací soud mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována též lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 23. 7. 2002, přičemž opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému L. H. doručen dne 18. 10. 2002 a jeho obhájci, Mgr. R. G., dne 5. 9. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, dne 8. 10. 2002, z čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla u dovolatele ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného L. H. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud dovolatel uplatnil v podaném dovolání dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba uvést, že toto ustanovení lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotit hmotně právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvého, popř. druhého stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Přezkoumávané rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není totiž další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních.
Dovolatel uplatnil námitky vztahující se jednak k vadám skutkovým, jejichž existenci spatřuje v neúplném dokazování, jež není dovolací soud s ohledem na shora rozvedené důvody oprávněn posoudit, a dále své výhrady zaměřil proti nesprávné právní kvalifikaci skutku uvedeného ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, kterým byl uznán trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a s nímž se ve svém rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Ostravě. Právní vady spatřuje jednak v přijatém právním závěru o uvedení poškozených v omyl, odrážejícím se v rozporu skutkové a právní věty, když prvá z nich neobsahuje dikci týkající se způsobu jeho podvodného jednání, a dále ve způsobu stanovení výše škody, který neodpovídá pravidlům vymezeným v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. V tomto ohledu lze tedy dovolací námitky obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž dovolací soud v této souvislosti mohl posoudit námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu ke skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, s níž se ztotožnil i soud odvolací.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění soudu prvého stupně, vyjádřené zejména ve skutkové větě výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. rozsudku soudu prvého stupně. Nalézací soud spatřoval podvodné jednání obviněného v tom, že v rozhodném období ve dvou případech v úmyslu obohatit se na úkor majitelů cenných papírů po předchozí vzájemné dohodě se spolupachateli zajišťoval kupující předem stanoveného druhu akcií, bez vědomí majitelů cenných papírů pachatelé neoprávněně měnili jejich pokyny k prodeji cenných papírů na podstatně vyšší ceny, než byly limitní ceny těchto akcií smluvené s majiteli, rozdíl mezi původně smluvenou limitní cenou akcií a jimi neoprávněně zvýšenou cenou akcií, získaný při prodeji cenných papírů, poukazovali na účet jedné ze spolupachatelek a bez vědomí majitelů akcií si tyto částky neoprávněně ponechali a poškozeným způsobili značnou škodu. Z tzv. právní věty výroku o vině předmětného rozsudku pak vyplývá, že nalézací soud považoval trestný čin za spáchaný tím, že obvinění ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu.
Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že v souvislosti s posuzováním jednání obviněného učinil na základě svědeckých výpovědí a listinných důkazů závěr, že obviněný s již odsouzenými D. P. a Ing. I. C. jako spolupachatelé ke škodě zákazníků RM-S. a. s., vedeni společným úmyslem směřujícím k získání majetkového prospěchu společným jednáním, uvedli tyto osoby v omyl, když jednotlivé zákazníky-majitele akcií neupozornili na důležité skutečnosti související s obchodem, konkrétně je přesně neinformovali o možnosti prodeje předmětných cenných papírů za vyšší částky, jejich pokyny k prodeji cenných papírů bez jejich vědomí neoprávněně měnili a svým jednáním tak způsobili na cizím majetku značnou škodu; jednalo se přitom o naprostou spolupráci všech tří obviněných, kdy bez nabídky a pomoci obviněného L. H. zajišťovat kupující předem stanoveného druhu akcií by nebylo možno popsaným způsobem trestnou činnost realizovat, neboť se jednalo o organizačně poměrně náročnou činnost přesahující možnosti realizace jedinou osobou bez vzájemné spolupráce.
Se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně a s použitou právní kvalifikací se ztotožnil i odvolací soud, jež v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ani po doplnění dokazování výslechem Ing. I. C. nedospěl k odlišnému skutkovému či právnímu závěru než soud prvého stupně. V souvislosti s výhradou obviněného stran neprokázání podvodného úmyslu odvolací soud podrobně rozvedl jednání obviněného, včetně míry jeho účasti na společném jednání. K námitce obviněného stran zjištění skutečné výše škody uvedl, že se jedná o skutečný rozdíl mezi cenou, která byla za akcie jednotlivým prodávajícím vyplacena, a cenou navýšenou, kterou získali tímto způsobem obvinění, z čehož pak vyvodil, že není nutno zjišťovat znaleckým posudkem tržní cenu či cenu obvyklou, za jakou se akcie v kritické době prodávaly, když prodej akcií byl uskutečňován v RM S. a poplatky z prodeje byly zaplaceny. V podrobnostech odkázal odvolací soud na argumentaci soudu prvého stupně, obsaženou v odpovídajících částech napadeného rozsudku.
