ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.153.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 153/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2003 dovolání, které podal obviněný F. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 9 To 257/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 228/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 1 T 228/2001, byl obviněný F. P. uznán vinným:
1. trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák., protože jako předseda představenstva Zemědělského družstva P., případně po 19. 2. 1998 jako člen představenstva tohoto zemědělského družstva pověřený jednáním v záležitostech konkursního řízení po prohlášení konkursu usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 98 K 21/97, mařil a ztěžoval výkon funkce správkyně konkursní podstaty JUDr. H. Z., když jí přes opakované výzvy k součinnosti ani po 1. 1. 1998 nepředložil úplné účetnictví Zemědělského družstva P., seznam jeho aktiv a pasiv, část nemovitého majetku zapsaného pro Zemědělské družstvo P. v listech vlastnictví v katastrálním území P., H. B., P., D., O., D. B., V. P. a R., zatajil a neumožnil jeho zajištění.
2. trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., protože jako předseda představenstva Obchodního družstva K. se sídlem v P. s předmětem činnosti zemědělství a jako člen představenstva Zemědělského družstva P. s předmětem podnikání zemědělská výroba v úmyslu získat ze Zemědělského družstva P. pro Obchodní družstvo K. finanční prostředky ve výši 1.551.406,- Kč, vyplacené na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností v P. - družstvu M. B. ze Zemědělského družstva P. na 12 fyzických osob, se dne 30. 4. 1997 aktivně podílel na prodeji movitého a nemovitého majetku z Obchodního družstva K. do Zemědělského družstva P. na základě faktury č. 5130118, za kterou byla Obchodnímu družstvu K. vyplacena částka 1.727.000,- Kč, přičemž do této faktury byla neoprávněně uvedena i hala pro drůbež v k. ú. D., která byla majetkem Zemědělského družstva P., další nemovitosti uvedené ve faktuře byly nadhodnoceny, přičemž obžalovaný věděl, že Zemědělské družstvo P. od roku 1994 nevyvíjí zemědělskou činnost, převáděný majetek nepotřebuje a v březnu 1997 byl na ně u Krajského obchodního soudu v Praze podán návrh na prohlášení konkursu, přičemž tímto jednáním došlo k obohacení Obchodního družstva K. na úkor Zemědělského družstva P. nejméně o 430.913,74 Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §126 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jeho výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále byl podle §126 tr. zák. obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný F. P. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 9 To 257/2002, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný F. P. prostřednictvím svého obhájce dne 16. 12. 2002 dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 17. 12. 2002 a následně postoupeno Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k postupu podle §265h tr. ř. Obviněný podal dovolání proti výroku, jímž byl uznán vinným spácháním trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák., přičemž je opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání obviněný namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází z nesprávného právního posouzení zjištěného skutkového stavu. Uvádí, že v době vyhlášení konkursu, nebyl pověřen jednáním v záležitostech konkursního řízení, což má potvrzovat zápis z členské schůze konané dne 29. 4. 1994, kdy bylo schváleno, že po odstoupení předsedy a místopředsedy bude Zemědělské družstvo P. zastupovat jeho představenstvo. Proto správkyně konkursní podstaty mohla jednat s představenstvem, což výzvou ze dne 14. 8. 1997 učinila, přičemž představenstvo družstva jí zaslalo v souladu s ustanovením §17 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, požadovaný seznam majetku a závazků. Z těchto skutečností obviněný dovozuje, že do 19. 2. 1998 nebyl prokazatelně osobou, která by se mohla dopustit jednání, jež by mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §126 tr. zák. Dále uvádí, že ani poté, co jej představenstvo Zemědělského družstva P. dne 19. 2. 1998 pověřilo, aby jeho jménem vystupoval a jednal navenek v záležitostech konkursního řízení, se předmětného trestného činu nedopustil. Obviněný konstatuje, že pro posouzení, zda mařil či hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty, je podstatné ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. (které rovněž je cituje), neboť konkurs nenavrhoval sám úpadce. Pokud povinnost uvedená v tomto ustanovení nebyla úpadcem splněna, měla správkyně podle §18 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb. požádat soud, aby úpadci uložil dostavit se k sepsání zápisu o seznamu majetku a vydat potřebné listiny správci. Obviněný zdůrazňuje, že takové rozhodnutí soudu neobdržel, přičemž ani nebyl soudem vyzván k dostavení se k sepsání zápisu o seznamu majetku. Z těchto důvodů nelze jeho jednání posuzovat jako maření a hrubé ztěžování výkonu funkce správkyně konkursní podstaty, a proto podle jeho názoru soudy nemohly dojít k závěru, že byla naplněna skutková podstata trestného činu podle §126 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil tu část usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 9 To 257/2002, kterou bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 1 T 228/2001, a to ohledně výroku o vině trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák., a aby v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. učinil vlastní rozhodnutí a podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby ze spáchání tohoto trestného činu, uznal jej vinným pouze ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. a za tento trestný čin mu uložil přiměřený trest odnětí svobody odložený na přiměřenou zkušební dobu.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný v podstatě opakuje námitky uplatněné v odvolání, přičemž soudy obou stupňů na základě dostatečně spolehlivě stabilizovaného skutkového stavu správně judikovaly, že svým postavením a jednáním naplnil znak speciálního subjektu trestného činu podle §126 tr. zák. Konstatuje, že v dovolání popsané námitky sice alespoň dílčím způsobem naplňují uplatněný dovolací důvod, avšak jsou zjevně neodůvodněné. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, přičemž důvody uvedené v mimořádném opravném prostředku nesvědčí pro opodstatněnost jeho podání. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a toto rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného F. P. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení, zejména hlavního líčení, soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný F. P. v dovolání sice uvádí, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily zjištěný skutkový stav. V této souvislosti však uplatňuje námitku, která správnost konečného skutkového stavu popsaného v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. výroku o vině a rozvedeného v jeho odůvodnění popírá, když uvádí, že v době vyhlášení konkursu nebyl pověřen jednáním v záležitostech konkursního řízení. Tuto námitku nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod jiný zákonem stanovený dovolací důvod, přičemž pokud by dovolání obsahovalo jen zmíněnou námitku, bylo by nutno ho odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v tomto mimořádném opravném prostředku nejen odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Další námitka obviněného F. P., že v konkursním řízení nebyl splněn postup podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a proto ani v době po dni 19. 2. 1998, kdy jej představenstvo Zemědělského družstva P. pověřilo, aby jménem úpadce vystupoval a jednal navenek v záležitostech konkursního řízení, nelze jeho jednání posuzovat jako maření a hrubé ztěžování výkonu správce konkursní podstaty, je podle Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. V tomto směru je potřebné stručně uvést následující skutečnosti.
Podle §17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 1998, byl úpadce povinen neprodleně sestavit a odevzdat správci konkursní podstaty (dále jen správce) seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, odevzdat správci své obchodní knihy i všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná vysvětlení. Předložený seznam majetku a závazků musel úpadce podepsat a výslovně uvést, že je správný a úplný. Podle §17 odst. 2 téhož zákona nenavrhoval-li konkurs úpadce, předložil seznam svého majetku a závazků ihned, jakmile jej správce k tomu vyzval, nejpozději do 30 dnů od prohlášení konkursu. Podle §18 odst. 1 uvedeného zákona soupis konkursní podstaty provedl správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru. Nesplnil-li úpadce povinnosti podle §17 odst. 2 citovaného zákona, uložil mu soud, aby se dostavil k sepsání zápisu o seznamu majetku a aby vydal potřebné listiny správci.
Novelou provedenou zákonem č. 12/1998 Sb. byl zákon č. 328/1991 Sb. s účinností od 1. 4. 1998 změněn a doplněn. Ustanovení §17 odst. 1 tohoto zákona zůstalo beze změny, přičemž bylo změněno znění jeho §17 odst. 2 tak, že povinnosti podle §17 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání mají i osoby, které jsou oprávněny jménem úpadce jednat, včetně likvidátora, jestliže úpadcem je právnická osoba v likvidaci. Zákon o konkursu a vyrovnání byl dále doplněn o ustanovení §17 odst. 3, z něhož vyplývá, že povinnosti podle §17 odst. 1 tohoto zákona musejí být splněny nejpozději do 30 dnů od prohlášení konkursu. Nestane-li se tak, učiní soud ke splnění těchto povinností přiměřená opatření. Dále byla v §18 odst. 1 téhož zákona vypuštěna druhá věta.
Z citovaných ustanovení zákona č. 328/1991 Sb. účinného do 31. 3. 1998 vyplývaly pro úpadce zcela konkrétní povinnosti stanovené v jeho §17 odst. 1, 2. Postup podle §18 odst. 1 věty druhé tohoto zákona neznamenal, že by povinnosti uvedené v §17 odst. 2 zmíněného zákona nastaly až rozhodnutím soudu, jak obviněný namítá v dovolání, ale sloužil k jejich vynucení soudní mocí, pokud nebudou splněny. Dále je potřebné zdůraznit, že obdobné povinnosti byly pro úpadce stanoveny i zákonem č. 328/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 4. 1998, což jednoznačně vyplývá z výše popsaných zákonných ustanovení. I v tomto případě mělo ustanovení §17 odst. 3 věty druhé uvedeného zákona pouze funkci, aby splnění zákonem uložených povinností bylo dodatečně dosaženo (vynuceno) přiměřeným opatřením soudu.
Proto Nejvyšší soud uzavírá, že spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák., ve znění účinném do 30. 4. 2000, (a stejně tak spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném od 1. 5. 2000) nebylo podmíněno úmyslným nesplněním jen takových povinností, které byly stanoveny nebo konkretizovány rozhodnutím soudu v řízení o konkursu. Uvedeného trestného činu se mohl (a i nyní může) dopustit též úpadce, který úmyslně nesplní své povinnosti vyplývající přímo z výše citovaných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, a to bez ohledu na skutečnost, zda soud v řízení o konkursu učinil jiná opatření k vynucení těchto povinností. Nezáleží rovněž ani na tom, zda návrh na prohlášení konkursu podal úpadce sám nebo některý z jeho věřitelů.
Pro posouzení, zda obviněný F. P. spáchal trestný čin či nikoli, je pak rozhodující skutek uvedený pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v jeho odůvodnění, který shledal bezchybným i odvolací soud. Podle názoru Nejvyššího soudu popis předmětného skutku obsahuje všechny formální a materiální znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák., ve znění účinném do 30. 4. 2000, neboť obviněný po prohlášení konkursu mařil a hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty a tím ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, jak se důvodně konstatuje v právní větě k tomuto skutku v rozsudku soudu prvního stupně. Formálním nedostatkem právního posouzení je okolnost, že v odsuzujícím rozsudku je uvedeno současné zákonné slovní označení tohoto trestného činu (porušení povinnosti v řízení o konkursu) účinné od 1. 5. 2000, přičemž touto zcela nepodstatnou vadou, která ani v dovolání nebyla uplatněna, nebyl obviněný žádným způsobem zvýhodněn nebo dokonce znevýhodněn.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného F. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k