ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.350.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 350/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. dubna 2003 o dovolání podaném obviněným Ing. J. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2002, sp. zn. 6 To 482/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 32/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. 5 T 32/2002 byl obviněný Ing. J. D. uznán vinným, že:
1. dne 29. 7. 1997 uzavřel s I., k. a o. s. s. r. o., se sídlem P. (dále IKOS s. r. o.) smlouvu o půjčce částky 1.500.000,- Kč, přičemž k zajištění půjčky podepsal smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem parc. k. ú. K., obec P. a dále se zavázal převést, vinkulovat výplatu Kapitálového životního pojištění u pojišťovny N.-N. této firmě, dne 1. 8. 1997 převzal v hotovosti 1.300.000,- Kč, smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 29. 7. 1997 nevložil do katastru nemovitostí, ani takový úkon neměl v úmyslu, půjčku do 31. 10. 1997, jak se zavázal, nevrátil, neměl to v úmyslu, neboť při získání půjčky zamlčel, že peníze žádá pro V. Š., jenž mu je nevrátil, obviněný neměl finanční zdroje, z nichž by půjčku uhradil, což od počátku věděl, tímto jednáním způsobil firmě IKOS s. r. o., škodu ve výši nejméně 1.300.000,- Kč,
2. dne 19. 12. 1997 uzavřel s Č. h. b. a. s., P., smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 800.000,- Kč, k zajištění jeho návratnosti uzavřel zástavní smlouvu, kterou dal nemovitosti – budovu na st. parcele a poz. par. v k. ú. K., obec P. do zástavy této bance, při vyjednávání zamlčel, že nemovitosti v k. ú. K. přislíbil dát do zástavy jako jistinu k úvěru ve výši 1.300.000,- Kč s přísl. firmě IKOS s. r. o., aby mu byl bankou poskytnut, což se mu nepodařilo, na úvěr nezaplatil od 10. 7. 1998 žádnou splátku, ani neměl úmyslu, v případě váznutí zástavy na nemovitostech v k. ú. K. by banka úvěr neposkytla pro nedostatečné zajištění těmito nemovitostmi, tímto počínáním způsobil Č. h. b. a. s., P., škodu ve výši 800.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené I., k. a o. s., s. r. o., P., částku 1.300.000,- Kč, a se zbytkem nároku na náhradu škody tuto poškozenou společnost odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 6 To 482/2002, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
pod záminkou vrácení půjčky a zřízení zástavního práva k nemovitostem k. ú. K., obec P., a závazku převést a vinkulovat výplatu K. ž. p. u pojišťovny N.-N., dne 29. 7. 1997 od I. K. a s. s. r. o., se sídlem P., vylákal uzavření smlouvy o půjčce částky 1.500.000,- Kč, dne 1. 8. 1997 převzal v hotovosti 1.300.000,- Kč, smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 29. 7. 1997 nevložil do katastru nemovitostí, ani takový úkon neměl v úmyslu, ač se v uvedené smlouvě k tomuto úkonu zavázal, naopak dne 16. 9. 1997 nabídl nemovitost jako zástavu Č. h. b. a. s., za poskytnutí úvěru ve výši 800.000,- Kč, půjčku do 31. 10. 1997, jak se zavázal nevrátil, neměl finanční zdroje, z nichž by půjčku uhradil, což od počátku věděl a tímto jednáním způsobil firmě IKOS s. r. o., škodu ve výši nejméně 1.300.000,- Kč.
Soud druhého stupně tento skutek právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 odst. 3 písm. b) tr. zák. a obviněnému uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §229 odst.1 tr. ř. poškozenou společnost IKOS s. r. o., P., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu podle §226 písm b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se měl dopustil jednáním popsaným shora v bodě 2) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť dospěl k závěru, že tento skutek není trestným činem.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému a jeho obhájci JUDr. P. T. dne 9. 12. 2002 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 dne 4. 12. 2002.
Dne 7. 1. 2003 bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručeno dovolání obviněného podané prostřednictvím výše jmenovaného obhájce. Zaměřil ho proti odsuzující části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2002, sp. zn. 6 To 482/2002, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je přesvědčen, že napadený výrok spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně nesprávném hmotně právním posouzení relevantních skutkových okolností.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel rozvedl, že pokud jej Městský soud v Praze uznal vinným, vyvodil závěr o závazku obviněného nechat provést vklad zástavního práva poškozené do katastru nemovitostí z ustanovení čl. 6 smlouvy o zřízení zástavního práva i přesto, že tato smlouva i smlouva o půjčce byly navrženy poškozenou společností, konkrétně svědkem F., a v tomto navrženém znění uzavřeny. Povinnost registrace zástavní smlouvy byla upravena v §151b odst. 2 obč. zák. a novelizována zák. č. 264/92 Sb. s účinností k 1. 1. 1993. Vznik zástavního práva, šlo-li o nemovitost, byl od té doby nadále vázán na vklad do katastru nemovitostí. Povinnost registrace státním notářstvím tak v důsledku této novely zcela zanikla. Z toho je zřejmé, že v době uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva (v červenci 1997) již účinnost zástavní smlouvy nebyla vázána na povinnost registrace státním notářstvím a čl. 6 smlouvy o zřízení zástavního práva, který tuto povinnost stanovil, je proto neplatný. Nelze proto z čl. 6 ani z žádného jiného ustanovení této smlouvy vyvozovat povinnost obviněného nechat provést vklad zástavního práva poškozené do katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu je dovolatel přesvědčen, že Městský soud v Praze pochybil při aplikaci příslušného ustanovení občanského práva hmotného, když na tomto základě dospěl k nesprávnému právnímu závěru týkajícímu se povinnosti obviněného nechat provést vklad zástavního práva poškozené do katastru nemovitostí.
Závěr Městského soudu, že bylo prokázáno, že bez zajištění pohledávky předmětnou nemovitostí by firma IKOS s. r. o., půjčku neposkytla, je v rozporu s důkazy provedenými u hlavního líčení, především s výpovědí svědka F. Výpověď tohoto svědka považuje dovolatel za nevěrohodnou v té části, kde svědek vypověděl, že povinnost nechat provést zápis zástavního práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, byla s obviněným dohodnuta ústně. Městský soud se přiklonil k výpovědi jmenovaného svědka i přesto, že obviněný jakékoliv ústní ujednání popřel. Městský soud podle dovolatele nepřihlédl ke všem relevantním okolnostem případu a postupoval tak v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a nesprávně tak učinil závěr, že obviněný nenechal provést vklad zástavního práva do katastru nemovitostí úmyslně, aby poškozenou uvedl v omyl, vylákal na ní uzavření smlouvy o půjčce a ke škodě jejího majetku sebe nebo jiného obohatil. Jestliže odvolací soud shledal, že obviněný musel být srozuměn s možným podnikatelským neúspěchem svého bratrance a tedy i s možností vzniku škody, jde o zobecnění této problematiky, se kterým se dovolatel neztotožňuje, protože vede ke kriminalizaci jednání, jež by mělo být postihováno normami občanského práva a nikoliv práva trestního. V této souvislosti poukázal na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 Paktu o občanských a politických právech, které zakazují kriminalizovat jednání spočívající pouze v neschopnosti dostát svému smluvnímu závazku.
Dovolatel také vytýká odvolacímu soudu, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem ze dne 12. 9. 1997 stanovícím cenu nemovitostí, jež byly předmětem zástavního práva. Provedení tohoto důkazu by objasnilo otázku majetkových poměrů obviněného v době uzavření smlouvy o půjčce a pokud se tak nestalo, nebylo prokázáno, že hodnota uvedených objektů činila 3.500.000,- Kč. Rozhodnutí soudu zůstalo pouze na ničím nepodloženém stanovisku svědka F., že jejich cena nebyla vysoká. Nepřipuštěním tohoto důkazu nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a závěr Městského soudu, že obviněný neměl finanční zdroje, z nichž by půjčku uhradil, nemá oporu v provedeném dokazování.
V důsledku těchto skutečností je dovolatel přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože odvolací soud vycházel z chybného právního posouzení skutečností rozhodných pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Závěry tohoto soudu o úmyslu obviněného obohatit se tím, že uvede poškozenou společnost v omyl a způsobí na jejím majetku značnou škodu, nemají oporu v provedeném dokazování. Jednání, které mu je kladeno za vinu, mohlo být posuzováno pouze z pohledu občanskoprávní, popřípadě obchodně právní úpravy, nemohlo však naplnit zákonné znaky trestného činu.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil dovoláním napadený výrok rozsudku Městského soudu v Praze a na něj navazující výroky o trestu a náhradě škody.
Státní zástupce činný při Nejvyšším státním zastupitelství v Brně v písemném vyjádření, které Nejvyšší soud obdržel dne 7. 3. 2003, uvedl, že většina dovolatelových námitek se nekryje s formálně deklarovaným dovolacím důvodem. Jde především o námitky o úplnosti dokazování a o výhrady týkající se existence subjektivní stránky trestného činu podvodu, které jsou primárně námitkami skutkovými, neboť dovolatel zpochybňuje ta skutková zjištění, ze kterých soud dovodil existenci úmyslného zavinění na straně obviněného. Jde sice o závěr právní, ale musí vycházet z výsledků provedeného dokazování stejně, jako závěr o existenci kteréhokoliv znaku skutkové podstaty trestného činu. V rámci popisu širších okolností této trestní věci odvolací soud vyslovil pochybnosti o tom, že k obviněným tvrzenému předání peněz svědku Š. skutečně došlo. Konstatoval, že obviněný se nezajímal, jak svědek Š. peníze použil, a nevěděl nic konkrétního o jeho podnikání. Musel být proto srozuměn s jeho podnikatelským neúspěchem. Z těchto zjištění, jež nelze v řízení o odvolání zpochybňovat, vyplývá minimálně nepřímý úmysl /§4 písm. b) tr. zák./.
Za námitku formálně odpovídající ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat skutečnosti dovolatelem uváděné ve vztahu k platnosti zástavní smlouvy, neboť v rámci tohoto citovaného dovolacího důvodu lze napadat i hmotně právní posouzení otázek týkajících se jiných právních odvětví než je trestní právo. Státní zástupce však tuto námitku považuje za irelevantní pro předmětnou trestní věc. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného z hlediska §250 tr. zák. je rozhodující, že již v době sjednání půjčky byl srozuměn s tím, že nebude schopen ve sjednané lhůtě peníze vrátit. Samotné nesplnění povinnosti ze zástavní smlouvy, ať platně či neplatně sjednané, pokud by obviněný půjčku jinak splácel nebo měl její splácení v době uzavření smlouvy v úmyslu, by k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu nepostačovalo. Z tohoto důvodu považuje státní zástupce tuto námitku za zjevně neopodstatněnou. V závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané odvolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. J. D. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a), tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za jeden z důvodů uvedených v konstatovaném ustanovení zákona, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání stanovené v citovaném zákonném ustanovení.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je nutno dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezeného v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale i obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Ve smyslu těchto zásad obviněný uplatnil zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen formálně, aniž by jej i reálně v rámci argumentace v dovolání použité naplnil.
Závěr o subjektivní stránce trestného činu, jak na ni obviněný ve svém dovolání poukázal, je sice otázkou hmotně právního posouzení, která ale musí vycházet ze skutkového zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování. V této trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující konečné skutkové zjištění, podle něhož obviněný skutek spáchal tak, jak ho ve výroku o vině v rozsudku popsal soud druhého stupně (viz výše) a podrobně rozvedl v jeho odůvodnění. I když odvolací soud ve svém rozhodnutí jednoznačné stanovisko k otázce, v jakém úmyslu se obviněný předmětného činu dopustil, nezaujal, lze na závěr, že uvažoval o úmyslném jednání, usuzovat již ze samotného výroku napadeného rozsudku (např. je možné poukázat na obecné konstatování, že jednání obviněného naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.). Také způsob, jakým odvolací soud své rozhodnutí v této části odůvodnil, svědčí pro závěr, že obviněný se činu dopustil minimálně v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Obviněný v rámci svého dovolání sice zpochybnil, že by měl úmysl způsobit poškozené společnosti škodu, avšak svou argumentaci v tomto směru opřel o nevěrohodnost svědka F. a o to, že skutkové zjištění soudu druhého stupně není správné. Nenamítal tedy tuto otázku z pohledu právního vymezení, jak ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, ale opíral ji o výhrady skutkové povahy.
Pokud obviněný v dovolání rozvedl skutečnosti vztahující se k neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29. 7. 1997, ani těmito námitkami nenaplnil zákonný požadavek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Opis smlouvy o zřízení zástavního práva (ve spise založené na č. l. 23) je v dané věci důkazním prostředkem, který byl soudem v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnocen. Jestliže obviněný namítal obsahové nejasnosti či nesprávnosti v této smlouvě zanesené, spadají tyto výhrady do hodnocení zmíněné smlouvy jako důkazu. Obviněný takovými námitkami požadoval, aby dovolací soud přehodnotil skutkový stav věci a změnil tak podklad, na jehož základě soud druhého stupně rozhodl. Pro tento závěr svědčí pasáž odvolatelem uvedená v dovolání na str. 3, kde konstatuje, že „…nelze ani z čl. 6 smlouvy o zřízení zástavního práva ani z žádného jiného ustanovení této smlouvy vyvozovat povinnost obviněného nechat provést vklad zástavního práva poškozené do katastru nemovitostí…“. Taková argumentace svědčí o jeho požadavku změnit skutkové zjištění soudu prvního stupně a nikoliv jen o záměru odstranit nesprávnost jiného hmotně právního ustanovení, proto není možné podřadit ji pod zákonný požadavek uvedeného dovolacího důvodu.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný totiž v dovolání vznesl shora uvedené výhrady ke správnosti konečných skutkových zjištění, která ve věci učinily soudy obou stupňů. Na takové dovolání je třeba nahlížet jako na podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., neboť dovolatel v něm sice citoval konkrétní zákonné ustanovení, ale ve skutečnosti jím vytýkal vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová