ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.335.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 335/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2003 o dovolání, které podal obviněný T. L. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 4 To 102/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 50 T 1/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného T. L. Ch. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 50 T 1/2000, byl obviněný T. L. Ch., vedle jiných spolupachatelů, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., organizátorstvím trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný T. L. Ch. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněnému T. L. Ch. uloženo společně a nerozdílně s dalším obviněným J. Š. zaplatit náhradu škody poškozené společnosti Č. T., a. s., se sídlem v P., ve výši 295.623,80 Kč a 2.249.843,80 Kč, a dále poškozené společnosti S., a. s., H.-m., ve výši 327.955,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození S., a. s., H.-m., Č. T., a. s., P., a S., s. r. o., P., se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný T. L. Ch. spolu s dalšími obviněnými odvolání. Na základě těchto opravných prostředků rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 4 To 102/2002, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to mimo jiné ohledně obviněného T. L. Ch. ve výroku o trestu a ve výroku podle §229 odst. 2 tr. řádu ve vztahu k poškozené a. s. S., H.-m. Podle §259 odst. 3 tr. řádu byl obviněný T. L. Ch. při nezměněném výroku o vině odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podal obviněný T. L. Ch. prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. N. dne 5. 12. 2002 dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Brně dne 16. 12. 2002. Dovolání směřuje do výroku o vině, trestu i výroku o náhradě škody, přičemž dovolací důvod spatřuje v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání z hlediska ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 a §176 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel konstatuje, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je trestným činem úmyslným, který nemůže být pojmově spáchán z nedbalosti. Soud by podle něj měl mít k dispozici jasné a ničím nezpochybnitelné podklady svědčící pro úmysl dopustit se podvodu, a to ve vztahu ke všem okolnostem tvořícím skutkovou podstatu trestného činu. Námitky dovolatele se týkají zejména jeho účasti na sjednávání dohod o nájmu nebytových prostor, které byly uvedeny pod bodem II, IV a V/1 výroku rozsudku soudu I. stupně. Ze znění dovoláním napadaných výroků vyplývá, že jeho účast měla spočívat ve vyhledávání možnosti sjednání nájmu nebytových prostor, z čehož nelze podle jeho názoru dovodit jakoukoli jeho účast na uzavření samostatných smluvních ujednání mezi nájemci a firmami poskytujícími telekomunikační služby a na používání těchto přípojek dosud nezjištěnými osobami. Soudy se měly zabývat především tím, zda, kdy a jakým způsobem došlo k uzavření smlouvy o používání přípojek, a zejména tím, za jakých okolností firma poskytující telekomunikační služby užívání přípojek umožnila a ukončila. Domnívá se, že soud měl postupovat stejně jako obecný soud při hodnocení nároků z obligačního vztahu mezi oprávněným (telekomunikační společností) a povinným (jejím klientem) v obvyklých sporech tohoto druhu. V oblasti obchodního soudnictví by bylo nemyslitelné, aby soud vydal rozsudek zavazující, byť i neoprávněného uživatele telefonní přípojky za situace, kdy by nebylo řádně zjištěno, o který subjekt se jedná. Stejné požadavky by pak měly platit i pro oblast práva trestního, a to nejen pro úvahy o vině a trestu, ale i pro adhezní řízení. Soudy obou stupňů se těmito zásadami neřídily a jejich rozhodnutí je tak v příkrém rozporu s ustanoveními hmotného práva občanského a následně i práva trestního.
Dále obviněný namítá, že rozsudek byl vybudován pouze na usvědčující výpovědi spoluobviněného J. Š. Nebyl předložen žádný důkaz o aktivní účasti dovolatele, kterou by bylo možno posoudit jako spolupachatelství. Důkazy, kterými obviněný prokazoval svoji nevinu, soudy přehlédly nebo vůbec neprovedly. Nevysvětlitelné rozpory soudy obou stupňů přešly bez náležitého vyhodnocení, v čemž dovolatel spatřuje jasné porušení zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. V této souvislosti poukazuje na výpověď svědkyně K., která má potvrzovat jeho obhajobu, a na procesní nepoužitelnost provedené rekognice. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. trvá na tom, že pouhé zjištění, že u něj byl zadržen občanský průkaz (správně průkaz k povolení pobytu pro cizince) zmíněný ve znělce rozsudku, nepostačuje podle platného práva k odsuzujícímu výroku, který byl vynesen. Poukazuje též na vady odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který označuje za nepřezkoumatelný.
V závěru pak dovolatel rekapituluje, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávného posouzení trestnosti jednání, které je mu kladeno za vinu, nerespektuje důsledky plynoucí z právní úpravy tkvící svou povahou v občanskoprávní povaze subjektů ze smlouvy o užívání telekomunikačních přípojek, vychází z nedoložených tvrzení a nerespektuje zásadu „in dubio pro reo“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací oba rozsudky ve výrocích o vině a trestu, jakož i ve výroku o náhradě škody, pokud se ho týkají, zrušil a vrátil věc jinému soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce, kterému bylo dovolání obviněného T. L. Ch. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. K odůvodnění tohoto návrhu uvedl, že námitky dovolatele směřující proti hodnocení důkazů soudy, proti neprovedení důkazů dovolatelem navrhovaných, popř. proti vadám provedené rekognice, se nekryjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem. Obdobné platí též o námitkách týkajících se výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Ve skutkové větě týkající se tohoto trestného činu je vyjádřeno zjištění, které koresponduje se znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu a nelze ho proto v rámci dovolání zpochybňovat. Část dovolatelových námitek lze podle jeho názoru podřadit pod formálně uplatněný dovolací důvod. Dále uvádí, že v popisu skutků je jasně vyjádřeno, že jednání obviněného T. L. Ch. spočívající ve vyhledávání nebytových prostor, popř. v organizování této činnosti, od počátku a vědomě směřovalo k tomu, aby z těchto prostor bylo umožněno nezjištěným osobám provádění telefonických hovorů bez zaplacení telekomunikační služby. Z popsaných skutkových zjištění je zřejmé, že jednání obviněného, popř. jím řízených osob, spočívající ve vyhledávání nebytových prostorů a uzavírání nájemních smluv, bylo složkou společné trestné činnosti představující jednání pospané v ustanovení §250 tr. zák. Ve skutkových větách jsou současně uvedeny skutečnosti, ze kterých vyplývá existence zavinění ve formě úmyslu na straně obviněného ve vztahu ke všem okolnostem, které odpovídají znakům objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Za nedůvodnou považuje též námitku týkající se nerespektování občanskoprávní úpravy telekomunikačních služeb.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a tr. řádu přípustné, bylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo podáno včas a splňuje náležitosti dovolání.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím uplatněného dovolacího důvodu je opodstatněné. Podle §265b odst. 1 tr. řádu lze totiž dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených pod písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. řádu.
Obviněný T. L. Ch. opřel své dovolání opřel výslovně o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu, vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání tudíž vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naopak je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotit hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutková zjištění soudu prvního popř. druhého stupně nemůže měnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe vybaveným ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Trestní řád ostatně z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V dané věci dovolatel vytkl oběma napadeným rozhodnutím především vady skutkové, jejichž existenci spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů, v neprovedení důkazů dovolatelem navrhovaných, jenž měly prokázat, že se uvedeného jednání vůbec nedopustil, popř. v údajných vadách provedené rekognice (vesměs se jedná o námitky obsažené pod bodem III. dovolání). Tyto argumenty jsou však mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a s ohledem na shora uvedené důvody dovolací soud nebyl oprávněn je posuzovat. Použitému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky ohledně kvality odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, když k těmto námitkám nebylo možno přihlížet, a to zejména s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu, které dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřipouští.
Pokud obviněný uplatnil výhrady i proti závěru soudů o jeho účasti na trestné činnosti dílem jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. a dílem ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť ani ty nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění.
