ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.367.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 367/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 10. dubna 2003 v neveřejném zasedání dovolání podané obviněným Z. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 3 To 58/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 20/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. T. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. T. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 10 T 20/2000, kterým bylo rozhodováno i o dalších obviněných, uznán vinným v bodě VI. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který spáchal tak, že dne 13. 12. 1994 v Č. B. jako jednatel společnosti H., s. r. o. se sídlem B., uzavřel smlouvu o převodu obchodních podílů společníků společnosti A., s. r. o. se sídlem Č. B., na H., s. r. o., a poté v době od 14. 12. 1994 do 27. 12. 1994 na společnost A., s. r. o., pro prodejnu potravin v Č. B., odebíral na faktury s termíny splatnosti do 11. 1. 1995 od různých dodavatelů potravinářské zboží, přičemž vystavené faktury dosud neuhradil, což ani neměl v úmyslu, čímž způsobil firmě L. F. P.-S., Č.B., škodu ve výši 7.560,- Kč, firmě J. S. CB-S, Č. B., škodu 45.228,50 Kč, společnosti J. p., a. s., Č. B., škodu 166.332,30 Kč, společnosti Z. M+K, a. s., Č. B., škodu 302.195,-Kč, obchodní společnost P., s. r. o., Č.B., škodu 13.163,- Kč a společnosti CH.-B., a. s., T., škodu 5.610 ,-Kč, celkem tak způsobil škodu ve výši 540.088,80 Kč.
V bodě VII. byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění zák. č. 253/97 Sb., kterého se dopustil tak, že:
od blíže nezjištěného dne do 11. 11. 1999 v rodinném domku matky v R. n. L., přechovával samopal zn. STEN Mk II ráže 9mm Luger, se dvěma zásobníky a tlumičem hluku výstřelu, který je schopný střelby jednotlivými ranami i dávkou, a dále samonabíjecí pistoli systém SA schopnou střelby, bez označení výrobce, ráže 7.65 mm Br., bez výrobního čísla a osmi náboji ráže 7.65 mm Br. a to bez patřičné registrace ve smyslu ustanovení §6 zák. č. 288/1995 Sb. o střelných zbraních a střelivu, když navíc uvedený samopal i tlumič hluku výstřelu patří mezi zakázané zbraně a jejich některé doplňky ve smyslu §21 zák. č. 288/1995 Sb. o střelných zbraních a střelivu.
Odsouzen byl podle §250 odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/93 Sb. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu sedmi roků.
Vedle toho byl obviněný Z. T. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn další části obžaloby.
Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval v této trestní věci při veřejném zasedání konaném dne 4. 9. 2002, z podnětu odvolání obviněného Z. T. ve vztahu k jeho trestné činnosti podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil částečně napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 10 T 20/2000, ve výroku, jímž byl obviněnému Z. T. uložen trest zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu mu uložil podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků.
Tento rozsudek byl obviněnému T. doručen dne 12. 12. 2002, jeho obhájci JUDr. R. H. dne 4. 11. 2002 a státnímu zástupci dne 31. 10. 2002.
Obviněný Z. T. prostřednictvím uvedeného obhájce podal dne 11. 11. 2002 proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které Krajský soud v Brně stejného dne obdržel. Dovolání opírá o důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V jeho odůvodnění obviněný rozvedl, že soudy obou stupňů pochybily, pokud jej v bodě VI. uznaly vinným trestným činem podvodu. Připustil, že bylo správně zjištěno, že dne 15. 12. 1994 se stal jednatelem společnosti A., s. r. o., kdy dne 13. 12. 1994 uzavřel se společníky této společnosti smlouvy o převodu obchodního podílu. Jak vyplývá z výpovědi manželů K., společnost převzal s dluhy ve výši 1,8 až 2 miliony Kč. Tyto dluhy byly jednak vůči manželům K. a jednak vůči pronajímateli prodejny – společnosti I. a. s, a jednak vůči dalším věřitelům, a byly samozřejmě starší než dluhy vzniklé za odebrané zboží v prosinci roku 1994. Po převzetí firmy se snažil tyto alespoň částečně vyrovnat, což se mu podařilo. Vzhledem k těmto starým dluhům, nesměl ani hradit faktury za zboží dodané v prosinci 1994, neboť by se tím dopustil trestného činu zvýhodňování věřitele dle §256a tr. zák. Jestliže peníze ztržené z tržeb použil na hrazení předchozích dluhů, jednal „lege artis“ a nedopustil se trestného činu podvodu.
V další části svého dovolání obviněný namítl, že pokud byl rozsudkem soudu I. stupně odsouzen v listopadu 2001, tedy před novelou trestněprávních předpisů, vrchní soud při svém rozhodování nezohlednil u trestu odnětí svobody, že se výše škody u jím spáchaného činu přesunula z původní poloviny stanoveného rozpětí na její spodní hranici. Výši trestu mu nesnížil a porušil tak ustanovení §31 tr. zák. Nebylo přihlédnuto v jeho prospěch ani k tomu, že čin byl spáchán osm let před vydáním napadeného rozsudku, jímž byl odsouzen.
Za další nedostatek považuje, že Vrchní soud v Olomouci mu uložil přísnější trest zákazu činnosti, který mu rozšířil, přestože rozhodoval z podnětu jeho dovolání. Krajský soud v Brně vymezil trest zákazu činnosti na zákaz podnikání v oborou koupě- prodej zboží, avšak Vrchní soud v Olomouci mu zakázal vykonávat funkci statutárního zástupce společností a družstev.
V závěru podaného mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud), napadené rozsudky zrušil ve výroku o vině i trestu a ve vztahu k jeho osobě ve věci sám rozhodl tak, že jej neuznává vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a uloží mu mírný podmíněný trest.
Dovolání bylo Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručeno dne 14. 11. 2002 a dne 12. 12. 2002 Nejvyšší státní zástupce zaslal Nejvyššímu soudu vyjádření k tomuto dovolání. Uvedl v něm, že námitky směřující proti výrokům o trestu se nekryjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s žádným jiným dovolacím důvodem. Neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě vad ve výroku o vině (míněno zde zřejmě o trestu), neboť tento dovolací důvod lze uplatnit pouze v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V předmětné věci o takový případ nejde, protože obviněnému byl trest uložen v rámci trestní sazby dle §250 odst. 3 tr. zák. a uložení trestu zákazu činnosti zde vyloučeno nebylo. Námitky, které se týkají vyloučení trestní odpovědnosti obviněného T. za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. vzhledem k jeho povinnosti hradit přednostně starší závazky firmy A., s. r. o., považuje za odpovídající dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tuto námitku shledává zjevně nedůvodnou. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že soudy obou stupňů v předmětné věci učinily skutková zjištění, podle kterých obviněný T. zboží odebíral s úmyslem faktury neuhradit, což má z hlediska trestněprávní odpovědnosti obviněného rozhodující význam. Zmínil skutková zjištění odvolacího soudu a uvedl, že obviněný již v době přebírání této firmy dobře věděl, že v činnosti firmy pokračovat nebude a že jeho cílem bylo pouze firmu tzv. „vytunelovat a zmizet“ a to, že obviněný do firmy vstupoval nikoliv s úmyslem řádně podnikat, ale zcela evidentně se záměrem obohatit se na úkor dodavatelů zboží, kterým faktury za dodané zboží nezaplatil. Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší státní zástupce navrhl v závěru svého vyjádření, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a současně navrhl, aby se tak stalo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal, že všechny tyto zákonné podmínky splněny byly. Dovolání bylo podáno včas.
Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda dovolací důvod obviněným uplatněný lze považovat za důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., neboť jeho existence podmiňuje provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné jednak namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy přípustné právní námitky proti tomu, jak byl právně kvalifikován soudem zjištěný skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nelze však v jeho rámci napadat nesprávnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, není oprávněn přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť naopak je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotně právní posouzení skutku.
Z citovaného zákonného ustanovení dále vyplývá, že dovolatel může ve svém podání uplatnit i výhrady k jinému hmotně právnímu posouzení. Jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, přičemž toto posouzení se může týkat zejména otázek trestního práva hmotného, ale i otázek jiných právních odvětví.
Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nepřímo uvedl, že jím napadá pouze skutek pod bodem VI. rozsudku soudu prvního stupně. Vytýká mu, že neměl být uznán vinným tímto činem, protože nejednal s podvodným záměrem, ale v souladu se zákonem. Nechtěl úhradou zboží odebraného na faktury znevýhodnit své věřitele. Jeho další dvě námitky směřují proti uloženým trestům. U trestu odnětí svobody brojí proti jeho nepřiměřenosti s tím, že nebylo přihlédnuto ke všem významným skutečnostem. U trestu zákazu činnosti shledal porušení zásady zákazu změny k horšímu.
Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve v obecné rovině uvést, že koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku představuje průlom do právní moci rozhodnutí a ve svém důsledku narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (někdy dokonce již vykonaného) rozhodnutí soudu. Z toho vyplývá, že dovolání slouží k nápravě skutečně zásadních a podstatných vad, pro které napadené rozhodnutí nemůže obstát, a kdy na právní moci rozhodnutí není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. To je třeba mít na zřeteli v každém konkrétním případě a při posuzování každého ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.
První z uvedených námitek, týkající se otázky beztrestnosti obviněného, je v obecné rovině hmotně právní problematikou. Na daný dovolací důvod však nedopadá, protože obviněný se jejím prostřednictvím snaží domoci změny skutkového stavu věci, k němuž dospěly soudy obou stupňů. Oba tyto soudy vzaly za prokázané, že se skutek stal, tak, je ve výroku pod bodem VI. popsán. Je zde zjištěno, že obviněný neměl v úmyslu vystavené faktury uhradit. Jak soud prvního stupně, tak obšírněji i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily, na základě jakých skutečností takto rozhodly. Opírá-li obviněný své dovolání o to, že tento úmysl neměl a choval se v souladu se zákonem, domáhá se změny skutkového stavu věci. Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. Je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotit hmotně právní posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního, popřípadě druhého stupně nemůže změnit a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Při zvažování otázek ukládání trestu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba zohlednit celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a vztah předmětného dovolacího důvodu k ostatním důvodům dovolání formulovaným v §265b odst. 1 tr. ř., zejména pak k §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Námitky obviněného i ve vztahu k nepřiměřenosti trestu odnětí svobody nejsou také námitkami právní povahy a nedopadají na dovolací důvod, o který své dovolání opírá.
Namítal-li obviněný, že soud druhého stupně porušil při ukládání trestu zákazu činnosti zásadu „ reformatio in peius“, ani tato skutečnost na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá. Nejde totiž o hmotně právní problematiku, ale tato otázka spadá do oblasti procesního práva. Uvedená zásada je upravena v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. a zakotvuje, že odvolací soud nesmí k tíži obviněného změnit rozsudek, pokud bylo odvolání prodáno v jeho prospěch.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk Sovák
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová