ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.382.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 382/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. dubna 2003 o dovolání obviněné S. L., státní příslušnice Slovenské republiky, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v P., a o dovolání obviněného R. S., státního příslušníka Slovenské republiky, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 13 To 410/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 56/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se obě dovolání o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Obvinění S. L. a R. S. byli rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 8 T 56/2002, uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustili v rámci pokračujícího skutku deseti útoky spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a byli odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl oběma uložen trest propadnutí věci, každému 350 USD, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. jim byl uložen trest vyhoštění na dobu šesti roků. Současně byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit některým z poškozených náhradu škody.
Krajský soud v Praze z podnětu odvolání Okresního státního zástupce v Berouně rozsudkem ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 13 To 410/2002, podle 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ohledně obou obviněných částečně, a to ve výroku o trestu zrušil, a podle §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že oběma obviněným uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a pro jeho výkon je zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Shodně s rozsudkem Okresního soudu v Berouně uložil oběma obviněným i trest propadnutí věci a trest vyhoštění na dobu šesti roků. Odvolání obviněných byla podle §256 tr. řádu zamítnuta.
Opis rozsudku Krajského soudu v Praze byl oběma obviněným doručen dne 30. 12. 2002 a státnímu zástupci dne 23. 12. 2002. Obhájkyni obviněného R. S. Mgr. A. K. i obhájci obviněné S. L. JUDr. L. T. byl opis tohoto rozhodnutí doručen dne 23. 12. 2002.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 13 To 410/2002, podali oba obvinění prostřednictvím shora jmenovaných obhájců dovolání (dovolání obviněné S. L. bylo Okresnímu soudu v Berouně doručeno dne 24. 2. 2003 a dovolání obviněného R. S. tento soud obdržel dne 14. 2. 2003).
Oba obvinění podali dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g)tr. řádu a požadovali v nich, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 13 To 410/2002, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K obsahu těchto mimořádných opravných prostředků lze uvést, že oba jsou shodné v argumentaci, podle níž považují rozsudek Krajského soudu v Praze za vadný. Napadenému rozsudku vytýkají, že trestné jednání, jímž byli uznáni vinnými, podřadil pod jednu právní kvalifikaci podle §234 odst. 1 tr. zák., aniž by přitom odlišil způsob, jakým byli poškození uvedeni do stavu bezvědomí. Za nesprávné považují, že soud vycházel z ustanovení §89 odst. 6 tr. zák. ve všech zjištěných případech.
V dovolání obviněného R. S. je poukázáno na to, co zákon podřazuje pod pojem „lest“. Z výkladu tohoto znaku pak obviněný dovozuje, že pokud k vyvolání omylu v souzené věci došlo v těch případech, kdy obvinění do kávy či jiného nápoje poškozených přimíchali bez vědomí poškozených Rohypnol, či jeho směs, jde o naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za splnění podmínek uvedených v rozsudku. Naproti tomu žádný takový omyl nemohl nastat u těch poškozených, kteří se uvedli do stavu, v němž byli bezbranní, požitím alkoholických nápojů. Pokud alkohol konzumovali, bylo to z jejich strany vědomé a dobrovolné, a účinky alkoholu na svůj organizmus rozhodně znali. Vytýká proto soudu druhého stupně, že vykládá v napadeném rozsudku lest nikoli ve vztahu k uvedení do stavu bezbrannosti, nýbrž v rozporu s ustanovením §89 odst. 6 tr. zák., a vztahuje ji toliko k následku činu.
Obviněný R. S. poukázal též na to, že spolehlivý důkaz o podání léků poškozeným je k dispozici pouze u útoků proti L. H. (bod 3), Y. B. (bod 7) a P. T. (bod 9), u nichž podle znaleckých posudků z oboru toxikologie byly v krvi nebo moči prokázány metabolity Rohypnolu. U ostatních poškozených takový důkaz nebyl proveden. U poškozené G. V. (bod 8) obviněná S. L. podání „uspávadla“ doznala, u ostatních to vylučuje a tvrdí, že se tito sami opili. Z těchto důvodů dovolatel považuje za naplněné znaky trestného činu loupeže pouze ve vztahu k poškozeným H., B., V. a T. Útoky v případě ostatních poškozených (pod body 1., 2., 4., 5., 6., 10.) by měly být podle něho právně posouzeny, při správné aplikaci hmotně právních předpisů, pouze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.
