ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.444.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 444/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2003 dovolání obviněného J. P., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 4 To 17/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 78/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 1 T 78/2000, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 12. 9. 1999 okolo 11.00 hodin v P., okres N. J., poblíž ulice O. na volném prostoru louky provozoval jako soukromý podnikatel v oboru provoz lidově technické zábavy, zábavný technický prostředek centrifuga, na kterém v průběhu počátku měsíce srpna 1999 provedl neodborně a v rozporu s ČSN 341050, 375050 uchycení ochranných instalačních trubek a elektrických vodičů na vnitřní stranu gondol za pomocí kovových šroubků, v důsledku čehož zřejmě došlo v gondole č. 3 k narušení izolace již nataženého vodiče a tím zavlečení potenciálu vodičů na vodivý kovový šroub resp. k průtoku elektrického proudu s napětím 118 voltů, který zasáhl přítomnou zákaznici J. H., v důsledku čehož utrpěla popáleninu III. stupně hřbetové strany levé nohy v oblasti páté záprstní kosti velikosti 10 x 15 mm s následnou dobou léčení do 14. 10. 1999, přičemž této bezprostředně hrozil smrtelný úraz elektrickým proudem, k čemuž by nedošlo, kdyby po provedení prací obviněný vyžádal provedení revize, která by závadu odhalila.
Za uvedený trestný čin byl obviněný J. P. odsouzen podle §223 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu ve výši 2.700,90 Kč V. z. p., O. p. v N. J.
Proti shora citovanému rozsudku obviněný J. P. podal odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 4 To 17/2002, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Podle tzv. dodejky a doručenek, založených v trestním spisu, bylo shora uvedené usnesení odvolacího soudu doručeno dne 3. 9. 2002 Okresnímu státnímu zastupitelství v Novém Jičíně, dne 15. 10. 2002 obhájci obviněného, JUDr. R. L., a dne 22. 10. 2002 obviněnému J. P.
Dne 13. 12. 2002 napadl obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce shora citované rozhodnutí odvolacího soudu u Okresního soudu v Novém Jičíně dovoláním, které bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 14. 4. 2003.
Obviněný J. P. napadl podaným mimořádným opravným prostředkem shora uvedené usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ve výroku o vině, trestu i náhradě škody a opřel jej o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel především namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného jednání, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. V uvedeném směru uvedl, že elektroinstalace osvětlení centrifugy byla výrobcem nainstalována a zrevidována se spotřebou 7,5 kW, přičemž právě tato spotřeba zahrnuje osvětlení, z čehož pak lze vyvodit, že v případě neprovedení instalace by tato skutečnost nebyla v revizní zprávě zaznamenána. Obviněný se oprávněně domníval, že další revize není potřebná a navíc zakrytí izolovaných vodičů nelze považovat za zásah do elektroinstalace. Postup, který si obviněný zvolil při zakrývání elektroinstalace, byl navíc podle konzultace s odborníkem jediný možný.
Obviněný dále vznesl námitku proti tomu, že nedošlo k naplnění znaku trestného činu podle §223 tr. zák., spočívajícího v porušení důležité povinnosti. Za porušení důležité povinnosti nelze mechanicky považovat porušení jakéhokoliv předpisu, ale jen takových předpisů, jejichž porušení zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Dovolatel v uvedeném směru poukázal na to, že se informoval, jak pracovat při zakrytí vodičů, nezasahoval do elektroinstalace a pracoval natolik obezřetně, že laminát pro uchycení zakrytí provrtával v kovové trubce, aby nepoškodil vedení. Tudíž izolace byla poškozena jiným způsobem a v daném případě nešlo o trestný čin.
Dovolatel konečně brojí i proti naplnění pojmového znaku ublížení na zdraví, když konstatoval, že další možné následky, které mohly při zásahu elektrickým proudem nastat, jsou pro posouzení kvality úrazu právně irelevantní, neboť u nedbalostní právní kvalifikace je nutno vycházet z konkrétně zjištěného následku, nejedná se o ohrožovací delikt a je vyloučeno uvažovat o trestném činu ve stadiu pokusu. Termín lehké zranění užitý znalcem je pojem lékařský a nelze jej užít bez dalšího hodnocení při právním posouzení. Poškozená utrpěla popáleninu nepatrných rozměrů, v době léčení nebyla práce neschopná a nebyla v osobním životě omezena natolik, aby šlo o následek, odpovídající rozsahu a závažnosti ublížení újmy na zdraví. V uvedeném případě navíc nedošlo k porušení tělesných nebo duševních funkcí, které by znesnadňovaly výkon obvyklé činnosti, nedošlo ke změně stavu tělesné integrity tak, že by zde přetrvávaly déle trvající bolesti, horečky, nemožnosti pohybu nebo dokonce upoutání na lůžko apod..
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a podle §265m odst. 1 tr. řádu ve věci sám rozhodl tak, že se podle §226 písm. b) tr. řádu obviněný obžaloby zprošťuje a podle §229 odst. 3 tr. řádu se poškozená V. z. p., okresní pobočka N. J., odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu doručil opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jíž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu/, a proto se mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována též lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 10. 7. 2002, přičemž opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému J. P. dne 22. 10. 2002 a jeho obhájci, JUDr. R. L., dne 15. 10. 2002, z čehož je patrno zachování dvouměsíční dovolací lhůty ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného J. P. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Nejvyšší soud v tomto ohledu shledal dovolání obviněného J. P. přípustným, a proto se mohl zabývat otázkou, zda dovolání obviněného z jím uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je opodstatněné. Podle §265b odst. 1 tr. řádu lze totiž dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených pod písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. řádu.
Pokud jde o obviněným namítaný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze jej aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu, vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání tudíž vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Trestní řád ostatně z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Dovolatel vytkl napadenému rozhodnutí odvolacího soudu jednak vady skutkové, jejichž existenci spatřuje především v neúplnosti skutkových zjištění a v odlišném hodnocení provedených důkazů soudy, které však s ohledem na shora rozvedené důvody dovolací soud není oprávněn posoudit, a dále uplatnil námitky vztahující se k ustanovení §3 odst. 2, §5 písm. b) a §223 tr. zák., jejichž případná chybná aplikace soudy by mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a s tím souvisejícím nesprávném právním posouzení skutku ve vztahu k dovolateli. V tomto ohledu lze tedy část dovolacích námitek obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž dovolací soud v této souvislosti mohl posoudit námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu ke skutkové větě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění soudu prvního stupně, vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. rozsudku nalézacího soudu, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil. Ze skutkové věty vyplývá, že nalézací soud spatřoval trestné jednání obviněného v tom, že jako soukromý podnikatel provozující lidově technickou zábavu provedl na zábavním technickém prostředku centrifuga neodborně a v rozporu s ČSN 341050 a 375050 uchycení ochranných instalačních trubek a elektrických vodičů na vnitřní stranu gondol za pomocí kovových šroubků, v důsledku čehož došlo v gondole č. 3 k narušení izolace nataženého vodiče a k průtoku elektrického proudu s napětím 118 voltů, který zasáhl přítomnou zákaznici, v důsledku čehož utrpěla popáleninu III. stupně hřbetové strany levé nohy v oblasti páté záprstní kosti velikosti 10 x 15 mm s následnou dobou léčení do 14. 10. 1999. Z tzv. právní věty je přitom patrno, že nalézací soud spatřoval trestné jednání obviněného v tom, že jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů pak vyplývá, že v souvislosti s posuzováním jednání obviněného učinily po zvážení svědeckých výpovědí závěr, že obviněný převzal od výrobce Ing. S. centrifugu se závadami v elektroinstalaci osvětlení, z důvodu nemožnosti dohodnout se s výrobcem na termínu odstranění těchto závad provedl zakrytování kabeláže sám, přesto, že nebyl ke krytí elektroinstalace odborně způsobilý ve smyslu ČSN 341050. Centrifuga neměla být z hlediska bezpečnosti vůbec spuštěna do provozu, jelikož s otevřenou elektroinstalací a bez revize přikrytí nelze spustit bezpečný provoz zařízení, což je ostatně v rozporu se zákonem č. 22/1997 Sb. Jestliže tedy obviněný sám neodborně, bez příslušné kvalifikace a oprávnění provedl uchycení ochranných instalačních trubek a elektrických vodičů na vnitřní stranu gondol centrifugy za pomoci kovových šroubků, čímž došlo k narušení izolace a k průtoku elektrického proudu, který pak zasáhl zákaznici J. H., jednal v rozporu s ČS normami č. 341050 a 375052, jakož i výše citovaným zákonem. Obviněný jako živnostník provozující na základě živnostenského oprávnění provoz lidově technické zábavy si měl být vědom svých povinností v provozování centrifugy především z hlediska její bezpečnosti. Jeho zavinění pak soud posoudil jako nevědomou nedbalost ve smyslu §5 písm. b) tr. zák., neboť obviněný nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Pokud jde o charakter zranění poškozené, odvolací soud uvedl, že jmenovaná utrpěla zranění, které si vyžádalo léčení od 12. 9. do 14. 10. 1999, šlo o zranění lehké, přičemž v průběhu léčení byla omezena zejména tím, že musela dodržovat klidový režim, omezit chůzi i stání či fyzicky náročnější činnost, navíc pak mohlo dojít ke smrtelnému úrazu poškozené, a tudíž nedbalostní jednání obviněného bylo v příčinné souvislosti s tímto následkem.
Závěr soudů, že ve zjištěném jednání obviněného je třeba spatřovat trestný čin ublížení na zdraví ve smyslu §223 tr. zák., nemá Nejvyšší soud České republiky důvod zpochybňovat.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., pro který byl obviněný trestně stíhán, spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Objektem tohoto trestného činu je tedy lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla, včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k jeho náležité činnosti. Trestní zákon ani jiný právní předpis přitom nestanoví, co se rozumí pojmem ublížení na zdraví, proto je nezbytné na takový stav usuzovat vždy podle individuálních okolností každého konkrétního případu s tím, že východiskem je kvalitativní a kvantitativní odchylka od stavu, který je považován za zdraví.
Za ublížení na zdraví ve smyslu §223 odst. 1 tr. zák. můžeme pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje obvyklý způsob života, výkon obvyklé činnosti anebo má jiný nepříznivý vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Skutečný charakter poranění je proto nutno zkoumat nejen na podkladě délky léčení či pracovní neschopnosti, ale i dalších okolností, zejména toho, jakými příznaky, bolestmi nebo obtížemi, v jaké intenzitě a po jakou dobu se poranění poškozeného projevovalo, jaké lékařské ošetření si vyžádalo. Při posuzování újmy na zdraví je třeba zvažovat i to, jaké potíže měl poškozený a zejména zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu a znaleckému posudku (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.).
Důležitými kritérii při posuzování pojmu ublížení na zdraví jsou i pracovní neschopnost a doba léčení poškozeného, nemusí však vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví a nejsou to kritéria jediná. Pro posouzení uvedeného pojmu mají význam i další skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevovala, který orgán a které funkce byly narušeny, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zejména zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu.
Minimální doba, po kterou musí porucha zdraví trvat (narušení obvyklého způsobu života, pracovní neschopnost) není jednoznačně stanovena. Soudní praxe vychází při zvažování všech shora uvedených kritérií z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní. Pracovní neschopnost přitom nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví, stejně jako v některých případech ublížení na zdraví nemusí mít vůbec za následek pracovní neschopnost.
Správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo, může soud činit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Pro takové závěry soudu není směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví či nikoliv je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu a nikoliv znalci.
Dovolací soud ze spisového materiálu zjistil, že soud vycházel při svých úvahách o charakteru zranění poškozené jak z lékařských zpráv, tak ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví a z oboru elektronika a elektrotechnika, při svých úvahách zohlednil veškerá kritéria v daném případě nutná pro posouzení pojmu ublížení na zdraví ve smyslu §223 tr. zák. (povahu poruchy zdraví, způsob vzniku zranění, dobu léčení poškozené, do jaké míry došlo k omezení obvyklého způsobu života včetně možného následku), na základě čeho pak dospěl ke správnému právnímu závěru stran naplnění tohoto pojmu ve smyslu §223 tr. zák.
Pokud jde o pojmový znak porušení důležité povinnosti, vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce pachatele nebo uloženou obviněnému podle zákona, jedná se o širokou formulaci postihující celou škálu důležitých povinností, které mají vztah k ochraně života a zdraví lidí. V praxi se jedná nejenom o důležitou povinnost uloženou zákonem, ale i o povinnost uloženou jiným obecně závazným právním předpisem nebo i konkrétním příkazem, vydaným na základě zákona a způsobem tam uvedeným.
Za porušení důležité povinnosti však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoliv předpisu, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zejména tím, že má za dané situace následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. též č. I/1966, 11/1964 Sb. rozh. tr.). Konečně pro posouzení, zda se jedná o porušení důležité povinnosti vyplývají ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jednání obviněného J. P., popsané ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 1 T 78/2000, s nímž se ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 4 To 17/2002, ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, vykazuje jak formální, tak i materiální znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. Soud prvého stupně svá skutková zjištění i právní závěry přesně a logicky rozvedl v odůvodnění rozhodnutí, kde se přesvědčivě vypořádal i s otázkou zavinění obviněného, stejně jako s pojmovým znakem porušení důležité povinnosti uloženou obviněnému podle zákona i vzniklou újmou poškozené, které ostatně obviněný namítal již v rámci odvolacího řízení a s nimiž se soud odvolací již vypořádal. Dovolací soud se tedy plně ztotožnil se závěry okresního i krajského soudu a shledal výrok o vině rozsudku nalézacího soudu správným.
Z těchto důvodů (§265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž rozhodnutí o tom učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. dubna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k