ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.38.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 38/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2003 dovolání, které podal obviněný M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 12 To 130/02, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 22/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 6 T 22/2001, uznán vinným, že
1.
v době od 24. 6. 1998 do 9. 3. 2000 v T. ve zdejší firmě s. r. o. S. E., jež dne 24. 2. 2000 změnila svůj název na s. r. o. T. E. EC, s totožným IČO, kde nejprve ode dne 15. 6. 1999 vykonával funkci vedoucí odborný technik – logistik a ode dne 16. 6. 1999 funkci mistr prvovýroby, kdy ve vztahu k uvedeným pracovním zařazením byl oprávněn rozhodovat o způsobu likvidace zde vyprodukovaného odpadového materiálu – bronzu, nejméně v 70-ti případech nechal neoprávněně odvézt daný materiál – odpadový bronz o celkové hmotnosti 113 t v hodnotě 2.895.066,- Kč v přepravních kontejnerech, tzv. gitterboxech (GB) o počtu 126 ks do firmy a. s. S. B., od které bez jakýchkoliv dokladů o dodávkách daného odpadového materiálu si nechal proplatit finanční hotovost ve výši do 1.000.000,- Kč, kterou následně užil pro svoji potřebu, čímž způsobil s. r. o. T. E. EC T. škodu ve výši 2.895.066,- Kč,
2. a)
v době od 24. 6. 1998 do 14. 9. 1999 v T. ve zdejší firmě s. r. o. S. E., jež posléze ode dne 24. 2. 2000 změnila svůj obchodní název na s. r. o. T. E. EC, s totožným IČO, kde nejprve ode dne 15. 6. 1999 vykonával funkci vedoucí odborný technik – logistik a ode dne 16. 6. 1999 funkci mistr prvovýroby, kdy ve vztahu k uvedeným pracovním zařazením nejméně v 56 v rozsudku níže vyjmenovaných případech objednal u firmy „Ing. R. N. – m. a v. z.“ se sídlem ve R. v P., která na základě smlouvy, č. 160/2/202053, uzavřené dne 30. 7. 1997, jmenovanou firmou právě se s. r. o., S. E. prováděla zajištění dopravních služeb, týkajících se, mimo jiné, i odvozu odpadů vyprodukovaných v s. r. o. S. E., a poté nechal touto firmou i odvézt uvedený odpad do s. r. o. S. B.v, kterou byly předmětné dodávky propláceny přímo M. K. namísto faktickému dodavateli, ačkoli byl uvedený odpad výlučně určen smluvnímu odběrateli – s. r. o. A.S.A., přičemž jeho zaměstnavatel – firma S. E., s. r. o., následně bezdůvodně proplatila ve prospěch firmy Ing. R. N. následující jí vystavené faktury, jak dále v rozsudku soudu prvního stupně specifikováno, čímž s. r. o. T. E. EC T. byla způsobena škoda v celkové výši 77.431,10 Kč.
b)
v době od 1. 11. 1995 do 9. 6. 1999 v T.ě vůči tehdejší s. r. o. S. E., konal tak, že, coby majitel soukromé firmy „M. K.“, případně pod obdobnou firmou své manželky J. K., vystavil fiktivní faktury na neexistující dodávky materiálů – slitin různých kovů, určených pro výrobu elektrosoučástek, které zaslal firmě P. L., působící pod názvem „P. L. & spol.“, se sídlem v H. K., kdy poté M. K. z titulu své funkce v s. r. o. S. E., kde vykonával tuto jako vedoucí odborný technik – logistik, zde zajistil vystavení objednávek, znějící na identické materiály vůči jejich údajnému dodavateli – firmě „L. & spol.“, jejímž jménem její majitel – P. L. – vystavil v rozsudku níže jmenované faktury na dodávky materiálů pro odběratele – s. r. o. S. E., které byly poté M. K. formálně v dané s. r. o. převzaty jako dodávky skutečných materiálů – slitin a zároveň z titulu své funkce zabezpečil jejich bezhotovostní proplacení převodem z účtu svého tehdejšího zaměstnavatele prostřednictvím účtu firmy P. L., kdy se jednalo o celkem 84 níže v rozsudku soudu prvního stupně uvedených fiktivních dodávek ve prospěch účtů náležejících M. K. nebo jeho manželce, přičemž tyto finanční prostředky užil pro svou vlastní potřebu, čímž nynější s. r. o. T. E. EC T. způsobil škodu v celkové výši 20.519.152,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného M. K. nalézací soud právně kvalifikoval pod bodem 1. rozsudku jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (ve znění od 1. 1. 2002), pod bodem 2. a), b) rozsudku pak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění od. 1. 1. 2002). Za to mu uložil podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud uložil obviněnému povinnost zaplatit firmě T. E. EC, T., s. r. o., škodu ve výši 23.491.649,10 Kč.
Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byl současně uznán vinným obviněný L. S. trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. (ve znění od 1. 1. 2002), za což mu byl uložen podle §251 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená organizace T. E. EC, T., s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu obviněného P. L. nalézací soud shodným rozsudkem podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek v ní specifikovaný, jímž měl spáchat trestný čin podvodu ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal tento obviněný. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená organizace T. E. EC, T., s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali odvolání jednak obvinění M. K. a L. S., jednak v jejich neprospěch krajský státní zástupce v Hradci Králové. Tato odvolání projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2002, sp. zn. 12 To 130/02, a rozsudkem rozhodl tak, že
I. z podnětu odvolání krajského státního zástupce v Hradci Králové napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu ve vztahu k obviněnému L. S. a podle §259 odst. 3 tr. ř. uložil tomuto obviněnému podle §251 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložil, přičemž podle §59 odst. 1 tr. zák. mu stanovil zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále tomuto obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti na dobu čtyř let spočívající v zákazu podnikání v oboru nakládání s odpady,
II. odvolání krajského státního zástupce ve vztahu k obviněnému M. K. a odvolání obviněného M. K. a L. S. podle §256 tr. ř. zamítl, protože nebyla důvodná.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému M. K. dne 11. 11. 2002, jeho obhájci JUDr. J. D. dne 4. 11. 2002 a Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové dne 4. 11. 2002.
Dne 8. 11. 2002 učinil obviněný M. K. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 12 To 130/02, a jež adresoval Krajskému soudu v Hradci Králové. V jeho úvodu zmínil obě shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů a uvedl, že rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení obou skutků, kterých se nedopustil, v čemž spatřuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /nepřesně poukázal na ustanovení §265 písm . b), odst. 1 písm. g) tr . ř./.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod podle něj naplněn. Vytkl jak Krajskému soudu v Hradci Králové, tak Vrchnímu soudu v Praze, že nerozhodly podle důkazů v hlavním líčení opatřených a provedených, zejména, že tyto důkazy neposoudily objektivně z hlediska všech zásad trestního řízení, čímž došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Je přesvědčen, že pro jeho odsouzení neexistují žádné přesvědčivé a přímé důkazy a soudy obou stupňů dovodily jeho vinu a následný trest pouze na základě spekulací a úvah, přičemž ani ve věci shromážděné nepřímé důkazy netvoří uzavřený a ucelený řetězec, jak má na mysli zákon.
Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným, dovolatel uplatnil výhrady ke správnosti zjištění o výši škody způsobené poškozené obchodní společnosti odvozem odpadu jeho osobou, když namítl, že znalecký posudek k tomuto účelu vypracovaný je neobjektivní a od základu nesprávný, neboť znalkyně hrubě zkreslila množství odvezeného odpadu (v tomto směru uplatnil výhradu proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který podle něj nezdůvodnil, proč bez dalšího přijal takové zjištění za objektivní), a naopak pouze jím uváděný údaj o jeho objemu může být brán za objektivní měřítko, protože s odpadem manipuloval jen on sám a tudíž jako jediný ví, kolik jej ve skutečnosti bylo.
Ke skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dovolatel uvedl, že obdobně ani zde neexistuje žádný objektivní důkaz, že by zboží dodané firmou L. nebylo nikdy do firmy T. dodáno. V této souvislosti poukázal na obsah svědeckých výpovědí, z něhož podle jeho názoru plyne, že žádný ze svědků nemohl potvrdit to, o co obžaloba a rozsudek opírají svá zjištění; přitom vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval výpověďmi svědkyň Š., P. a T. Z těchto důvodů podle jeho mínění existují ve vztahu k danému trestnému činu rovněž pouze spekulace a hypotézy, které nelze ničím prokázat.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud (v podání chybně označen jako odvolací soud) dovolání vyhověl, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodl, že toto rozhodnutí, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku z důvodu, že pro vyslovení jeho viny (tak, jak to bylo učiněno) neexistují důkazy, s tím, aby poté o věci znovu rozhodl příslušný soud.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 16. 12. 2002 uvedl, že ač obviněný dovolání formálně podal z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti namítl nesprávnost znaleckým posudkem zjištěné výše způsobené škody a vadné hodnocení provedených důkazů, čímž napadl soudem učiněná skutková zjištění. Vzhledem k tomu, že nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného M. K. nemůže obstát, neboť jeho námitky, o něž formálně opřel důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují jednak proti správnosti znaleckým posudkem zjištěné výše jím způsobené škody v případě trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. ř. (když tento posudek považuje za nesprávný a neobjektivní), a dále proti hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí vztahujících se k trestnému činu podvodu v kvalifikované skutkové podstatě podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Takové výhrady nenaplňují materiálně jím uplatněný dovolací důvod, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně, z čehož pak obviněný dovodil nesprávné právní posouzení jeho jednání soudy obou stupňů. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že obsahem podaného dovolání byly i výhrady obviněného k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a