Zcela obdobnou argumentaci s vyjádřením stejného právního postoje zaujala ve svém dovolání i obviněná S. L., která neuvedla žádné jiné argumenty ani výhrady než jak jsou rozvedeny v dovolání obviněného R. S. Není proto zapotřebí již uvedené námitky znovu opakovat.
Opisy obou dovolání byly doručeny Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně dne 5. 3. 2003. Nejvyšší soud do doby konání neveřejného zasedání případné vyjádření nejvyššího státního zástupce k nim neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná, a to podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, byla podána včas ve smyslu §265e odst. 1 tr. řádu a osobami k tomu oprávněnými podle §265d odst. 1 tr. řádu, a splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f tr. řádu. Dále se zabýval tím, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za vymezené v souladu s ustanovením §265b odst. 1 tr. řádu.
Dovolatelé ve svých dovoláních uvedli důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle něho lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání stanovené v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. řádu), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je nutno dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale i obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Ve smyslu těchto zásad oba dovolatelé uplatnili zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen formálně, aniž by jej i reálně v rámci svých argumentací naplnili. Jak vyplývá z výroku o vině odsuzujícího rozsudku, obvinění si v deseti případech nejprve v různých nádražních prostorech vytipovali své oběti, které pozvali na občerstvení spočívající v konzumaci alkoholických či jiných nápojů, a když tito poškození po určité době buď v důsledku nadměrného požití alkoholických nápojů nebo ovlivnění omamnými látkami, jež obsahuje lék Rohypnol, který jim obvinění tajně dodali do nápojů, upadli do spánku nebo bezvědomí, odtáhli je na odlehlá místa, kde jim odcizili různé cenné předměty, které poškození v té době měli u sebe.
Soud prvního stupně a stejně i soud odvolací, který výrok o vině ponechal beze změny, když závěry soudu prvního stupně ohledně skutkových zjištění zcela akceptoval, vzal za prokázané, že obvinění v deseti případech za pomoci uspávacích prostředků paralyzovali poškozené a následně se zmocnili jejich věcí, a naplnili tím skutkovou podstatu pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. v úmyslu zmocnit se cizí věci. Pojem „násilí“ soud prvního stupně vyložil ve smyslu §89 odst. 6 tr. zák. a spatřoval ho v tom, že poškození byli do stavu bezbrannosti uvedeni lstí.
Soudy obou stupňů věnovaly uvedené otázce dostatek pozornosti a vypořádaly se se zmíněnou okolností (v dovolání namítanou) způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Vyložily, jakými úvahami byly vedeny pro závěry, které jsou obsaženy ve výroku o vině u jednotlivých skutků. Z těchto závěrů vyplývá, že soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že obvinění ve všech deseti případech poškozené do stavu bezbrannosti přivedli zcela plánovitě podle předem stanoveného scénáře. Jejich záměrem bylo u poškozených docílit, aby nad sebou ztratili kontrolu a zcela se podřídili vůli obviněných. Jako prostředek obviněným sloužil alkohol, k jehož požívání poškozené vyzývali pod různými záminkami. Pokud se u poškozených po jeho požití nedostavil obviněnými očekávaný stav bezbrannosti, přistupovali i k dalším aplikacím omamných prostředků, například vsypání Rohypnolu či jeho směsi do dalších nápojů.
Jestliže obvinění namítali, že v těch případech, kdy se u poškozených neprojevily účinky ovlivnění uspávacími prostředky, by nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože se poškození do stavu bezbrannosti dostali sami svým jednáním, tak vlastně na dovolacím soudu požadovali jiné stanovení skutkových okolností, než ke kterým došly soudy prvního i druhého stupně. Tím se však domáhali změny skutkových okolností, nikoliv jen změny údajně nesprávného právního prosouzení zjištěných skutků. Taková argumentace je evidentně mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ze všech těchto důvodů není podle názoru Nejvyššího soudu obviněnými formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Proto byla dovolání jak obviněné S. L., tak i obviněného R. S. odmítnuta dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána z jiného důvodu, než je v ustanovení §265b tr. řádu uveden.
Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání n e n í s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. dubna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Jan Bláha
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová