ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.269.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 269/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2003 o dovolání podaném obviněným Z. U., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 12 To 326/2002, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 113/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. U. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. U. byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 3 T 113/2002, uznán vinným, že
1. přesně nezjištěného dne v měsíci září či říjnu 1998, nejpozději dne 10. 10. 1998 v H., přijal do svého Autoservisu U. od V. K., k opravě jeho havarované vozidlo zn. Citroen BX a posléze dne 10. 10. 1998 převzal finanční částku ve výši 5.000,- Kč jako zálohu na opravu vozidla, přičemž peníze použil pro vlastní potřebu a vozidlo v hodnotě 55.400,- Kč nevrátil, čímž jeho majiteli V. K. způsobil škodu v celkové výši 60.400,- Kč,
2. v přesně nezjištěné době počátkem roku 1999 v H., přijal do svého Autoservisu U. od H. U., k opravě její havarované vozidlo zn. Renault Megane a zároveň mu na jeho účet byla poukázána částka 103.560,92 Kč určená na úhradu opravy vozidla, přičemž peníze použil pro vlastní potřebu a vozidlo v hodnotě 190.400,- Kč nevrátil , čím jeho majitelce H. U. způsobil škodu ve výši 293.960,92 Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného Z. U. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 3 T 14/99, mu podle §250 odst. 3 k §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu dovozu ojetých aut z ciziny za účelem jejich dalšího prodeje na dobu pěti roků a podle §250 odst. 1 a §53 odst. 1 tr. zák. rovněž peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 3 T 14/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu, a sice V. K. částkou 60.400,- Kč, a H. U. částkou 293.960,90 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2002 a rozhodl rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené H. U. Při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., nezměněném výroku o trestu a nezměněném výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému V. K. podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozené H. U. náhradu škody ve výši 190.400,- Kč (sto devadesát tisíc čtyři sta korun českých).
Opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl doručen obviněnému Z. U. dne 11. 12. 2002, jeho obhájkyni JUDr. V. F. dne 5. 12. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Mladé Boleslavi dne 3. 12. 2002.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze podal obviněný Z. U. prostřednictvím shora jmenované obhájkyně dovolání, přičemž tak učinil dne 6. 2. 2003 osobně u Okresního soudu v Mladé Boleslavi. V obecné rovině uvedl, že dovolacím důvodem je ten, který je vymezen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dalším textu svého podání se obviněný zaměřil výlučně na skutek popsaný pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který citoval a k němuž uvedl, že se jej nedopustil a dopustit nemohl, neboť od umístění vozidla poškozeného V. K. nemohl mít na další dispozice s vozidlem vliv. Poukázal přitom na to, že svědci Z. U. mladší a J. U. potvrzovali, že s poškozeným o dalších dispozicích s vozidlem nejednal a že naopak poškozený jednal výhradně s nimi. Zdůraznil, že v rozhodném období se navíc nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody v Německu a po propuštění navázal pobytem na praxi v Belgii. Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že jej zprostí viny pro skutek pod bodem 1. rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 3 T 113/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 12 To 326/2002.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a případnému vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Jak vyplývá z tzv. doručenky připojené k č. l. 183 spisu, Nejvyšší státní zastupitelství v Brně obdrželo předmětné listiny dne 13. 2. 2003. Případné písemné vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není jakousi druhou odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, v dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání také skutečně tvrzen a odůvodněn.
Výhrady obviněného, že se skutku popsaného pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně nedopustil, že svědci Z. U. mladší a J. U. potvrzovali, že na dispozice s vozidlem poškozeného od jeho umístění nemohl mít vliv, stejně jako jeho tvrzení o objektivních důvodech, proč se tohoto skutku nemohl dopustit (v rozhodném období se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody v Německu a po propuštění pobýval na praxi v Belgii), o něž je v dovolání opřen názor, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav a jak jimi byly hodnoceny provedené důkazy. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jde o dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a