Je proto třeba znovu zdůraznit, byť na to již bylo výše poukázáno, že pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci vyjádřený ve skutkových větách výroku o vině napadeného rozhodnutí. V popisu skutku zjištěného soudem prvního stupně je jednoznačně vyjádřeno, že jednání obviněného T. L. Ch. spočívající ve vyhledávání nebytových prostor, popř. v organizování této činnosti, bylo od počátku a s plným vědomím obviněného zaměřeno k tomu, aby z těchto prostor bylo umožněno nezjištěným osobám provádění telefonických hovorů bez zaplacení telekomunikačních služeb. Pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně se doslova uvádí: „Obžalovaní J. Š. a T. L. Ch. společně po předchozí dohodě vyhledávání nebytových prostor se zavedenými telefonními linkami či s možností jejich zřízení a jejich zneužití k neuhrazeným telefonním hovorům …“; obdobně pod bodem IV. výroku o vině téhož rozsudku je uvedeno, že titíž obvinění „společně po předchozí dohodě jako v bodech I., II. … iniciovali vyhledávání nebytových prostor se zavedenými telefonními linkami či s možností jejich zřízení, jež mají být zneužity ke značnému množství telefonních spojení a náklady s tím spojené nebudou uhrazeny …“. Pod bodem V. výroku o vině je pak jednání obviněného T. L. Ch. popsáno tak, že „inicioval a řídil zajištění pronájmů jednotlivých nebytových prostor za účelem zneužití zde umístěných telefonních linek k značnému množství telefonních spojení s vědomím, že nebudou uhrazeny a tuto činnost organizoval …“.
Z takto popsaných skutkových zjištění je zřejmé, že jednání obviněného T. L. Ch., popř. jím řízených osob, spočívající ve vyhledávání nebytových prostor a uzavírání nájemních smluv, bylo složkou společné trestné činnosti naplňující znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Těmito otázkami se zabýval soud prvního stupně i v odůvodnění svého rozhodnutí, když uvedl (str. 52-53), že již samotná doznaná činnost obviněného při tlumočení domluvy na organizaci trestného jednání sama o sobě splňuje podmínky účastenství na trestném činu nejméně ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., ovšem s ohledem na prokázanou širší účast obviněného L. Ch. T. v situaci, kdy je zřejmé, že se účastnil i na samotném zosnování trestného jednání, jeho iniciaci a řízení, byť společně s dalšími osobami, soud trestní jednání popsané pod bodem V/1-4 posoudil jako organizátorství trestného činu podvodu dle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. rozsudku soud prvního stupně rozvedl, že obviněný T. L. Ch. se na pachatelství obviněného J. Š. přímo podílel. Tento skutek byl posouzen soudem jako spáchaný obviněným T. L. Ch. společně s obviněným J. Š. a dalšími nezjištěnými osobami jako spolupachatelem ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Soud prvního stupně též uvedl, že trestné jednání dovolatel spáchal nejméně ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
Dovolání obviněného T. L. Ch. nemůže obstát, neboť jeho námitky, o něž formálně opřel důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, směřovaly výhradně proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jejich skutkovým zjištěním, jak je uvedeno v bodě III. tohoto mimořádného opravného prostředku. Poukazuje zde, že rozsudek je vybudován zjevně na výpovědi spoluobviněného J. Š., aniž by jiný důkaz o vině dovolatele svědčil. Vytýká soudu prvního stupně, že některé důkazy vůbec neprovedl a s některými se dostatečně nevypořádal. Je tedy patrné, že argumentace obviněného nemá obsahový podklad v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale brojí výhradně a toliko proti skutkovým záležitostem, což pod zmiňovaný dovolací důvod nelze podřadit.
Jestliže se obviněný současně dovolával zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a poukazoval na to, že soudy obou stupňů ji porušily, pak Nejvyšší soud konstatuje, že takto formulovaná výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, a tudíž nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu, má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodnil uplatněný dovolací důvod, jej materiálně nenaplňují a ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav věci, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. Z těchto tvrzených nedostatků obviněný až následně dovodil, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. řádu. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. řádu a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu.).
V Brně dne 27. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová