ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.397.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 397/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2003 dovolání obviněného M. N., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 11 To 58/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 10/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. N.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 40 T 10/2000, byl obviněný M. N. uznán vinným:
1/ pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c), §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že společně s již odsouzeným M. K. poté, co M. K. dne 23. 7. 1967 uzavřel se společností Š. s. r. o. se sídlem v P., smlouvu o pronájmu osobního automobilu zn. Škoda Octavia LX 16, které převzal dne 25. 7. 1997, v přesně nezjištěný den na počátku měsíce srpna 1997 jej po předchozí dohodě předal obviněnému M. N., který vůz dne 4. 8. 1997 převezl na Ukrajinu, kde jej prodal nezjištěným osobám, v důsledku čehož byl dne 29. 10. 1997 vůz zaregistrován na území Běloruské republiky a již odsouzený M. K., aby zakryl tuto dispozici se svěřeným vozem, nahlásil na MO Policie ČR v P., dne 30. 10. 1997 jeho odcizení, čímž způsobil společnosti Š. s. r. o. škodu ve výši nejméně 327.222,- Kč,
2/ pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c), §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že po předchozí dohodě se samostatně obžalovaným D. Š. o převzetí osobního automobilu zn. Citroen Berlingo, ohledně něhož měl D. Š. uzavřenou smlouvu o pronájmu ze dne 20. 3. 1997 s leasingovou společností S – B. L. se sídlem v Č. B., převzal v přesně nezjištěném období na počátku měsíce března 1998 tento vůz a dne 9. 3. 1998 jej odvezl mimo území České republiky na Ukrajinu za účelem jeho prodeje nezjištěným osobám, přičemž D. Š. dne 13. 3. 1998 oznámil na MO Policie ČR v P. – Z. M. jeho odcizení, čímž byla společnosti S – B. L. způsobena škoda ve výši nejméně 299.607,- Kč,
3/ pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c), §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že po předchozí dohodě se samostatně obžalovaným J. K. o převzetí osobního automobilu zn. Škoda Felicia, ohledně něhož měl J. K. uzavřenou smlouvu o pronájmu osobního automobilu se společností Š. s. r. o. se sídlem v P., dne 16. 10. 1997, převzal na počátku měsíce srpna 1998 uvedený vůz a prostřednictvím M. Š. jej nechal odvézt na Ukrajinu, kde jej prodal nezjištěným osobám, přičemž J. K. dne 10. 8. 1998 nahlásil na MO Policie ČR v P.– H. jeho odcizení, čímž způsobil společnosti Š. s. r. o. škodu ve výši 182.492,- Kč,
4/ trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že:
a) společně se Z. K. po předchozí dohodě, poté, co již odsouzený Z. K. s úmyslem neplnit podmínky leasingové smlouvy a neplatit řádně leasingové splátky, uzavřel dne 17. 12. 1997 se společností Š. s. r. o. se sídlem v P., smlouvu o pronájmu osobního automobilu zn. Škoda Octavia LX 1.6, v hodnotě 351.035,- Kč, předal vůz dne 20. 12. 1997 obviněnému M. N., který jej odvezl na Ukrajinu, kde jej prodal nezjištěným osobám, v důsledku čehož byl převezen do Běloruské republiky a již odsouzený Z. K., aby zakryl tuto dispozici se svěřeným vozem, oznámil dne 27. 1. 1998 na MO Policie ČR v U. H. jeho odcizení, čímž způsobil společnosti Š. s. r. o. škodu ve výši 284.845,15 Kč,
b) společně se Z. K. po předchozí dohodě již odsouzeného Z. K. se samostatně stíhaným J. Š., kterému přislíbil odměnu ve výši 20.000,- Kč, uzavřel J. Š. za součinnosti již odsouzeného Z. K., který mu poskytl finanční prostředky na akontaci a první splátku se společnosti Š. s. r. o. se sídlem v P., dne 21. 1. 1998 smlouvu o pronájmu osobního automobilu Škoda Octavia SLX 1.8, v hodnotě 457.150,- Kč, to vše s úmyslem neplnit podmínky leasingové smlouvy a neplatit řádně leasingové splátky, neboť ihned poté předal vůz obviněnému M. N., který jej již dne 21. 1. 1998 vyvezl mimo území České republiky na Ukrajinu, kde jej prodal nezjištěným osobám a na základě žádosti již odsouzeného Z. K. pak J. Š. dne 28. 2. 1998 na MO Policie ČR v P., nahlásil odcizení zmíněného vozu, čímž byla způsobena společnosti Š. s. r. o. škoda ve výši 369.873,65 Kč,
c) sám po předchozí dohodě v tom směru, že obviněný M. N. zařídí pro samostatně obžalovaného V. P. osobní automobil na leasing, uzavřel obžalovaný V. P. dne 17. 3. 1998 se společností Š. s. r. o. se sídlem v P. smlouvu o pronájmu osobního automobilu zn. Škoda Octavia SLX 1.8, v hodnotě 479.900,- Kč, když V. P. poskytl na akontaci a první splátku finanční prostředky, ačkoliv oba věděli již v době uzavření této smlouvy, že její podmínky nebudou řádně plněny a stejně tak nebudou hrazeny další leasingové splátky, ale vůz bude odvezen mimo území České republiky na Ukrajinu, což také společně dne 28. 3. 1998 realizovali a V. P., opět po předchozí dohodě s obviněným M. N., nahlásil dne 4. 5. 1998 na MO Policie v P. jeho odcizení, když o finanční prostředky získané jeho prodejem se rozdělili, čímž byla společnosti Š. s. r. o. způsobena škoda ve výši 367.500,60 Kč.
Za uvedené trestné činy byl obviněný M. N. odsouzen podle §250 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. N. odvolání, přičemž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 11 To 58/02, podle §258 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil v bodě 1/, týkajícím se obviněného M. N. a již odsouzeného M. K., a současně zrušil výroky o trestech uložených těmto obviněným a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově ve věci rozhodl ohledně M. N. tak, že ho uznal vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c), §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl obviněný M. N. dopustit tím, že společně s již odsouzeným M. K. poté, co M. K. dne 23. 7. 1997 uzavřel se společností Š. s. r. o. se sídlem v P., smlouvu o pronájmu osobního automobilu zn. Škoda Octavia LX 1.6, které převzal dne 25. 7. 1997, v přesně nezjištěný den na počátku měsíce srpna 1997 jej po předchozí dohodě předal obviněnému M. N., který vůz dne 4. 8. 1997 převezl na Ukrajinu, kde jej prodal nezjištěným osobám, v důsledku čehož byl dne 29. 10. 1997 zaregistrován na území Běloruské republiky a již odsouzený M. K., aby zakryl tuto dispozici se svěřeným vozem, nahlásil na MO Policie ČR v P., dne 31. 10. 1997 jeho odcizení, čímž způsobil společnosti Š. s. r. o. škodu ve výši nejméně 327.222,- Kč, za což - včetně trestných činů, které zůstaly tímto rozsudkem nedotčeny, byl obviněný M. N. odsouzen podle §250 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem.
Podle tzv. doručenek, založených v trestním spisu, byl shora uvedený rozsudek odvolacího soudu doručen dne 25. 11. 2002 Městskému státnímu zastupitelství v Praze, dne 26. 11. 2002 obhájkyni obviněného, JUDr. I. S., a dne 10. 12. 2002 obviněnému M. N.
Proti shora citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. N. prostřednictvím své obhájkyně dne 24. 1. 2003 u Městského soudu v Praze dovolání, které bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 2. 4. 2003.
Obviněný napadl podaným mimořádným opravným prostředkem shora uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině v bodech 1/, 3/, 4a/, 4b/ z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že znění skutkové věty výroku o vině, popisující jednotlivé útoky vztahující se k pomoci k trestným činům zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., není v souladu s právní kvalifikací uvedenou v petitu rozsudku.
Pokud jde o bod 1/ výroku o vině napadeného rozsudku, dovolatel namítl, že ze skutkové věty pouze vyplývá, že převezl vozidlo na Ukrajinu a tam je prodal, nikoliv však, že by věděl, že se jednalo o vozidlo Š. s. r. o., a že nesmí popsaným způsobem jednat, respektive že by takto vůbec ve skutečnosti jednal. Z těchto důvodů nelze dovodit, jak vyplývá z právní věty, že by jinému poskytl pomoc k tomu, aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Formulace skutkové věty popisuje pouze průběh událostí a nezabývá se vůbec subjektivní stránkou, a tudíž nelze vyvodit, že by obviněný úmyslně poskytl pomoc ke spáchání trestného činu zpronevěry. Rovněž ze skutkové věty popsané v bodě 3/ výroku napadeného rozsudku vyplývá pouze to, že obviněný nechal prostřednictvím M. Š. odvést vůz na Ukrajinu, kde byl prodán a že J. K. nahlásil krádež policii, avšak nikoliv, že by obviněný věděl, že se jednalo o vozidlo Š. s. r. o., že nesmí popsaným způsobem jednat a že obžalovaný J. K. nahlásí krádež policii. Ani z této skutkové věty nelze dovodit, že by obviněný jinému poskytl pomoc k tomu, aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, neboť popisuje opět pouze průběh událostí, aniž by se zabývala subjektivní stránkou trestného činu, a tudíž nelze vyvodit, že by obviněný úmyslně poskytl pomoc ke spáchání trestného činu zpronevěry.
Konečně ze znění skutkových vět v bodě 4a) a 4b) rozsudku vyplývá, že obviněný převezl vozidla na Ukrajinu a tam je prodal, nelze z nich však dovodit, že by věděl, že nesmí uvedeným způsobem jednat, že se jedná o vozidla Š. s. r. o., a že převozem na Ukrajinu uvede někoho v omyl. Rovněž v tomto případě má obviněný za to, že z příslušných skutkových vět nevyplývá, že by ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že by ho uvedl v omyl nebo využil něčího omylu, neboť opět popisují pouze průběh událostí a nezabývají se subjektivní stránkou.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo tedy podle názoru obviněného založeno na nesprávném právním posouzení skutku zejména tím, že ve všech skutkových větách nebylo zřejmé, zda obsahují i subjektivní stránku věci, přičemž v této souvislosti dovolatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ÚS sv. 5 č. 43 Sb. n. a ÚS sv. 17 č. 30 Sb. podle nichž, jde-li o úmyslný trestný čin, musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, případně pohnutka a následek a není-li toto uvedeno, chybí podstatná náležitost a takto vydané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
V petitu svého dovolání obviněný M. N. navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 11 To 58/02, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 40 T 10/2000, podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu předseda senátu soudu prvého stupně učinil návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu doručil opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že může případně souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu; Nejvyšší státní zástupce se však k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a proto se mohl v návaznosti na tento závěr dovolací soud zabývat otázkou, zda byla zachována též lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 21. 10. 2002, přičemž opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému M. N. dne 10. 12. 2002 a jeho obhájkyni, JUDr. I. S., dne 26. 11. 2002. Dovolání podal obviněný M. N. prostřednictvím své obhájkyně u Městského soudu v Praze dne 24. 1. 2003, z čehož je patrno zachování dvouměsíční dovolací lhůty ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného M. N. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
V uvedeném směru se pak dovolací soud zabýval otázkou, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, neboť dovolání lze podat toliko z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. řádu, přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný M. N. výslovně opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto vymezený dovolací důvod je obsahově naplněn pouze takovými námitkami, které jsou založeny na tvrzení, že soudem zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedený dovolací důvod tedy není obsahově naplněn námitkami polemizujícími se skutkovými zjištěními soudu, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudu při provádění důkazů. Nejvyšší soud totiž není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Námitky uplatněné dovolatelem spočívají v podstatě v tom, že skutkové věty popsané v bodech 1/, 3/, 4a) a 4b) výroku o vině napadeného rozsudku jsou podle něho v rozporu s příslušnými právními větami, přičemž nesprávné právní posouzení skutku je dovolatelem spatřováno zejména ve formulacích zmíněných skutkových vět, jež pouze popisují průběh událostí, aniž by obsahovaly popis subjektivní stránky dotčených trestných činů, respektive přesný popis zavinění obviněného ve vztahu ke konkrétním jednáním popsaným ve skutkových větách rozsudku. V tomto ohledu lze tedy dovolací námitky obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž dovolací soud mohl posoudit námitky uplatněné dovolatelem zejména ve vztahu ke skutkovým větám pod bodem 1/, 3/, 4a) a 4b) napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, rozvedené v odůvodnění rozsudku, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací (vyjma bodu 1/ výroku o vině napadeného rozsudku, u něhož nepřesnosti v popisu skutku - nesprávně uvedená data uzavření leasingové smlouvy a oznámení o odcizení vozidla - byly důvodem pro zrušení rozsudku nalézacího soudu v tomto bodě v rámci odvolacího řízení ).
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění soudu prvého stupně, vyjádřená především ve skutkových větách pod bodem 1/, 3/, 4a) a 4b) napadených rozsudků.
Ze skutkové věty v bodě 1/ rozsudku vrchního soudu vyplývá, že soud spatřoval trestné jednání obviněného M. N. v tom, že poté, co již odsouzený M. K. uzavřel se společností Š. s. r. o. smlouvu o pronájmu osobního automobilu, po předchozí dohodě převzal obviněný M. N. od M. K. tento vůz, převezl jej na Ukrajinu a tam jej prodal nezjištěným osobám, v důsledku čehož byl automobil zaregistrován na území Běloruské republiky a M. K. k zakrytí této dispozice se svěřeným vozidlem nahlásil na Policii ČR jeho odcizení, čímž způsobil uvedené společnosti škodu ve výši 327.222,- Kč. Z tzv. právní věty ohledně bodu 1/ výroku o vině rozsudku je zřejmé, že Vrchní soud v Praze považoval trestný čin, resp. účastenství k trestnému činu za spáchané tím, že odsouzený M. K. si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil takovým činem škodu nikoliv malou a obviněný M. N. mu poskytl pomoc k tomu, aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil takovým činem škodu nikoli malou.
Z formulace skutkové věty pod bodem 3/ výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze, s níž se Vrchní soud v Praze ztotožnil, vyplývá, že obviněný M. N. po předchozí dohodě o převzetí osobního automobilu zn. Škoda Felicia se samostatně obžalovaným J. K., který měl tento vůz na základě smlouvy se společností Š. s. r. o. v pronájmu, převzal tento vůz a nechal jej odvést prostřednictvím M. Š. na Ukrajinu, kde jej prodal nezjištěným osobám a J. K. poté nahlásil odcizení vozu, čímž způsobil uvedené společnosti škodu ve výši 182.492,- Kč. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku je zřejmé, že Městský soud v Praze považoval za naplněné obligatorní znaky pomoci k trestnému činu tím, že obviněný M. N. poskytl jinému pomoc k tomu, aby si přivlastnil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil takovým činem škodu nikoliv malou.
Ze shora uvedeného je tedy patrno, že nalézací i odvolací soud dospěli ohledně bodů 1/ a 3/ výroku rozsudku k závěru, že obviněný M. N. byl účastníkem na trestném činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve formě pomoci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se pomocí k trestnému činu rozumí úmyslná podpora pachatele hlavního, individuálně určeného trestného činu, poskytnutá před nebo při spáchání trestné činnosti, přičemž pomoc musí být příčinou usnadnění hlavní trestné činnosti. Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je tedy ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. Zákon definuje pojem pomoci jen příkladmo; charakter pomoci může mít též dohodnutí vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji. Podle §10 odst. 2 tr. zák. se pak na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
Účastenství je tudíž v českém trestním řízení v zásadě vybudováno na závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, přičemž hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. Čin, na němž se účastník podílí, musí přitom splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. Účastenství předpokládá vždy úmysl, ať už přímý či nepřímý, směřující k účasti v některé ze zákonem předepsaných forem na konkrétním úmyslném trestném činu, přičemž čin musí být konkretizován individuálními rysy. Podstatou účastenství na trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák. je tedy to, že se váže k úmyslným trestným činům hlavního pachatele, jejichž podoba musí být v základních rysech ve skutkové složce, nikoli v podobě zákonných znaků skutkové podstaty, známa účastníkovi, neboť i jednání účastníka je jednání svojí povahou úmyslné.
Vzhledem k tomu, že pomoc k trestnému činu jako jedna z forem účastenství v užším smyslu je ustanovením §89 odst. 1 tr. zák. prohlášena za trestný čin, bylo nutno zkoumat, zda tento trestný čin po stránce skutkové vůbec vykazuje znaky trestné součinnosti, jak předpokládá trestní zákon. Trestným činem ve smyslu tohoto ustanovení se totiž rozumí nejen dokonaný trestný čin, tj. jednání naplňující všechny znaky trestného činu podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu a účastenství na trestném činu (organizátorství, návod, pomoc), které tak rozšiřuje dosah jednotlivých skutkových podstat trestných činů.
Z toho vyplývá, že je třeba ve výroku o vině uvést kromě znaků trestného činu, na kterém se pachatel účastnil v některé ze zákonem vymezených forem, také znaky účastenství včetně citace ustanovení §10 odst. 1 tr. zák. Tato povinnost soudu je ostatně stanovena v procesním ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu, podle něhož v případě trestného činu spáchaného některou formou účastenství na trestném činu je rovněž nutno ve skutkové i v právní větě výroku tyto okolnosti náležitě formulovat.
Po posouzení skutkových vymezení pod body 1/ a 3/ výroku o vině napadeného rozsudku dospěl dovolací soud k závěru, že v popisu skutku pod bodem 1/ a 3/ výroku o vině rozsudku chybí popis podstatných skutečností, vyžadovaných ustanovením §120 odst. 3 tr. řádu. Vyjádření podílu obviněného M. N. na trestné činnosti v uvedených případech pouze formulací, že po předchozí dohodě převzal vůz, převezl jej na Ukrajinu a tam jej prodal, nelze z hlediska zavinění podřadit pod odpovídající ustanovení trestního zákona. Ve skutkových větách měla být vymezena nejen objektivní stránka protiprávního jednání, tj. vymezení konkrétního jednání obviněného, kterým měl přispět k usnadnění hlavní trestné činnosti a konkrétního následku, spočívajícím v daném případě ve vzniku podmínek umožňujících snadnější spáchání trestného činu, ale i subjektivní stránka, spočívající ve vymezení toho, v čem měla spočívat úmyslná podpora hlavního pachatele.
Z dotčených skutkových vět napadeného rozsudku však pouze vyplývá, že soud sice popsal jednání obviněného a vzniklý následek, tedy uvedl objektivní stránku protiprávního jednání obviněného, náležitě však nepopsal zavinění obviněného, tedy subjektivní stránku jeho protiprávního jednání. Pokud tedy soud uvedl ve skutkové části výroku o vině pouze formulaci “po předchozí dohodě“, kterou pak blíže neupřesnil, nelze bez dalšího vyvodit, že by tato formulace zákonný znak účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v konkrétním případě naplňovala. Městský soud v Praze tedy v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 dostatečně neuvedl v bodě 1/ a 3/ výroku o vině rozsudku konkrétní skutkovou okolnost, která by tento zákonný znak naplňovala, přičemž Vrchní soud v Praze toto pochybení nenapravil.
Dovolací soud však současně posuzoval, jak se soudy obou stupňů vypořádaly s otázkou účastenství dovolatele v odůvodnění svých rozhodnutí a dospěl k závěru, že z odůvodnění rozsudků je evidentní, že nalézací i odvolací soud považovaly subjektivní stránku jednání obviněného M. N. naplněnou zjištěním, že nejpozději od měsíce srpna 1997 pravidelně vozil na Ukrajinu osobní automobily, o nichž věděl, že byly předmětem leasingu a tyto zde prodával blíže nezjištěným osobám. Jeho trestná činnost měla vždy stejný průběh a postupně do ní zapojil řadu dalších osob, které si buď na základě předchozí dohody s ním vzaly auto na leasing, případně již měly leasingové smlouvy dříve uzavřené, vůz předaly obviněnému M. N. a ten jej buď sám nebo prostřednictvím jiné osoby odvezl na Ukrajinu, kde jej prodal a krátce poté pak sami nájemci nahlásili odcizení vozidla. Z takto zjištěného děje pak soudy obou stupňů dovodily úmysl obviněného M. N. směřující k dokonání trestného činu zpronevěry, jež spatřovaly mimo jiné vždy v předchozí dohodě obviněného M. N. s ostatními spoluobžalovanými, jejímž obsahem bylo vytváření podmínek ke spáchání trestného činu.
Pokud tedy zákonný znak úmyslného poskytnutí pomoci ke spáchání trestného činu nebyl výslovně v bodech 1/ a 3/ skutkové části výroku o vině napadeného rozsudku uveden, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z pohledu dovolacího řízení jde pouze o neúplnost p o p i s u skutku a porušení p r o c e s n í h o ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu a nikoliv o nesprávné h m o t n ě p r á v n í posouzení skutku, který by byl zjištěn tak, že by postrádal konkrétní zjištění skutkových okolností odpovídajících zákonnému znaku pomoci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c), §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
V souvislosti se skutkovou větou vymezenou v bodě 4a) rozsudku lze konstatovat, že nalézací soud spatřoval podvodné jednání obviněného M. N. zejména v tom, že poté, co již odsouzený Z. K. s úmyslem neplnit podmínky leasingové smlouvy a neplatit řádně leasingové splátky uzavřel se společností Š. s. r. o. smlouvu o pronájmu osobního automobilu, po předchozí dohodě předal vůz obviněnému M. N., který jej odvezl na Ukrajinu a tam jej prodal a již odsouzený Z. K. k zakrytí dispozice se svěřeným vozem nahlásil na Policii ČR odcizení tohoto vozidla, čímž způsobil uvedené společnosti škodu ve výši 284.845,15 Kč. Z formulace skutkové věty v bodě 4b) rozsudku pak vyplývá, že J. Š. uzavřel za součinnosti již odsouzeného Z. K. po předchozí dohodě smlouvu o pronájmu osobního automobilu se společností Š. s. r. o. s úmyslem neplnit podmínky leasingové smlouvy a neplatit řádně leasingové splátky, neboť ihned předal vůz obviněnému M. N., který jej převezl na Ukrajinu a tam jej prodal, J. Š. pak nahlásil odcizení zmíněného vozu, čímž byla způsobena uvedené společnosti škoda ve výši 369.873,65 Kč.
Z tzv. právní věty v posledně zmíněných případech je evidentní, že soud shledal trestné jednání obviněného M. N. v tom, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a takovým činem způsobil značnou škodu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. V případě leasingových smluv se o podvod jedná zejména tehdy, má-li pachatel od počátku úmysl získanou věc si přisvojit a leasingová smlouva je pouhým prostředkem k realizaci tohoto úmyslu (srov. R 27/1996).
Ačkoliv skutkové věty v bodech 4a) a 4b) výroku o vině nejsou formulovány zcela přesně a s ohledem na ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu vykazují nedostatky spočívající zejména v tom, že neobsahují žádnou k o n k r é t n í skutkovou okolnost vztahující se k subjektivní stránce protiprávního jednání dovolatele, z odůvodnění rozsudku je zcela zřejmé, že soudy obou stupňů v obou popsaných případech považovaly tento zákonný znak za naplněný zjištěním, že k vylákání osobních vozů na leasingových společnostech došlo po předchozí dohodě obviněného M. N. se spoluobžalovanými, přičemž byť vlastní leasingové smlouvy s poškozenou společností obviněný M. N. neuzavíral, smlouvy byly uzavírány po předchozí dohodě pachatelů s úmyslem předmětné automobily odvézt mimo území ČR a zde je předat dalším osobám a uzavření leasingové smlouvy bylo pouze prostředkem k tomu, aby se pachatelé zmocnili osobních automobilů.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je rovněž patrno, že soud považoval jednání dovolatele za jednání přesahující rámec účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a s ohledem na společnou dohodu a společný úmysl ho uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud v tomto směru nemá důvod zpochybňovat závěry soudů obou stupňů stran spolupachatelství obviněného M. N. a jen dodává, že k naplnění pojmu spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno společným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. O společné jednání jde přitom tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Jako společné jednání však spolupachatelství musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.
Rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele pak vyplývá z vymezení spolupachatelství, kdy pomoc není součástí jednání přímo směřujícího k provedení činu, ale je pouze jednáním podporujícím činnost pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ve smyslu §120 odst. 3 tr. řádu není nutno ve výroku o vině při označení trestného činu výslovně uvádět, že jde o spolupachatelství a citovat ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.
Na základě shora rozvedených skutečností dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání obviněného M. N. je zjevně neopodstatněné, neboť vytýkané vady výroku o vině v bodech 1/, 3/, 4a) a 4b) výroku napadeného rozsudku nespočívají v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nesprávné právní posouzení skutku nelze totiž dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. řádu, které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu pokrývá (srov. NS 20/2003 – T 475).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Nejvyšší soud přitom nerozhodoval o návrhu obviněného M. N. na odklad výkonu napadeného rozhodnutí, neboť podle §265h odst. 3 tr. řádu rozhoduje Nejvyšší soud o odložení výkonu rozhodnutí jen k návrhu předsedy senátu soudu prvého stupně, nikoliv k návrhu dovolatele. Nejvyšší soud by mohl o odkladu výkonu trestu rozhodnout podle vlastní úvahy ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu, avšak s ohledem na shora uvedené skutečnosti a konkrétní charakter rozhodnutí dovolacího soudu neshledal ani k tomuto procesnímu postupu a rozhodnutí zákonné důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. dubna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k