ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.203.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 203/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2003 dovolání, které podal obviněný M. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 3 To 75/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 6/99, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 10 T 6/99, byli obvinění M. M. a Z. M. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 256/2001 Sb. Za tento trestný čin byl obviněný M. M. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, přičemž podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a nad jeho osobou byl zároveň vysloven dohled. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat ve společnostech podle obchodního zákoníku činnost s předmětem podnikání: „Koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje“, a to na dobu sedmi roků. Dále bylo rozhodnuto o trestu u obviněného Z. M. a o uplatněném nároku na náhradu škody společnosti C., s. r. o., O.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění M. M., Z. M. a krajský státní zástupce v Brně.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 3 To 75/2002, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 10 T 6/99. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí, jímž byli uznáni vinnými:
I. obvinění M. M. a Z. M., že společně jménem spol. J., s. r. o., se sídlem Z., po předložení hromadného příkazu k úhradě u K. b., a. s., pobočka Z. ze dne 19. 3. 1997, o němž věděli, že nebude realizován, neboť na účtu neměli dostatek finančních prostředků, vylákali dne 21. 3. 1997 od spol. H. ČR, s. r. o., P., vozidlo Honda Accord, 2.0, I LS SHHCE 8560, v hodnotě 593.694,- Kč, kdy vozidlo již dne 7. 3. 1997 prodali spol. S – M., s. r. o., Z., za částku 677.500,- Kč, přitom obdržené peníze použili na zaplacení předchozích dluhů,
II.obviněný M. M. sám, že dne 18. 3. 1997 jako jednatel spol. T. z., s. r. o., B., uzavřel leasingovou smlouvu s leasingovou spol. S – M., s. r. o., Z., jejímž předmětem bylo motorové vozidlo Honda Prelude 2,2 JHMBB 81500, s tím, že toto vozidlo odebere od prodejce spol. J., s. r. o., ve které byl rovněž jednatelem, v úmyslu vylákat od spol. S – M., s. r. o., uhrazení částky 693.735,- Kč ve prospěch účtu spol. J., s. r. o., přičemž následně tyto peníze z tohoto účtu vybral a použil na zaplacení dluhu spol. H. ČR, s. r. o., P., přitom věděl, že spol. J., s. r. o., nemá finanční prostředky na zaplacení objednaného vozidla a způsobil tak spol. S – M., s. r. o., Z., škodu ve výši 693.735,- Kč.
Takto zjištěné jednání odvolací soud právně kvalifikoval u obviněného M. M. (pod body I. II.) a Z. M. (pod bodem I.) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný M. M. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, přičemž podle §60a odst. 1, 2, §58 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a nad jeho osobou byl zároveň vysloven dohled. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to na dobu sedmi roků. Dále bylo rozhodnuto o trestu u obviněného Z. M.
Naproti tomu byli obvinění M. M. a Z. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby krajského státního zástupce v Brně ze dne 15. 3. 1999, sp. zn. 1 KZv 169/97, pro skutek, kterým měli spáchat jeden z útoků pokračujícího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost C., s. r. o., O., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které bylo učiněno u Krajského soudu v Brně dne 13. 12. 2002. Mimořádný opravný prostředek obviněný podal proti odsuzující části rozsudku - výrokům o vině a trestu, přičemž ho opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání v podrobnostech namítá, že soudy obou stupňů dospěly na základě nepřesvědčivých důkazů k nedostatečně odůvodněným závěrům, neboť provedené důkazy hodnotily v jeho neprospěch a neprovedly důkazy navrhované obviněnými. Podle jeho názoru nebyly výpovědi obviněných vyvráceny. Proto se domnívá, že skutky, pro který byl stíhán, byly nesprávně právně posouzeny. K jednání popsanému pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku obviněný rekapituluje svoji verzi předmětného skutku a popisuje obchodní vztah mezi společnostmi H.ČR, s. r. o., a J., s. r. o. Uvádí, že vydání vozidla Honda Accord nesouviselo s předložením hromadného příkazu k úhradě, který měl sloužit pouze pro orientaci svědka H., aby mohl podle variabilních symbolů zkontrolovat přebírané technické průkazy. Konstatuje, že k potvrzení těchto skutečností opakovaně navrhoval vyslechnout svědky H. a V., což nebylo provedeno. Tím došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu. Obviněný popírá, že by společnost J., s. r. o., neměla na účtu dostatek finančních prostředků k zaplacení vozidla. K jednání uvedenému pod bodem II. výroku o vině napadeného rozsudku obviněný namítá, že se jednalo o běžnou transakci, při které však společnost H. ČR, s. r. o., porušila dohody a zpochybnila existenci předmětného vozidla. Podle jeho názoru toto vozidlo existuje, společnost S – M., s. r. o., se stala jeho majitelem a je tedy sporné, zda jí vůbec vznikla škoda. Zdůrazňuje, že v žádném případě neměl v úmyslu vylákat od leasingové společnosti finanční částku při vědomí, že vozidlo neexistuje nebo že nebude předáno nájemci nebo alespoň prodejci.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.1. 2002, sp. zn. 10 T 6/99, a aby tomuto krajskému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout s tím, že ho zaváže k provedení navržených důkazů (výslech svědků H. a V.). Obviněný vyjádřil dne 7. 1. 2003 souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech uvádí, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, jež vymezují jednání obviněného M. M., vykazují všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Konstatuje, že námitky obviněného uplatněné v dovolání svým obsahem směřují proti skutkovému základu, ze kterého při rozhodování odvolací soud vycházel. Podle jeho názoru se tyto námitky nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani s jiným dovolacím důvodem. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., přičemž aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. M. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání stanovené v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek, který byl zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů popsaných v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jež je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným M. M. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný v dovolání uvádí, že jeho výpověď (obhajoba) nebyla vyvrácena a popisuje svoji verzi obou předmětných událostí. Namítá, že v řízení před soudem bylo provedeno neúplné dokazování, neboť nebyly akceptovány důkazy navržené obviněnými. Tvrdí, že provedené důkazy byly vadně hodnoceny, přičemž na základě těchto pochybení dospěly soudy obou stupňů k nesprávným a nedostatečně odůvodněným závěrům. Všechny tyto námitky ale výlučně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Obviněný nenamítá, že by skutek, uvedený pod body I. a II. výroku o vině v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu, byl nesprávně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě jde z jeho strany výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod jiný zákonem stanovený dovolací důvod.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k