ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.22.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 22/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2003 dovolání podané obviněným J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. června 2002, sp. zn. 3 To 31/2002, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 1/97, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. 40 T 1/97, uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb. a za to a současně i za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu Ostrava pod č. j. 33 T 1/96-161 ze dne 25. 6. 1997 v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 1999 pod č. j. 33 T 8/98-452 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 170/99-540 ze dne 13. 12. 1999, mu byl uložen podle §250b odst. 5 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání silniční motorová doprava, ubytovací služby, hostinská činnost na dobu deseti let.
Současně byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pod č. j. 33 T 1/96-161 ze dne 25. 6. 1997 v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 1999 pod č. j. 33 T 8/98-452 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 170/99-540 ze dne 13. 12. 1999, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit způsobenou škodu poškozené organizaci Č. s., a. s., P., ve výši 15.000.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. S. odvolání, které Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2002 a rozhodl rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
jako soukromý podnikatel – fyzická osoba, vystupující pod obchodním názvem S. – S. J., či S. – e., se sídlem F. – M., v úmyslu získat finanční prostředky pro svoji potřebu s vědomím, že je není schopen řádně a včas vrátit:
- na základě úvěrové smlouvy, uzavřené ve Z. dne 8. 3. 1994 s Č. s., a. s., okresní pobočka Z., se závazkem účelového využití k nákupu dvou kusů autobusů zn. S., získal finanční prostředky ve výši 15.000.000,- Kč, se splatností do 20. 12. 1997, formou pravidelných čtvrtletních splátek,
- na základě úvěrové smlouvy, uzavřené ve Z. dne 11. 4. 1994 s I. a p. b., a. s., P., pobočka Z., se závazkem účelového využití k nákupu dalších dvou kusů autobusů zn. S., získal finanční prostředky ve výši 15.000.000,- Kč, se splatností celé částky do 15. 3. 1995,
přičemž při projednání obou úvěrů předložil zástupcům poškozených organizací nepravdivé údaje o skutečném stavu svého podnikání a zamlčel skutečnost svého výrazného zadlužení, pro něž nebyl aktuálně schopen hradit již předcházející závazky a dřívější úvěry, získané peníze k dohodnutému účelu nepoužil a prostřednictvím dalších osob, jimž peníze ponechal k dispozici, takto získanými prostředky uhradil nejméně kupní cenu hotelu S. ve F. n. O. a v dalším období již jakékoliv splátky obou úvěrů neplatil a poškozeným Č. s., a. s. P., způsobil škodu ve výši nejméně 15.000.000,- Kč a I. a p. b., a. s., P., škodu ve výši nejméně 15.000.000,- Kč.
-
Takto zjištěné jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a uložil mu za to a za sbíhající se pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 1999, pod č. j. 33 T 8/98-452, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. 1 To 57/99, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání silniční motorová doprava, ubytovací služby, hostinská činnost na dobu deseti let.
Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 1999, pod č. j. 33 T 8/98-452, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. 1 To 57/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená organizace Č. s., a. s., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému J. S. dne 19. 9. 2002, jeho obhájci Mgr. M. B. dne 18. 9. 2002 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 18. 9. 2002.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 3 To 31/2002, podal obviněný prostřednictvím shora jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil dne 18. 11. 2002 osobně u Krajského soudu v Brně. V obecné rovině uvedl, že dovolání směřuje do výroku o vině i trestu, a jako dovolací důvod uplatnil ten, který je vymezen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V podrobnostech obviněný uvedl, že mu nebyla prokázána skutečnost, že by z úvěrů zaplatil cokoliv jiného, než platbu firmě S. B. za autobusy. Poukázal na to, že hotel S. byl převeden na jeho osobu dříve, než byly vyřízeny úvěry, a to oproti směnce vystavené R., kterou podepsal dříve, než žádal o úvěr na autobusy ve Z.; R. zařizoval i nákup a následný prodej továrny, účastnil se dražby a složil dražební jistotu ve výši 2.000.000,- Kč. Na základě těchto skutečností vyvodil, že hotel S. měl být uhrazen z uvedeného nákupu a prodeje továrního objektu a tudíž nikoliv zaplacen z úvěru na autobusy, jak je mu kladeno za vinu. Neztotožnil se rovněž se závěrem soudu, že uvedl a předložil nepravdivé údaje k žádosti o úvěry, naopak zdůraznil, že tyto doklady nezpracoval, nevyplnil a ani k předmětné žádosti nepředal (jejich ekonomickým zpracováním pověřil Ing. V., neboť se v tomto nevyznal), a orazítkoval a podepsal je v přesvědčení, že jsou zpracovány podle jím poskytnutých pravdivých informací, a to navíc až po podpisu úvěrových smluv s tím, že se jednalo pouze o formální záležitost. Obviněný dále uvedl, že se nemůže smířit s tím, že měl ponechat peníze dalším osobám a také minimálně zaplatit nebo uhradit kupní cenu S., a ohledně svévolného ponechání částky 29.895,- Kč pak své námitky podrobně specifikoval, na základě čehož došel podle jeho mínění ke zřejmému závěru, že toto fingované předání peněz se záměrem obohatit sebe i další osoby uskutečnili K. se V. a R., přičemž poukázal na jejich trestní stíhání a odsouzení v minulosti a svou bezúhonnost. V tomto směru pak zpochybnil jejich hodnotu jakožto svědků a označil je jako svědky nevěrohodné. Dovolatel uzavřel, že ve skutečnosti se neobohatil, ale byl okraden a podveden organizovanou skupinou osob.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265k a §265l tr. ř.zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by dovolací soud shledal relevantní podmínky uvedené v ustanovení §265m tr. ř., navrhl, aby po zrušení napadeného rozsudku sám rozhodl a obžaloby jej v plném rozsahu zprostil.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2002 uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zdůraznil, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Z výše uvedené rekapitulace dovolacích námitek vyplývá, že dovolatel napadá výlučně skutková zjištění ve věci učiněná. Dovolání tak neobsahuje jedinou námitku, která by se týkala aplikace hmotně právních předpisů v předmětné trestní věci, a má spíše charakter jakéhosi „druhého odvolání“ nežli dovolání jako mimořádného a značně formalizovaného opravného prostředku. Státní zástupce má tedy za to, že dovolatelem uplatněné námitky skutkového rázu se nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s žádným jiným dovolacím důvodem. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., s tím, aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst.1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona,jehož
existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není jakousi druhou odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, v dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Výhrady obviněného v tom směru, že mu „trestná činnost nebyla prokázána“, že se proto „nemůže ztotožnit s výrokem soudu“, že „soud pochybil v tom, že osoby R., V., K., K. postavil do role svědků, ač při hlavním líčení se tyto osoby staly nevěrohodné“, že všichni jmenovaní na rozdíl od něho „byli v minulosti soudně trestáni a odsouzeni“ a že „ve skutečnosti se neobohatil, ale byl okraden a podveden organizovanou skupinou osob“, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto jde o dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.
Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a