ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.301.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 301/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2003 o dovoláních, která podali obvinění S. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., K. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., a M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 12 To 129/02, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 77/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných S. B., K. T. a M. M.
o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění S. B., K. T. a M. M. byli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 T 77/2001, uznáni vinnými, a to S. B. dvojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst.1, 3 písm. b) tr. zák., který spáchal dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (jednání popsané pod body 1, 14, 15 rozsudku a pod body 2, 3, 4, 5, 6, 7, 16 rozsudku), K. T. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (jednání popsané pod bodem 8 rozsudku), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který spáchal dílem sám a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (jednání popsané pod body 9, 10, 11, 12, 17, 18, 19, 20 rozsudku), a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (jednání popsané pod bodem 13 rozsudku), a M. M. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (jednání popsané pod body 14, 15 rozsudku) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (jednání popsané pod body 16, 17, 18, 20, 21, 22 rozsudku).
Za to byl obviněný S. B. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněnému K. T. byl za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. uvedený pod bodem 8 rozsudku a dále za dva trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 2. 2000, č. j. 2 T 171/99-59, jenž nabyl právní moci dne 14. 2. 2000, uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl tento obviněný odsouzen za trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 9, 10, 11, 12, 17, 18, 19, 20 a 13 rozsudku, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 2. 2000, č. j. 2 T 171/99-59, jenž nabyl právní moci dne 14. 2. 2000, a všechna rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu.
M. M. byl odsouzen za výše uvedené trestné činy a dále za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 2 T 183/2000, který převzal dne 14. 12. 2000 a jenž nabyl právní moci dne 28. 12. 2000, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 2 T 183/2000, který převzal dne 14. 12. 2000 a jenž nabyl právní moci dne 28. 12. 2000, a všechna (v rozsudku však) rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem byli současně uznáni vinnými i F. M. (roz. C.) a I. B. a byly jim uloženy tresty.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému S. B. uložena povinnost uhradit škodu Z. S. ve výši 850.000,- Kč a V. K. ve výši 265.000,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému K. T. uložena povinnost nahradit škodu R. K. ve výši 120.000,- Kč, P. S. ve výši 200.000,- Kč, Z. S. ve výši 900.000,- Kč a P. V. ve výši 393.700,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným S. B. a M. M. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu firmě S. a. s. B. ve výši 63.000,- Kč, L. S. ve výši 250.000,- Kč a L. H. ve výši 100.000,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným K. T. a M. M. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu L. S. ve výši 30.000,- Kč a F. Š. ve výši 640.127,50 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. M. uložena povinnost uhradit škodu F. Š. ve výši 1.980,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným K. T. a F. M. (roz. C.) uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu P. V. ve výši 190.000,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným K. T., M. M. a I. B. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu J. K. ve výši 235.000,- Kč. Konečně podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. M., F. M. (roz. C.) a I. B. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu R. H. ve výši 66.000,- Kč.
Uvedeným rozsudkem byl dále S. B. podle §226 písm. c) tr. ř. v plném rozsahu zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v blíže neurčený den v polovině měsíce října roku 2000 na náměstí v N. R. M. a J. K. zastavili poškozeného M. J., trvale bytem N., který zde projížděl ve svém vozidle, a tomuto vyhrožovali za užití pistole, že ho zastřelí za to, že je udal policejním orgánům, poškozený z obavy o svou bezpečnost z místa jednání ujel, následující den okolo 9.00 hodin v ulici H. v N. J. K. za účasti R. M. namířil pistoli na poškozeného a požadoval vydání částky 500.000,- Kč jako pokuty za to, že je udal policejním orgánům, když vyhrožovali tím, že pokud finanční prostředky nedodá, zastřelí jeho i celou rodinu, následně se na místo dostavil S. B. a tento poškozenému sdělil, že výhružky shora jmenovaných jsou myšleny vážně, a dále dne 19. 10. 2000 okolo 18.00 hodin, kdy projížděl v N. ve směru k restauraci „S.“, mu shora jmenovaní přehradili cestu vozidlem BMW, poté přistoupili k jeho vozidlu a opět na něho namířili pistoli a požadovali vydání částky 500.000,- Kč, poškozenému se však podařilo z místa jednání ujet, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali odvolání jednak obvinění S. B., K. T. a M. M. a jednak krajský státní zástupce v Hradci Králové v neprospěch obviněného S. B., a to pouze do výroku o zproštění obžaloby.
Tato odvolání projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 1. 10. 2002, sp. zn. 12 To 129/02, a rozsudkem rozhodl tak, že
A/ z podnětu odvolání obviněných S. B. a M. M. podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně těchto obviněných částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 14, v celém výroku o trestu a částečně ve výroku o náhradě škody, kterým podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni společně a nerozdílně uhradit škodu firmě S., a. s. (v rozsudku a. a.) B. ve výši 63.000,- Kč. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině ohledně obviněného S. B. pod body 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 15, 16 a obviněného M. M. pod body 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22 odsoudil obviněného S. B. podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, a obviněného M. M. za výše uvedené trestné činy a dále za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 2 T 183/2000, který převzal dne 14. 12. 2000, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 2 T 183/2000, který obviněný převzal dne 14. 12. 2000 a jenž nabyl právní moci dne 28. 12. 2000, a současně všechna rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená firma S., a. s. B., odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
B/ podle §256 tr. ř. odvolání krajského státního zástupce v Hradci Králové a obviněného K. T. zamítl, protože nejsou důvodná.
C/ podle §226 písm. b) tr. ř. obviněné S. B. a M. M. zprostil obžaloby Krajského státního zástupce v Hradci Králové ze dne 24. 8. 2001, č. j. 2 KZv 6/2001, pro skutek v napadeném rozsudku specifikovaný pod bodem 14 a spočívající v tom, že v měsíci červnu a červenci 1999 v B., okr. N., společně pod příslibem vymáhání pohledávky postupně v několika splátkách vylákali na zástupcích firmy S., a. s. B. – T. H. a L. S., finanční částku v celkové výši 63.000,- Kč, když pohledávku nevymohli a ani neměli úmysl ji vymoci a peníze do současné doby nevrátili, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému S. B. a jeho obhájci JUDr. J. K. shodného dne 14. 11. 2002, obviněnému K. T. dne 15. 11. 2002, obviněnému M. M. dne 20. 11. 2002 a jejich společnému obhájci JUDr. F. K. dne 19. 11. 2002. Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové byl opis rozhodnutí soudu druhého stupně doručen dne 14. 11. 2002.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali všichni obvinění prostřednictvím jmenovaných obhájců dovolání, a to osobně u Krajského soudu v Hradci Králové. Obviněný S. B. tak učinil dne 10. 1. 2003 a obvinění K. T. a M. M. dne 9. 1. 2003.
Obviněný S. B. své dovolání opřel o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž soudy obou stupňů nebraly dostatečně v úvahu v řízení provedené důkazy a z těchto důkazů vyvodily nesprávné právní závěry. Některé nedostatky, které vytýkal již před soudem prvního stupně, tento sice částečně zhodnotil ve zprošťujícím výroku svého rozhodnutí, další námitky v podstatě stejného charakteru (týkající se nedostatku důkazů o naplnění všech znaků skutkové podstaty žalovaných trestných činů, zejména subjektivní stránky, ale i skutečností osvědčujících, zda se skutek stal či nestal), které přednesl v rámci odvolacího řízení, zohlednil rovněž soud druhého stupně v té části, když jej zprostil obžaloby pro skutek pod bodem 14 rozsudku nalézacího soudu, avšak v dalších částech se jimi bez bližšího vysvětlení nezabýval a ke stejnému závěru nedospěl; v dalším odkázal na námitky a výhrady specifikované v odvolání. Zdůraznil, že nesouhlasí se závěrem soudu, že jeho (stejně jako dalších obviněných) obhajoba je zcela účelová a je vyvrácena zejména výpověďmi poškozených, a poukázal na to, že v celém řízení je až poněkud zarážející naprostá absence jakýchkoli písemných dokladů o existenci a předávání peněz, ačkoliv se podle závěru soudu mělo jednat o několika set tisícové částky, u nichž není obvyklé, aby je majitel měl k dispozici v hotovosti; jestliže on převzetí peněz popírá, jediným důkazem pak zůstává tvrzení poškozeného, že peníze předal a v tomto směru tedy důkazní stav vyvolává závažné pochybnosti o tom, zda se události seběhly tak, jak jsou poškozenými popisovány; tento nedostatek nelze nahradit paušálním tvrzením, že to byl právě záměr obviněných dostat poškozené do situace, kdy nebudou mít k dispozici žádný doklad, neboť není opřeno o žádný důkaz, z čehož pak nelze učinit závěr ani ve vztahu k úmyslnému zavinění obviněného, tedy naplnění subjektivní stránky předmětných trestných činů.
