ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.430.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 430/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2003 dovolání, které podal obviněný J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 1 To 121/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 5/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 34 T 5/2002, byl obviněný J. Š. uznán vinným:
1. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., protože dne 31. 10. 2001 v 9.30 hod. ve V. M., okr. V., část P., oblast P., v chatařské kolonii před svou chatou, po předchozí slovní rozepři v úmyslu usmrtit, vytáhl legálně drženou samonabíjecí pistoli zn. ČZ, vzor 83, ráže 9 mm BROWNING, a z této nejméně pětkrát vystřelil na poškozeného Ing. F. H., čímž mu způsobil dvojnásobný průstřel břicha, kdy došlo k zasažení několika kliček tenkého střeva, dolní poloviny tukového obalu pravé ledviny a pravé společné pánevní žíly, průstřel dolní třetiny pravého předloktí s úplným přelomením pravé kosti loketní, zástřel pravé poloviny břicha, kdy došlo k průstřelu 9. žebra vpravo, zasažení pravého jaterního laloku a průstřelu 5. mezižeberního svalu, průstřel hrudníku, kdy došlo k zasažení osrdečníkového vaku a hrotu srdečního, průstřel hlavy s mnohočetnými zlomeninami kostí spodiny lební v oblasti obou předních a zadních jam lebních, zasažení obou spánkových mozkových laloků, v důsledku těchto zranění poškozený na místě zemřel, přičemž bezprostřední příčinou jeho smrti bylo roztříštění mozku a souběhu s roztržením srdce, poté jeho tělo odvezl v autě na vzdálenost asi 250 metrů od své chaty na pronajatý pozemek, kde tělo vhodil do odpadové jímky septiku,
2. trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., protože dne 1. 11. 2001 kolem 8.00 hod. ve V. M., okr. V., na ulici V. v domě, vnikl za pomocí klíčů, které nalezl u Ing. F. H., do jeho bytu, který prohledal a odcizil zde písemnosti, týkající se jeho dluhu vůči Ing. F. H.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců, přičemž podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelné zbraně a střeliva podléhající povolovacímu řízení a evidenční povinnosti na dobu deseti let. Podle 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným A. K., ve výši 10.690,- Kč a Ing. Z. H., ve výši 10.690,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. Š. odvolání.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 1 To 121/2002, byl z podnětu podaného odvolání podle 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 34 T 5/2002, a to ve výrocích o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dne 18. 2. 2003 dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ostravě dne 20. 2. 2003. Obviněný konstatuje, že mimořádný opravný prostředek podává do výroku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto, že „napadený rozsudek krajského soudu zůstává nezměněn“. Podle názoru obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak má na mysli ustanovení §265b písm. g) tr. ř. /V poznámce lze konstatovat, že dovolatel měl nepochybně na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uvedení §265b písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud považuje za zjevnou písařskou chybu, která nemá na rozhodnutí o dovolání žádný vliv/.
Obviněný v dovolání uvádí, že trestný čin vraždy nespáchal. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že měl motiv poškozeného Ing. F. H. usmrtit. Konstatuje, že toto tvrzení odvolací soud mimo jiné opírá o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, podle kterého se jako pravděpodobný motiv činu jeví snaha J. Š. zbavit se věřitele, jehož požadavky a naléhavost nebyl schopen uspokojit. V této souvislosti obviněný zdůrazňuje, že dluhy, které měl vůči poškozenému, byly právně nevymahatelné, a proto takový motiv neměl. Dále připouští, že jeho výpověď, zejména tvrzení, že poškozeného usmrtili Ukrajinci, se dostává do rozporu s některými jinými důkazy i do rozporů vnitřních, což ovšem neprokazuje, že poškozeného usmrtil. Tvrdí, že na mnoho okolností si v důsledku utrpěného šoku nevzpomíná, přičemž zkreslování prožitých událostí při reprodukci je ovlivněno jeho strachem z probíhajícího trestního stíhání. Podle obviněného je závěr soudu prvního stupně o jeho vině budován pouze na nepřímých důkazech, které však netvoří souvislý a ničím nenarušovaný řetězec, jenž by vylučoval jiný závěr, než jeho vinu. Zdůrazňuje, že nebyly zjištěny žádné objektivní stopy (daktyloskopické, trasologické, biologické a pachové), nebyl slyšen žádný svědek a nebyl proveden žádný znalecký posudek, tedy důkazy, které by prokazovaly jeho vinu. Namítá, že soudy obou stupňů nevysvětlily, jak mohl sám přemístit bezvládné tělo poškozeného (182 cm vysokého a bezmála 100 kg vážícího muže) do kufru automobilu a poté do septiku. Obviněný rovněž zdůrazňuje, že nikdy nejednal s úmyslem (§4 tr. zák.), a to ani eventuálním poškozeného usmrtit. Proto k odsouzení jeho osoby došlo v rozporu s ustanoveními §3 odst. 1, 3, §4 a §89 odst. 1 tr. zák.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve vytýkané části napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 1 To 121/2002, a aby tomuto soudu podle §265l tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru nekoresponduje obviněným uváděný důvod pro podání dovolání s obsahem uplatněných námitek, které se výlučně týkají hodnocení provedených důkazů z hlediska následné právní kvalifikace a v závislosti na tom i uloženém trestu, přičemž jsou opakovány argumenty uplatněné v odvolání. Dovolání je proto fakticky podáno do skutkových zjištění. Tyto skutkové námitky se však nekryjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., přičemž aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. Š. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je nutno dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale i obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným J. Š. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný v dovolání popírá, že by poškozeného usmrtil, přičemž ani takový úmysl neměl. Tvrdí, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, namítá neexistenci přímého usvědčujícího důkazu, když podle jeho názoru nepřímé důkazy jeho vinu neprokazují. Zdůrazňuje, že i v případě, že by jeho výpověď nebyla pravdivá, není to důkazem o jeho vině. Všechny tyto námitky (včetně údajné absence úmyslu ohledně zavinění v jednání obviněného) ale výlučně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž z těchto údajných nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku a porušení ustanovení §3 odst. 1, 3, §4 a §89 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr ohledně zavinění jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním, které bylo ve věci učiněno. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný J.Š. skutek spáchal tak, jak je popsán pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy mimo jiné že: „...v úmyslu usmrtit, vytáhl legálně drženou samonabíjející pistoli (…) a z této nejméně pětkrát vystřelil na poškozeného Ing. F. H., čímž mu způsobil (v úvodu odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu již popsaná mnohočetná poranění), přičemž v důsledku těchto zranění poškozený na místě zemřel,…“. Obviněný v dovolání nenamítá, že by takto popsaný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně posouzen jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rovněž v mimořádném opravném prostředku neuplatnil žádné námitky ohledně správnosti výroku o vině pod bodem 2. pravomocného rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě jde z jeho strany výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod další zákonem taxativně stanovené dovolací důvody.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák