ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.21.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 21/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2003 dovolání, které podal obviněný R. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 3 To 471/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 161/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 15 T 161/2001, byl obviněný R. O. uznán vinným:
1) trestným činem útoku na státní orgán podle §153 odst. 1 tr. zák., protože dne 8. 8. 2000 kolem 13.00 hod. v O. – V. v předsíni rodinného domku slovně napadal vulgárními výroky soudního vykonavatele Okresního soudu v Ostravě Ing. P. L ,který se zde dostavil k soupisu movitých věcí ve věci výkonu rozhodnutí povinného M. O., na základě rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 53 E 1007/99, ve zlosti jej fyzicky napadl tak, že jej nejprve dvakrát udeřil pěstí do oblasti zad a poté dvakrát kopl do křížové oblasti, strčil do něj rukama a postavil se do vstupních dveří domu, když chtěl jmenovaný odejít, tento však byl vzápětí vyzván M. O. k projednání soudní záležitosti, kterou následně v obývacím pokoji již bez problémů vyřídili, přičemž poškozený neutrpěl žádné poranění,
2) trestným činem podílnictví podle §252 tr. zák., protože v blíže nezjištěné době v druhé polovině měsíce ledna 2001 na autoburze v O. – V. převzal od nezjištěné osoby do zástavy osobní vozidlo Škoda Favorit červené barvy, kdy jako protihodnotu poskytl finanční částku ve výši 20.000,- Kč, která mu měla být splacena v termínu do tří měsíců, přičemž předmětný automobil byl odcizen v době od 23.00 hod. dne 19. 1. 2001 do 11.00 hod. dne 20. 1. 2001 v O. – M. H. ke škodě Ing. T. H., kterému tímto byla způsobena škoda ve výši 81.667,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §153 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a sedmi měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. O. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 3 To 471/2002, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný R. O. prostřednictvím své obhájkyně dne 18. 10. 2002 dovolání, které bylo Okresnímu soudu v Ostravě doručeno dne 21. 10. 2002. Z obsahu mimořádného opravného prostředku, zejména z návrhu dovolatele, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout, je zřejmé, že dovolání směřuje do výroku napadeného usnesení, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Obviněný opřel dovolání o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků.
Ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvádí, že důkazní situace byla nesprávně vyhodnocena a proto chybně právně posouzena. Popírá, že by se dopustil protiprávního jednání vůči poškozenému Ing. P. L. Konstatuje, že výpověď poškozeného není prokázána, přičemž nelze vycházet z výpovědí svědkyň V. a V., neboť se o předmětných skutečnostech dověděly až od poškozeného a blíže je neověřovaly. Výpověď poškozeného je navíc odlišná od jím sepsaných skutečností v exekučním spise Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 53 E 1007/99 i od výpovědi jeho manželky svědkyně L. Obviněný rovněž nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že výpovědi svědků M. a M. O. a B. B. jsou obsahově málo podrobné. Tvrdí, že tito svědci podrobně popisují situaci od vstupu poškozeného do místa bydliště M. O. i okolnosti dalšího jednání s poškozeným.
V případě skutku uvedenému pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítá, že toto jednání není trestným činem a nelze v něm spatřovat nedbalost ve smyslu §5 tr. zák. Tvrdí, že předmětné vozidlo převzal do zástavy. Zdůrazňuje, že při sepsání zástavní smlouvy měl k dispozici občanský průkaz i technický průkaz k předmětnému vozidlu, přičemž jako řidič řídil vozidlo do garáže v H. muž jménem P., jehož do sdělení obvinění považoval za majitele automobilu. Poukazuje na ustanovení §151a obč. zák., které pojednává o zástavním právu. Uvádí, že nedošlo k realizaci zástavního práva, neboť podle smlouvy o půjčce ještě neuplynula lhůta k vrácení půjčených peněz. Obviněný konstatuje, že po propuštění z vazby náhodně potkal na autoburze v O.-V. muže, kterému zapůjčil 20.000,-Kč a od kterého převzal vozidlo. Tvrdí, že se jej snažil oslovit, ten však utekl. Proto podal na Okresním státním zastupitelství v Ostravě dne 19. 9. 2001 podnět k trestnímu stíhání proti neznámému pachateli, čímž se ale odvolací soud vůbec nezabýval.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 3 To 471/2002, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru není v případě skutku, jak je uveden pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán, neboť prostřednictvím výtek ohledně způsobu hodnocení provedených důkazů uplatňuje námitky výlučně skutkového charakteru, na které zmíněný dovolací důvod nedopadá. Naproti tomu jeho námitky k bodu 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně sice uplatněný dovolací důvod naplňují, nelze je však pro jejich zjevnou neopodstatněnost akceptovat. V této souvislosti státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněný přijal zástavu, jejíž hodnota byla ve zjevném nepoměru k zapůjčené finanční částce, a to od neznámé osoby, která mu nepřenechala k dispozici žádné doklady k zastavené věci. Tyto doklady nepožadoval a ani se nezajímal o původ takto převzaté věci. Proto platně nevznikl dovolatelem namítaný zástavně právní vztah. Podle názoru státní zástupkyně šlo o zástavu cizí věci bez souhlasu jejího vlastníka, přičemž z výše uvedených okolností je zřejmé, že obviněný nebyl v dobré víře ve smyslu §151d odst. 1 obč. zák. Z těchto důvodů hodnotí jeho námitku o dosud neuplynulé době trvání zástavy jako zcela irelevantní, neboť věc získal do své dispozice již momentem jejího převzetí bez ohledu na podepsanou zástavní smlouvu, která měla pouze fiktivní charakter. Podle státní zástupkyně je právní kvalifikace skutku jako trestného činu podle §252 tr. zák. správná. Proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr ř. dovolání odmítl a toto rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§265c tr. ř./ předně shledal, že dovolání obviněného R. O. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit /§265e odst. 1 tr. ř./.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod je možno považovat za důvod uvedený v konstatovaném ustanovení zákona, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z výše konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek, který byl zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je potřebné připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je nutno dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jež je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí a rozveden v jeho odůvodnění.
Námitky obviněného R. O. ohledně vadného hodnocení důkazů týkající se bodu 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku směřují výlučně proti konečnému skutkovému zjištění soudu prvního stupně, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků až následně spatřuje chybné právní posouzení. Jak již bylo výše uvedeno, nelze tyto námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod jiný dovolací důvod popsaný v §265b odst. 1 tr. ř. V této souvislosti nutno zdůraznit, že obviněný nenamítá, že by předmětný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin útoku na státní orgán podle §153 odst. 1 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku obviněného, že osobu, od níž převzal vozidlo popsané pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, považoval za jeho majitele. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř. V případě, že by obviněný výlučně uplatnil jen takovéto námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný R. O. v dovolání také namítá, že skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem, jelikož na sebe předmětné vozidlo nepřevedl a měl je pouze v zástavě. Jde o námitku, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru je však podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podílnictví podle §252 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2002, se dopustí ten, kdo ukryje anebo na sebe nebo jiného převede z nedbalosti věc větší hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000,- Kč. Ve smyslu ustanovení §252 tr. zák. se převodem rozumí získání dispoziční moci nad věcí, přičemž je nerozhodné, z jakého důvodu na sebe podílník věc převedl (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1971).
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze soudu prvního stupně (následně i odvolacímu soudu) vytknout pochybení, když skutek uvedený pod bodem 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku a podrobně rozvedený v jeho odůvodnění, právně kvalifikoval jako trestný čin podílnictví podle §252 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2002. Ze skutkových zjištění mimo jiné vyplývá, že obviněný R. O. převzal od nezjištěné osoby do zástavy osobní motorové vozidlo, přičemž od této věci ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. větší hodnoty (znalecký posudek ji ocenil na částku 81 667,-Kč), neměl žádné doklady, ani se je nesnažil získat a o její původ se nezajímal. Za této situace platně nevznikl obviněným v dovolání namítaný zástavně právní vztah, který je upraven v ustanovení §151a a násl. obč. zák., neboť šlo o zástavu cizí věci bez souhlasu jejího vlastníka, přičemž s poukazem na uvedené okolností je zřejmé, že jako zástavní věřitel nebyl v dobré víře ve smyslu §151d odst. 1 obč. zák., jak důvodně zdůraznila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku. Proto dispoziční moc nad zmíněnou věcí obviněný získal již okamžikem jejího převzetí a nikoli až po případném uplynutí zástavní lhůty, jak namítá v dovolání. V trestním řízení nebylo sice zjištěno, že obviněný věděl, že předmětné osobní motorové vozidlo, které převzal od neznámé osoby jako zástavu k zajištění půjčené peněžité částky 20 000,- Kč, bylo získáno trestným činem (odcizení automobilu neznámým pachatelem jeho majiteli Ing.T. H. bylo důkazy prokázáno), ale vzhledem k uvedeným skutečnostem, za nichž k převzetí této věci došlo včetně výrazného nepoměru mezi její hodnotou a půjčenou finanční částkou a k svým osobním poměrům, to vědět měl a mohl. Proto po subjektivní stránce byla v jednání obviněného důvodně shledána nevědomá nedbalost ve smyslu §5 písm. b) tr. zák., která zahrnuje i příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem trestného činu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. O. odmítl, neboť ho shledal zjevně neopodstatněným. Z toho důvodu nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k