Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.07.2003, sp. zn. 6 Tdo 603/2003 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.603.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.603.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 603/2003 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2003 o dovolání obviněného J. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici ve V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 1 To 30/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 17/2001, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá . Odůvodnění: Obviněný J. K. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 49 T 17/2001, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Rozsudkem téhož soudu sp. zn. 49 T 17/2001, ze dne 8. 2. 2002, byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2001, ze dne 23. 10. 2002, podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto i o náhradě způsobené škody. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 49 T 17/2001, obviněný napadl odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 1 To 30/2002, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. K. v návaznosti na rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2001, ze dne 8. 2. 2002, a 23. 10. 2002, prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. Z. dovolání, které opřel o důvody dle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 1 To 30/2002, spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a bylo jím rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2001, ze dne 23. 10. 2002, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Vrchní soud v Praze pochybil, když jeho odvolání zamítl a neakceptoval jeho námitky rozvedené v odvolání proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, jimiž brojil proti tomu, že mu za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000, ze dne 18. 9. 2000. Podle názoru dovolatele je dán vztah souhrnnosti mezi trestnými činy krádeže, nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a poškozování cizích práv, pro které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 4 T 134/2000, a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, pro který byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 49 T 17/2001. Poukázal na to, že trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, kterým byl v nyní projednávané věci uznán vinným, spáchal pokračujícím jednáním v období od jara 1997 do prosince 1999. Vzhledem k tomu, že se jedná o pokračující trestný čin, je rozhodující okamžik dokonání trestného činu, který nastal v prosinci 1999. Tento skutek byl s ohledem na to spáchán dříve, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000, ze dne 18. 9. 2000, který je prvním vyhlášeným rozsudkem soudu I. stupně za útoky spáchané dne 30. 12. 1999 a 23. 3. 2000. Další odsuzující rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 132/98, ze dne 30. 11. 1998, (správně jde o trestní příkaz, který byl obviněnému doručen dne 13. 1. 1999) a Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 1999 (správně má být Městského soudu v Praze), sp. zn. 43 T 3/99, jsou pro posouzení souhrnnosti nevýznamné, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2000, sp. zn. 1 T 142/98. Ten byl sice vyhlášen až poté, co obviněný spáchal skutky uvedené v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000, a v nyní projednávané trestní věci v bodě 2), jednalo se však o rozsudek, jímž byl ukládán souhrnný trest za trestný čin, jenž byl v souběhu s trestným činem, pro který byl odsouzen rozsudkem (správně má být trestním příkazem) Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 3 T 132/98. Tyto skutečnosti svědčí pro to, že mu měl být uložen za trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaný v době od jara roku 1997 do prosince 1999, v nyní posuzované věci souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000, ze dne 18. 9. 2000. Za trestné činy podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a §181 odst. 1 písm. a) tr. zák. /správně má být §171 odst. 1 písm. a) tr. zák./, mu měl být uložen samostatný trest. Z těchto důvodů v závěru svého dovolání obviněný požaduje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 T 30/2002, (správně má být 1 To 30/2002) a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání doručeno ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. ve vztahu k obviněnému J. K. (jednotlivými rozhodnutími bylo rozhodováno též o spoluobviněném R. K.) zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 30/2002, ze dne 13. 1. 2003, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2001, ze dne 23. 10. 2002, ohledně obviněného J. K., a to ve výroku o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř., aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro tento závěr vyšel z názoru, že dovolání je nutné přisvědčit, neboť trestný čin nedovolené výroby a držení psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., měl obviněný spáchat v době od jara 1997 do prosince 1999, což je dříve, než byl vyhlášen dne 18. 9. 2000 odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000. Při správné aplikaci ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. tedy měl být obviněnému J. K. za tento trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. uložen za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000, ze dne 18. 9. 2000, souhrnný trest odnětí svobody a za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. samostatný trest. S ohledem na tyto skutečnosti považuje za zjevné, že odvolací soud nevyhověl odvolání obviněného, přestože odvoláním napadené rozhodnutí trpělo vadou podřaditelnou pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž byl naplněn i dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud jako dovolací soud nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, a shledal, že bylo podáno na místě k tomu určeném a ve lhůtě stanovené ustanovením §265e tr. ř. Obviněný J. K. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. M. Z., je proto oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Jeho dovolání je přípustné, neboť podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. napadá usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. K. proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest. V souladu s tím, že v dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. ř.), Nejvyšší soud zjistil, že obviněný poukazuje na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále na důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který by mohl být naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V rámci konkretizace dovolacích důvodů obviněný J. K. v dovolání uvedl, že soudy dříve činné ve věci pochybily, když mu vzhledem k okolnostem případu uložily trest úhrnný podle §35 odst. 1 tr. zák., přestože byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. Posouzení, zda jsou v určitém případě splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák, se vztahuje k řešení otázky, která je upravena trestním zákonem a jde o případ jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Takto formulované námitky dopadají na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud na jeho základě mohl namítanou problematiku přezkoumat. Za účelem náležitého ověření všech namítaných skutečností si Nejvyšší soud nejprve vyžádal všechny přílohové spisy, na které je v mimořádném opravném prostředku, ale i v napadených rozhodnutích poukázáno, neboť s dovoláním obviněného J. K. Nejvyššímu soudu předloženy nebyly a bez nich není možné zodpovědně otázku souhrnného trestu posoudit. Teprve na základě jejich obsahu Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., jak se dovolatel domáhal, a shledal, že argumentům obviněného, jak je v dovolání uplatnil, přisvědčit není možné. Obviněný J. K. se skutků, které jsou předmětem trestní věci vedené u Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2001, dopustil v době od jara 1997 do prosince 1999, dne 20. 6. 2001 a v době od 23. 3. 2001 do 20. 6. 2001. Pokud jde o dva posledně uvedené časové údaje, týkají se skutků, jichž se dovolací důvod obviněného nedotýká a předmětem jeho námitek je pouze skutek posouzený jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který páchal po dobu od jara 1997 do prosince roku 1999. (Odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2001 byl poprvé vyhlášen až dne 8. 2. 2002. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 1 To 12/2002, byl k odvolání obviněného zčásti ve výroku o vině i trestech zrušen a Městskému soudu v Praze byla věc v rozsahu zrušení vrácena k novému projednání a rozhodnutí). Nejvyšší soud především považuje za nesprávnou úvahu dovolatele, že prvním odsuzujícím rozsudkem při zkoumání podmínek souhrnnosti zvažované trestné činnosti, je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000 ze dne 18. 9. 2000. Ze všech prověřených trestních věcí, v nichž byl obviněný J. K. odsouzen, byly zjištěny následující skutečnosti: V pořadí prvním odsuzujícím rozhodnutím ze všech trestních věcí, v nichž byl souzen, je trestní příkaz vydaný dne 30. 11. 1998, který byl obviněnému doručen dne 13. 1. 1999 (účinky vyhlášeného rozsudku nastaly proto až dnem 13. 1. 1998 a nelze za takový den považovat den vydání trestního příkazu 30. 11. 1998, jak je chybně v dovolání i v napadených rozhodnutích uváděno) ve věci Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 132/98. Obviněný J. K. jím byl uznán vinným a byl mu uložen trest (za trestný čin podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaný dne 1. 10. 1998, právní moc je vyznačena dnem 26. 1. 1999). Dalším rozhodnutím je rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 3/99, ze dne 25. 5. 1999 (chybně je uváděno, že se jedná o rozsudek Městského soudu v Brně), jímž byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. (spáchaným v listopadu 1997, právní moc nastala dne 28. 11. 2000). Následujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 1 T 142/98, vyhlášeným dne 28. 4. 2000 byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (spáchanými dne 3. 1. 1998, právní moc nastala dne 29. 5. 2000). Tímto rozsudkem byl obviněnému uložen souhrnný trest (odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a propadnutí věci), jímž byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu uloženého trestním příkazem ze dne 30. 11. 1998 Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 3 T 132/98, doručeným dne 13. 1. 1999. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 4 T 134/2000, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (Tyto činy spáchal dne 30. 12. 1999 a pravomocně o nich bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. 5 To 513/2000, jako soudem odvolacím, který při nezměněném výroku o vině za ně uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně včetně trestu zákazu pobytu na území h. m. P. na dobu tří let). Trestní stíhání pro další skutek, v němž byly spatřovány trestné činy podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák a §257 odst. 1 tr. zák., spáchaný dne 23. 3. 2000, bylo usnesením sp. zn. 4 T 134/2000, Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 2001 zastaveno. Posledním rozsudkem vydaným před rozsudky v nyní projednávané, dovoláním napadené věci, je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 9 T 258/2000. Jím byl obviněný J. K. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., které spáchal dne 14. 8. 1999. Tímto rozsudkem bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 4 T 134/2000. Právní moci nabyl dne 12. 2. 2002. Podle §35 odst. 2 tr. zák. platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin. Podle §35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu souhrnný trest pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tedy které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli.Vícečinný souběh je dán tehdy, když jde o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů, přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoliv z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (doručen trestní příkaz), skončila pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu). Byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku, kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a kterým byl uložen souhrnný trest. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. rozumí první odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, že v řádném nebo mimořádném opravném řízení, nebo v rámci jiného souhrnného trestu byl zrušen, pokud i poté věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Okamžikem vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku za některý z více trestných činů téhož pachatele je možný vztah vícečinného souběhu vždy ukončen. To má za následek, že trestné činy spáchané (dokončené) před vyhlášením takového rozsudku a po jeho vyhlášení, nejsou vzájemně se sbíhajícími a nemůže být proto za ně uložen trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. (srov. rozhodnutí pod č. 50/78 Sb., a přiměřeně též rozhodnutí č. 34/1965 a 8/1974-II Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je zřejmé, že nyní projednávané trestní věci je prvým odsuzujícím rozsudkem trestní příkaz vydaný Obvodním soudem pro Prahu 6, ve věci sp. zn. 3 T 132/98, který byl obviněnému doručen dne 13. 1. 1999. Jestliže se obviněný domáhá uložení souhrnného trestu pro trestný čin dle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., páchaný od jara 1997 do prosince 1999, nejsou pro ukládání trestu splněny podmínky vymezené v §35 odst. 2 tr. zák., protože obviněný tento trestný čin dokončil až v prosinci roku 1999, což je později, (nikoli dříve) než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek pro jiný trestný čin. Pokud obviněný požaduje uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu Prahu 1 ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 4 T 134/2000, nejsou pro takový postup splněna hlediska zakotvená v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Tím, že byl obviněnému dne 13. 1. 1999 doručen trestní příkaz ve věci sp. zn. 3 T 132/98 Obvodního soudu pro Prahu 6, byl přerušen vztah souhrnnosti pojící se k později obviněným spáchané trestné činnosti. Byl-li čin, o němž obviněný uvažuje, spáchán až v průběhu prosince roku 1999, není tento skutek spáchán ve vícečinném souběhu. Vícečinný souběh několika trestných činů je dán z časového hlediska tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký trestný čin téhož pachatele. O takový případ se v dané trestní věci nejedná, protože jak je výše popsáno, bylo v mezidobí vydáno více odsuzujících rozsudků, z nichž první je zmiňovaný trestní příkaz, který vztah souhrnnosti přerušil, a protože, jak je již shora rozvedeno, byl trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchán až po doručení tohoto trestního příkazu obviněnému, nelze mu za něj ukládat souhrnný trest, jak obviněný požaduje. Nejvyšší soud z těchto důvodů ohledně vznesené námitky obviněného J. K. týkající se nesprávného použití §35 odst. 2 tr. zák. konstatuje, že jak soud prvního stupně tak i soud odvolací posoudily věc z hmotného hlediska správně, a to včetně zvážení případné aplikace zmíněného ustanovení, k níž se vyjádřil Vrchní soud v Praze i v odůvodnění svého rozhodnutí. S právním názorem tohoto soudu, jestliže neshledal podmínky pro uložení souhrnného trestu obviněnému J. K., se Nejvyšší soud ztotožnil. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho požaduje obviněný, proto není opodstatněný. Obviněný J. K. dále ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod je podle jeho první alternativy dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod stanoví procesní kriteria, která mají zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného J. K. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení stanovených podmínek odvolací soud podle §256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu. Obviněný navíc žádné jiné konkrétní pochybení nenamítá, a dovozuje ho pouze ve vztahu k již rozvedenému nedostatku v uložení souhrnného trestu. Podle druhé alternativy je dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn v případě, že by v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. I v této souvislosti lze za jedinou konkrétní námitku obviněného shledat jeho názor, že ve věci dříve činné soudy nesprávně neakceptovaly podmínky §35 odst. 2 tr. zák., a tím měl být dán dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K této otázce se již Nejvyšší soud dostatečným způsobem vyjádřil výše a lze tedy pouze na uvedené skutečnosti odkázat. Nejvyšší soud na základě všech těchto svých úvah a závěrů shledal, že obviněný J. K. podal dovolání, které bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení. V daném případě je však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, a proto toto dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nepřezkoumával přitom zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu (také vyžádaných přílohových spisů) a podle obsahu podaného dovolání. V tomto případě nebylo nutné vyžadovat vyjádření stran. S námitkami obviněným uplatněnými již v rámci odvolacího řízení se vypořádaly již soudy v původním řízení. Ze všech těchto skutečností mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání. Nad rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že v souvislosti se zkoumáním námitek obviněného, kde podmínky pro uložení souhrnného trestu nebyly shledány, zjistil vztah souhrnnosti a vícečinný souběh u skutků spáchaných před tím, než byl obviněnému doručen dne 13. 1. 1999 trestní příkaz ve věci Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 132/98. Pro souhrnný trest byly splněny podmínky v případě ukládání trestu rozsudkem ze dne 28. 4. 2000, ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 T 152/98. Uložen měl být nejen ve vztahu k trestnímu příkazu ve věci Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 132/98, ale též i za trestnou činnost, pro kterou byl J. K. odsouzen dne 25. 5. 1999 rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 3/99. Nebylo však již v souladu s ustanovením §35 odst. 2 tr. zák., pokud rozsudkem ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 9 T 258/2000, Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 4 T 134/2000 podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu. Ohledně trestných činů, pro které bylo takto rozhodnuto, není dán vztah souhrnnosti, neboť mezi trestnými činy, pro které je zvažován, je vícečinný souběh přerušen. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 23. července 2003 Předseda senátu : JUDr. Zdeněk Sovák Vypracovala : JUDr. Milada Kodysová

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/23/2003
Spisová značka:6 Tdo 603/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.603.2003.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19