ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.619.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 619/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2003 o dovolání obhájce Mgr. R. L. podaném (tehdy v řízení proti uprchlému) za obviněného J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 9 To 441/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 82/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 2 T 82/2001, v řízení proti uprchlému, uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §213 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že
v období od 20. 1. 1995 do 8. 4. 2001 s výjimkou splátek za březen a květen 1995 a červenec 1999 až květen 2000 neplatil v P. ani jinde řádně výživné na svého nezletilého syna J. S., ač mu tato povinnost vyplývá ze zákona a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 5. 2. 1991, sp. zn. 20 Nc 299/90, mu bylo uloženo platit výživné na syna ve výši 350,- Kč měsíčně, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky D. S., přičemž matka byla nucena v důsledku finanční nouze pobírat od Úřadu městské části P. zálohové výživné a za uvedenou dobu dluží na výživném celkovou částku 20.300,- Kč, z toho na zálohovém výživném Úřadu městské části P. částku 2.100,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku, v řízení proti uprchlému, podal obhájce Mgr. R. L. za obviněného odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2002, sp. zn. 9 To 441/2002, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obhájci obviněného Mgr. R. L. dne 5. 12. 2002 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 dne 20. 11. 2002. Poté, co obviněný J. S. nastoupil dne 27. 1. 2003 do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen shora citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, byl rovněž jemu opis usnesení soudu druhého stupně doručen, a to dne 31. 3. 2003.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal jmenovaný obhájce za obviněného dne 17. 1. 2003 (tj. jednalo se stále o řízení proti uprchlému) osobně u Obvodního soudu pro Prahu 4 dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech uvedl, že pokud jde o kvalifikaci jednání obviněného podle §213 odst. 1 tr. zák., této ničeho nevytýká, neboť skutečně naplnil skutkovou podstatu předmětného trestného činu v tomto odstavci; napadl však výroky v rozsudku soudu prvního stupně v těch částech, které obviněnému kladou za vinu, že svým jednáním vystavil nezletilého syna nebezpečí nouze, na základě čehož byl odsouzen podle §213 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle názoru dovolatele totiž nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 3 tr. zák., neboť mezi jednáním obviněného (neplacením měsíčního výživného 350,- Kč, které činí 12,- Kč denně) a stavem nouze není příčinná souvislost, když matka nezletilého uvedla, že výše výživného (kterou jí od října roku 2000 vyplácí Úřad městské části P.) není částkou dostatečnou, těžko s ní vyžije a nebezpečí nouze by nastalo i v případě, že obviněný by svou vyživovací povinnost v této výši pravidelně měsíčně plnil.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o vině a na něj navazující výrok o trestu podle §213 odst. 3 tr. zák., jakož i usnesení odvolacího soudu, a sám zvážil uložení trestu pouze podle §213 odst. 1 tr. zák. (§265m odst. 1 tr. ř.). Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 19. 3. 2003 předně konstatoval, že podle jeho názoru bylo s ohledem na ustanovení §304, věty druhé, tr. ř. dovolání podáno obhájcem Mgr. R. L. jakožto osobou oprávněnou. K vlastnímu obsahu podaného mimořádného opravného prostředku uvedl, že uplatněné námitky sice odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nepovažoval je za důvodné. Smyslem kvalifikované skutkové podstaty podle §213 odst. 3 tr. zák. je totiž postihnout taková jednání, kdy neplnění zákonné vyživovací povinnosti mělo nebo alespoň mohlo mít výrazný dopad na zajišťování materiálních potřeb oprávněné osoby. V případě neplacení výživného na nezletilé dítě tomu tak v praxi bude právě v těch případech, kdy finanční situace toho z rodičů, který má dítě v přímé péči, nebude natolik dobrá, aby potřeby nezletilého mohl sám bez větších problémů zabezpečit. Zákonný znak „vydá-li oprávněnou osobu nebezpečí nouze“ proto bude dán také tehdy, kdy jednání pachatele dále prohloubí stav nedostatku prostředků k zajišťování životních potřeb oprávněného, který již existoval v důsledku jiných okolností. V této souvislosti poukázal na obecné zásady pro posuzování příčinné souvislosti, podle kterých příčinou je každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal, a podle kterých není z hlediska existence příčinné souvislosti rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom jednáním pachatele. Napadená rozhodnutí tudíž označil za věcně správná a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil se shodným způsobem projednání věci.
Následně předseda senátu soudu prvního stupně předložil věc se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání. S poukazem na skutečnost, že pominuly důvody, pro které se vedlo řízení proti uprchlému (obviněný J. S. nastoupil dne 27. 1. 2003 výkon trestu), a že je proto nutno doručit obviněnému pravomocný odsuzující rozsudek, přičemž tento musí být poučen o právu navrhnout do osmi dnů od doručení rozsudku jeho zrušení, byl spis zaslán Nejvyšším soudem zpět soudu prvního stupně bez meritorního vyřízení.