Závěr soudů obou stupňů, že ve zjištěném jednání obviněného L. H. je nutno spatřovat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr zák., nemá Nejvyšší soud České republiky důvod zpochybňovat. Ke správným úvahám soudů obou stupňů jen dodává, že právní závěr o naplnění znaku značné škody, respektive způsob stanovení výše škody, není v posuzovaném případě nikterak v rozporu s ustanovením §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ani s výkladovými pravidly uvedenými v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy, představující nejen zmenšení majetku poškozeného, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i ušlý zisk, tedy o co by jinak byl majetek poškozeného oprávněně zvětšen, kdyby k trestné činnosti nedošlo. V posuzovaném případě lze konstatovat, že v důsledku podvodného jednání obviněného (a spolupachatelek) u poškozených nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na výsledky obchodu s akciemi očekávat. Pro určení výše škody tak byla rozhodující hodnota, o kterou mohl být majetek poškozených oprávněně zvětšen (ušlý zisk). Tento ušlý zisk soudy obou stupňů správně stanovily jako rozdíl mezi kupní cenou vyplacenou v den uzavření smlouvy o převodu cenných papírů poškozeným (tzv. limitující kupní cenou) a cenou, kterou bylo možno při vynaložení odborné péče docílit (skutečnou prodejní cenou akcií), přičemž pro stanovení výše škody si soud opatřil dostatečné podklady a ušlý zisk byl znám soudům oběma stupňů v konkrétní výši. Zjevně neopodstatněná argumentace obviněného poukazující na specifika obchodování na trhu s cennými papíry v tomto ohledu neobstojí, neboť i trh s cennými papíry, jehož pravidla jsou upravena zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, byť řízen nabídkou a poptávkou, musí fungovat na základě dostupných informací, tak aby byla zajištěna rovnost investorů z hlediska jimi podstupovaného rizika.
K námitce obviněného stran uvedení poškozených v omyl, odrážející se v rozporu skutkové a právní věty, když prvá z nich neobsahuje dikci týkající se způsobu podvodného jednání dovolatele, Nejvyšší soud dodává, že s ohledem na charakter posuzované trestné činnosti spáchané ve formě spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. a vzhledem k podrobnému popisu míry účasti obviněného na trestné činnosti v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, lze uzavřít, že se soudy v rámci provedeného dokazování dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s uvedenou otázkou, a tudíž i tuto výhradu lze považovat za zjevně neopodstatněnou.
Dovolací soud připomíná, že spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a s úmyslem k tomu směřujícím, přičemž k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. O společné jednání jde přitom tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Společný úmysl spolupachatelů pak zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Nejde o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu bez předchozí dohody. Pokud však k předchozí dohodě, výslovné nebo konkludentní, mezi spolupachateli došlo, každý ze spolupachatelů si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednání a být s tím pro tento případ srozuměn. Ohledně spolupachatelství ostatně existuje rozsáhlá judikatura, na niž je možno v tomto ohledu odkázat.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že popis skutku uvedený ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 102 T 202/2002, s nímž se ve svém rozsudku ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 5 To 98/2002, ztotožnil i soud odvolací, odpovídá použité právní kvalifikaci, přičemž skutková zjištění a právní závěry nalézací i odvolací soud podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozsudků, kde se rovněž logicky a přesvědčivě soud druhého stupně vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Dovolací soud dále konstatoval, že rovněž byla náležitě vyřešena otázka o skutečnosti rozhodné pro právní posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání; soud prvého stupně si opatřil jako podklad pro své rozhodnutí dostatečné podklady, jež pak hodnotil v souvislosti se všemi zjištěnými skutečnostmi, a jeho závěr ohledně otázky výše způsobené škody se tudíž jeví správným.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení je navíc patrno, že rozhodnutí dovoláním napadené i jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, neboť tyto byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Obviněný pouze opakuje námitky v řízení již dříve uplatněné, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a logicky vypořádaly, a tudíž zjevná neopodstatněnost námitek obviněného vedla Nejvyšší soud k tomu, že dovolání obviněného L. H. podané z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného L. H. na odklad výkonu napadeného rozhodnutí, neboť podle §265h odst. 3 tr. řádu rozhoduje Nejvyšší soud o odložení výkonu rozhodnutí jen k návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně, nikoliv k návrhu dovolatele. Nejvyšší soud by mohl o odkladu výkonu trestu rozhodnout podle vlastní úvahy ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu, avšak s ohledem na shora uvedené skutečnosti a konkrétní charakter rozhodnutí dovolacího soudu neshledal k tomuto rozhodnutí důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k