ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.587.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 587/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2003 o dovolání podaném obviněným K. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 9 To 631/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 10 T 134/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. Š. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 10 T 134/2001, uznán vinným, že
dne 19. 8. 2001 v době kolem 07:40 hod., v P., poblíž křižovatky ulic M. a H., zezadu přistoupil ke svědkyni – poškozené, vystupující pod smyšleným jménem „L. A.“, poté ji uchopil rukou pod krkem, následně na její prosby, aby tohoto jednání zanechal, odpověděl výroky uvedenými ve spise na č. l. 97, z nichž vyplývá sexuální motiv jeho dalšího jednání, poté ji povalil na zem, sedl si na ni, vyhrnul jí sukni, svlékl kalhotky a poté se dále snažil překonat aktivní fyzický odpor poškozené tím, že ji opakovaně udeřil rukou do obličeje, a když poškozená křičela o pomoc, zakrýval jí ústa, strhl jí z krku 3 řetízky, odhodil je poblíž, a když poškozená neustávala ve své obraně, svého jednání zanechal a z místa uprchl a takto jednal přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 29. 3. 1985, sp. zn. 2 T 233/84, byl uznán vinným mimo jiné trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., přičemž uložený nepodmíněný trest v trvání tří roků a šesti měsíců vykonal dne 7. 5. 1987 a přesto, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 1988, sp. zn. 1 T 10/88, byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista, uložen byl nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, který vykonal vzhledem k aplikaci amnestie z 1. 1. 1990 již 27. 11. 1999.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., který obviněný spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d)tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Citovaným rozsudkem byl obviněný K. Š. současně podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce Plzeň – město, sp. zn. 1 Zt 1013/2001 pro skutek, že dne 19. 8. 2001 v době kolem 07:00 hod., v P., Z. ulici, v chodbě domu po předchozím oslovení, poškozenou vystupující pod smyšleným jménem „K. L.“, uchopil oběma rukama kolem pasu, držel za ramena a tlačil k zemi, poté vzhledem k aktivnímu odporu poškozené dalšího jednání zanechal a z místa uprchl, čímž měl spáchat trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2002, sp. zn. 9 To 631/2002, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému a jeho obhájci JUDr. I. L. shodného dne 14. 1. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň – město dne 13. 1. 2003.
Dne 12. 3. 2003 podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. V. F. osobně u Okresního soudu Plzeň – město dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 9 To 631/2002.
V podaném mimořádném opravném prostředku dovolatel uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rovněž na nesprávném hmotně právním posouzení. Takto deklarovaný důvod dovolání rozvedl obviněný následující argumentací. Především zdůraznil, že žádného ze skutků, které mu byly obžalobou kladeny za vinu, tj. jak zproštěného, tak toho, jehož spácháním byl uznán vinným a byl mu za něj uložen trest, se nedopustil. Poukázal dále na to, že soudy obou stupňů došly k závěru, že není možno jednoznačně prokázat časovou souvislost mezi oběma těmito skutky a namítl, že provedené dokazování je neúplné, jestliže soudy nezvážily variantu, že by se dopustil prvého skutku, a proto se nemohl dopustit skutku druhého, za který byl odsouzen. V této souvislosti obviněný namítl, že navíc časové údaje, které uvedla svědkyně H. P., vůbec neodpovídají možnosti spáchání obou skutků, stejně jako jejímu tvrzení o zamotání oblečení a jeho pohození u kamen nekoresponduje skutečnost, že policie, která se měla do nemovitosti okamžitě po jeho návratu dostavit, nebyla schopna toto oblečení nalézt; výpověď této svědkyně označil za učiněnou záměrně v jeho neprospěch, když se shodovala i s výpovědí svědkyně H. S., která se netajila svým přáním, aby se z vězení dlouho nevrátil. Dále měl za to, že soud (který blíže neoznačil) postupoval nesprávně, jestliže se nezabýval pochybnostmi v poznání poškozené vystupující pod smyšleným jménem L. A., která uváděla, že na pachateli, který měl mít na sobě pouze černé tričko, si nevšimla žádných markantů jako jsou jizvy, tetování apod., přičemž dovolatel zdůraznil, že je od zápěstí po celých rukou tetován. Další výhrady, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, směřovaly proti správnosti použité právní kvalifikace. Vytkl, že soud (jenž opětovně blíže nespecifikoval) přehlédl, že v minulosti jeho trestné jednání nebylo motivováno sexuálně, ale vždy se jednalo o určitou agresivitu vůči ženě. Soud z údajného vulgárního výroku dovodil jednoznačně sexuální motiv, ačkoliv sama poškozená potvrdila, že se neobnažil, neměl rozepnuté kalhoty; tyto skutečnosti jsou podle jeho názoru významnější než jím pronesené vulgární výroky. Jestliže jeho útok přestal před jakýmkoli obnažením jeho pohlavních orgánů, o znásilnění se nemohlo jednat; existuje naopak pochybnost, zda se nejednalo pouze o skutek směřující proti osobní svobodě.
Závěrem obviněný uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů (nepřesně uvedl „rozsudky“) nejsou skutkově ani právně správné, a navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265l tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. zaslal opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 23. 4. 2003). Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí neměl takové případné vyjádření k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./. Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dále Nejvyšší soud musel posoudit otázku, zda dovolací důvod obviněným uplatněný lze považovat za důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., neboť jeho existence podmiňuje provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
Argumentaci, o kterou obviněný K. Š. opřel svůj mimořádný opravný prostředek, resp. deklarovaný dovolací důvod, tvoří zčásti výhrady směřující ve skutečnosti proti správnosti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jimi učiněným skutkovým zjištěním. Tak je tomu v případě, pokud jednak namítá neúplnost provedeného dokazování ve vztahu k časové souvislosti obou skutků, pro něž na něj byla podána obžaloba, jednak poukazuje na to, že svědkyně H. P. vypovídala záměrně v jeho neprospěch, neboť její výpověď koresponduje s výpovědí svědkyně H. S. netající se negativním postojem k němu, a dále jestliže vyjadřuje pochybnosti o pravdivosti výpovědi poškozené vystupující pod smyšleným jménem L. A., resp. jí učiněné rekognice. S poukazem na tyto tvrzené nedostatky obviněný totiž dovozuje, že předmětný skutek nemohl spáchat, tj. polemizuje s tím, jak soudy zjistily skutkový stav (v závěru svého podání uvádí mimo jiné, že rozsudky nejsou skutkově ani právně správné), z čehož až následně vyvozuje nesprávnost právního posouzení skutku.
Pokud by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Obviněný K. Š. však ve svém dovolání rovněž namítl nesprávnost soudy použité právní kvalifikace s tím, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin směřující proti osobní svobodě (ač to obviněný výslovně neuvedl, měl zjevně na mysli trestný čin omezování osobní svobody, jak ostatně konkretizoval již ve svém řádném opravném prostředku – odvolání). Uvedená výhrada, která směřuje do právního posouzení předmětného skutku, je výhradou, která naplňuje důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Po tomto konstatování Nejvyšší soud proto dále posuzoval, zda dovolání obviněného právě z tohoto dovolacího důvodu je opodstatněné.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně, že obviněný dne 19. 8. 2001 v době kolem 07:40 hod., v P., poblíž křižovatky ulic M. a H., zezadu přistoupil ke svědkyni – poškozené, vystupující pod smyšleným jménem „L. A.“, poté ji uchopil rukou pod krkem, následně na její prosby, aby tohoto jednání zanechal, odpověděl výroky uvedenými ve spise na č. l. 97, z nichž vyplývá sexuální motiv jeho dalšího jednání, poté ji povalil na zem, sedl si na ni, vyhrnul jí sukni, svlékl kalhotky a poté se dále snažil překonat aktivní fyzický odpor poškozené tím, že ji opakovaně udeřil rukou do obličeje, a když poškozená křičela o pomoc, zakrýval jí ústa, strhl jí z krku 3 řetízky, odhodil je poblíž, a když poškozená neustávala ve své obraně, svého jednání zanechal a z místa uprchl … Nalézací soud, jak je rozvedeno v odůvodnění rozsudku, vzal za prokázané, že obviněný … napadl fyzicky L. A. … v úmyslu s touto vykonat pohlavní styk (str. 3 rozsudku), přičemž sexuální motiv uvedeného útoku … zcela jednoznačně vyplývá z výpovědi poškozené A., která potvrdila, že fyzický útok doprovodil obviněný i určitým slovním vyjádřením, a to velmi vulgárním a cynickým, který je zaznamenán v protokolu o výslechu této svědkyně. Sexuální motiv jednoznačně vyplývá i z toho, že obviněný sundal spodní kalhotky poškozené a pokud svého velmi razantního útoku zanechal, je zřejmé, že poškozená se intenzivně a statečně bránila a nelze ani vyloučit to, že obviněný spatřil poblíž místa jinou osobu … Uvedeným jednáním obviněný K. Š.naplnil znaky skutkové podstaty znásilnění ve stadiu pokusu, kdy v úmyslu trestný čin spáchat, se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k násilím donutit jiného, v daném případě poškozenou L. A. k souloži, přičemž k dokonání činu nedošlo. V daném případě senát zaujal stanovisko, že obviněný měl v úmyslu na poškozené vykonat soulož, a to, … z toho důvodu, že poté, co proti ní použil značné fyzické násilí, jí sundal kalhotky a jeho jednání bylo doprovázeno i již výše uvedeným slovním vyjádřením, ze kterého jednoznačně vyplývá sexuální motiv útoku obviněného, a dále i to, že chtěl poškozenou donutit k souloži (str. 9 a 10 rozsudku). Za tohoto stavu soud posoudil jednání obviněného jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., když dospěl k závěru, že obviněný chtěl donutit poškozenou přímo k souloži (str. 11 rozsudku).
Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s použitou právní kvalifikací se ztotožnil i soud druhého stupně, který na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud provedl dokazování procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu potřebném pro posouzení otázky viny a právní kvalifikace jednání obviněného, a to ve vztahu k jednání vůči poškozené vystupující pod jménem L. A. … Z řádně procesně provedených důkazů, které soud hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., vyvodil i odpovídající skutkové a právní závěry popsané ve výroku rozsudku, které pak blíže rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku v souladu s ustanovením §125 tr. ř. … Okresní soud rovněž nepochybil, když jednání obviněného kvalifikoval jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák., spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Použitá právní kvalifikace je v souladu se zákonem i s provedenými důkazy. Znaky zvlášť nebezpečné recidivy jsou v případě obviněného naplněny a formální znaky jsou dokonce naplněny dvojnásobně … Nejsou pochybnosti ani o základní právní kvalifikaci, proti které brojí podané odvolání, tedy proti pokusu trestného činu znásilnění. Tuto základní právní kvalifikaci lze dovodit skutečně i z vulgárního slovního projevu obviněného, ze kterého jeho úmysl jasně vyplývá, a vyplývá i z jeho chování vůči poškozené, které sundal spodní kalhotky. Jednání obviněného poškozená opakovaně potvrdila, … a proto o správnosti použité právní kvalifikace nejsou žádné pochybnosti (str. 5 a 6 usnesení).
Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině a podrobněji rozvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje jak po formální, tak materiální stránce všechny znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. I když lze připustit, že popis skutku mohl být pregnantnější, i tak podle skutkových zjištění uvedených ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v jeho odůvodnění, která byla soudem odvolacím shledána správnými, je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný fyzicky napadl poškozenou v úmyslu s touto vykonat pohlavní styk, když své násilné jednání spočívající v tom, že ji povalil na zem, sedl si na ni, vyhrnul jí sukni, svlékl kalhotky a opakovaně ji udeřil a snažil se překonat její aktivní fyzický odpor, doprovodil vulgárním, sexuálně zaměřeným vyjádřením (vztahujícím se právě k pohlavnímu ústrojí poškozené), a takto dostatečně projevil svůj konečný záměr dosáhnout soulože proti vůli poškozené. Svého jednání zanechal teprve poté, co poškozená neustávala v obraně, tj. jednal bezprostředně v úmyslu násilím donutit poškozenou k souloži, avšak k dokonání činu pro aktivní obranu poškozené nedošlo.
Právě důrazný odpor poškozené odradil obviněného od dalšího násilného jednání a od dokonání dostatečně zřetelně projevovaného úmyslu. Proto soudy obou stupňů nemohly přikládat větší význam té části argumentace obviněného, že (podle výpovědi poškozené) při útoku neměl ani rozepnutý poklopec u kalhot, neboť při statečné obraně poškozené neměl k provedení takového úkonu potřebný prostor. Ze zjištěného jednání právem dovodily trestní odpovědnost obviněného ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák., navíc jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., takže nebylo namístě je kvalifikovat jen jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 tr. zák., jak to obviněný v podaném dovolání naznačoval.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i dost. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.
Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a)tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a