ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.588.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 588/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. června 2003 v neveřejném zasedání konaném o dovolání obviněného ing. J. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 To 144/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 105/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný ing. J. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 T 105/2002, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. účinného do 31. 12. 1997 a odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný ing. J. Š. i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 To 144/2002, tak, že podle §256 tr. řádu obě odvolání zamítl.
Obviněný ing. J. Š. proti posledně jmenovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal prostřednictvím obhájce JUDr. M. J. dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť skutek nebyl správně posouzen a z důvodu §265b odst. 1 písm.l) tr. řádu, protože napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V jeho odůvodnění nejprve vyjádřil, že i nadále trvá na tom, že se nedopustil trestného činu, který mu je kladen za vinu, protože faktury, které nebyly zařazeny do účetnictví, byly fakturami zálohovými, s nimiž není daňová povinnost svázána. Postupoval-li v daném případě v rozporu s povinnostmi vyplývajícími ze zákona o daních z příjmu a o dani z přidané hodnoty, což nepopírá, pak si této nesprávnosti nebyl vědom. Poukázal dále na to, že trestnost jeho jednání je v tomto případě vyloučena, protože nebyl v postavení daňového poplatníka. Výkladové pravidlo podle §90 odst. 2 tr. zák. nebylo tehdy v platnosti a vycházelo se důsledně z odděleného chápání odpovědnosti fyzické osoby a právnické osoby jednající jejím jménem. Vzhledem k tomu, že se činu dopustil ještě před účinností tohoto výkladového pravidla, nemůže být trestně stíhán za uvedený trestný čin, protože nebyl povinným subjektem, když nebyl poplatníkem daně. Další námitka se týká nesprávného zjištění výše způsobené škody, neboť soudy obou stupňů podle dovolatele vycházely z metod používaných ve správním daňovém řízení, které nemohou být aplikovány pro řízení trestní. Vyslovil současně domněnku, že pro posouzení projednávaného trestného činu je zjištění zisku firmy G. s. r. o., jejíž byl jednatelem a společníkem, tou nejzávažnější otázkou, od níž se odvíjí určení výše daňové povinnosti. Neztotožňuje se s postupem pro výpočet výše škody, pokud byl převzat a vycházel ze zjištění učiněných finančním úřadem, který pro své výpočty použil metodu „finančních pomůcek“. I když obviněný nezpochybňuje tento způsob výpočtu jeho daňové povinnosti, trvá na tom, že ho nelze použít v rámci trestního řízení. Dovolatel se dále v rámci mimořádného opravného prostředku zabýval skutečnostmi dopadajícími na důvod nezahrnutí některých faktur do účetnictví se závěrem, že se jednalo o zálohové faktury, z nichž daňová povinnost neplyne. Podle jeho názoru, pokud finanční úřad použil jako pomůcku tyto faktury, které získal od odběratelů, nevypovídá to nic o výši daní, které měly být zaplaceny. Upozornil na to, že když nebyly některé z vystavených faktur zařazeny do účetnictví a jejich částky nevstoupily do výnosů a výstupů pro daňové účely, nebyly do nákladů zahrnuty ani doklady odpovídající těmto fakturám na straně nákladů a vstupů. Pro skutečné zjištění správné výše daní je třeba zohlednit odpovídající doklady o nákupu zboží, jehož prodej byl těmito fakturami účtován. Způsob, jakým byl určen základ daně, z něhož soud vycházel, není podle dovolatele v trestním řízení použitelný. Za nedostatek považuje i způsob, jakým bylo postupováno oběma soudy při výpočtu pravděpodobného zisku společnosti G. s. r. o. Od toho se odvíjí i následná právní kvalifikace trestného činu, neboť ke zkrácení daní nemohlo dojít v takovém rozsahu, jak soud dovozuje, protože uvedená společnost nikdy nedosahovala zisku, k němuž došel výpočtem soud. Tuto částku (20.841.,- Kč) považuje za fiktivní a zcela zavádějící. Pokud většinu těchto svých výhrad vyjádřil již před soudy prvního i druhého stupně, řádně se s nimi nevypořádaly. Odvolací soud se nezabýval námitkami vznesenými obviněným proti znaleckému posudku, který byl podle dovolatele zpracován neodborně. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Rt 20/2002 a 5 Tz 101/2001, v nichž je vysloveno, že výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěl v daňovém řízení správce daně, nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení mají dle tohoto rozhodnutí povinnost samy zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí.
V závěru dovolání obviněný shrnul, že odvolací soud se v napadeném usnesení nevypořádal s jeho námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně, oba soudy při rozhodování vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a zjištěný stav nesprávně právně posoudily. V řízení došlo k porušení zásad trestního procesu, zejména povinnosti objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch obviněného jako okolnosti svědčící v jeho prospěch. Takový postup je dle názoru obviněného s ohledem na vysoký trest, který mu byl uložen, nepřípustný. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k a násl. tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 To 144/2002, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 T 105/2002, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně učinil i návrh, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon napadených rozhodnutí, neboť pochybení těchto soudů jsou podle jeho názoru zřejmá.
Obviněný dovolání doplnil podáním došlým Krajskému soudu v Praze dne 14. 5. 2003, kde v zásadě zopakoval námitky užité již v dříve podaném mimořádném opravném prostředku a poněkud rozvedl k nim směřující argumentaci. Vyjádřil, že smlouva o zprostředkování mezi společností G. s. r. o. a I. I., případně N. L. L., nebyla prakticky po celou dobu plněna a namísto této smlouvy nastoupil faktický vztah mezi finálním odběratelem a společností I. I., jejíž představitel fakticky přebíral od finálního odběratele přímo finanční prostředky. Tuto okolnost přičítá tomu, že soudy obou stupňů nevzaly do úvahy tuto skutečnost a nesprávně posoudily skutkový stav věci, a vysvětluje tím, že jednatel společnosti G. s. r. o., nebyl účastníkem právního vztahu, jehož prostřednictvím v naprosté většině případů peněžní toky procházely a kde měla být též určena daňová povinnost. Obviněný proto jako jednatel společnosti G. s. r. o., nemohl zjištěným jednáním naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. Tato právní kvalifikace nekoresponduje se zjištěným skutkovým stavem věci. Obviněný znovu zopakoval, že uvedené faktury byly míněny jako zálohové a doplnil tuto skutečnost o sdělení, že na nich není vyznačeno datum zdanitelného plnění, což je nutná náležitost daňového dokladu podle §12 odst. 2 písm. h) zák. č. 588/92 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném do r. 1996, a jednak i skutečnost, že obviněný k těmto fakturám neuplatnil v příslušném zdaňovacím období odpovídající výdaje, což jsou provize za zprostředkování pro firmu N. L. L., eventuelně I. I. Za rozhodující pro posouzení celého případu považuje objasnění celkového pozadí obchodů mezi firmami zastupovanými svědkem V. A., N. L. L. a I. I., firmou G. s. r. o., a firmou D. s. r. o., a skutečných vztahů mezi těmito firmami. Neztotožňuje se se závěrem soudu druhého stupně o opačném názoru ohledně této otázky. Podle smlouvy o zprostředkování měla mít firma G. s. r. o., z každého prodaného kamionu zisk 15.000,- Kč. Tento zisk také ve svých daňových přiznáních uváděla. Narozdíl od výpočtu základu daně ve výši 20.841,- Kč provedeného Finančním úřadem v N. podle písemnosti č. 72948/98/053930/202369 ze dne 23. 10. 1998, vypočetl na základě vlastních podkladů základ daně ve výši 13.585.457,- Kč. Tímto argumentem brojí též proti správnosti znaleckého posudku ing. P. C., jemuž vytýká, že nepřihlíží ke všem skutečnostem, které během trestního řízení vyšly najevo. Dále poukázal na to, že správce daně měl zpochybnit neoprávněné čerpání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty u odběratele. Tím by daňový dluh z daně z přidané hodnoty vůči státu z výše uvedených obchodních transakcí minimalizoval. Správný postup správce daně, aniž by byl zachycen skrytý stav věci, by vedl k jinému závěru než byl doposud činěn.
I v doplňku k dovolání obviněný setrval na závěrečném návrhu tak, jak byl učiněn v dovolání s tím, že již dříve vyjádřil přípisem adresovaným Krajskému soudu v Praze, že nedává souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím státního zástupce u tohoto orgánu činného podalo k tomuto dovolání vyjádření, ve kterém konstatuje, že dovolání obviněného ing. J. Š. je polemikou o správnosti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a to jak ve vztahu ke svědeckým výpovědím, tak i k listinným důkazům, zejména faktur vystavených obviněným za dodané zboží a uhrazených včetně daně z přidané hodnoty odběratelem, které obviněný nezavedl do svého účetnictví a utajil je v daňových řízeních. Většinu dovolatelem uplatněných výhrad považuje za namířené proti hodnocení důkazů a vyvracející učiněná skutková zjištění, z nichž soudy obou stupňů učinily právní závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. Tyto námitky považuje ve smyslu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za výhrady na tento důvod nedopadající, uplatněné ryze formálně a použité v rozporu se zákonnými požadavky. Pokud by odvolatel neuplatnil i jinou argumentaci, která by s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu korespondovala, mělo by být dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako nedůvodné odmítnuto.
Označený dovolací důvod je užit obsahově odpovídajícím způsobem v případě argumentu dopadajícího na nepoužitelnost ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. K němu dovolatel dovozuje, že jednání, ke kterému došlo v roce 1996, nemůže být trestně postižitelné, protože nelze použít zákona pozdějšího, pokud je tím zhoršováno jeho postavení. Jde o jedinou námitku, která se nedotýká skutkových zjištění soudů. Jedná se o posouzení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva trestního. V této části je však dovolání považováno za zjevně neopodstatněné, protože na ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. se nelze dovolávat v případě řešení daňových deliktů. Obviněný byl i v době před účinností tohoto ustanovení odpovědný za včasné předložení daňového přiznání a zejména za jeho úplnost a správnost. Za situace, kdy není důvod zpochybňovat závěr soudů obou stupňů, že zjištěné trestné jednání obviněného naplňuje jak po stránce formální, tak i materiální stránce všechny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák., navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného ing. J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu/, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. řádu), a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/.
Dále Nejvyšší posuzoval otázku, zda dovolací důvody obviněným uplatněné lze považovat za důvody uvedené v ustanovení §265b tr. řádu, neboť jejich existence podmiňuje provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné jednak namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Nelze však v jeho rámci napadat nesprávnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, není oprávněn přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť naopak je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotně právní posouzení skutku.
Z citovaného zákonného ustanovení dále vyplývá, že dovolatel může ve svém podání uplatnit i výhrady k jinému hmotně právnímu posouzení. Jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, přičemž toto posouzení se může týkat zejména otázek trestního práva hmotného, ale i otázek jiných právních odvětví.
Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá v převážné zčásti nesprávnost skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině, neboť polemizuje se správností způsobu, jakým byly některé důkazy hodnoceny, a také vytýká neúplnost skutkových zjištění. (Jedná se o výhrady směřující proti způsobu, jakým bylo posouzeno 17 v účetnictví nepodchycených faktur či vyhodnocen znalecký posudek ing. P. C., nebo jak byla vypočtena výše škody a stanoven základ daně v návaznosti na stanovení zisku. Spadají sem též výhrady proti rozsahu dokazování, jemuž je vytýkáno, že nezahrnuje zjišťování širších souvislostí prováděných obchodních transakcí mezi jednotlivými obchodními partnery, stejně jako výhrady, že se soudy nevypořádaly se všemi skutečnostmi obviněným namítanými.) Tyto argumenty dovolací soud nemůže z důvodu shora rozvedených akceptovat, protože nejde o skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, a nebyl-li by uplatněn jiný argument právní povahy, bylo by nutné volit postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Jediným důvodem, který svým obsahem řeší právní otázku a dopadá na hmotně právní problematiku, je argument týkající se možnosti použití ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud se proto pouze touto otázkou v rámci podaného dovolání mohl zabývat.
Předmětné ustanovení zavedla do trestního zákona novela provedená zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998. Výslovně je zde stanoveno, že v případě, kdy je konkrétním nebo speciálním subjektem právnická osoba, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Z této formulace vyplývá, že zákon zde zakotvuje fikci, na základě níž fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, ač sama nevykazuje znaky konkrétního nebo speciálního subjektu, bude při spáchání trestného činu, jenž vyžaduje takový subjekt, považována za konkrétní nebo speciální subjekt, pokud zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby. Jde o snahu zajistit přímou aplikaci příslušných ustanovení zvláštní části trestního zákona na jednání fyzické osoby, a to přesto, že z hlediska znaků konkrétního nebo speciálního subjektu tyto znaky naplňuje jen právnická osoba, za kterou tato fyzická osoba v konkrétním případě jednala. Z tohoto nového ustanovení však nelze dovozovat, že v období před 1. 1. 1998 nebylo možno osoby jednající jménem právnických osob nebo za ně postihnout pro trestné činy vyžadující konkrétní nebo speciální subjekt. Lze proto dovodit, že pokud jednaly za právnickou osobu zejména její statutární orgány, jednaly jako právnická osoba. V případě společnosti s ručením omezeným je podle §133 odst. 1 obch. zák. statutárním orgánem společnosti jeden nebo více jednatelů. Z těchto důvodů i před 1. 1. 1998 přicházel do úvahy trestní postih statutárního orgánu právnické osoby, jímž bylo (a také nyní je) třeba rozumět fyzickou osobu, která byla statutárním orgánem. Trestněprávní důsledky určitého jednání snáší přímo fyzická osoba, která svým jednáním, byť v rámci zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky skutkové podstaty některého trestného činu. Z jednání konkrétní fyzické osoby vyplývají práva a povinnosti nejen pro právnickou osobu, jejímž jménem nebo v jejímž zastoupení taková fyzická osoba jedná, ale též práva a povinnosti přímo pro onu fyzickou osobu, jak upravuje §56 odst. 3 obch. zák., podle něhož určité činnosti může obchodní společnost jako právnická osoba vykonávat jen pomocí oprávněných fyzických osob (§30 odst. 2 obch. zák.). Ze všech těchto důvodů právní úprava platná do 31. 12. 1997, která na trestnou činnost dovolatele dopadá, umožňovala tímto výkladem dovodit trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, která spáchala trestný čin jednáním učiněným jménem právnické osoby.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 T 105/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 To 144/2002, jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. účinného do 31. 12. 1997 je správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, přičemž se tento současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Znovu je nutné zdůraznit, že námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou podstatně totožné s těmi, které byly použity v řízení před odvolacím soudem.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami použitými v odvolání a s tím, jak se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly vyvráceny již v rámci řízení před soudem druhého stupně. Obviněný opakuje námitky v řízení již dříve uplatněné, s nimiž se však soudy obou stupňů vypořádaly, a tudíž zjevná neopodstatněnost námitek s odkazem na shora rozvedené skutečnosti vedla Nejvyšší soud k tomu, že dovolání obviněného ing. J. Š. podané z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je pak nutno uvést, že důvodem dovolání podle tohoto ustanovení je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.
Pod pojmem procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí je přitom nutno chápat pouze zákonem stanovené procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti, přičemž se jedná o rozhodnutí nadřízeného orgánu ve smyslu §148 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu u stížnosti nebo rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §253 odst. 1 až odst. 4 tr. řádu u odvolání, v obou případech bez věcného přezkoumání věci. Podle dikce odst. 1 posledně zmíněného ustanovení odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Odmítnout odvolání je pak ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení odvolací soud oprávněn tehdy, pokud nesplňuje z hlediska svého obsahu zákonné náležitosti odvolání uvedené v ustanovení §249 tr. řádu.
Tento dovolací důvod lze tedy použít, pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu u stížnosti nebo podle §253 odst. 1 tr. řádu u odvolání, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo pokud odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. řádu, ačkoliv nebyly splněny podmínky podle §253 odst. 4 tr. řádu (tedy oprávněná osoba nebyla náležitě poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání).
Ve shora uvedeném ohledu tudíž důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu §256 tr. řádu, tedy shledá-li odvolací soud, že odvolání není důvodné, neboť postup podle §256 tr. řádu lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu, neshledal-li odvolací soud důvody k zamítnutí odvolání podle §253 tr. řádu. Na rozdíl od ustanovení §253 tr. řádu, podle něhož odvolací soud zamítne odvolání bez věcného přezkoumání věci v těch případech, kdy odvolání nesplňuje zákonem stanovené procesní podmínky, ve smyslu §256 tr. řádu může odvolací soud zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání, konaného o tomto odvolání, kdy tedy odvolání splňuje procesní podmínky ve smyslu §253 tr. řádu, avšak v něm vytýkané vady nejsou důvodné.
Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu na podkladě řádného opravného prostředku věcně, a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej podle §256 tr. řádu u odvolání a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu u stížnosti, je možno zmíněný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v písm. a) až k) §265b odst. 1 tr. řádu.
V takovém případě by dovolatel musel tvrdit a náležitě odůvodnit své dovolání z hledisek uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a v návaznosti na tento obecný důvod i některého důvodu (či více důvodů) uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, který musí být dán v řízení předcházejícím napadenému zamítavému rozhodnutí.
V posuzované věci však obviněný ing. J. Š. v rámci dovolání sice uplatnil vyjma nyní citovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak dovolání podané z tohoto důvodu bylo dovolacím soudem s odkazem na shora rozvedené skutečnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, a tudíž rovněž dovolání podané z důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je nutno jako takové rovněž podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.
Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bez ohledu na negativní stanovisko obviněného.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného ing. J. Š. na odklad výkonu rozhodnutí, který učinul v závěru svého mimořádného opravného prostředku. Podle §265h odst. 3 tr. řádu je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil, nikoliv dovolatel. O odkladu výkonu trestu by sice mohl rozhodnout podle §265o odst. 1 tr. řádu i bez návrhu předseda senátu Nejvyššího soudu, ten však avšak zákonné důvody k takovému postupu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová