ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.446.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 446/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2003 o dovolání podaném obviněným M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P.-B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 7 To 138/02, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 33/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. 4 T 33/2001, uznán vinným účastenstvím ve formě návodu na trestném činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Uvedeným rozsudkem byli uznáni vinnými i obvinění P. F. a P. Č. a byly jim uloženy tresty.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. S. dopustil uvedeného trestného činu tím, že ve snaze zakrýt svoji majetkovou trestnou činnost spočívající v tom, že prostřednictvím poškozeného S. K. odebíral pohonné hmoty, které neplatil, společně s obviněným P. Č. v přesně nezjištěnou dobu na počátku roku 1999 v M. B. navedli obviněného P. F., aby za finanční odměnu poškozeného usmrtil, obviněný P. F. pak na základě této dohody vylákal poškozeného dne 5. 3. 1999 na odpočívadlo na 45. km rychlostní silnice D 10 – P. – M. B. v katastru obce B. n. J., kde jej v jeho osobním automobilu tov. značky Škoda – Octavia v době mezi 21.00 hodin a 22.00 hodin zasáhl opakovanými výstřely z nezjištěné pistole ráže 7,65 mm, kterou přechovával bez řádného oprávnění od přesně nezjištěné doby nejméně do 5. 3. 1999 a způsobil mu zástřel hlavy, zástřel hrudníku a tři zástřely břicha, přičemž poškozený v důsledku střelného poranění srdce se zakrvácením dutiny hrudní na místě zemřel.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obvinění M. S., P. F. a P. Č. a v neprospěch M. S. a P. F. do výroku o trestu krajský státní zástupce v Praze odvolání, která projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 5. 11. 2002, sp. zn. 7 To 138/02, a usnesením podle §256 tr. ř. je všechna zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému M. S. dne 30. 12. 2002, jeho obhájci JUDr. F. B. dne 20. 12. 2002 a Krajskému státnímu zastupitelství v Praze dne 19. 12. 2002.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. S. prostřednictvím jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil dne 21. 2. 2003 na poště (Krajskému soudu v Praze podání došlo dne 24. 2. 2003).
V obecné rovině v něm obviněný vymezil dovolací důvody jednak ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a jednak ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k), resp. v daném případě důvod dovolání uvedený pod písmenem g).
Naplnění prvně jmenovaného důvodu dovolání obviněný spatřoval v tom, že zjištěný skutkový stav neobjasňuje všechny otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku z hlediska jednotlivých znaků skutkové podstaty (resp. právní posouzení skutku je v rozporu se skutkovými zjištěními), neboť odvolací soud nerespektoval zejména zásadu in dubio pro reo ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Namítl, že výpověď svědka T. K. byla hodnocena neobjektivně a namístě bylo provedení vyšetření jeho duševního stavu ve smyslu §118 tr. ř. Výhrady dovolatel směřoval rovněž proti závěru soudu o existenci zavinění ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., které podle jeho názoru nemá oporu ve skutkových zjištěních. Další námitky pak uplatnil k odůvodnění napadeného rozsudku (z jejich citace obviněným v dovolání však je zřejmé, že tyto jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jak sám obviněný posléze uvedl v logické návaznosti k citovaným pasážím). Soudu prvního stupně vytkl, že mu nepřiznal žádnou speciální polehčující okolnost ve smyslu §33 tr. zák., aby následně uzavřel, že nalézací soud nerespektoval zásadu presumpce neviny, což jej v souhrnu vedlo k „neodůvodněnému výroku o trestu podle §39 odst. 2 písm. d) tr. zák., aniž byl současně shledán důvod pro postup podle §39a odst. 3 tr. zák.“, přičemž uvedl, že měl být obžaloby zproštěn.
Navrhl dovolacímu soudu, aby usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 7 To 138/2002, podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř., za použití §226 písm. c) tr. ř., jej zprostil obžaloby.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a případnému vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (doručeno dne 11. 3. 2003). Současně zaslal přípis obviněnému a jeho obhájci s tím, aby se vyjádřili k tomu, zda souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./, jenž byl obhájci i obviněnému doručen dne 11. 3. 2003.
Obviněný prostřednictvím svého obhájce vyslovil v přípise ze dne 21. 3. 2003 souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 31. 3. 2003 provedla úvodem rekapitulaci dosavadního řízení ve věci. K dovolání obviněného M. S. uvedla, že tento v rozporu s proklamovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodnil svoje podání argumenty týkajícími se pouze hodnocení důkazů (navíc uplatněnými již v odvolání, přičemž druhoinstanční soud se s nimi ve svém rozhodnutí podrobně vypořádal), čímž se vlastně domáhá druhé odvolací instance; dovolání tudíž bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Navrhla proto, aby je dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., neboť podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne–li dovolání podle odstavce prvého.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
Ty námitky obviněného, o něž byl v jeho dovolání opřen názor, že soudy obou stupňů nepostupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a nesprávně hodnotily provedené důkazy (zejména výpověď svědka T. K.), v čemž spatřoval naplnění dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud odvolací. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedené námitky jsou navíc opakováním jeho argumentace z odvolacího řízení, s níž se soud druhého stupně vypořádal.
Co se týče výhrady dovolatele týkající se zásady in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že tak, jak byla obviněným v kontextu celého obsahu dovolání formulována, směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností, kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, neboť i tato je primárně námitkou skutkovou, když jejím prostřednictvím dovolatel ve skutečnosti brojí proti správnosti skutkových zjištění, která soudy (zejména soud nalézací) učinily na podkladě provedených důkazů a na základě nichž dospěly k závěru o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, a snaží se je zvrátit. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i uvedenou výhradu obviněný uplatnil již v rámci svého řádného opravného prostředku.
Ohledně všech shora uvedených námitek obviněného musel Nejvyšší soud konstatovat, že svým charakterem jsou tvrzenými nedostatky, z nichž dovolatel až následně dovodil nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Tyto výhrady obviněného směřují výlučně proti těm skutkovým zjištěním a jejich úplnosti, z nichž soud prvního stupně (a následně i odvolací soud) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., jenž spáchal jako účastník – návodce podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje rovněž další výtka obviněného, že mu soud prvního stupně nepřiznal žádnou speciální polehčující okolnost ve smyslu §33 tr. zák. S ohledem na výklad uvedený shora k citovanému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud je povinen i v tomto případě vycházet ze zjištění soudu prvního, popřípadě druhého stupně a v návaznosti na tato zjištění následně hodnotit splnění zákonných podmínek pro ukládání trestů. Citovanou výtkou dovolatele nelze podmiňovat aplikaci uvedeného dovolacího důvodu, neboť správnost a úplnost zjištění všech polehčujících a přitěžujících okolností, jakož i zhodnocení stupně jejich intenzity ve vztahu k ostatním okolnostem, které se týkají činu a osoby pachatele a ve svém souhrnu tvoří nebezpečnost činu pro společnost, tj. materiální stránku trestného činu, není podmínkou přezkumu výroku o trestu dovolacím soudem.
Pokud jde o námitku obviněného k rozhodnutí soudu prvního stupně o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody, i tato je z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní; subsumovat ji však nelze ani pod k němu speciální důvody dovolání stanovené zákonem ve vztahu k výroku o trestu a vymezené v §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. (obviněný však tyto důvody ostatně neuplatnil), ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., a s ohledem na konkrétní trest ani pod důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. Navíc nutno dodat, že dovolatel spatřoval pochybení soudu v této otázce rovněž jako důsledek nerespektování zásady presumpce neviny z jeho strany, tj. jako jeho příčinu označil pominutí jedné ze zásad trestního řízení (formulované trestním řádem, nikoli hmotně právním předpisem), a taková námitka není námitkou, která by se týkala otázky právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení.
Druhým dovolacím důvodem, jenž obviněný ve svém podání specifikoval, byl ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod a) až k) tr. ř.
Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Jeho smyslem je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny. V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání obviněného; mimo odvolání dalších dvou obviněných P. F. a P. Č. a krajského státního zástupce v Praze) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Přezkoumával–li odvolací soud napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (v posuzované věci na podkladě odvolání) věcně, a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej (v případě odvolání podle §256 tr. ř.), je možno tento dovolací důvod uplatnit jen tehdy, byl–li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) odst. 1 §265b tr. ř. S ohledem na to, že námitky dovolatele nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., nemohl Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Vzhledem k tomu, že obsahem podaného dovolání byly i výhrady obviněného k odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a