ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.431.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 431/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2003 o dovolání podaném obviněným P. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 6 To 184/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 19/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 2 T 19/2001, byl obviněný P. B. uznán vinným, že
I.
v období od 1. 5. 1999 do 14. 6. 1999, kdy byl zaměstnán jako obchodní ředitel společnosti O. P. – CZ s. r. o. provozující pizzerii v P., nám. G. K., si bral z pokladny různé částky peněz v hotovosti, které použil pro sebe, a tak způsobil společnosti O. P. – CZ s. r. o. se sídlem P., škodu ve výši 250.817,- Kč,
II.
dne 30. 4. 1999 si od J. H., vypůjčil částku 30.000,- Kč na zaplacení zboží do pizzerie s tím, že peníze vrátí do 7 dnů, avšak vrátil jí pouze 5.000,- Kč, a co se týkalo zbytku, požádal ji, aby o tuto částku navýšila fakturu za úklid, který v provozovně prováděla s tím, že je to se souhlasem zaměstnavatele, což nebyla pravda a A. K. jí odmítl tuto částku, jako úklid, zaplatit a tím J. H. způsobil škodu ve výši 25.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval pod bodem I. rozsudku jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a pod bodem II. rozsudku jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a uložil mu za to podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §60a odst. 1 tr. zák. vyslovil nad obviněným dohled. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §60a odst. 2 tr. zák. výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let a podle §60a odst. 3 tr. zák. mu uložil, aby se jedenkrát za tři měsíce dostavil k probační úřednici a doložil jí řádný způsob vedení života. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl A. K., odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2002, sp. zn. 6 To 184/2002. Rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným, že
v období od 1. května 1999 do 14. června 1999, kdy byl zaměstnán jako obchodní ředitel společnosti O. P. – CZ s. r. o. provozující pizzerii v P., nám. G. K. si bral z pokladny různé částky peněz v hotovosti, které použil pro sebe a tak způsobil společnosti O. P. – CZ s. r. o. se sídlem P., škodu ve výši 186.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání pak odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil obviněnému podle §248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. K., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný současně zproštěn obžaloby pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 30. dubna 1999 si od J. H. vypůjčil částku 30.000,-Kč na zaplacení zboží do pizzerie s tím, že peníze vrátí do sedmi dnů, vrátil jí pouze 5.000,- Kč, a co se týkalo zbytku požádal ji, aby o tuto částku navýšila fakturu za úklid, který v provozovně prováděla s tím, že je to se souhlasem zaměstnavatele, což nebyla pravda, A. K. jí odmítl tuto částku jako úklid zaplatit, a tak J. H. způsobil škodu ve výši 25.000,- Kč, neboť tento skutek není trestným činem.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 14. 5. 2002, jeho obhájci JUDr. J. K. dne 13. 5. 2002 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 dne 9. 5. 2002.
Dne 12. 7. 2002 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, které bylo adresováno Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 6 To 184/2002. V jeho úvodu uvedl, že směřuje do prvého výroku rozsudku odvolacího soudu, a uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V podrobnostech obviněný uvedl, že závěr o spáchání trestného činu zpronevěry neodpovídá výsledkům dokazování. Především je přesvědčen, že neexistuje žádný věrohodný důkaz o tom, zda a v jaké výši vznikl při hospodaření pizzerie nějaký schodek, neboť doklady, které měly ve věci k dispozici orgány činné v trestním řízení, jsou neúplné. Zejména pak chybí základní doklad, kterým je účetní kniha, již předal majiteli pizzerie a jež se poté ztratila. Fakt, že bral z hotovosti, která byla v pizzerii k dispozici, finanční částky na zajištění provozu pizzerie, na úhradu zboží, mezd, úklidu, energie apod., nemůže znamenat, že tyto peníze zpronevěřil; navíc tyto výdaje evidoval, dokládal v účetní knize a předal je majiteli pizzerie. Nepopřel dále, že si část peněz vyplatil jako odměnu za svou činnost a činnost své manželky, avšak zdůraznil, že k tomu byl jako vedoucí oprávněn a majitelem pizzerie zmocněn, přičemž s tímto se na odměně dohodl. Z hlediska subjektivní stránky se proto nemohlo jednat o úmysl zpronevěřit nějaké peníze, když současně k jeho tíži nemůže být přičítáno, že pod tlakem vymahačů posléze souhlasil s tím, že peníze, které si důvodně a podle dohody s majitelem vyplatil, raději vrátí. Obviněný tudíž uzavřel, že takové jeho jednání nelze považovat za spáchání skutku naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. V důsledku nesprávného rozhodnutí o vině pak shledal nesprávným i rozhodnutí o trestu.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výroku o vině a trestu podle §265k tr. ř. zrušil a přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (doručeno dne 17. 10. 2002).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 29. 11. 2002 úvodem zrekapitulovala dosavadní řízení ve věci. Dále uvedla, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, event. druhého stupně, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž toto skutkové zjištění nemůže být měněno, a to ani na základě případného doplnění dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V předmětné věci soudy na podkladě provedených a vyhodnocených důkazů ustálily skutkový děj a tímto skutkovým zjištěním bylo podmíněno jeho hmotně právní posouzení; jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Na základě uvedeného státní zástupkyně vyslovila k dovolání obviněného závěr, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a)tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V daném případě byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami (což je třeba dovodit z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.), které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu a správnosti hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v podaném dovolání činí (předkládá svou verzi jednání jakožto vedoucího při hospodaření pizzerie a namítá, že neexistuje žádný věrohodný důkaz o vzniku jakéhokoliv schodku v této souvislosti, že doklady jsou bez účetní knihy, v níž výdaje evidoval a kterou majiteli pizzerie předal, ač posléze se ztratila, neúplné, a dále zdůrazňuje, že pokud si z tržeb provozovny vyplatil odměnu a tuto použil pro svou potřebu, stalo se tak po dohodě s majitelem pizzerie), a z těchto tvrzených nedostatků až následně dovozovat nesprávné právní posouzení skutku, včetně subjektivní stránky ve formě úmyslu, jak je tomu v posuzované věci, když obviněný činí závěr, že neměl být uznán vinným trestným činem zpronevěry. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a správnosti hodnocení důkazů. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení §265b tr. ř. uveden není.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že v podstatě všechny výhrady, které obviněný v dovolání uplatnil, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, odvolací se jimi řádně zabýval a své závěry, proč je neshledal důvodnými, přesvědčivě odůvodnil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i dost. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a