ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.398.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 398/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném 30. dubna 2003 dovolání, které podal obviněný Ing. I. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 5 To 70/02, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 3/02, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. I. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 63 T 3/02, byl
obviněný Ing. I. S. uznán vinným:
1. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997.
2. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože v době od října 1995 do ledna 1996 jako jednatel a majoritní vlastník společnosti N., s. r. o., se sídlem v P., převážně pak v sídle společnosti N., s. r. o., uzavřel s několika poškozenými klienty Č. b., a. s., jež v té době byla v úpadku, smlouvy o tom, že jejich vklady budou převedeny na účet společnosti N., s. r. o., která měla u Č. b., a. s., nesplacený úvěr a společnost N., s. r. o., jim v dohodnutých termínech vyplatí finanční hotovost odpovídající výši převedeného vkladu, ačkoliv v okamžiku podpisu smluv věděl, že společnost N., s. r. o., je v platební neschopnosti a nebude schopna peníze ve smluvené lhůtě poškozeným vyplatit, přičemž tuto špatnou finanční situaci poškozeným, kteří na jeho společnost byli odkázáni pracovníky banky jako na solventní a solidní firmu, vědomě zatajil, dokonce některé z nich sám ujistil o opaku, a tak vylákal:
a) v přesně nezjištěný den v říjnu 1995 od poškozeného P. K., částku 501.000,- Kč,
b) dne 14. 12. 1995 od poškozeného JUDr. C. R., částku 491.130,- Kč,
c) dne 16. 1. 1996 od poškozené M. K., částku 1.024.727,- Kč,
d) dne 17. 1. 1996 od poškozené MUDr. J. H., částku 367.470,- Kč,
e) přesně nezjištěného dne v lednu 1996 od poškozeného Ing. T. K., částku 1.029.087,- Kč,
peníze ve sjednaných termínech nevrátil a celkem tak od poškozených vylákal částku 3.413.434,- Kč, kterou použil na splacení části úvěru společnosti N., s. r. o.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený JUDr. C. R., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a poškození P. K., M. K., MUDr. J. H. a Ing. T. K. byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na probíhající konkurzní řízení.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání městský státní zástupce v Praze a obviněný Ing. I. S.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 5 To 70/02, byl k odvolání městského státního zástupce v Praze a obviněného Ing. I. S. podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 63 T 3/02, a to ve výroku o vině pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, pokud podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. K., M. K., MUDr. J. H. a Ing. T. K. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na probíhající konkurzní řízení. Podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a obviněného Ing. I. S. odsoudil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, a to podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. K., M. K., MUDr. J. H., Ing. T. K., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný Ing. I. S. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1, §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997.
Vůči citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Ing. I. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které bylo učiněno u Městského soudu v Praze dne 14. 3. 2003. Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl výrok, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a výrok o trestu, přičemž ho opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V dovolání obviněný uvádí, že skutková zjištění soudu prvního stupně, o která se odvolací soud opírá, nejsou správná ani úplná. Podle jeho názoru soud pochybil v otázce právního posouzení při zjevném nedostatku subjektivní stránky trestného činu. V této souvislosti tvrdí, že trestný čin podvodu nespáchal, neboť nechtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem a nevěděl, že svým jednáním může takové porušení či ohrožení způsobit. Podle obviněného není pravda, že by společnost N., s. r. o., byla v době uzavírání předmětných smluv bez finančních prostředků, neboť naopak připravovala projekt k zakoupení areálu Č. r., bylo rozpracováno několik projektů k celkovému financování, přičemž bylo počítáno i s vyplacením klientů Č. b., a. s. Rovněž zdůrazňuje, že klienty Č. b., a. s., před uzavřením těchto smluv neznal, z uzavřených smluv neměl žádný prospěch a neměl ani motiv k podvodnému jednání. Naopak Č. b., a. s., vyvinula na jeho osobu tlak, aby buď uhradil zbytek nesplaceného úvěru, nebo aby uzavřel s některými klienty banky zápočet s tím, že pracovníci banky sami vypracují text příslušných smluv. Na základě tehdy probíhajících jednání a rozpracovaných projektů na tento návrh přistoupil. Obviněný konstatuje, že sice klientům Č. b., a. s., sliboval vyplacení předmětných částek a také všechny jeho kroky ve společnosti N., s. r. o., směřovaly k tomu, aby finanční prostředky zajistil. Závazky k těmto lidem nikdy nezpochybňoval a věřil, že jeho projekty budou realizovány. Obviněný namítá, že soud prvního stupně tyto skutečnosti nevzal v úvahu. Nezabýval se rozpory ve svědeckých výpovědích a ani ekonomickou situací společnosti N., s. r. o., zda Ing. I. S. měl či neměl požadované finanční prostředky a jaká byla jeho ekonomická situace.
Obviněný dále namítá podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. P. A. s tím, že je manželkou redaktora Č. r., jemuž v rozhodné době nebyla problematika okolo budovy Č. r. lhostejná. Tvrdí, že tato instituce se k jeho osobě po neúspěšném podnikatelském záměru ve věci rozjednané koupě budovy Č. r. chovala nikoli přátelsky. Obviněný se domnívá, že řízení před soudem prvního stupně nebylo vůči jeho osobě nezaujaté, což se promítlo i do rozsudku soudu prvního stupně, neboť v odůvodnění jsou účelově zmiňovány okolnosti v jeho neprospěch. Zdůrazňuje, že tuto námitku podjatosti nemohl dříve uplatnit, neboť se o ní dozvěděl teprve nedávno, až po rozhodnutí odvolacího soudu. Zřejmě z těchto důvodů soud prvního stupně odmítl důkazy, které navrhoval, zejména výpovědi svědků J. T. a M. M. a nezabýval se rozpory ve výpovědích poškozených. Obviněný tvrdí, že odvolací soud věnoval patřičnou pozornost pouze bodu I. obžaloby, přičemž v bodě II. obžaloby se bez bližšího zkoumání ztotožnil s postupem a názorem soudu prvního stupně.
Závěrem dovolání a z důvodů v něm podrobně popsaných obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 5 To 70/02, a podle §265l odst. 1, 3 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu.
K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle názoru státního zástupce obviněný jednak namítá způsob provádění a hodnocení důkazů. Konstatuje, že tyto výtky směřují proti skutkovým zjištěním soudu, nikoli proti právním závěrům učiněným na podkladě těchto zjištění, a proto nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonem taxativně stanovený dovolací důvod. Dále obviněný prohlašuje předsedkyni senátu soudu prvního stupně za vyloučenou z rozhodování s tím, že může být podjatá, aniž však toto stanovisko podpořil jediným konkrétním argumentem. V této souvislosti státní zástupce upozorňuje na usnesení předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 63 T 3/02, ze kterého vyplývá, že není vyloučena z provádění úkonů v této trestní věci. S odkazem na důvody tohoto usnesení uvádí, že jmenovaná předsedkyně senátu byla zákonnou soudkyní obviněného, přičemž proti jejímu vedení řízení neměl žádné námitky, a to až do chvíle, kdy zjistil, že její manžel pracoval jako redaktor Č. r. Proto v tomto směru považuje dovolání obviněného za zcela neopodstatněné. Podle státního zástupce neodpovídá uplatněným důvodům dovolání petit učiněného podání, v němž obviněný požaduje pouze změnu ohledně rozhodnutí soudu druhého stupně a nové projednání věci před tímto soudem v jiném složení senátu, přestože vznesl námitku vyloučení vůči předsedkyni senátu soudu prvního stupně.
Státní zástupce rovněž zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí nemá žádnou vadu, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto závěrem vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně vyjádřil souhlas, aby toto a případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. I. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek určený k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je potřebné připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného Ing. I. S. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují výlučně proti konečnému skutkovému zjištění ve věci včetně tvrzení o neúplnosti dokazování a vadném hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných nedostatků dovozuje chybné právní posouzení a absenci subjektivní stránky u trestného činu podvodu. Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o zavinění jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Námitky obviněného směřují proti správnosti těch skutkových zjištění z nichž soud prvního stupně (následně i odvolací soud) učinil právní závěr, že spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Jak již bylo výše uvedeno, nelze tyto námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod jiný dovolací důvod popsaný v §265b odst. 1 tr. ř. V této souvislosti nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V případě, že by obviněný uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s výše uvedenými námitkami, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný Ing. I. S. také uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž v tomto směru je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Podle §30 odst. 1 věty první tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Obviněný Ing. I. S. v dovolání namítá, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně soudkyně JUDr. P. A. byla z rozhodování ve věci vyloučena, což dovozuje z okolnosti, že její manžel byl reaktorem Č. r., a proto v rozhodné době mu nebyla problematika okolo budovy Č. r. lhostejná. Obviněný konstatuje, že tato instituce se k jeho osobě po neúspěšném pokusu o koupi její budovy chovala nikoli přátelsky. Tyto okolnosti rovněž dává do souvislosti s tím, že řízení před soudem prvního stupně údajně nebylo nezaujaté, nebyly akceptovány jeho návrhy na doplnění dokazování a soud se nezabýval rozpory ve výpovědích poškozených. Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný nenamítá žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že ohledně jmenované soudkyně lze mít ve smyslu §30 odst. 1 věty první tr. ř. pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám v citovaném zákonném ustanovení uvedeným nebo pro poměr k orgánu činnému v trestním řízení nemohla nestranně rozhodovat. Proto výhrady obviněného uplatněné v dovolání nemohou být podkladem pro závěr, že v předmětné věci byla soudkyně JUDr. P. A. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Ing. I. S. odmítl, neboť ho shledal zjevně neopodstatněným. Z toho důvodu nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k