ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.299.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 299/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2003 dovolání obviněného M. P., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 6 To 553/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 21/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 2 T 21/2002, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že společně s již odsouzeným A. K. dne 21. 1. 2002 kolem 23.00 hodin v baru O. ve V. p. P., v době, kdy se zde nacházelo asi deset hostů, v důsledku podnapilosti, křikem a hrubými slovními výroky obtěžovali hosty restaurace, přičemž rozbili jednu sklenici tím, že ji hodili přes místnost na zeď, a když jim servírka K. M. odmítla nalévat další alkohol, začali házet a rozbíjet další sklenice, shazovali barové stoličky a hrozili jí tím, že rozbijí láhve s alkoholem.
Za uvedený trestný čin byl obviněný M. P. odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Proti shora citovanému rozsudku obviněný M. P. podal odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 6 To 553/2002, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Podle tzv. doručenky a dodejek, založených v trestním spisu, bylo shora uvedené usnesení odvolacího soudu doručeno dne 5. 12. 2002 Okresnímu státnímu zastupitelství v Bruntále, dne 6. 12. 2002 obviněnému M. P. a dne 10. 12. 2002 obhájci obviněného, JUDr. R. V.
Dne 4. 2. 2003 napadl obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce shora citované rozhodnutí odvolacího soudu u Okresního soudu v Bruntále dovoláním, které bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 11. 3. 2003.
Obviněný M. P. napadl podaným mimořádným opravným prostředkem shora uvedené usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ve výroku o vině i trestu a podané dovolání výslovně opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že nalézací soud skutek nesprávně právně posoudil, a dále o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek podaný obviněným zamítl, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Obviněný především namítl, že do baru přišel se dvěma osobami a v uvedené době se zde nacházelo asi deset dalších osob. Z provedeného dokazování však nebylo jednoznačně určeno, jaký podíl měl na incidentu obviněný a jeho společníci, respektive kdo konkrétně se podílel na jednotlivých aktivitách popsaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Soud prvého stupně veškerou vinu přičetl obviněnému, ačkoliv takový závěr nelze na podkladě svědeckých výpovědí učinit. V této souvislosti obviněný poukázal na nepřesvědčivé a nepřesné svědecké výpovědi většiny ve věci slyšených svědků, zejména stran popisu intenzity jednání obviněného. Dovolatel připustil, že se v dané situaci zachoval nevhodně, avšak jeho jednání nedosáhlo stupně nebezpečnosti pro společnost předvídaného trestním zákonem v ustanovení §3 odst. 2, odst. 4 tr. zák. V uvedeném ohledu uvedl, že incident v baru skončil bez zásahu policie či jakékoliv další osoby, obviněný zaplatil veškerou škodu a omluvil se servírce; za těchto okolností a s přihlédnutím k hodnocení osoby dovolatele tudíž bylo na místě projednat věc jako přestupek.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek nalézacího soudu podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal Okresnímu soudu v Bruntále k novému projednání a rozhodnutí. V rámci svého dovolání obviněný vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 11. 2. 2003 opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V písemném vyjádření ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 1 NZo 157/2003, jež bylo doručeno Nejvyššímu soudu České republiky dne 2. 4. 2003, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil názor, že všechny námitky dovolatele, kterými zpochybňuje míru své účasti na incidentu a v této souvislosti polemizuje s hodnocením svědeckých výpovědí soudy, se nekryjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr řádu. Námitka ohledně nebezpečnosti činu pro společnost, nedosahující stupně uvedeného v ustanovení §3 odst. 2 tr zák., pak sice uplatněnému dovolacímu důvodu formálně odpovídá, avšak její důvodnost je nutno posuzovat na pokladě skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí, přičemž v tomto směru jednání obviněného vykazovalo trestním zákonem požadovaný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V důsledku toho státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jíž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu/, a proto se mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována též lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 31. 10. 2002, přičemž opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému M. P. dne 6. 12. 2002 a jeho obhájci, JUDr. R. V., dne 10. 12. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce u Okresního soudu v Bruntále dne 4. 2. 2003, z čehož je patrno zachování dvouměsíční dovolací lhůty ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného M. P. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
V uvedeném směru se pak dovolací soud zabýval otázkou, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, neboť dovolání lze podat toliko z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. řádu, přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o prvně namítaný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze jej aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání tudíž vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Trestní řád ostatně z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Dovolatel vytkl napadenému rozhodnutí odvolacího soudu jednak vady skutkové, jejichž existenci spatřuje především v nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění a v odlišném hodnocení provedených důkazů soudy, které však s ohledem na shora rozvedené důvody dovolací soud není oprávněn posoudit, a dále uplatnil námitku vztahující se k ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., jehož případná chybná aplikace soudy by mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a s tím souvisejícímu nesprávnému právnímu posouzení skutku ve vztahu k dovolateli. V tomto ohledu lze tedy část dovolacích námitek obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž dovolací soud v této souvislosti mohl posoudit námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu ke skutkové větě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění soudu prvního stupně, vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, ze kterého vyplývá, že nalézací soud spatřoval trestné jednání obviněného v tom, že spolu se spoluobviněným A. K. v baru za přítomnosti nejméně deseti osob v důsledku podnapilosti křikem a hrubými slovními výroky obtěžovali hosty restaurace, rozbili jednu sklenici tím, že ji hodili na zeď přes místnost, poté, co jim servírka odmítla nalévat další alkohol, začali házet a rozbíjet další sklenice, shazovali barové stoličky a hrozili, že rozbijí láhve s alkoholem. Z tzv. právní věty je přitom patrno, že soud považoval trestný čin za spáchaný tím, že se obviněný na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že poškozoval cizí majetek a napadl jiného.
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že v souvislosti s posuzováním jednání obviněného učinil po zvážení svědeckých výpovědí závěr, že obviněný v baru, tedy v místnosti veřejně přístupné, v době, kdy se zde nacházelo nejméně deset hostů /jednal tedy veřejně ve smyslu §89 odst. 4 písm. b) tr. zák./, se dopustil hrubé neslušnosti a výtržnosti spočívající v nevhodném chování, hrubých slovních výrocích, kterými obtěžoval hosty baru, v poškozování zařízení baru a slovně urážlivém chování vůči servírce K. M., z čehož soud vyvodil úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Soud v tomto směru rovněž uvedl, že jednání obviněného považoval za společensky nebezpečné, neboť hrubým jednáním porušil zájem společnosti na ochraně klidného společenského soužití, a to vzhledem k intenzitě páchání trestné činnosti a s ohledem na dobu, kdy se obviněný takto choval nejméně dvě hodiny, podstatě a následkům, a tudíž neakceptoval návrh obviněného na postoupení věci jako přestupku a jednání obviněného právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s použitou právní kvalifikací se ztotožnil i soud druhého stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí a objasňoval stejně pečlivě jak okolnosti, svědčící ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného; výrok o vině rozsudku nalézacího soudu tedy shledal zcela zákonným a odůvodněným a plně se ztotožnil i s použitou právní kvalifikací.
Závěr soudů obou stupňů, že ve zjištěném jednání obviněného je třeba při zohlednění ustanovení §3 odst. 2, odst. 4 tr. zák. spatřovat trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Ke správným úvahám soudů obou stupňů pouze dodává, že čin může být posouzen jako trestný, jedině tehdy, je-li jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, u mladistvých a u trestných činů vymezených v ustanovení §294 tr. zák. musí být dokonce vyšší než malý. Při určování stupně nebezpečnosti přitom soud nepřihlíží jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, ale i k dalším okolnostem uvedeným v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, avšak mají vliv na konkrétní společenskou nebezpečnost. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich uplatnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti zpravidla vyšší než nepatrný. Čin pak nebude trestný, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. je spáchán, pokud se pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Jde zpravidla o násilný fyzický nebo slovní projev takového charakteru, že uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. též R 44/1990). Hrubou neslušností se přitom rozumí jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky, výtržností pak jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek, pro něž je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití, přičemž na rozdíl od hrubé neslušnosti jde zpravidla o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám a věcem jako např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy, vyhrožování zlým nakládáním apod. (srov. též R 40/1977). K uvedené problematice ostatně existuje obsáhlá judikatura, na niž je možno v tomto ohledu odkázat.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jednání obviněného M. P., popsané ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 2 T 21/2002, s nímž se ve svém usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 6 To 553/2002, ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, vykazuje jak formální znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr zák., tak i znak materiální ve smyslu §3 odst. 2, odst. 4 tr. zák. Soud prvého stupně svá skutková zjištění i právní závěry přesně a logicky rozvedl v odůvodnění rozhodnutí, kde se přesvědčivě vypořádal i s otázkou materiálního znaku trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., čemuž přizpůsobil právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku rozsudku, s níž se odvolací soud ztotožnil.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení je navíc dostatečně patrno, že rozhodnutí dovoláním napadené i jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, neboť tyto byly vyvráceny v rámci řízení před soudem odvolacím. Obviněný opakuje námitky v řízení již dříve uplatněné, s nimiž se však soudy obou stupňů již vypořádaly, a tudíž zjevná neopodstatněnost námitek s odkazem na shora rozvedené skutečnosti vedla Nejvyšší soud k tomu, že dovolání obviněného M. P. podané z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je pak nutno uvést, že důvodem dovolání podle tohoto ustanovení je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.
Pod pojmem procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí je přitom nutno chápat pouze zákonem stanovené procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti, přičemž se jedná o rozhodnutí nadřízeného orgánu ve smyslu §148 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu u stížnosti nebo rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §253 odst. 1 až odst. 4 tr. řádu u odvolání, v obou případech bez věcného přezkoumání věci. Podle dikce odst. 1 posledně zmíněného ustanovení odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Odmítnout odvolání je pak ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení odvolací soud oprávněn tehdy, pokud nesplňuje z hlediska svého obsahu zákonné náležitosti odvolání, uvedené v ustanovení §249 tr. řádu.
Novelizovaný dovolací důvod lze tedy použít, pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu u stížnosti nebo podle §253 odst. 1 tr. řádu u odvolání, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí nebo pokud odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. řádu, ačkoliv nebyly splněny podmínky podle §253 odst. 4 tr. řádu (tedy oprávněná osoba nebyla náležitě poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání).
Ve shora uvedeném ohledu tudíž důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu §256 tr. řádu, tedy shledá-li odvolací soud, že odvolání není důvodné, neboť postup podle §256 tr. řádu lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu, neshledal-li odvolací soud důvody k zamítnutí odvolání podle §253 tr. řádu. Na rozdíl od ustanovení §253 tr. řádu, podle něhož odvolací soud zamítne odvolání bez věcného přezkoumání věci v těch případech, kdy odvolání nesplňuje zákonem stanovené procesní podmínky, ve smyslu §256 tr. řádu může odvolací soud zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání, konaného o tomto odvolání, kdy tedy odvolání splňuje procesní podmínky ve smyslu §253 tr. řádu, avšak v něm vytýkané vady nejsou důvodné.
Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu na podkladě řádného opravného prostředku věcně, a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej podle §256 tr. řádu u odvolání a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu u stížnosti, je možno novelizovaný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v písm. a) až k) §265b odst. 1 tr. řádu.
V tomto případě by pak dovolatel musel tvrdit a náležitě odůvodnit své dovolání z hledisek důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a v návaznosti na tento obecný důvod i některého důvodu (či více důvodů) uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, který musí být dán v řízení předcházejícím napadenému zamítavému rozhodnutí.
V posuzované věci však obviněný M. P. v rámci dovolání sice uplatnil vyjma shora citovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak dovolání podané z tohoto důvodu bylo dovolacím soudem s odkazem na shora rozvedené skutečnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, a tudíž rovněž dovolání podané z důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je nutno jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.
Z těchto důvodů (§265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. dubna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k