Jak vyplývá z referátu na č. l. 124 spisu a k němu připojených tzv. dodejek, předseda senátu soudu prvního stupně vytýkané pochybení napravil a zaslal obviněnému pravomocný odsuzující rozsudek s příslušným poučením, včetně obžaloby a dalších listin; kopii přípisu Nejvyššího soudu s kopií přípisu obviněnému doručil obhájci obviněného. Obviněný J. S. obdržel předmětné listiny dne 6. 5. 2003, jeho obhájce dne 29. 4. 2003. Vzhledem k tomu, že obviněný svého práva navrhnout zrušení odsuzujícího rozsudku nevyužil, předložil předseda senátu soudu prvního stupně po marném uplynutí lhůty osmi dnů věc se spisem Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§304, věta druhá, tr. ř., §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jen pro úplnost poznamenává, že pro počátek běhu lhůty k podání dovolání byl rozhodný den doručení opisu rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému (31. 3. 2003), a tudíž jeho lhůta k podání dovolání skončila teprve dne 2. 6. 2003 (konec lhůty připadal na sobotu 31. 5. 2003; srov. §60 odst. 2, 3 tr. ř.), neboť současně platí, že pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. ř.).
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné. Obviněný v odůvodnění dovolání uplatnil výhrady k právní kvalifikaci zjištěného skutku jako trestného činu podle 213 odst. 3 tr. zák., když namítl, že nebyla naplněna jeho objektivní stránka, neboť mezi jeho jednáním (neplacením výživného v částce 350,- Kč měsíčně) a stavem nouze (na straně oprávněného, tj. nezletilého syna) není příčinná souvislost. Taková námitka je námitkou nesprávného právního posouzení skutku, a tudíž ji lze podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti je zapotřebí uvést, že důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání proto nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně, že obviněný J. S. v období od 20. 1. 1995 do 8. 4. 2001 s výjimkou splátek za březen a květen 1995 a červenec 1999 až květen 2000 neplatil v P. ani jinde řádně výživné na svého nezletilého syna J. S., ač mu tato povinnost vyplývá ze zákona a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 5. 2. 1991, sp. zn. 20 Nc 299/90, mu bylo uloženo platit výživné na syna ve výši 350,- Kč měsíčně, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky D. S., přičemž matka byla nucena v důsledku finanční nouze pobírat od Úřadu městské části P. zálohové výživné a za uvedenou dobu dluží na výživném celkovou částku 20.300,- Kč, z toho na zálohovém výživném Úřadu městské části P. částku 2.100,- Kč.
Nalézací soud přitom shledal a vyjádřil v tzv. právní větě rozsudečného výroku, že obviněný se předmětného trestného činu dopustil úmyslně. Jak je rozvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, obviněný nezletilého v rozhodném období nikdy nenavštívil a ani mu nikdy neposílal žádné dárky. Svědkyně (D. S.) byla … na mateřské dovolené a pečovala o dvě malé děti, a z důvodu finanční nouze proto musela požádat o výplatu zálohového výživného Úřad městské části P. (str. 3 rozsudku) … Obviněný vědomě nehradil výživné pro svého syna J. S., a to v rozhodném období od 20. 1. 1995 (za předchozí neplnění vyživovací povinnosti byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 13. 6. 1995, sp. zn. 4 T 82/95) do 8. 4. 2001, kdy převzal do vlastních rukou sdělení obvinění. V rozhodném období obviněný uhradil na výživném pouze částku 5.600,- Kč a ostatní splátky nehradil, neboť neměl dostatek finančních prostředků … Obviněný tak svým jednáním naplnil po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. … Oproti obžalobě soud jednání nekvalifikoval podle ustanovení §213 odst. 2 tr. zák., neboť obviněný nevyvíjel žádné aktivní jednání, kterým by se snažil úmyslně vyhýbat plnění své zákonné povinnosti vyživovat nezletilého. Samotné jednání spočívající v tom, že ač nezaměstnaný se neevidoval na Úřadu práce … neodůvodňuje právní kvalifikaci podle §213 odst. 2 tr. zák., neboť s ohledem na podmínky stanovené zákonem pro přiznání hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání by obviněný stejně podporu v nezaměstnanosti nedostal … Na druhou stranu obhajoba obviněného v tom směru, že v rozhodném období byl nezaměstnaný, není z hlediska jeho trestně právní odpovědnosti nijak relevantní a tato skutečnost ho nezbavovala povinnosti plnit svou vyživovací povinnost (str. 3 a 4 rozsudku) … Stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost je zvyšován zejména dobou páchání trestné činnosti, neboť obviněný neplatil výživné po dobu delší 6 let (str. 5 rozsudku).
Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který na straně 2 a 3 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně správně provedl v předmětné trestní věci potřebné důkazy v souladu s trestním řádem a řádně je hodnotil podle §2 odst. 6 tr. ř., skutková zjištění jsou správná a úplná … Pokud jde o právní kvalifikaci zjištěného skutku, podle názoru odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně výrazně ve prospěch obviněného, pokud v jeho jednání shledal pouze jeden skutek, neboť spíše bylo na místě jeho protiprávní jednání, vzhledem ke značné délce vyňaté doby, kdy výživné bylo hrazeno, rozdělit na dva skutky … S ohledem na ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nemohl odvolací soud toto pochybení sám napravit, neboť by se jednalo o změnu rozsudku v neprospěch odvolatele. Soud prvního stupně také nedostatečně promítl do právní kvalifikace zjištění, že obviněný, podle jeho výpovědi v přípravném řízení, v době, kdy výživné nehradil, nebyl zaměstnán ani hlášen na úřadě práce jako uchazeč o zaměstnání , čímž ztížil možnost vymáhání nároku na výživné, … V úvahu by proto přicházela kvalifikace podle ustanovení §213 odst. 2, odst. 3 tr. zák. … Argumentace, spočívající v názoru, že nebezpečí nouze by nastalo i v případě, že by svou vyživovací povinnost plnil, resp. nebezpečí nouze by nastalo i bez ohledu na jeho jednání vzhledem ke zcela nedostatečné výši stanoveného výživného, nemůže obstát. Jednak je třeba připomenout, že vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a není třeba, aby byla stanovena soudním rozhodnutím. Pokud k jejímu stanovení dojde, soud není vázán tímto rozhodnutím a může vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti, stejně tak i obviněný mohl plnit více, než bylo takovým rozhodnutím … stanoveno. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v tom, že oprávněná osoba byla vydána nebezpečí nouze, byla v tomto případě rozhodně naplněna, neboť hrozící nouze byla odvrácena matkou dítěte na úkor uspokojování jejích vlastních potřeb.
Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaného úmyslně (s ohledem na skutečnost, že soud druhého stupně nemohl změnit rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch odvolatele a uznat jej vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák.), nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. K zásadně správným úvahám soudů obou stupňů jen dodává a současně sumarizuje, že na základě skutkových zjištění nalézacího soudu, která shledal správnými i soud odvolací, totiž obviněný soustavně a po delší dobu (delší šesti let s výjimkou několika měsíců) úmyslně (a při vědomí, že již jednou byl pro shodný trestný čin odsouzen) neplnil povinnost vyživovat svého nezletilého syna, jež mu vyplývá přímo ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších změn, a která byla navíc upravena i soudním rozhodnutím, přičemž matka nezletilého byla nucena obrátit se v důsledku tíživé finanční situace na příslušný úřad s žádostí o zálohové výživné.
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že pokud obviněný argumentoval soudem stanovenou výší výživného (350,- Kč měsíčně, 12,- Kč denně) ve vztahu k vydání oprávněného nebezpečí nouze, nebyla tato výše podstatná, neboť i o tuto (byť obecně nižší) částku byl nezletilý syn obviněného v důsledku jeho jednání při uspokojování svých odůvodněných potřeb zkrácen; matka nezletilého v rozhodné době pobírala toliko dávky státní sociální péče, pečovala o další dítě a rodina trpěla značným nedostatkem finančních prostředků, jenž jednání obviněného ve vztahu k nezletilému synovi ještě prohloubilo a vystavilo jej nebezpečí nouze (stav nouze přitom nemusel u nezletilého nastat, neboť zcela postačovalo, že v důsledku jednání obviněného hrozil). Nutno rovněž souhlasit se závěrem státního zástupce nejvyššího státního zastupitelství, že příčinou je každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal, resp. by nenastal způsobem, jakým nastal; z hlediska existence příčinné souvislosti není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom jednáním pachatele. Z výpovědi matky nezletilého soud prvního stupně navíc zjistil, že její návrh na zvýšení výživného nebyl u soudu úspěšný s ohledem na skutečnost, že obviněný byl neznámého pobytu (jak již bylo uvedeno výše, i toto trestní řízení mělo až do dne 27. 1. 2003 charakter řízení proti uprchlému). Nelze odhlédnout rovněž od faktu, že matka nezletilého přitom svou vyživovací povinnost k němu plnila i výkonem osobní péče, naopak obviněný se se synem nestýkal, nedával mu žádné dárky ani neposkytoval jiná plnění, a poukazoval na to, že je nezaměstnaný a dokonce na Úřadu práce nehlášený, přičemž neučinil ničeho, aby případně mohl příslušnou podporu v nezaměstnanosti pobírat.
Konečně Nejvyšší soud považuje za potřebné v obecné rovině uvést, že výše výživného tak, jak byla stanovena soudem, není pro trestní řízení závaznou, neboť soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, resp. při rozhodování o vině posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti (§9 odst. 1 tr. ř.), a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím; při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, musí brát zřetel na všechna potřebná hlediska včetně toho, zda se obviněný bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě, zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (§96 odst. 1 zákona o rodině).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.
Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a