V dalším textu pak tento obviněný specifikoval námitky k jednotlivým jednáním zjištěným a popsaným soudem prvního stupně v jeho rozsudku. Napadl zejména věrohodnost jednotlivých poškozených (ať již pro jejich duševní schopnosti zapamatovat si prožité události a reprodukovat je, tak pro rozpory v jejich výpovědích), přičemž navíc zdůraznil osamocenost jejich výpovědí při absenci dalších důkazů, které by je podporovaly. Uvedl, že za takové důkazní situace se pak události popisované v napadeném rozsudku mohly stát tak, jak je interpretuje soud, mohly však proběhnout zcela jiným způsobem, anebo k nim vůbec nemuselo dojít, a soudy tudíž měly aplikovat zásadu in dubio pro reo.
V podrobnostech k jednotlivým jednáním formuloval následující výhrady. Ohledně skutků popsaných pod body 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně uplatnil námitky jednak k jejich odůvodnění a jednak k věrohodnosti osoby poškozeného, na základě čehož dovodil, že neexistoval-li kromě jeho výpovědi žádný jiný podpůrný přímý ani nepřímý důkaz o vině, soud měl odstranit pochybnosti provedením dostupných důkazů; neučinil-li tak, měl postupovat v jeho prospěch. Ke skutku pod bodem 3 rozsudku namítl, že pouhá jeho přítomnost při jednání poškozeného s dalšími osobami a pouhé faktické předání peněz dle žádosti a pokynů někoho jiného, nemohlo být posuzováno jako úmyslné, podvodné a tedy trestné jednání. V případě skutku pod bodem 4 rozsudku poukázal na jím tvrzený rozpor mezi zněním výroku o vině a důvodněním rozsudku, z něhož citoval část výpovědi poškozeného M. K.; z ní dovodil, že jej nelze uznat vinným za K. jednání, o němž nevěděl a o němž měl poškozený dokonce od K. zákaz ho informovat, a tudíž nemohl být uznán vinným, že tento skutek spáchal jako spolupachatel. Ohledně skutků pod body 5 a 6 rozsudku nalézacího soudu zpochybnil učiněná skutková zjištění na základě výpovědí poškozených, jež jsou v obou případech jedinými, osamocenými důkazy, které jej mají usvědčovat, aniž by byly podporovány čímkoliv dalším. Ke skutku pod bodem 7 uvedl, že pokud jej soud prvního stupně zjistil na základě výpovědi poškozeného Z. K., neměl dojít k závěru, že se jednalo o podvod; podle názoru obviněného tato výpověď hodnocená jednotlivě svědčí totiž o tom, že mezi ním a poškozeným šlo toliko o půjčku, jež obviněným nebyla vrácena v dohodnutém termínu, a tudíž tento skutek neměl být zahrnut do předmětné pokračující trestné činnosti. V případě skutků pod body 15 a 16 rovněž zpochybnil skutková zjištění soudu učiněná na základě výpovědi poškozených L. S. a L. H., které označil za jediné, osamocené důkazy v jeho neprospěch, tvrzení poškozeného S. je podle něj navíc nepřesvědčivé a nevěrohodné.
