ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.667.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 667/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2003 o dovolání podaném obviněným H. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 12 To 387/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 81/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného H. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný H. S. byl rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 2 T 81/2002, uznán vinným, že
1. dne 25. 3. 1993 si na základě leasingové smlouvy pronajal od společnosti I.-L. a. s., B. B., SR, návěs TRAILOR MAXI CUBE, byly mu stanoveny měsíční splátky ve výši 37.958,- Kč na dobu do 15. 12. 1995, uvedené splátky neplatil, a proto byl dne 26. 4. 2001 vyzván správcem konkursní podstaty k vydání výše uvedeného návěsu, tento však obviněný dne 30. 9. 2000 prodal společnosti A. Ing. Z. S., za částku 36.600,- Kč, ačkoliv věděl, že předmět leasingu nesmí do jeho zaplacení převést na jinou osobu, hodnota návěsu v době prodeje byla 36.300,- Kč,
2. dne 25. 3. 1993 si na základě leasingové smlouvy č. 934040 pronajal od společnosti I.-L. a. s., B. B., SR, tahač návěsu SCANIA R 113, byly mu stanoveny měsíční splátky ve výši 88.660,- Kč na dobu do 15. 12. 1995, uvedené splátky neplatil, a proto byl dne 16. 10. 1995 vyzván k vydání uvedeného tahače, který však nevydal, užíval jej až do 6. 11. 2001 a tímto svým jednáním způsobil škodu 1.066.300,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 1. rozsudku) a trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2. rozsudku). Za tyto trestné činy mu podle §249 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit JUDr. J. M., advokátu se sídlem v B. B., SR, jako správci konkursní podstaty úpadce firmy T. s. r. o., B. B., SR, škodu ve výši 1.102.600,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný H. S. odvolání, které projednal Krajský soud v Hradci Králové ve veřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2002, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému H. S. dne 4. 2. 2003, jeho obhájci JUDr. M. Š. dne 21. 1. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství ve Svitavách rovněž dne 21. 1. 2003.
Dne 4. 3. 2003 podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce osobně u Okresního soudu ve Svitavách dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. V jeho úvodu zmínil obě shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů a jako dovolací důvod uplatnil ten, který je vymezen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Ohledně prvního skutku namítl, že v době, kdy se dověděl o tom, že se měl dopustit protiprávního jednání, jednal o možnosti vrácení návěsu od společnosti, které jej prodal, ale bezvýsledně, a zdůraznil, že až do 26. 4. 2001 se nikdo o návěs nestaral, stejně jako o doplacení nájemného, a tudíž měl za to, že jej nabyl do vlastnictví. Obdobné výhrady formuloval i k druhému skutku, když uvedl, že tahač nevrátil leasingové společnosti jenom proto, že jej nikdo nechtěl, a dovodil, že je vše v pořádku a že nedoplatek leasingových splátek byl kompenzován ztrátou, která mu byla způsobena leasingovou společností tím, že nemohl obě vozidla užívat, jelikož byla v celním skladu; z těchto důvodů se u něj nejednalo o úmysl. Současně namítl, že soud v případě druhého skutku nesprávně vyčíslil škodu; tato měla být vyčíslena pouze za období ode dne, kdy se dověděl, že mu předmětné vozidlo nenáleží a navíc pouze za období, kdy s tímto vozidlem jezdil. Poukázal dále na rozdíl mezi skutečnou škodou a ušlým ziskem a opětovně zdůraznil, že o vozidlo se od ukončení platnosti leasingové smlouvy nikdo nezajímal, a proto se v dané věci nemohlo jednat o ušlý zisk, podobně skutečnou škodou nemohla být částka 1.066.300,- Kč jakožto rozdíl mezi hodnotou tahače v roce 1995 a v roce 2001 vzniklý v důsledku jeho užívání, neboť takto vyčíslené snížení hodnoty nebylo závislé na užívání vozidla z jeho strany. Z důvodu vadného způsobu vyčíslení škody je pak nesprávná i právní kvalifikace druhého skutku, který měl být kvalifikován podle odstavce prvního §249 tr. zák.
Závěrem obviněný H. S. vytkl, že soudy obou stupňů nevzaly při svém rozhodování v úvahu všechna zjištění, nesprávně stanovily výši škody, a tím také nesprávně rozhodly o vině a trestu. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí o vině, trestu a povinnosti nahradit škodu zrušil a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc opětovně projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření ze dne 12. 5. 2003 úvodem zrekapituloval dosavadní řízení ve věci. K dovolání obviněného uvedl, že jeho obsahem jsou výhradně námitky směřující proti hodnocení důkazů soudy a skutkovým zjištěním, z nichž soudy obou stupňů učinily závěr, že spáchal trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1, 2 tr. zák. včetně právního závěru o úmyslné formě jeho zavinění ve vztahu k jednání a ke způsobenému následku; takové výhrady nejsou námitkami podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm a) až l) tr. ř. Odkaz dovolatele na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tudíž ryze formální, rozporný s obsahem konkrétně uplatněných námitek a názorů a dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Navrhl, aby za této situace Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Státní zástupce současně ve svém vyjádření vyjádřil pochybnost ohledně právní kvalifikace skutku popsaného v rozsudku pod bodem 2. jakožto trestného činu neoprávněného užívání cizí věci s tím, že tento měl být spolu s prvým skutkem právně posouzen jako jediný skutek, resp. trestný čin zpronevěry; byl si však vědom toho, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek odůvodnil toliko skutkovými výhradami, které se ani vzdáleně nedotýkají sporného právního posouzení skutku; upozornil přitom rovněž na ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. a skutečnost, že nejvyšším státním zástupcem nebylo dovolání v neprospěch obviněného podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného H. S. nemůže obstát, neboť jeho námitky, o něž formálně opřel důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jejich skutkovým zjištěním; z těchto tvrzených nedostatků až následně dovozuje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu (jak ostatně sám uvádí: „…Okresní soud ve Svitavách při svém rozhodování nevzal v úvahu všechna zjištění, nesprávně stanovil výši škody a tím také nesprávně rozhodl o vině a trestu. Stejně tak postupoval Krajský soud v Hradci Králové…“). Tak je tomu v případě, jestliže argumentuje tím, že návěs, stejně jako dluh na nájemném nikdo až do 26. 4. 2001 nepožadoval, a měl tudíž za to, že jej (obdobně jako tahač) nabyl do vlastnictví, a dále pokud vytýká nesprávné vyčíslení škody u druhého skutku a na tomto podkladě požaduje jej překvalifikovat podle §249 odst. 1 tr. zák.
Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry ve formě úmyslu, jestliže uvádí, že nebyla dána v důsledku těch skutečností, že ani vozidla, ani leasingových splátek se nikdo nedomáhal, a proto dovodil, že je vše v pořádku, přičemž rovněž nikdo až do 26. 4. 2001 neučinil jakýkoliv úkon, který by směřoval k vyvrácení jeho přesvědčení. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodnil uplatněný dovolací důvod, jej materiálně nenaplňují, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že v zásadě všechny námitky a názory, které obviněný v dovolání uplatnil, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Tyto výhrady však nelze pod uvedený důvod dovolání, ale ani pod jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b tr. ř., podřadit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného H. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a