ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.302.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 302/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2003 dovolání, které podal obviněný PhDr. J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 4 To 156/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 14/99, takto:
Podle §265i odst.1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný PhDr. J. B.byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 11 T 14/99, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely č. 265/2001 Sb., jehož se dopustil tím, že jako jednatel S., s. r. o., B., objednal a v době od 13. 10. 1992 do 7. 12. 1992 včetně, nechal dodat pro S., s. r. o., na faktury od T., a. s., z jejich závodů v R., v B. a v T. různé druhy nábytku v celkové hodnotě 1.924.430,- Kč, přičemž nábytek odebraný:
dne 13. 10. 1992 na fakturu č. 30006092 ve výši 296.210,- Kč splatnou dne 1. 11. 1992,
dne 20. 10. 1992 na fakturu č. 30006452 ve výši 105.800,- Kč splatnou dne 8. 11. 1992,
dne 19. 11. 1992 na fakturu č. 10007632 ve výši 404.800,- Kč splatnou dne 4. 12. 1992,
dne 12. 11. 1992 na fakturu č. 30008542 ve výši 70.260,- Kč splatnou dne 30. 11. 1992,
dne 12. 11. 1992 na fakturu č. 20003262 ve výši 106.200,- Kč splatnou dne 27. 11. 1992,
dne 23. 11. 1992 na fakturu č. 30009392 ve výši 110.390,- Kč splatnou dne 12. 12. 1992,
v celkové hodnotě 1.082.350,- Kč, přitom z dodávky ze dne 13. 10. 1992 zboží v hodnotě pouze 284.900,- Kč převedl „kupní smlouvou“ ze dne 30. 11. 1992 na společnost S., s. r. o., vzniklou dne 28. 8. 1992, kde byl rovněž jedním ze tří společníků, splatnost kupní ceny ve výši 1.082.350,- Kč byla dohodnuta na dobu do sedmi měsíců od podepsání smlouvy, přestože věděl, že S., s. r. o., nemá finanční prostředky na zaplacení nábytku společnosti T., a. s., S., s. r. o., kupní cenu společnosti S., s. r. o., neuhradila, a proto S., s. r. o., neměla z čeho zaplatit cenu za zboží ani T., a. s., tímto jednáním způsobil škodu ve výši nejméně 1.082.350,- Kč T., a. s.
Za to byl obviněný odsouzen byl podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost během zkušební doby uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému T., a. s., B., se sídlem v R., škodu ve výši 1.082.350,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný i státní zástupce. Odvolací soud, jímž byl Vrchní soud v Olomouci, o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 4 To 156/2002, tím způsobem, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného PhDr. J. B. v návaznosti na nezrušený výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2002, č. j. 11 T 14/99-820, nově odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a stanovena zkušební doba na dobu tří roků, přičemž se nad obviněným současně vyslovil dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Opis rozsudku Vrchního soudu v Olomouci byl doručen obviněnému dne 28. 11. 2002, jeho obhájci JUDr. L. Ch. dne 29. 11. 2002 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 26. 11. 2002.
Obviněný PhDr. J. B. prostřednictvím jmenovaného obhájce napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 4 To 156/2002, dovoláním, které bylo Krajskému soudu v Brně osobně doručeno dne 13. 1. 2003.
Za důvody tohoto mimořádného opravného prostředku označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tedy že trestní stíhání bylo nepřípustné pro absenci zákonných předpokladů trestnosti jednání, které mu bylo kladeno za vinu, a proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a poukázal na to, že odvolací soud se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s odvolacími námitkami obviněného, nezaujal k nim žádné stanovisko a jeho rozhodnutí je tak prakticky nepřezkoumatelné. Dovolatel zdůraznil, že je proto nucen i v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku opakovat důvody, pro které se domnívá, že nenastaly podmínky trestnosti a že odvolací soud aplikoval ustanovení trestního zákona v rozporu s pravidly, která pro oblast obchodního života upravuje obchodní zákon jako jednání dovolené. Odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti, nezabýval se skutečnou podstatou obvinění, které od počátku bylo obviněnému kladeno za vinu, a v důsledku toho dospěl k závěrům, které se příčí správnému výkladu jak trestněprávních ustanovení, tak i ústavněprávně zaručeným právům občanů na spravedlivý proces.
V další části svého dovolání obviněný znovu zopakoval skutečnosti, které použil v rámci odvolání a na něž nebylo odvolacím soudem reagováno. Vytýkal jím soudu prvního stupně, že ve vztahu k trestnému činu podvodu neposoudil dostatečně skutečnosti vztahující se k politickým a ekonomickým změnám, k nimž došlo po roce 1989, a bez dalšího nekriticky převzal argumenty obžaloby, která mechanicky k sobě řadila nesourodá, vzájemně si odporující skutková zjištění, aniž by respektovala vztah k právní úpravně dané problematiky v oblasti obchodního práva. Odkázal přitom na ustanovení §2 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Vyjádřil přesvědčení, že každý z operátorů na trhu má prokazovat patřičnou míru předvídavosti a prozíravosti při navazování obchodních kontaktů, jejich sjednávání, zejména pak jejich zajištění, a to formami, které zákon výslovně dává. V návaznosti na tyto skutečnosti poukázal na pojem společenské nebezpečnosti činu, který limituje možnosti zásahu státní moci do soukromoprávních poměrů, a připomenul nutný předpoklad úmyslného zavinění jako nezbytnou podmínku pro to, aby bylo možné dospět k závěru o trestnosti předmětného jednání vůbec. S ohledem na uvedené zákonné podmínky poukázal ve vztahu k okolnostem, na jejichž základě byl koncipován skutek, pro který byl odsouzen, na to, že svou vinu nedoznal a vystupoval jménem společnosti v době, kdy tato pokračovala ve svých obchodních aktivitách a kdy byla její ekonomická situace dobrá. Tato okolnost je podle dovolatele klíčovým momentem k posouzení předpokladu existence úmyslného zavinění. Z pouhého faktu ukončení činnosti obchodní společnosti nelze dovozovat protiprávnost jednání a úmyslné zavinění dovolatele a už vůbec nelze činit důsledky z toho plynoucí předmětem trestního postihu. Současně poukázal i na to, že není možné následné jednání vyvolané objektivními okolnostmi zpětně vztahovat k okamžiku uzavření smlouvy. K základní otázce vážící se k naplnění pojmu úmyslného zavinění na straně obviněného bylo nutné objasnit ekonomickou situaci v S., s. r. o., v létě 1992. Za tím účelem bylo obviněným navrhováno provedení znaleckého posudku z oboru ekonomie. Vyhověno mu nebylo, a protože otázce zavinění nebyl věnován dostatek pozornosti, oba soudy zaujaly nesprávný závěr o vině obviněného. Poukázal na výsledky auditu provedeného společností T. A., s. r. o., které shledal jako bezvýznamné, protože je rozhodující subjektivní přesvědčení pachatele o hospodářské vhodnosti a únosnosti sjednávání smlouvy. Tímto považuje za nedostatečně prokázánu subjektivní složku jednání dovolatele, protože se nemohl subjektivně v srpnu roku 1992 vzhledem ke svým odborným možnostem a dostupným ekonomickým informacím domnívat, že zatíží hospodaření společnosti nad únosnou míru.
Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Státní zástupce činný při Nejvyšším státním zastupitelství v Brně, jemuž bylo dovolání obviněného doručeno dne 16. 1. 2003, k němu zaslal dne 30. 1. 2003 své vyjádření a navrhl v něm, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že dovolání netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, přičemž důvody uvedené v dovolání nesvědčí pro opodstatněnost jeho podání. Tento svůj názor opřel o zjištění, že obviněný důvody dovolání sumarizuje tak, že nezávisle na procesních vadách dosavadního řízení nebyly naplněny podmínky trestnosti jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Domáhá se tak přesunu právního řešení jeho jednání z oblasti práva trestního do oblasti práva obchodního. Odmítá trestní odpovědnost a argumentuje obecnými proklamacemi smluvní volnosti a dalších pravidel obchodního styku, aniž by vznášel nějakou konkrétní výhradu a přesně specifikoval, v čem popis skutku neodpovídá právní větě. Nespecifikuje, v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nikde v textu nekonkretizuje, jaká právní překážka údajně bránila tomu, aby proti němu bylo vedeno trestní stíhání.
V závěru svého vyjádření státní zástupce shrnul, že důvody dovolatelem shromážděné nenaplňují žádný z tvrzených dovolacích důvodů. Současně poukázal i na to, že trestné jednání obviněného by bylo možné kvalifikovat jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., čímž se doposud ani jeden ze soudů nezabýval. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud navrhované rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm.a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v této trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., neboť napadá jednak odsuzující rozsudek odvolacího soudu, který byl vydaný podle §259 odst. 3 tr. ř. a jímž byl k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušen a bylo znovu rozhodnuto o trestu, jednak rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno zkoumat, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za takové, které jsou uvedeny v citovaném ustanovení zákona a jejichž existence je současně podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je obviněným spatřován v tom, že trestní stíhání bylo nepřípustné pro absenci zákonných předpokladů trestnosti jednání, které mu je kladeno za vinu. I když to v dovolání není přímo zdůrazněno a konkrétně konstatováno, lze se z jeho rozvláčného a teoretizujícího obsahu, jak byl stručně shora rozveden, domnívat, že obviněný chtěl shledat jeho existenci v nemožnosti vedení stíhání proti němu pro trestný čin podvodu, jenž je podle rozsudkem vymezeného skutku založený na jednání, které je z pohledu obchodního zákoníku běžnou podnikatelskou aktivitou.
Takto pojatá argumentace však dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nepostihuje.
Zákon v případě tohoto důvodu stanoví, že dovolání lze podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Taková situace nastává tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod proto spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestní řízení (v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo) nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.
Skutečnosti, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku k tomuto dovolacímu důvodu zmínil, na takto vymezené případy v žádném případě nedopadají. Nejvyšší soud proto ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu napadené rozhodnutí nemohl přezkoumat, protože v této části je dovolání opřeno o jiné skutečnosti, než které zákon v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. předpokládá.
Jestliže obviněný uplatnil i další důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že také ohledně něho zákonné předpoklady jeho existence nebyly splněny.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle tohoto důvodu napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nelze se jím domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanovení hmotného práva.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného PhDr. J. B. nemohlo obstát, neboť jeho námitky, o něž formálně opřel důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti skutkovým zjištěním. To lze z obsahu dovolání dokladovat tím, že vytýkal soudům obou stupňů, že se nevypořádaly se zjištěním, že v uvedeném období byla ekonomická situace společnosti dobrá, a že závěry auditu byly právně nevýznamné, když ještě v říjnu 1992 byla účetní bilance aktivní. Vytýkal tím i to, že nebyla objasněna otázka ekonomického stavu společnosti S., s. r. o., na základě znaleckého posudku z oboru ekonomiky, který byl navrhován jako důkaz k doplnění dokazování, což nebylo oběma soudy akceptováno. Výhrady vznesl také ohledně způsobu, jímž byly provedené důkazy hodnoceny, když namítl, že nesprávně bylo rozhodnutí soudu prvního stupně vybudováno na osamoceném tvrzení svědka JUDr. J. Z. Tato, jakož i další použitá argumentace ve svém obsahu naráží na okolnosti, na jejichž základě podle dovolatele nebyl správně zjištěn skutkový stav věci, což je ovšem, jak bylo výše vysvětleno, nepoužitelné pro uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod tento obviněným deklarovaný důvod nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, jestliže uvedl, že nebyla dána a poukázal na to, že nebylo při hodnocení subjektivní stránky činu dostatečně přihlédnuto k otázce, zda se mohl v srpnu 1992 vzhledem ke svým osobním i odborným možnostem a dostupným ekonomickým informacím rozumně domnívat, že zatíží hospodaření společnosti nad únosnou míru. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Soud prvního stupně a také soud odvolací v tomto směru učinily přesvědčivá zjištění. Ve svém rozsudku Vrchní soud v Olomouci na str. 9 konstatoval, že skutková zjištění nalézací soud podřadil pod trestnímu zákonu odpovídající právní kvalifikaci, když dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Obviněný, jak plyne z jeho mimořádného opravného prostředku, nezpochybnil tento závěr z hlediska jeho právní úpravy, ale brojil převážnou částí svého dovolání proti tomu, že tento závěr byl učiněn na základě nesprávných skutkových zjištění, což je v rozporu s tím, co pro důvodnost podaného dovolání zákon v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodnil uplatněný dovolací důvod, jej materiálně nenaplňují, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. Z těchto tvrzených nedostatků obviněný až následně dovodil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že v zásadě všechny výhrady, námitky a názory, které obviněný v dovolání uplatnil, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a řadu z nich i v rámci své obhajoby po podání obžaloby. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, tento se jimi podrobně zabýval a své závěry, proč odvolání obviněného neshledal důvodným, vysvětlil. Jestliže obviněný ve svém dovolání vznesl výhrady i proti tomu, jak bylo rozhodnutí soudu druhého stupně odůvodněno, pak je nutné připomenout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Pokud státní zástupce ve svém vyjádření naznačil možnost právní kvalifikace trestného jednání obviněného též jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud se touto otázkou zabývat nemohl, neboť rozhodoval pouze k dovolání obviněného, takže případné rozhodnutí v jeho neprospěch nepřicházelo v úvahu (§265p odst. 1 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová