ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.477.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 477/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2003 o dovolání podaném obviněným J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O. n. O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 8 To 173/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 187/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 3 T 187/2001, byl obviněný J. S. uznán vinným, že dne 16. 7. 2001 v přesně nezjištěné době od 15:00 hod. do 18:00 hod. v P., za prodejnou potravin společně s dosud neztotožněným mužem zatlačil poškozeného V. S. za použití násilí do průchodu domu, kde jej společně chytili za ruce a pod pohrůžkou „dělej dej sem prachy, nebo to bude horší“, donutil poškozeného vydat finanční částku, kterou obdržel na Pražské správě sociálního zabezpečení, čímž poškozenému způsobil škodu v celkové výši 19.985,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále obviněnému uložil povinnost nahradit škodu ve výši 19.985,- Kč poškozenému V. S.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2002, sp. zn. 8 To 173/2002. Odvolací soud rozsudkem zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že dne 16. 7. 2001 kolem 16.30 hodin v P. za prodejnou potravin společně s dosud neztotožněným mužem zatlačil poškozeného V. S., za použití násilí do průchodu domu, kde jej společně chytili za ruce a pod pohrůžkou „dělej dej sem prachy, nebo to bude horší“, donutil poškozeného vydat finanční částku, kterou obdržel na Pražské správě sociálního zabezpečení, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 19.735,- Kč.
Takto částečně nově (resp. přesněji ohledně časového údaje a výše způsobené škody) zjištěné jednání soud druhého stupně právně kvalifikoval shodně se soudem nalézacím jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za což obviněnému uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému V. S. částku 19.735,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému J. S. dne 4. 11. 2002, jeho obhájci JUDr. M. J. dne 30. 10. 2002 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 dne 29. 10. 2002.
Dne 17. 12. 2002 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze a které bylo adresováno Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Jako dovolací důvod uplatnil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Takto vymezený důvod dovolání pak obviněný podpořil argumentací směřující z větší části proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterému vytkl, že se dostatečně nevypořádal s důkazní situací a při rozhodování o jeho vině hodnotil pouze ty důkazy, které svědčily proti němu, a zcela v rozporu se zásadami trestního práva se vůbec nezabýval důkazy, které prokazovaly jeho nevinu, přičemž některé z nich dokonce odmítl provést (tyto označil v uvedeném směru za zásadní, potvrzující jednak, že v době spáchání trestného činu se nacházel v restauraci, a dále, že poškozený nevypovídal pravdivě). Dále konstatoval, že odvolací soud se sice tato pochybení pokusil napravit, avšak vzhledem ke značnému časovému odstupu od doby spáchání posuzovaného trestného činu došlo k tomu, že svědci si již nemohli sled událostí pamatovat, navíc jeden ze stěžejních svědků zemřel. Soud tak podle názoru dovolatele vyšel pouze z výpovědi poškozeného (který jej měl poznat při rekognici), jež však byla hodnocena jednostranně v jeho neprospěch (což namítal již ve svém odvolání); výpověď poškozeného přitom vykazovala nesrovnalosti a nalézací soud zcela pominul skutečnost, že poškozeného měly přepadnout dvě osoby. Dále měl za to, že soud prvního stupně přikládal nepřiměřený význam i té skutečnosti, že byl již v minulosti odsouzen pro shodný trestný čin. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Předmětný přípis s opisem dovolání byl Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručen dne 3. 2. 2003.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 31. 1. 2003 uvedl, že podané dovolání vykazuje nedostatky v označení rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť toto obviněný nespecifikoval ani spisovou značkou, ani datem jeho vydání, a rovněž z navazujícího textu „proti tomuto rozsudku“ není jasně patrno, kterého rozhodnutí se týká. S jistou benevolencí však z obsahu podání lze dovodit, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, ač rovněž petit v tomto ohledu není určitý; tento je však navíc neúplný, když neobsahuje konkrétní návrh na postup dovolacího soudu podle §265l - §265m tr. ř. po zrušení rozhodnutí. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., protože nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Pro případ, že by dovolatel formální vady odstranil, navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., neboť uplatněné námitky směřují výlučně proti správnosti a úplnosti ve věci učiněných skutkových zjištění. Současně navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poté, co Nejvyšší soud přípisem ze dne 11. 3. 2003 vrátil předložené dovolání se spisovým materiálem soudu prvního stupně s tím, že nesplňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., předseda senátu nalézacího soudu podle referátu založeného na č. l. 184 spisu ve smyslu ustanovení §265h odst. 1 tr. ř. vyzval obhájce obviněného, aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy odstranil vady dovolání, a upozornil jej, že pokud vady nebudou odstraněny ve stanovené lhůtě, bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Jak je zřejmé z tzv. dodejky připojené k uvedenému č. l. spisu, obdržel obhájce tento přípis dne 7. 4. 2003.
Dne 14. 4. 2003 učinil obviněný prostřednictvím svého obhájce na poště podání označené jako „Odstranění vad dovolání“ (Obvodnímu soudu pro Prahu 10 došlo dne 16. 4. 2003), v němž uvedl přesné označení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a specifikoval petit dovolání tak, že navrhl, aby dovolací soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a ve smyslu §265m tr. ř. sám rozhodl, že obviněného obžaloby zprostí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda podané dovolání splňuje zákonem požadované náležitosti. Obviněný sice ve svém prvním podání rozhodnutí soudu druhého stupně nespecifikoval ani datem vydání, ani spisovou značkou, avšak z textu dovolání a celkové posloupnosti věci bylo možno dovodit, které rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem napadl. Co se týče petitu dovolatele, ani tento nebyl zcela řádně formulován, obviněný však alespoň naznačil, jakým způsobem by měl dovolací soud rozhodnout. Ve svém druhém podání označeném „Odstranění vad dovolání“ ze dne 11. 4. 2003 pak napadené rozhodnutí přesně označil, stejně jako doplnil petit o postup dovolacího soudu po jeho zrušení.
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že podané dovolání by mělo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Spojuje-li totiž zákon možnost odmítnout dovolání pro nesplnění náležitostí jeho obsahu podle tohoto ustanovení až po uplynutí dvoutýdenní lhůty k odstranění vad (§265h odst. 1 tr. ř.), nelze dovolání odmítnout, jsou-li obsahové náležitosti dovolání doplněny v této dvoutýdenní lhůtě, byť až po uplynutí lhůty dvouměsíční (jak tomu bylo i v tomto případě). /To by samozřejmě neplatilo, pokud by šlo o odstranění takových vad náležitostí podaného dovolání, jimiž se mění, rozšiřuje nebo dokonce poprvé vymezuje rozsah a důvody dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.)/.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění sodu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
V daném případě obviněný J. S. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené.
Dovolatel ve svém podání uplatnil výlučně námitky ke způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (domníval se, že byly hodnoceny pouze v jeho neprospěch, zatímco těmi, které svědčily pro jeho nevinu, se soudy nezabývaly a některé z nich dokonce odmítly vůbec provést; konkrétní výhrady pak formuloval k rekognici a výpovědi poškozeného), jejichž prostřednictvím se snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění (jak je patrno i z jeho výtky, že soud prvního stupně zcela pominul skutečnost, že poškozeného měly údajně přepadnout dvě osoby, a že ke ztotožnění druhé osoby nepodnikl žádné zákonné kroky). Takové jeho námitky nejsou v žádném případě námitkami, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). V takovém případě nebyl ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění na základě vadně hodnocených důkazů. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto jde o dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a