ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.284.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 284/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2003 o dovolání podaném obviněným V. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 To 119/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 6/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 1 T 6/2000, uznán vinným, že
1. jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti „S a V b., s. r. o.“ dne 14. 7. 1998 vystavil pro obchodní společnost D. l. Co., a. s. fakturu č. 5398 s termínem splatnosti 30. 7. 1998 na celkovou částku 800.768,50 Kč za údajně dodanou elektrohydraulickou pracovní plošinu typového označení OMME Lift 1300 EBX, v hodnotě 1.143.955,- Kč, když dne 13. 7. 1998 uzavřel jako nájemce v postavení jednatele a společníka obchodní společnosti SM-R. s. r. o. smlouvu o pronájmu tohoto zařízení č. 153007/98 s obchodní společností D. l. Co., a. s., přičemž k předání předmětu leasingu od obchodní společnosti „S a V b., s. r. o.“ obchodní společnosti SM-R. s. r. o. nikdy nedošlo a ani nemohlo dojít, neboť obchodní společnost „S a V b., s. r. o.“ nikdy předmětné zařízení nevlastnila, když jeho existence byla obviněným vytvořena fiktivně, a poté, co obchodní společnost SM-R., s. r. o. zaplatila ve prospěch obchodní společnosti D. l. Co., a. s. dne 13. 7. 1998 pouze nezbytnou akontaci ve výši 343.186,50 Kč a dne 19. 7. 1998 nezbytnou první leasingovou splátku ve výši 25.124,30 Kč, proplatila obchodní společnost D. l. Co., a. s. skutečně vystavenou fakturu, čímž takto ke škodě obchodní společnosti D. l. Co., a. s. vylákal obviněný celkem 775.644,20 Kč,
2. jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti „S a V b., s. r. o.“ dne 16. 9. 1998 vystavil pro obchodní společnost D. l. Co., a. s. fakturu č. 7598 s termínem splatnosti 16. 10. 1998 na celkovou částku 775.644,20 Kč za údajně dodanou elektrohydraulickou pracovní plošinu typového označení OMME Lift 1300 EBX, v hodnotě 1.143.955,- Kč, když dne 17. 9. 1998 uzavřel jako nájemce v postavení jednatele a společníka obchodní společnosti SM-R. s. r. o. smlouvu o pronájmu tohoto zařízení s obchodní společností D. l. Co., a. s., přičemž k předání předmětu leasingu od obchodní společnosti „S a V b., s. r. o.“ obchodní společnosti SM-R. s. r. o. nikdy nedošlo a ani nemohlo dojít, neboť obchodní společnost „S a V b., s. r. o.“ nikdy předmětné zařízení nevlastnila, když jeho existence byla obviněným vytvořena fiktivně, a poté, co obchodní společnost SM-R. s. r. o. zaplatila ve prospěch obchodní společnosti D. l. Co., a. s. dne 2. 10. 1998 pouze nezbytnou akontaci ve výši 343.186, 50 Kč a nezbytnou první leasingovou splátku ve výši 25.124,30 Kč, proplatila obchodní společnost D. l. Co., a. s. skutečně vystavenou fakturu, čímž takto ke škodě obchodní společnosti D. l. Co., a. s. vylákal obviněný celkem 775.644,20 Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. účinného od 1. 1. 2002. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2000, č. j. 2 T 155/99-59, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 4 To 246/2000, mu podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2000, č. j. 2 T 155/99-59, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 4 To 246/2000, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil jednak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na čtyři roky a jednak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný V. S. odvolání, které projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2002, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému V. S. dne 20. 12. 2002, jeho obhájci Mgr. K. N. dne 23. 12. 2002 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 19. 12. 2002.
Dne 7. 2. 2003 podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce osobně u Krajského soudu v Brně dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně a usnesení Vrchního soudu v Olomouci. V jeho úvodu zmínil obě shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů a jako dovolací důvod uplatnil ten, který je vymezen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Vytkl rozhodnutím soudů obou stupňů, že nemají oporu v provedeném dokazování a nemají ani oporu v oblasti právního hodnocení v našem trestním hmotném právu. V podrobnostech uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť nikdy nedošlo k naplnění jeho subjektivní stránky, přičemž poukázal na jemu neprokázaný úmysl připravit poškozeného o prostředky definitivně a s konečnou platností. Dále uplatnil výhrady ke správnosti hodnocení skutečnosti týkající se sídla společnosti SM-R., s. r. o., když zdůraznil, že soudy obou stupňů v rozporu s listinným důkazem založeným JUDr. J. v přípravném řízení zaujaly názor, že společnost D. l. Co., a. s. uvedl v omyl, jestliže jí nesdělil adresu faktického sídla společnosti. Další námitky formuloval proti konstatování nalézacího soudu (s jehož závěry se soud odvolací plně ztotožnil), že plnění leasingových splátek ze strany jeho otce na základě novace závazku byla pouze náhradou škody, která byla vyvolána podáním trestního oznámení na jeho osobu, a uvedl, že takové závěry jsou nesprávné a důkazně nepodložené, stejně jako závěry soudů obou stupňů o tom, že předměty leasingů nikdy neexistovaly. Podle obviněného tak došlo k nesprávnému právnímu posouzení provedených důkazů a soud druhého stupně se dopustil porušení zásady in dubio pro reo; tato zásada nebyla respektována soudy obou stupňů ani při dalších právních závěrech ve spojení s provedenými důkazy, např. ohledně uskladnění plošin a výpisů z obchodního rejstříku potvrzujících existenci společnosti S. I. s. r. o. a společnosti S. s. r. o. Obviněný uzavřel, že na základě takto provedeného důkazního řízení a zjištění skutkového stavu věci nemohl být nikdy uznán vinným z naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Závěrem obviněný V. S. navrhl, aby Nejvyšší soud jak rozsudek Krajského soudu v Brně, tak usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil zpět nalézacímu soudu k novému řízení a novému rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství obdrželo dne 18. 2. 2003).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 11. 3. 2003 úvodem zrekapituloval dosavadní řízení ve věci a obsah dovolání obviněného. V dalším textu se zaměřil na jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nejprve zdůraznil, že v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. V návaznosti na to pak uvedl, že námitky obviněného týkající se existence či neexistence předmětných montážních plošin, údajů ohledně adresy sídla firmy SM-R., s. r. o., stejně jako pozdější úhrady leasingových splátek jeho otcem jsou námitkami skutkovými a tudíž se nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem. Za námitku obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu však podle něj lze považovat tu, která se týká existence subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., přičemž poukázal na to, že ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně není úmysl obviněného neplatit leasingové splátky výslovně vyjádřen, a v tomto směru je proto nutno vycházet ze širších skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění soudního rozhodnutí; tyto podle názoru státního zástupce sice opravňují toliko k závěru o existenci nepřímého úmyslu na straně obviněného, nikoliv však o naprosté absenci podvodného úmyslu, jak uvedl dovolatel. Jelikož trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. může být spáchán jak v úmyslu přímém, tak i nepřímém, nelze dovodit, že by rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného V. S. nemůže obstát, neboť jeho námitky, o něž formálně opřel důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jejich skutkovým zjištěním. Tak je tomu v případě námitek ohledně sídla společnosti SM-R., s. r. o., placení leasingových splátek jeho otcem, existence plošin jakožto předmětu leasingů a jejich uskladnění, a výpisů z obchodního rejstříku týkajících se společností S. I. s. r. o. a S. s. r. o. Jestliže se přitom obviněný dovolával zásady in dubio pro reo a poukazoval na to, že soudy obou stupňů ji porušily, pak Nejvyšší soud konstatuje, že takto formulovaná výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, jestliže uvedl, že nebyla dána a poukázal na to, že mu nebyl prokázán úmysl připravit poškozeného o prostředky definitivně a s konečnou platností. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodnil uplatněný dovolací důvod, jej materiálně nenaplňují, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. Z těchto tvrzených nedostatků obviněný až následně dovodil, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že v zásadě všechny výhrady, námitky a názory, které obviněný v dovolání uplatnil, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a řadu z nich i v rámci své obhajoby po podání obžaloby. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, tento se jimi podrobně zabýval a své závěry, proč odvolání obviněného neshledal důvodným, pečlivě, logicky a přesvědčivě zdůvodnil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a