ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.475.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 475/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2003 dovolání obviněného I. Č., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 To 447/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 154/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného I. Č.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný I. Č. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 11 T 154/2001, uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v době od měsíce ledna 1999 do 11. 10. 2001 včetně, v B. ani jinde ničím nepřispěl, s výjimkou částky 1.300,- Kč v roce 1999, na výživu svého nezletilého syna I. K., ačkoliv byl na základě ustanovení §86 a násl. zákona o rodině č. 94/1963 Sb. a na základě rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. Nc 391/99, povinen přispívat na jeho výživu částkou 1.000,- Kč měsíčně, splatnou vždy do každého desátého dne v měsíci předem k rukám matky D. K., přičemž soud stanovil jako předběžnou otázku ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. řádu výši vyživovací povinnosti obviněného k nezletilému I. K. na částku 200,- Kč měsíčně, a to vzhledem k sociální situaci i osobním a rodinným poměrům obviněného, neboť obviněný je od 19. 9. 2000 evidován jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce B.-m. a pobírá sociální dávky do hranice sociální potřebnosti. Obviněný tak dluží za celé uvedené období na výživném celkem částku 5.500,- Kč matce nezletilého D. K.
Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil podle svých sil dlužné výživné a řádně plnil svou vyživovací povinnost.
Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný I. Č. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 To 447/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 12. 12. 2002 Městskému státnímu zastupitelství v Brně, dne 16. 12. 2002 obhájci obviněného JUDr. F. M. a dne 4. 4. 2003 obviněnému I. Č.
Dne 18. 2. 2003 napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce u Nejvyššího soudu České republiky shora citované usnesení Krajského soudu v Brně dovoláním. Dovolání bylo s ohledem na ustanovení §265h tr. řádu postoupeno dne 28. 2. 2003 soudu prvního stupně, a po provedení řízení ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu bylo dne 23. 4. 2003 opětovně předloženo se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu.
Dovolatel zaměřil podaný mimořádný opravný prostředek do výroku o vině i trestu a opřel jej o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný především namítl, že mu nebylo řádně doručováno na adresu jeho trvalého bydliště, a tudíž neměl možnost seznámit se s obsahem rozhodnutí Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. Nc 391/99, kterým mu byla stanovena výše výživného a které se stalo podkladem pro předmětné trestní řízení. Dovolatel dále uvedl, že jeho jednání mělo být posouzeno ve smyslu §14 tr. zák. jako krajní nouze, neboť pokud by plnil shora uvedeným rozsudkem uloženou vyživovací povinnost, ohrozil by na výživě své dvě dcery z prvního manželství, které má svěřeny do výchovy. Měsíční příjem obviněného činí asi 9.000,- Kč, v současné době není nikde zaměstnán, matka nezletilých dcer na ně měsíčně přispívá částkou 500,- Kč. Pokud jde o uložený trest, považuje jej za nepřiměřený, neboť si částku 200,- Kč, kterou měsíčně přispívá na výživu svého nezletilého syna I. K., musí půjčovat od známých a dochází tak k nárůstu jeho dluhů, jež není schopen splatit.
V petitu dovolání obviněný I. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně doručila dne 26. 3. 2003 v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu nejvyššímu státnímu zastupitelství opis dovolání s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle §265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.
V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného I. Č. přípustným podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Nejvyšší soud se proto mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována též lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu). Lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout (§265e odst. 3 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného I. Č. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 13. 11. 2002, přičemž opis usnesení byl doručen obviněnému I. Č. dne 4. 4. 2003 a jeho tehdejšímu obhájci, JUDr. F. M., dne 16. 12. 2002. Dovolání podal obviněný I. Č. prostřednictvím svého obhájce u Nejvyššího soudu České republiky dne 18. 2. 2003, z čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta a místo k podání dovolání byly ve smyslu §265e odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. řádu dodrženy.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného I. Č. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněný I. Č. své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je navíc nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného I. Č. nemůže obstát, neboť z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv uvádí jako důvod svého dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho námitky směřují výhradně vůči skutkovým zjištěním soudu druhého stupně, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku. V posuzovaném dovolání tedy obviněný sice citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou.
V takovém případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení §265b tr. řádu uveden není.
Nad rámec podaného dovolání ve vztahu k námitce obviněného stran posouzení skutku obviněného, popsaného ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jako jednání v krajní nouzi ve smyslu §14 tr. zák. považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že krajní nouzí se označuje pouze takový stav, kdy někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, přičemž nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Ze skutkové věty, obsažené ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, se kterou se ztotožnil i soud odvolací, však nelze vyvodit zjištění, že by obviněný neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost z toho důvodu, že by odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem a jednání obviněného při zohlednění jeho sociální situace a majetkových i osobních poměrů tak, jak bylo soudem prvého stupně zjištěno a popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, nevykazuje znaky jednání, jež by bylo možno posoudit jako krajní nouzi ve smyslu §14 tr. zák.
Nejvyšší soud tudíž shledal, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně a vymezený ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí nalézacího soudu, s nímž se odvolací soud plně ztotožnil, formálně objasňuje všechny potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci a použité právní kvalifikaci odpovídá.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené proto dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že námitky obviněného I. Č., uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a shledal tudíž, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky v předmětné věci postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného I. Č. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž byl dovolací soud oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. května 2003
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k