ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.315.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 315/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2003 dovolání, které podal obviněný R. U., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 6 To 89/01, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 19/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 49 T 19/2000, byl obviněný R. U. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., protože dne 30. 6. 1997 uzavřel na základě předchozích jednání z let 1995 až 1996 u notáře v P., jako jednatel společnosti U., spol. s r. o., se sídlem S. u B., kupní smlouvu s poškozenými Š. J., M. S. a E. S., smlouvu o koupi nemovitostí a pozemků v katastrálním území P., zapsaných na listech vlastnictví, za kupní cenu 9.525.000,- Kč, přičemž 1 milion Kč měl uhradit do deseti dnů od provedení vkladu do katastru nemovitostí, tj. do 27. 8. 1997, a dále měl čtvrtletně splácet 531.250,- Kč, žádnou ze splátek však dosud neuhradil, výzvu k odstoupení od kupní smlouvy neakceptoval, přičemž v době uzavření smlouvy si byl vědom platební neschopnosti s ohledem na to, že společnost U., spol. s r. o., byla dlouhodobě předlužena, nebyla schopna plnit své závazky vůči věřitelům a byl na ni vyhlášen konkurz na základě návrhu VZP V. ze dne 18. 9. 1995, kdy již v této době činily pohledávky věřitelů částku 900.000,- Kč, ihned po provedení vkladu do katastru nemovitostí zastavil tyto nemovitosti proti pohledávce Finančního úřadu ve S. u B. ve snaze řešit tak pohledávky věřitelů vůči němu.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. U. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 6 To 89/01, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, podal obviněný R. U. prostřednictvím svého obhájce dne 28. 3. 2002 dovolání, které bylo Městskému soudu v Praze doručeno dne 2. 4. 2002. Věc byla Nejvyššímu soudu k rozhodnutí doručena dne 13. 3. 2003. Dovolání obviněný podal proti celému výroku napadeného usnesení, a to s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiných nesprávných hmotně právních posouzeních.
Obviněný uvádí, že uplatnil obhajobu, kterou soudy obou stupňů neakceptovaly, že předmětná kupní smlouva o převodu nemovitostí je neplatná, neboť jde o dva oddělené a samostatné převody, resp. dvě kupní smlouvy, s minimálně dvěma předměty koupě. Proto měly být sjednány dvě kupní ceny, což se nestalo. Sjednána byla jen jedna kupní cena, přičemž není zřejmé, jaká část kupní ceny připadá na který předmět koupě a na kterého prodávajícího. Obviněný namítá, že tyto dvě kupní smlouvy mají jen jednu kupní cenu, a protože neexistuje pravidlo pro její rozdělení, nemá žádný z převodů sjednanou kupní cenu určitým způsobem, což je podstatná náležitost kupní smlouvy. Konstatuje, že tuto vadu měl odhalit katastrální úřad a vklad nepovolit. Pokud se tak nestalo a vklad byl proveden, byl vlastníkem nikoli skutečným, ale pouze zápisovým a nikdy k předmětným nemovitostem nenabyl vlastnického práva. Obviněný upozorňuje, že se na tomto stavu nepodílel, neboť konečnou verzi smlouvy vytvořil jeden z prodávajících – Š. J., přičemž v tomto směru odkazuje na skutková zjištění učiněná u hlavního líčení.
Obviněný nesouhlasí se stanoviskem odvolacího soudu, že způsob rozdělení kupní ceny mohl být ponechán na prodávajících. Za mylný označuje názor tohoto soudu, že pokud katastrální úřad zapsal společnost U., spol. s r. o., jako vlastníka, jde o vlastníka skutečného. Uvádí, že soud není vázán rozhodnutím katastrálního úřadu, neboť nejde o rozhodnutí o osobním stavu ve smyslu §9 odst. 2 tr. ř. Tvrdí, že posuzovaný právní úkon (uzavření smlouvy o koupi nemovitostí) byl absolutně neplatný. Proto je předmětný skutek skutkovým omylem pozitivním, a to i v případě, že by měl úmysl skutečně podvádět. Obviněný konstatuje, že k dokonání trestného činu podvodu by tak došlo jen v jeho subjektivní představě, čemuž však neodpovídala žádná objektivní skutečnost. Zdůrazňuje, že k převodu vlastnického práva nedošlo, majetek poškozených se nezmenšil a případné jeho plnění poškozeným by mělo charakter bezdůvodného obohacení a nikoli platby kupní ceny. Proto v jeho jednání nemohlo jít o trestný čin, ale jen o nezpůsobilý pokus, neboť absentuje jeden z obligatorních znaků trestného činu, a sice jeho objektivní stránka.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a v plném rozsahu jej zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného konstatované v mimořádném opravném prostředku odporují obsahu a účelu použitého dovolacího důvodu. Proto ve vztahu ke skutku, jak byl v původním řízení zjištěn a přisouzen, nebyly v dovolání uplatněny kvalifikované námitky hmotně právního charakteru. Státní zástupkyně se rovněž ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že v rámci právního vztahu mezi obviněným jako kupujícím a třemi prodávajícími došlo právně relevantním způsobem a v souladu s vůlí jednajících subjektů k převodu vlastnického práva na obviněného, a to ke zcela konkrétně určeným nemovitostem. Uvádí, že z jeho strany absentující úhradu kupní ceny nebylo možno za sjednaných podmínek spojit s jiným závěrem, než se vznikem škodlivého následku na straně prodávajících. Podle státní zástupkyně nemůže obstát názor uvedený v dovolání, že se jednání R. U. dostalo jen do stadia pokusu, který navíc nebyl způsobilý trestný následek vyvolat. Zdůrazňuje, že obviněný nejednal za podmínek jím namítaného skutkového omylu, ale při vědomí, že za smluvených platebních podmínek nebude moci, a to s ohledem na svoji objektivní finanční situaci, závazek úhrady kupní ceny splnit. Proto jednal v podvodném úmyslu a přisouzená právní kvalifikace je správná. Jelikož námitky obviněného se nekryjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod, státní zástupkyně závěrem vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Rovněž navrhla, aby rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§265c tr. ř./ předně shledal, že dovolání obviněného R. U. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytýkat i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Obviněný R. U. v dovolání namítá, že soudy obou stupňů chybně vyhodnotily předmětnou kupní smlouvu jako platnou, přestože je absolutně neplatná, a proto nemohl spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Toto tvrzení je námitkou, že napadené usnesení spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v tomto směru je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Základní námitkou obviněného je tvrzení o absolutní neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí, jež je zmíněna ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, přičemž z této primární námitky dovozuje výtky další, zejména neexistenci trestného činu podvodu, konkrétně absenci objektivní stránky jeho skutkové podstaty s tím, že jeho jednání mělo charakter jen nezpůsobilého pokusu.
Předmětem dané kupní smlouvy (č. l. 30 – 33 tr. spisu) byl úplatný převod nemovitostí uvedených v článku I. smlouvy. Jednalo se o nemovitosti v katastrálním území P. zapsané na listech vlastnictví. Na straně prodávajících stálo více účastníků, konkrétně Š. J., E. S. a M. S. U nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví byl podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny Š. J., podílovým spoluvlastníkem druhé ideální poloviny byli manželé E. a M. S., kteří měli tuto ideální polovinu v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. U nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví byli podílovými spoluvlastníky Š. J. a E. S., přičemž každý byl vlastníkem jedné ideální poloviny. V článku II. smlouvy byla dohodnuta cena za všechny prodávané nemovitosti, a sice částkou 9.525.000,- Kč a byl popsán konkrétní způsob jejího placení (ve stanovených finančních částkách a v dohodnutých splátkových termínech na účet Š. J. vedený u peněžního ústavu).
Podle názoru Nejvyššího soudu ze skutečnosti, že předmětem smlouvy bylo více nemovitostí zapsaných na dvou listech vlastnictví, nelze dovozovat, že se jednalo o dva samostatné převody. To nelze dovodit ani z okolnosti, že na straně prodávající stálo více účastníků (fyzických osob). Kupní smlouva řeší vztah mezi prodávajícím (prodávajícími) a kupujícím, který se týká úplatného převodu vlastnického práva. Součástí kupní smlouvy nemusí být otázka, jakým způsobem se prodávající mezi sebou vypořádají o zaplacenou kupní cenu, protože nejde o podstatnou náležitost kupní smlouvy, jak správně konstatuje i odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení. Všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy stanovené v §588 a násl. obč. zák. předmětná smlouva o koupi nemovitostí a pozemků v katastrálním území P. obsahovala, přičemž ze skutečnosti, že neobsahovala způsob vypořádání mezi prodávajícími, nelze dovozovat její neplatnost. Otázka vypořádání byla ponechána na prodávajících a kupující do ní nebyl oprávněn zasahovat. Kupující tj. obviněný R. U. měl povinnost kupní cenu zaplatit, přičemž smlouva obsahovala zcela konkrétní způsob jejího postupného placení.
Pokud na základě zmíněných skutečností soudy obou stupňů shledaly předmětnou smlouvu jako platnou, nelze tomuto hmotně právnímu posouzení vytýkat pochybení.
Lze tedy uzavřít, že na základě kupní smlouvy došlo k následnému převodu vlastnického práva k výše specifikovaným nemovitostem z poškozených na obviněného, přičemž všechny další námitky a tvrzení obviněného uplatněné v dovolání vycházejí z popírání této skutečnosti.
Soud prvního stupně rovněž důvodně kvalifikoval jednání obviněného R. U. (popsané v rozsudku ve výroku o vině) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť naplnilo všechny formální i materiální znaky jeho skutkové podstaty. Obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že poškozené uvedl v omyl a tímto činem způsobil škodu velkého rozsahu (§89 odst. 11 věta první in fine tr. zák.), přičemž tomuto posouzení skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně použitá právní věta. Proto v tomto směru nelze ohledně správnosti právní kvalifikace skutku ani odvolacímu soudu vytýkat pochybení.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. U. odmítl, neboť ho shledal zjevně neopodstatněným. Z toho důvodu nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k