V závěru svého podání tento dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů nebraly v úvahu skutečnost, že jeho vina v jednotlivých skutcích nebyla prokázána, že nehodnotily provedené důkazy jednotlivě a naopak vycházely z předpokladu (tedy určité presumpce viny), že veškeré jednání kladené mu za vinu vychází z jednoho souhrnného úmyslu naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, pominuly rovněž neexistenci důkazů o tom, že údajně předávané finanční částky byly skutečně předány, přehlédly důkazy, které dosvědčují, že některé z nich byly vráceny, nebo že mezi účastníky existovala dohoda, podle které ještě nenastala splatnost dluhů. Jestliže jej Vrchní soud zprostil obžaloby pro skutek, který podle ní vykazoval znaky trestného činu, pak měl takto důsledně postupovat i při posuzování dalších dílčích skutků; vzhledem k tomu, že těmto povinnostem nedostál a v odůvodnění svého rozhodnutí se omezil pouze na stručný odkaz na předchozí řízení před soudem nalézacím a jeho výsledky, pak je třeba považovat vydané rozhodnutí za rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadené části, tj. pokud jej uznal vinným předmětnými trestnými činy, uložil mu trest a povinnost k náhradě škody, a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný K. T. vymezil důvod svého dovolání ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům obou stupňů vytkl, že při rozhodování o vině a trestu nebraly v úvahu veškeré okolnosti, které svědčily v jeho prospěch, a bezvýhradně vzaly za prokázané tvrzení jednotlivých poškozených a jimi uvedené finanční částky, o něž byli údajně z jeho strany poškozeni, přičemž v této souvislosti současně poukázal na neexistenci příslušných listinných důkazů. V případě poškozeného Z. S. jednak zpochybnil, že by od něj podvodným způsobem vylákal peníze, když poukázal na jeho výpověď o tom, že tyto dával taxikářům, jednak vytkl soudům obou stupňů, že bez přímých důkazů přijaly tvrzení obžaloby o existenci vydírání, a nevzaly v úvahu výpověď policisty Š., který svědčil v jeho prospěch, ale naopak se opřely o výpověď svědka B., kterého označil za nevěrohodného. V dalším odkázal na obsah svého odvolání. Závěrem navrhl, aby „dovolací soud … napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze zrušil a věc znovu projednal a rozhodl“. Dále navrhl odvolacímu soudu (zjevně měl však rovněž na mysli soud dovolací), aby nařídil věc opětovně projednat a rozhodnout v jiném složení senátu, a to z důvodů závažných výhrad proti soudnímu řízení vedenému senátem stávajícím.
Zcela totožný návrh obsahuje i dovolání obviněného M. M., jenž jako dovolací důvod uvedl rovněž ten, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje obdobně jako obviněný K. T. v tom, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu veškeré okolnosti, které svědčily v jeho prospěch, přičemž poukázal na neexistenci listinných důkazů, které by potvrzovaly finanční nároky poškozených ve vztahu k němu, a naopak se spokojily s tvrzením, že poškození jsou osoby důvěryhodné. Odkázal na jím podané odvolání a jeho odůvodnění a uvedl, že mu nezbývá, než se opětovně bránit tvrzením o neprokázání jeho viny ve smyslu obsahu obžaloby.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opisy dovolání obviněných zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a případnému vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Jak vyplývá z tzv. doručenky připojené k č. l. 2432 spisu, Nejvyšší státní zastupitelství v Brně obdrželo předmětné listiny dne 5. 2. 2003.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 21. 2. 2003 nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a obsah podaných dovolání. Konstatovala, že obvinění K. T. a M. M. neuplatnili námitky ani hmotně právního rázu, ani takové, které by odpovídaly dalším dovolacím důvodům, zpochybnili pouze dovoláním nezpochybnitelný skutkový stav věci, a tedy podali dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Navíc jejich dovolání trpí naprostou nesprávností návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, když nevyhovují požadavkům obsahových náležitostí ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. a v souladu s ustanovením §265h odst. 1 tr. ř. by byla na místě výzva nalézacího soudu k odstranění této vady. K dovolání obviněného S. B. uvedla, že v zásadních rysech cestou zpochybnění kvality, výsledků a způsobu hodnocení provedeného dokazování namítal rovněž neprůkaznost dovoláním neovlivnitelných skutkových zjištění, a proto takovými námitkami se nelze v dovolacím řízení zabývat. Naproti tomu zbývající část námitek tohoto obviněného podle jejího názoru pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadá, a to jednak jeho výtka, že mu vina nebyla v jednotlivých útocích prokázána, a přesto je veškeré jemu přisouzené jednání pokryto jedním souhrnným úmyslem, jednak námitka, že výrok o vině týkající se poškozeného M. K. vykazuje rozpor s odůvodněním rozsudku (ohledně částek, které měl na tomto poškozeném vylákat), přičemž z jeho výpovědi nelze navíc ani při nejširším výkladu usuzovat na spolupachatelství, a dále jeho výhrada k závěru nalézacího soudu o způsobu kvalifikace jeho jednání pod body 1, 14 (zproštění), 15 a 2 - 7, 16 jako dvou pokračujících trestných činů podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., když při dovození závěru o pokračování v trestném činu není zřejmé, zda byl podložen časovou či jinou souvislostí nebo pro podobnost ve svých formálních znacích, přičemž nebyly splněny všechny požadavky stanovené zákonem. Uvedené námitky obviněného S. B., které lze označit za výhrady k právnímu posouzení věci, však podle názoru státní zástupkyně přesto nemohou obstát co do své důvodnosti; specifikovala přitom, na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěla.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného S.a B. zamítl podle §265j tr. ř. a o dovoláních obviněných M. M. a K. T. rozhodl za předpokladu odstranění formálních vad jejich podání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., bez splnění takového předpokladu pak podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. tak, že se odmítají. Současně navrhla, aby o dovoláních obviněných M. M. a K. T. Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila svůj souhlas, aby také o dovolání obviněného S. B. bylo rozhodnuto ve shodné formě jednání dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
Shledal přitom, že dovolání obviněných S. B. a M. M. jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají rozsudek, jímž byli tito obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Dovolání obviněného K. T. je pak přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl tento obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech obviněných byla podána osobami oprávněnými /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud musel zabývat otázkou, zda podaná dovolání splňují zákonem požadované náležitosti. Podle §265f odst. 1 tr. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§59 odst. 3 /resp. odst. 4 po novele provedené zákonem č. 226/2002 Sb./ tr. ř.) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2, o které se dovolání opírá.
Nejvyšší soud konstatoval, že podání všech dovolatelů v zásadě vyhovují zákonným požadavkům kladeným na obsah dovolání. Tento závěr učinil i v případě dovolání obviněných K. T. a M. M., k jejichž petitu měla výhrady státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření. Je sice pravdou, že jejich návrh na rozhodnutí dovolacího soudu není zcela exaktně formulován, avšak Nejvyšší soud neshledal, že by na základě této skutečnosti bylo nutno věc vracet soudu prvního stupně k postupu podle §265h odst. 1 tr. ř.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., neboť podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
V dané věci uplatnili všichni obvinění důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené, a z toho dovozovat, že obviněný neměl být uznán vinným.
V tomto ohledu však dovolání obviněných K. T. /který uplatnil výhrady proti hodnocení důkazů, zejména výpovědí poškozených soudy obou stupňů, a dále namítl, že soudy nebraly v úvahu veškeré okolnosti svědčící v jeho prospěch (především výpověď policisty Š. ve vztahu k poškozenému Z. S.), a poukázal na neexistenci listinných důkazů ve věci, v čemž spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ a M. M. (jenž obdobně namítl, že soudy obou stupňů setrvaly na stanovisku o prokázaných výpovědích poškozených s tím, že nevzaly v úvahu veškeré okolnosti svědčící v jeho prospěch, když navíc rovněž zdůraznil, že ve věci absentovaly listinné důkazy potvrzující finanční nároky poškozených, na základě čehož tvrdil, že vina mu ve smyslu obžaloby nebyla prokázána) nemohou obstát, neboť námitky vůči správnosti hodnocení provedených důkazů jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl zjištěn nalézacím soudem skutkový stav a jak se k jejich odvolání postavil soud odvolací. V žádném případě však nejde o námitky, které by materiálně, tedy skutečně naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byli obviněný uznáni vinnými), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými).
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě dovolání obviněného S. B., neboť na rozdíl od názoru, který vyslovila ve svém vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, musel konstatovat, že žádnou z námitek, o něž tento obviněný opřel deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod něj nelze podřadit.
Veškeré výhrady, kterými tento obviněný v rámci uvedeného důvodu dovolání argumentoval, jsou primárně skutkové; prostřednictvím námitek k hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů se totiž snaží zvrátit skutková zjištění, jak soudy byla stabilizována. Tak je tomu v případě, kdy poukázal na nedostatek důkazů o naplnění všech znaků skutkové podstaty žalovaných trestných činů, zejména subjektivní stránky, když zdůraznil, že ve věci neexistují jakékoli listinné důkazy o předávaných finančních částkách, a rovněž tehdy, jestliže namítal k jednotlivým výpovědím poškozených, že nejsou věrohodné či nejsou podpořeny žádnými dalšími důkazy, přičemž kromě těchto osamocených tvrzení poškozených neexistuje ani žádný důkaz, jenž by vyvracel jeho obhajobu.
Stejný charakter má i jeho výtka, že soudy obou stupňů za situace, kdy se podle něj nacházely v důkazní nouzi (vzhledem k osamoceným, jinými důkazy nepodloženým tvrzením poškozených), a události se pak mohly stát tak, jak jsou popsány v rozsudku nalézacího soudu, avšak i zcela jiným způsobem, anebo k nim vůbec nemuselo dojít, neaplikovaly zásadu in dubio pro reo. Uvedené pravidlo zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., které vyplývá ze zásady presumpce neviny, má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
K jednotlivým námitkám, které podle názoru státní zástupkyně pod uplatněný dovolací důvod spadaly, avšak které jej skutečně, tj. materiálně nenaplňovaly, Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést následující.
Jestliže dovolatel vytkl soudům obou stupňů, že nehodnotily provedené důkazy jednotlivě, avšak vycházely z předpokladu (tedy určité presumpce viny), že veškeré jednání kladené mu za vinu vychází z jednoho souhrnného úmyslu naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, pak jinými slovy namítl, že vzhledem k vadnému (nikoliv jednotlivému) hodnocení důkazů soudy nesprávně posoudily jeho jednání ve svém souhrnu jako úmyslné. Nejvyšší soud musel konstatovat, že takto formulovaná námitka dovolatele je výhradou proti zjištěním, k nimž soudy dospěly, a jež se snažil zpochybnit, a to právě včetně hodnocení subjektivní stránky jeho jednání, jak je popsáno v rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud dodává, že závěr o existenci zavinění ve smyslu trestního zákona a jeho formě (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Soudy obou stupňů učinily závěr o úmyslné formě zavinění obviněného ve vztahu k jeho jednání a způsobenému následku právě v návaznosti na skutková zjištění, proto i tato námitka dovolatele stojí mimo rámec jím uplatněného dovolacího důvodu.
Co se týče výhrady obviněného k výroku soudu a jeho odůvodnění ohledně finanční částky, kterou vylákal na poškozeném M. K. (obsahem jeho dovolání byly i další výhrady k odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů), Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). K výpovědi jmenovaného poškozeného směřovaly i další námitky dovolatele v tom smyslu, že pokud by ji soudy hodnotily jinak, a to jestliže by se zaměřily na obviněným citovanou její část, pak jej nemohly uznat předmětným jednáním vinným, neboť jej nespáchal ani jako spolupachatel, naopak tohoto jednání se dle jeho tvrzení dopustil J. K. a on o něm nevěděl. Rovněž takové námitky nelze podle názoru Nejvyššího soudu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť z jím tvrzených nedostatků v hodnocení uvedeného důkazu a potažmo ve skutkových zjištěních obviněný dovozuje až následně nesprávnost právního posouzení jeho jednání jako trestného, spáchaného ve spolupachatelství.
Konečně ani jeho argumentace k pokračování v trestné činnosti v případě skutku popsaného pod bodem 7 rozsudku soudu prvního stupně dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplňuje. Dovolatel poukázal na výpověď poškozeného Z. K. v té části, když tento uvedl, že obviněnému půjčil nějaké peníze; soudy podle něj tudíž pochybily, když hodnocením tohoto důkazu dospěly k závěru, že šlo o podvod, ač naopak předmětné jednání, posuzované jednotlivě, měly kvalifikovat toliko jako v dohodnutém termínu nevrácenou půjčku; pak by soudy nemohly tento skutek ani začlenit do pokračující trestné činnosti, jak nesprávně učinily. Z uvedeného je zřejmé, že i takové námitky obviněného jsou primárně skutkové, neboť opět směřují proti hodnocení důkazu - výpovědi jmenovaného svědka a až následně do posouzení předmětného skutku jako trestného činu, z čehož pak dovolatel dovozuje i soudy chybně učiněný závěr ohledně pokračování v trestném činu podvodu. Nejvyšší soud proto konstatuje, že ani v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod, který by se týkal nesprávného právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněných S. B., K. T. a M. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nemusel a ani nemohl pak postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a