ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.43.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 43/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2003 dovolání obviněného J. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 5 To 168/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 26/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu se dovolání obviněného J. T.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný J. T. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 T 26/2000, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 28. 7. 1997 u Finančního úřadu pro P., se sídlem v P., po předchozí vzájemné dohodě s odsouzeným J. V., uplatnili, a to odsouzený J. V. jako jednatel a jediný společník firmy C. T., s. r. o., se sídlem v P., založené za tímto účelem, v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 1997 nárok na vrácení nadměrného odpočtu ve výši 14,271.665,- Kč a k prokázání tohoto nároku předložili 117 faktur dokladujících údajný nákup počítačové techniky vystavených dodavatelem firmou T., s. r. o., se sídlem v S., jejímž jednatelem je obviněný J. T. a odsouzený J. V. byl společníkem firmy a na základě těchto fiktivních faktur vyhotovených na žádost obviněného J. T. svědkyní J. M. a provedeného místního šetření F. ú. P. byl nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty správcem daně vyplacen na účet firmy C. T., s. r. o., odkud dne 7. 8. 1997 obviněný J. T. vyzvedl částku 14,000.000,- Kč a 11. 8. 1997 odsouzený J. V. částku 271.000,- Kč, tyto peníze si ponechali pro svoji potřebu, ačkoli věděli, že předkládané faktury jsou fiktivní, žádný obchod s počítačovou technikou jejich firmy neuskutečnily, nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH tudíž nevznikl a tímto jednáním způsobil českému státu zastoupenému F. ú. pro P. škodu ve výši 14,271.665,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný J. T. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 5,000.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení ve formě ústavní.
K odvolání obviněného J. T. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 5 To 168/01, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného J. T. odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a podle §53 odst. 1 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výměře 2,000.000,-Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán.
Podle tzv. dodejky a doručenek, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 27. 2. 2002 Městskému státnímu zastupitelství v Praze a dne 28. 2. 2002 obviněnému J. T. a jeho tehdejšímu obhájci, JUDr. J. B.
Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. B. u Městského soudu v Praze dne 23. 4. 2002 dovolání. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 21. 11. 2002. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu, dovolací soud přípisem ze dne 27. 11. 2002 vrátil spis soudu prvého stupně za účelem dodržení postupu ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. řádu. Dne 12. 12. 2002 byl dovolacímu soudu doručen přípis obhájce obviněného, JUDr. J. B., o odstranění nedostatků dovolání. Dne 23. 12. 2002 pak obviněný podal u Městského soudu v Praze prostřednictvím nově ustanoveného obhájce JUDr. J. Č. podání označené jako doplnění dovolání. Dovolání bylo se spisovým materiálem opětovně předloženo Nejvyššímu soudu České republiky dne 13. 1. 2003.
Obviněný J. T. podal mimořádný opravný prostředek proti výroku o vině, výroku o trestu i výroku o uložení ochranného opatření a opřel jej výslovně o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), j) a k) tr. řádu.
V rámci prvně uplatněného dovolacího důvodu, vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný namítl, že výrok o vině spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ohledu uvedl, že nesouhlasí se závěry znalců, kteří ho označili za nevěrohodnou osobu, aniž by zkoumali míru ovlivnění jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností požíváním alkoholických nápojů. Obviněný je přesvědčen, že s ohledem na jeho rozvinutou závislost na alkoholu byly jeho ovládací i rozpoznávací schopnosti vymizelé, v důsledku čehož není trestně odpovědný za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Navíc se znalci nevyjádřili k otázce ovlivnitelnosti obviněného již odsouzeným J. V., jemuž plně podléhal. Obviněný se proto domnívá, že pokud by byl jeho duševní stav v kritické době řádně vyšetřen, soudy obou stupňů by musely dojít k závěru, že se dopustil protiprávního jednání ve stavu nepříčetnosti v důsledku požívání alkoholických nápojů a jeho jednání proto měly správně posoudit jako trestný čin opilství podle §201a tr. zák.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, obviněný namítl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. S ohledem na jeho osobní a majetkové poměry, kdy v současné době nic nevlastní a je odkázán na podporu rodiny, uložení peněžitého trestu ve výši 2,000.000,- Kč, spojené v případě nevykonání s náhradním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, nepřipadalo podle názoru obviněného vůbec v úvahu. Odvolací soud při ukládání peněžitého trestu vycházel ze zastaralých údajů a neprověřil si majetkovou situaci obviněného. Současně obviněný odkázal na rozhodnutí č. 22/1977 Sb. rozh. tr., podle něhož peněžitý trest nelze uložit, pokud je zřejmé, že by byl nedobytný.
V souvislosti s namítaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu obviněný vyslovil přesvědčení, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Jeho problémy s alkoholem byly nejvážnější v době páchání trestné činnosti, avšak později se léčil a v současné době abstinuje, a tudíž nepovažuje za nutné, aby se podroboval protialkoholnímu léčení. Současně obviněný poukázal na ustanovení §72 odst. 2 písm. b) tr. zák., věta za středníkem.
Posledně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný spatřuje v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest a ochranné opatření, přičemž odvolací soud svým rozhodnutím nenapravil vadné rozhodnutí nalézacího soudu a nevyvodil důsledky z obhajobou namítaných pochybení a tato pochybení sám nenapravil, popřípadě nezrušil rozhodnutí nalézacího soudu a věc nevrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
V petitu svého dovolání obviněný J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve všech jeho výrocích zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze a věc přikázal tomuto soudu v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Předseda senátu soudu prvého stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 13. 5. 2002 opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a popřípadě souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V písemném vyjádření ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. 1 NZo 134/2002, jež bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 10. 7. 2002, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil názor, že v kontextu s namítaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu soudy obou stupňů věnovaly patřičnou pozornost obhajobě obviněného, avšak z výpovědí většiny svědků vyplývala nejen vedoucí role obviněného, který provedl většinu úkonů vedoucích k realizaci trestné činnosti nebo zisku z delikvence, ale i to, že při protiprávním jednání nebyl pod vlivem alkoholu. Rovněž ze znaleckého posudku vyplývá, že znalci měli k dispozici podrobný přehled o předchozích léčeních obviněného ze závislosti na alkoholu, zabývali se všemi otázkami podstatnými pro rozhodnutí soudu, přičemž dospěli k závěru, že vlivem alkoholu mohly být rozhodovací schopnosti obviněného mírně až podstatně sníženy, nikoliv však zcela vymizelé a v době střízlivosti obviněného ve vztahu ke spáchané trestné činnosti byly plně zachovalé. Tudíž závěry soudů obou stupňů stran právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a nikoli jako trestného činu opilství podle §201a tr. zák. jsou zcela správné. Z těchto důvodů navrhl státní zástupce dovolání obviněného podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolací námitku obviněného podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, státní zástupce uvedl, že peněžitý trest ani náhradní trest odnětí svobody nejsou druhem trestu, který by zákon v posuzovaném případě nepřipouštěl nebo který by byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a tudíž v daném případě nebyl materiálně uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale důvod jiný, jež není v ustanovení §265b uveden; proto navrhl dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
V souvislosti s namítaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu se státní zástupce domnívá, že by se dovolací soud měl věcně zabývat obviněným uplatněnými námitkami ve vztahu k ochrannému opatření, které mu bylo ve věci uloženo. S ohledem na závěry znaleckého posudku bylo ochranné léčené obviněnému uloženo v plném souladu s ustanovením §72 odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, znalci měli při zpracování znaleckého posudku dostatek materiálu, z něhož vyplynulo, že předchozí protialkoholní léčba u obviněného nebyla úspěšná, navíc soud může rozhodnout o neuložení ochranného opatření pouze ve smyslu §72 odst. 2 písm. b) tr. zák., nikoliv podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. jako v případě obviněného; v tomto smyslu navrhl dovolání obviněného podané z důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu rovněž odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Posledně uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je dovolatelem opírán o vady odvolacího řízení týkající se přezkumné činnosti soudu druhého stupně, avšak takový důvod zákon v taxativním výčtu dovolacích důvodů neuvádí; státní zástupce navrhl proto dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr řádu.
Předseda senátu soudu prvého stupně rovněž zaslal ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu dne 10. 5. 2002 obviněnému a dne 13. 5. 2002 jeho obhájci přípis s upozorněním, že mohou souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Obviněný svým přípisem ze dne 17. 5. 2002 sdělil soudu, že tento souhlas neuděluje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest a ochranné opatření. Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného J. T. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu. Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 6. 2. 2002, přičemž opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému J. T. i jeho tehdejšímu obhájci, JUDr. J. B., doručen dne 28. 2. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce u Městského soudu v Praze dne 23. 4. 2002, z čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla u dovolatele ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody vymezené v citovaném ustanovení zákona, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud dovolatel uplatnil v podaném dovolání dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba uvést, že toto ustanovení lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotit hmotně právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvého, popř. druhého stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není totiž další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních.
Dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí jednak vady skutkové, jejichž existenci spatřuje v nedostatečném vyšetření jeho duševního stavu, a tudíž s ohledem na shora rozvedené důvody dovolací soud není oprávněn tyto vady posoudit, a dále uplatnil námitky vztahující se k nesprávné právní kvalifikaci skutku uvedeného ve výrokové části rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl uznán trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a s tím souvisejícímu nesprávnému jinému hmotně právnímu posouzení, jež spatřuje především v nesprávném posouzení otázky příčetnosti v době páchání trestné činnosti. V tomto ohledu lze tedy dovolací námitky obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž dovolací soud v této souvislosti mohl posoudit námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu ke skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, s níž se ztotožnil i soud odvolací.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění soudu prvého stupně, popsané zejména ve skutkové větě výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. rozsudku soudu prvého stupně. Nalézací soud spatřoval podvodné jednání obviněného v tom, že po předchozí dohodě s již odsouzeným J. V. založili společnost T., s. r. o., kde byl obviněný J. T. jednatelem společnosti a J. V. společníkem a dále společnost C. T., s. r. o., kde byl jediným společníkem a jednatelem odsouzený J. V., a na základě fingovaných faktur, vyhotovených na žádost obviněného J. T., dokladujících údajný nákup počítačové techniky vystavených dodavatelem, společností T., s. r. o., pro odběratele, společnost C. T. s. r. o., uplatnil odsouzený J. V. v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 1997 nárok na vrácení nadměrného odpočtu ve výši 14,271.665,- Kč, ačkoli věděli, že k žádnému obchodu s počítačovou technikou nedošlo, předkládané faktury jsou fiktivní a nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty tudíž nevznikl, přičemž požadovaná částka byla F. ú. pro P. jako správcem daně skutečně na účet společnosti C. T., s. r. o. vyplacena, čímž vznikla českému státu škoda v této výši, a odtud byla vybrána v částce 14,000.000,- Kč obviněným J. T. a v částce 271.000,- Kč odsouzeným J. V., kteří si tyto peníze ponechali pro svou potřebu. Z tzv. právní věty výroku o vině předmětného rozsudku pak vyplývá, že Městský soud v Praze považoval trestný čin za spáchaný tím, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně se ztotožnil i odvolací soud, jež v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že skutková zjištění soudu prvého stupně jsou správná a úplná, neboť mají plnou oporu v provedených důkazech. Odvolací soud rovněž konstatoval, že se nalézací soud náležitě vypořádal s obhajobou obviněného, jejímž základem bylo tvrzení, že vzhledem k rozvinuté závislosti na alkoholu a z ní vyplývající snadné ovlivnitelnosti nebyl schopen rozeznat protiprávní záměr odsouzeného J. V., kterému plně podléhal, přičemž trestná činnost obviněného je prokazována nejen v rozsudku uvedenými svědeckými výpověďmi, z nichž vyplývá vedoucí úloha obviněného J. T., který sám nebo za pasivní účasti odsouzeného J. V. provedl většinu úkonů vedoucích k realizaci trestné činnosti nebo později k zisku, ale i to, že při těchto jednáních nebyl obviněný J. T. pod vlivem alkoholu.
Dokazování bylo zaměřeno i na otázku příčetnosti obviněného J. T. a v tomto směru soud odkázal na závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž vlivem alkoholu mohly být rozhodovací schopnosti obviněného v závislosti na míře intoxikace mírně až podstatně sníženy, nemohly však být zcela vymizelé, přičemž v době střízlivosti byly ve vztahu ke spáchané trestné činnosti plně zachovalé. Odvolací soud proto vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí nalézacího soudu o příčetnosti obviněného v době spáchání trestného činu je správné (byť mohla být příčetnost snížena ve své ovládací složce zejména ve vztahu k požívání alkoholu) a dodal, že znalci měli k dispozici podrobný přehled o předchozích léčeních obviněného ze závislosti na alkoholu, vycházeli z úplných materiálů a ve svém posudku se zabývali všemi otázkami významnými pro rozhodnutí soudu.
Závěr odvolacího soudu, že ve zjištěném jednání obviněného J. T. je nutno spatřovat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr zák., a nikoliv dovolatelem navrhovaný trestný čin opilství podle §201a tr. zák., nemá Nejvyšší soud České republiky důvod zpochybňovat. Ke správným úvahám odvolacího soudu jen dodává, že trestného činu opilství ve smyslu §201a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, která má jinak znaky trestného činu, přičemž pokud se pachatel přivedl do stavu nepříčetnosti v úmyslu spáchat trestný čin nebo spáchal trestný čin z nedbalosti, která spočívá v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti, ustanovení odstavce 1 ani §12 tr. zák. se neužije.
V tomto ohledu je nutno pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele, který spáchal trestný čin pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, zkoumat vždy otázku nepříčetnosti, resp. příčetnosti v době spáchání činu. Podle §12 tr. zák. se za nepříčetného považuje pachatel, jenž pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, přičemž postačí, že alespoň jedna z uvedených složek byla v době činu vymizelá. Důvodem nepříčetnosti však nemůže být samotná duševní porucha, aniž by vyvolala nedostatek rozpoznávací či ovládací schopnosti pachatele, neboť soud zjišťuje pouze příčetnost ve vztahu k určitému činu, nikoliv příčetnost pachatele jako takovou, když z hlediska trestní odpovědnosti je rozhodné, zda nedostatek schopnosti rozpoznávací a ovládací, vyvolaný duševní poruchou, byl u pachatele dán v době činu.
Otázka nepříčetnosti je přitom otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů, přičemž povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Nasvědčují-li tedy konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost orgány činnými v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to zpravidla přibráním znalce. Znalecký důkaz z oboru psychiatrie je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Míra rozpoznávací a ovládací schopnosti pachatele v době činu má pak význam pro posouzení příčetnosti pachatele a jeho trestní odpovědnost.
O trestném činu opilství podle §201a tr. zák. lze uvažovat pouze u pachatele, který se požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak zaviněně přivede do stavu nepříčetnosti; pokud však u něho byla v době činu alespoň jedna ze složek (rozpoznávací nebo ovládací) pouze výrazněji snížena, považuje se jen za zmenšeně příčetného a v tomto případě nelze aplikovat ustanovení §12 ani §201a tr. zák. a takový trestný čin je nutno posoudit jako trestný čin, jehož zákonné znaky naplňuje (srov. rozhodnutí č. 22/1993 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem a právním závěrům dospěl Nejvyšší soud k názoru, že popis skutku uvedený ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 T 26/2000, s nímž se ve svém rozsudku ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 5 To 168/01, ztotožnil i soud odvolací, odpovídá použité právní kvalifikaci, přičemž svá skutková zjištění a právní závěry nalézací i odvolací soud podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozsudků, kde se odvolací soud rovněž logicky a přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Dovolací soud dále konstatoval, že rovněž byla náležitě vyřešena otázka o skutečnosti rozhodné pro právní posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání; soud prvého stupně si opatřil jako podklad pro své rozhodnutí znalecký posudek a výslech znalce v hlavním líčení, jež pak hodnotil v souvislosti se všemi zjištěnými skutečnostmi, a jeho závěr ohledně otázky příčetnosti obviněného se tudíž jeví se zřetelem k povaze spáchaného činu správným.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení je navíc dostatečně patrno, že rozhodnutí dovoláním napadené i jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, neboť odpovídající námitky a výhrady obviněného byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Obviněný pouze opakuje námitky v řízení již dříve uplatněné, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a logicky vypořádaly a tudíž zjevná neopodstatněnost námitek obviněného vedla Nejvyšší soud k tomu, že dovolání obviněného J. T. podané z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souvislosti s namítaným dovolacím důvodem vymezeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je třeba uvést, že dovolání lze z tohoto důvodu uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhu trestu uvedených v §27 tr. zák. bez splnění zákonem předpokládaných podmínek, tedy pokud soud uložil obviněnému za určitý trestný čin takový druh trestu, který v daném případe podle zákona uložit nelze. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhu trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit nebo případy uložení takového druhu trestu, který zákon účinný v době rozhodování o trestném činu nedovoluje uložit.
Uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, jež mají takovou sazbu vymezenou trestním zákonem, přičemž trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde a případně v jaké alternativě byl spáchán. (Trestní sazba trestu odnětí svobody může být ovšem též modifikována ve smyslu ustanovení §42 a §44 tr. zák.).
Nejde-li však o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být v tomto případě důvodem dovolání.
Ve shora uvedeném ohledu tedy námitky obviněného J. T. nemohou obstát, neboť z výroku o trestu napadeného rozsudku vyplývá, že nalézací i odvolací soud uložily obviněnému druh trestu při splnění podmínek ustanovení §16 odst. 2, §27 a §28 tr. zák., přičemž výměra trestu odnětí svobody s ohledem na §250 odst. 4 tr. zák. a výměra peněžitého a náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, s ohledem na §53 odst. 1, §54 odst. 3 tr. zák., byla obviněnému stanovena v rámci zákonné trestní sazby na trestné činy, za něž byl obviněný napadeným rozsudkem odsouzen. Samotnou skutečností, že nalézací a odvolací soud podle přesvědčení obviněného nepřihlédly při výměře peněžitého trestu k osobním a majetkovým poměrům obviněného ve smyslu §54 odst. 1 tr. zák., nelze ve světle shora rozvedené argumentace podmiňovat aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť případná nepřiměřenost trestu, ať už z objektivních nebo subjektivních důvodů, není podmínkou přezkumu výroku trestu ze stran dovolacího soudu.
Nejvyšší soud je i v tomto případě povinen vycházet ze zjištění soudu prvého, popřípadě druhého stupně a v návaznosti na tato zjištění následně hodnotit přípustnost uloženého druhu trestu nebo uložení trestu v mezích příslušné trestní sazby. V otázce případné přiměřenosti, respektive nepřiměřenosti trestu je nutno odkázat na další mimořádné opravné prostředky určené zákonem k případné nápravě vadného postupu řízení či rozhodnutí.
Lze tedy uzavřít, že obviněný J. T. v daném případě neuplatnil ve skutečnosti materiálně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale důvod jiný, a to pochybnosti o přiměřenosti trestu, respektive pochybnosti o správnosti vyměření zákonem stanoveného peněžitého a náhradního trestu. Takový důvod však v ustanovení §265b tr. zákona uveden není, a tudíž Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. T., podané z důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Obviněný své dovolání dále opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, který lze aplikovat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Zákonem vymezené podmínky pro uložení ochranného opatření jsou přitom vymezeny v ustanoveních §72, §73 a §84 tr. zák.
Zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení jsou vymezeny v ustanovení §72 tr. zák., jež upravuje jednak obligatorní ukládání ochranného léčení, a to pachateli, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti v případě uvedeném v §25 a §32 odst. 2 tr. zák. nebo pachateli činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný (§72 odst. 1 tr. zák.), a dále fakultativní ukládání ochranného léčení, a to pachateli, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný /§72 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2001/ nebo pachateli, který se oddává zneužívání návykové látky, pokud spáchal trestný čin pod vlivem této návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení se však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout /§72 odst. 2 písm. b) tr. zák./.
Z tohoto pohledu má pro rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání zásadní význam výrok o uložení ochranného opatření Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 T 26/2000, jež je podrobněji rozveden v odůvodnění předmětného rozsudku, neboť s tímto rozhodnutím se ztotožnil i soud odvolací, proti jehož rozhodnutí dovolání směřuje.
Nalézací soud obviněnému uložil ochranné léčení protialkoholní ve formě ústavní podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2001, tedy jelikož obviněný spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti a jeho pobyt na svobodě byl nebezpečný. Ochranné léčení podle tohoto ustanovení lze uložit při současném splnění dvou zákonných podmínek, a to v případě zmenšené příčetnosti obviněného v době činu a nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. Zmenšenou příčetností se přitom rozumí stav, ve kterém v důsledku duševní poruchy byla výrazněji snížena schopnost pachatele rozpoznat, že spáchaný čin je nebezpečný pro společnost, nebo byla snížena jeho schopnost ovládat své jednání, přičemž pro rozhodnutí o této skutečnosti je nutno zpravidla opatřit znalecký posudek z oboru psychiatrie, jež je pak spolu s ostatními zjištěnými důkazy podkladem pro posouzení otázky příčetnosti. Splnění podmínky nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě je dáno v případě vysoké pravděpodobnosti možného opakování jednání pachatele, přičemž tuto skutečnost je nutno posoudit na základě zjištění o povaze a chování pachatele a na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
Soud prvého stupně na str. 16 odůvodnění rozsudku uvedl, že přihlédl k závěrům znaleckého posudku z oboru psychiatrie, který byl vypracován na obviněného, i k výslechu znalce v hlavním líčení, přičemž ze závěrů posudku i z lékařských zpráv vyžádaných soudem vyplynulo, že u obviněného byla zjištěna disharmonická struktura osobnosti s rysy nestálosti, nezdrženlivosti, byla konstatována rozvinutá závislost na alkoholu, která byla přítomna i v kritické době pro páchání trestné činnosti; požívání alkoholu mělo na chování obviněného podstatný vliv, jeho rozpoznávací schopnosti byly sníženy mírně, nepodstatně, ovládací schopnosti mohly být vlivem požitého alkoholu sníženy mírně až podstatně, rozhodně však nebyly vymizelé. Jeho schopnost ovládnout počátek požívání alkoholu byla v kritické době snížena podstatně, rovněž však nebyla vymizelá. Znalci doporučili uložení ochranného léčení protialkoholního ve formě ústavní. Soud dále uvedl, že z výslechů prakticky všech svědků, vyjma svědka S., vyplývá, že při jednání s nimi obviněný nebyl pod vlivem alkoholu a dále konstatoval, že trestná činnost obviněného byla plánovaná, promyšlená a znalci rozhodně vyloučili, že by se jí obviněný dopustil ve stavu alkoholové psychózy, kdy jsou ovládací a rozpoznávací schopnosti vymizelé, neboť v tomto stavu by obviněný nebyl schopen páchat uvedenou trestnou činnost vyžadující racionální jednání. Konzumace alkoholu obviněným narušila jeho morální hodnoty, přispěla k páchání trestné činnosti, avšak sama závislost na alkoholu na takovou trestnou činnost neměla podstatnější vliv. Závislost obviněného na alkoholu přispěla k páchání trestné činnost a pobyt obviněného na svobodě bez ochranného léčení je nebezpečný.
Ve vztahu k zákonem vymezeným podmínkám pro uložení ochranného opatření podle ustanovení §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. při zvážení shora citovaných závěrů nalézacího soudu lze konstatovat, že soud dovodil u obviněného J. T. v době činu stav zmenšené příčetnosti, který si však obviněný přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky (alkoholu), přičemž s ohledem na stupeň rozvinuté závislosti obviněného na alkoholu soud shledal i prvek nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě bez ochranného léčení. Ze spisového materiálu je přitom patrno, že soud dokazoval při ukládání ochranného opatření obviněnému splnění všech zákonných podmínek vymezených v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2001, otázku zmenšené příčetnosti obviněného i nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě, tedy otázky rozhodné pro případnou aplikaci ustanovení §72 tr. zák., v rámci dokazování náležitě zkoumal a pro své rozhodnutí shromáždil dostatečné množství podkladů, přičemž toto rozhodnutí učinil až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů, zejména po zhodnocení celého znaleckého důkazu, provedeného vyšetřením duševního stavu obviněného.
Pro úplnost je nutno uvést, že v daném ohledu neobstojí ani zjevně neopodstatněná námitka obviněného, že uložením ochranného opatření nelze v jeho případě dosáhnout účelu tohoto opatření, neboť soud ochranné léčení neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že účelu trestu nelze dosáhnout pouze ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 písm. b) tr. zák., nikoli podle ustanovení §72 odst. 2 písm. a) tr. zák., jež bylo aplikováno v posuzovaném případě. Nejvyšší soud tudíž dovolání obviněného podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
V kontextu posledně namítaného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že po novele trestního řádu provedené zákonem č. 200/2002 Sb. ze dne 24. 4. 2002 s účinností ode dne 24. 5. 2002 je dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu uveden v novém znění pod ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu; dovolatel nicméně podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu dne 23. 4. 2002, tj. ještě za účinnosti předchozího znění trestního řádu.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu ve znění účinném do 24. 5. 2002 je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.
Pod pojmem podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí je přitom nutno chápat pouze zákonem stanovené procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti, přičemž se jedná o rozhodnutí nadřízeného orgánu ve smyslu §148 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu u stížnosti nebo rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §253 odst. 1 až odst. 4 tr. řádu u odvolání, v obou případech bez věcného přezkoumání věci. Dle dikce odstavce 1 posledně zmíněného ustanovení odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Odmítnout odvolání je pak ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení odvolací soud oprávněn tehdy, pokud nesplňuje z hlediska svého obsahu zákonné náležitosti odvolání, uvedené v ustanovení §249 tr. řádu.
Dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu ve znění účinném do 24. 5. 2002 lze tedy použít, pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu u stížnosti nebo podle §253 odst. 1 tr. řádu u odvolání, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí nebo pokud odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. řádu, ačkoliv nebyly splněny podmínky podle §253 odst. 4 tr. řádu (oprávněná osoba nebyla náležitě poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání).
Ve shora uvedeném ohledu tudíž důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu §256 tr. řádu, tedy shledá-li odvolací soud, že odvolání není důvodné, neboť postup podle §256 tr. řádu lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu, neshledal-li odvolací soud důvody k zamítnutí odvolání podle §253 tr. řádu. Na rozdíl od ustanovení §253 tr. řádu, podle něhož odvolací soud zamítne odvolání bez věcného přezkoumání věci v těch případech, kdy odvolání nesplňuje zákonem stanovené procesní podmínky, ve smyslu §256 tr. řádu může odvolací soud zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání, konaného o tomto odvolání, kdy tedy odvolání splňuje procesní podmínky ve smyslu §253 tr. řádu, avšak v něm vytýkané vady nejsou důvodné.
Z obsahu podání obviněného J. T. však vyplývá, že ačkoliv uvádí jako důvod dovolání §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu ve znění účinném do 24. 5. 2002, v tomto směru není žádné pochybení v napadených rozhodnutí soudům vytýkáno. S ohledem na shora rozvedené argumenty námitky obviněného materiálně nespadají pod důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, a tudíž je nutno dovolání obviněného podané z posledně namítaného důvodu odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu.
Ze všech shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. T. odmítl jednak podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, jednak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zčásti zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k