ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.538.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 538/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2003 dovolání, které podal obviněný mladistvý J. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 61 To 416/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 63/01, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého J. L.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 37 T 63/01, byl obviněný mladistvý J. L. uznán vinným:
I. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože dne 28. 10. 2000 kolem 14. 10 hod. v P., v blízkosti autobusové zastávky MHD „zatáčka\" nejprve obžalovaný K. napadl poškozeného J. P., a to tak, že jej udeřil pěstí do obličeje a následně bez předchozí domluvy přistoupil k poškozenému obžalovaný L. a odepnul mu ledvinku zn. Adidas v hodnotě 350,- Kč, látkovou peněženku v hodnotě 230,-Kč s hotovostí ve výši 300,- Kč, čtvrtletní kupón MHD v hodnotě 250,- Kč, krabičku cigaret zn. Lucky Strike v hodnotě 47,- Kč, zapalovač v hodnotě 7,- Kč, mikrotužku v hodnotě 30,- Kč a dále po poškozeném požadoval vydání pánských náramkových hodinek v hodnotě 500,- Kč, avšak poškozený mu tyto hodinky nevydal, tohoto jednání se obžalovaný L. dopustil za účasti nezletilého P. D., následně obžalovaní z místa činu odešli.
II. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §79 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jeho výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. za použití §82 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost spočívající v tom, aby se v průběhu zkušební doby vždy jedenkrát za tři měsíce dostavil k probační pracovnici u Obvodního soudu pro Prahu 4 a informoval ji o tom, zda vede řádný život.
Tímtéž rozsudkem byli z úmyslné trestné činnosti uznáni vinnými obvinění mladistvý V. K. (za jednání v bodě I.) a mladistvý J. M. (za jednání v bodě II.).
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný mladistvý J. L. a v neprospěch obviněných mladistvých J. L., V. K. a J. M. obvodní státní zástupce pro Prahu 4.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 61 To 416/2002, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných mladistvých J. L. a J. M. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 37 T 63/01, a to ve výroku o vině trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. pod bodem II. rozsudku a ve výroku o trestu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí.
Obvinění mladistvý J. L. a mladistvý J. M. byli uznáni vinnými trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., protože společně dne 3. 11. 2000 v dopoledních hodinách po skončení vyučování v P., nedaleko zvláštní školy B. ve společnosti nezletilého P. D., vysvlékli do naha poškozeného J. L., a to tak, že nezletilý D. jej chytil tzv. „do kravaty“, poté mu přikázal, aby si svlékl bundu a mikinu a poté jej chytil za obě ruce a obžalovaný M. mu sundal kalhoty a slipy a obžalovaný L. mu z krku sundal dřevěné korále a poškozený si mohl ponechat pouze batoh na zádech a boty a takto musel zůstat až do odjezdu obžalovaných autobusem MHD.
Za tyto trestné činy a za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, byl obviněný mladistvý J. L. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §79 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž jeho výkon byl podle §58 odst. 1, §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle §60a odst. 2 a §82 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání tří let. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost nejméně jedenkrát za měsíc se dostavit k probační pracovnici v místě bydliště příslušného soudu a předkládat doklady o řádném způsobu života. Rovněž bylo rozhodnuto o odsouzení mladistvého J. M.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněného mladistvého J. L. a státního zástupce ohledně obviněného mladistvého J. K. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný mladistvý J. L. prostřednictvím svého obhájce dne 27. 1. 2003 dovolání, které bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručeno dne 28. 1. 2003. Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl všechny výroky rozsudku soudu prvního a druhého stupně, přičemž ho opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení jednotlivých skutků.
V dovolání obviněný popírá, že by se dopustil předmětného jednání. Ohledně skutku, jenž byl kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., odmítá zjištění, že by poškozenému J. P. odepnul ledvinku a z ní si něco bral. Tvrdí, že tím, kdo sundal poškozenému tuto věc, byl s největší pravděpodobností nezletilý P. D. Dále uvádí, že jeho jednání nenaplňovalo zákonné znaky zmíněného trestného činu. Nepodařilo se prokázat, že by mezi obviněnými existovala určitá dohoda na jejímž základě by byl trestný čin loupeže spáchán. Obviněný konstatuje, že motivem útoku obviněného mladistvého V. K. byly urážlivé výroky ze strany poškozeného o jeho matce. Zdůrazňuje, že výpověďmi svědků a obviněných není prokázáno, že by se na poškozeném dopustil násilí nebo jeho pohrůžky. Tvrzení soudu, že by platil vstup na stadion, kam poté obvinění odešli, je zcela nepodložené, jelikož se tam mohli dostat zdarma. Podle obviněného by dané jednání mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., pokud by se prokázalo, že skutek spáchal.
Ke skutku kvalifikovanému jako trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., obviněný uvádí, že události vysvlečení poškozeného J. L. byl přítomen, ale poškozeného k vysvlečení násilím ani pohrůžkou násilí nenutil. Z provedených důkazů vyplývá, že násilí se dopustil nezletilý P. D., na jehož pokyn zřejmě jednal i obviněný mladistvý J. M., který poškozenému sundal kalhoty. V této souvislosti obviněný poukazuje na svědeckou výpověď poškozeného, který popsal jednání jmenovaných dvou osob vůči němu včetně násilí nezletilého P. D. cestou na zastávku MHD; rovněž konstatoval, že jiného násilí se na něm nikdo nedopustil. Poškozený také uvedl, že J. L. mu rozepnul korále, které měl na krku, nijak mu však nevyhrožoval, ani ho nikterak k ničemu nenutil. Obviněný tvrdí, že poškozenému korále nesundával, ale že spadly na zem, když si svlékal mikinu. Upozorňuje, že podle výpovědi svědka M. se dokonce poškozeného cestou na zastávku MHD zastával. O kamarádských vztazích mezi poškozeným a obviněným, jenž se ho několikrát zastal a před P. D. chránil, vypověděl u hlavního líčení i sám J. L.
Závěrem dovolání obviněný mladistvý J. L. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle státní zástupkyně je nutno přisvědčit námitce obviněného ohledně skutku popsanému pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a kvalifikovanému jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v tom, že žádné konkrétní zjištění nenaplňuje znak násilí. Až z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že prvotní násilí směřující ke zmocnění se cizí věci vyvinul nezletilý P. D., na což bezprostředně následovalo jednání obviněného mladistvého J. L., který začal poškozenému odebírat jeho věci a požadovat vydání pánských náramkových hodinek. I když skutečnosti podstatné pro právní kvalifikaci skutku, jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jsou zřejmé až z odůvodnění obou rozhodnutí, neboť výrok rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje veškeré náležitosti ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř., je podle státní zástupkyně subsumpce jednání obviněného pod předmětný trestný čin správná.
Dále státní zástupkyně považuje výhrady obviněného ke skutku kvalifikovanému jako trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. za výlučně skutkového charakteru, jež nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. podané dovolání odmítl, neboť je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Dále, aby toto rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného mladistvého J. L. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení, zejména hlavního líčení, soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (§259 odst. 3 tr. ř.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V dovolání obviněný mladistvý J. L. ke skutku kvalifikovanému jako trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. uvádí, že jej nespáchal a v podrobnostech tvrdí, že se na poškozeném nedopustil násilí ani pohrůžky násilí. Odmítá, že by poškozenému sundával korále. Tyto výtky, ve kterých obviněný popírá správnost skutkových zjištění soudů obou stupňů včetně hodnocení provedených důkazů, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod jiný zákonem stanovený dovolací důvod. Rovněž část námitek ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., prostřednictvím nichž obviněný odmítá svoji účast na jednání vůči poškozenému a vytýká nesprávnost dalších skutkových zjištění, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Pokud by dovolání obsahovalo jen zmíněné námitky ohledně správnosti skutkových zjištění, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Lze připomenout, že každý dovolatel musí v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v tomto mimořádném opravném prostředku nejen odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Obviněný také namítá, že jeho jednání nenaplňovalo zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., mohlo by jít o trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., což však nepotvrzují výsledky řízení. Tato námitka naplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž podle názoru Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. V tomto směru je potřebné stručně uvést následující skutečnosti.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Lze připomenout, že ve smyslu ustanovení §234 tr. zák. se násilím rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, přičemž nemusí být vyjádřena výslovně. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici (např. z důvodu půjčky, svěření apod.). Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Z hlediska pachatele musí jít o cizí věc. K naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu podle §234 tr. zák. není hodnota věci rozhodná, přičemž dokonce může jít i o věc bez hodnoty.
Pro posouzení, zda obviněný mladistvý J. L. spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. či nikoli, je rozhodující skutek uvedený pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v jeho odůvodnění.
Z předmětného skutku, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz výše), mimo jiné vyplývá, že po napadení poškozeného J. P. spoluobviněným mladistvým V. K. následně bez předchozí domluvy přistoupil k poškozenému obviněný mladistvý J. L. a vzal (odepnul) mu ledvinku zn. Adidas včetně dalších popsaných věcí a požadoval vydání pánských náramkových hodinek, které ale poškozený nevydal, přičemž tohoto jednání se dopustil za účasti nezletilého P. D. K tomuto skutku soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatuje: „Z provedených důkazů je zřejmé, že obž. K. napadl poškozeného, nicméně nikoli z toho důvodu, aby se zmocnil věcí, které měl poškozený při sobě, poté bez předchozí domluvy následoval útok ze strany sv. D., který již byl veden úmyslem zmocnit se cizí věci, k útoku sv. D. se připojil obž. L., který poškozenému ledvinku odepnul a prohledal, následně pak získané prostředky sv. D. spolu s obž. L. použili pro svoji osobní potřebu“ (str. 7 - 8 rozsudku soudu prvního stupně). Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku k předmětnému skutku mimo jiné konstatuje: „…mladistvý L. již jednal ve společném úmyslu s nezletilým D. za užití násilí zmocnit se věcí poškozeného. Jednalo se o druhou fázi incidentu, kdy nezletilý D. rovněž poškozeného udeřil a v bezprostřední časové návaznosti obžalovaný L. se zmocnil ledvinky poškozeného, kterou prošacoval. Následně pak obžalovaný L. navíc po poškozeném požadoval vydání pánských náramkových hodinek, čemuž však poškozený nevyhověl“ (str. 7 rozsudku odvolacího soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu bylo jednání obviněného mladistvého J. L. soudem prvního stupně (následně i odvolacím soudem) důvodně posouzeno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný a nezletilý P. D., který nebyl pro nedostatek věku trestně odpovědný (v době činu mu ve smyslu §11 tr. zák. nebylo patnáct let), jednali ve společném úmyslu, a to za použití násilí zmocnit se cizí věci (výše uvedených věcí poškozeného J. P.), přičemž mladistvý J. L. naplnil tímto jednáním všechny zákonem stanovené formální a materiální znaky skutkové podstaty konstatovaného trestného činu. Tomuto posouzení skutku odpovídá i ve výroku o vině popsaná právní věta.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného mladistvého J. L. odmítl, neboť ho shledal zjevně neopodstatněným. Z toho důvodu nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k