ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.7.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 7/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2003 dovolání obviněného V. H., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 9 To 339/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 72/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. H.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 6 T 72/2002, byl obviněný V. H. uznán vinným:
1/ trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.), kterého se měl dopustit tím, že nejméně v průběhu ledna 2002 v P., v bytě, ve kterém žije společně se svou matkou J. H., tuto opakovaně fyzicky napadal a týral, demoloval zařízení bytu, pod pohrůžkou násilí i za použití násilí po své matce požadoval peníze, které mu ze strachu dávala, kromě drobných zranění jí způsobil zlomeninu 6. a 7. žebra vpravo, oboustranné pohmoždění hrudníku a hlavy a dne 12. 1. 2002 kolem 18.00 hod. ji znovu hrubým způsobem fyzicky napadl, vyhrožoval jí a požadoval po ní peníze, takže mu nakonec dala částku 500,- Kč, a po návratu v nočních hodinách ji znovu bil a vyhrožoval zabitím a svůj čin spáchal přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 6 T 58/99, odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, který vykonal 2. 10. 2001, a
2/ trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 20. 1. 2002 kolem 22.00 hod. a následně dne 21. 1. 2002 kolem 10.00 hod. v P., v bytě, ve kterém žije společně se svou matkou J. H., ji fyzicky napadl a vyhrožoval jí zabitím, pokud nevezme zpět trestní oznámení, které na něho podala dne 13. 1. 2002.
Za tyto trestné činy byl obviněný V. H. odsouzen podle §234 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
K odvolání obviněného V. H. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 9 To 339/2002, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. (ad 1/ výroku napadeného rozsudku) a v důsledku toho i ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného V. H. uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit tím, že dne 12. 1. 2002 kolem 18.00 hod. v P., v bytě, ve kterém žije se svou matkou – poškozenou J. H., po ní požadoval peníze na cigarety a pivo, hrubým způsobem ji fyzicky napadl kopáním a údery do celého těla, vyhrožoval jí, vulgárně nadával, takže mu nakonec ze strachu vyhověla a dala mu 500,- Kč a svůj trestný čin spáchal přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 6 T 58/99, odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a vykonal jej dne 2. 10. 2001, a za uvedený delikt i za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., zrušením nedotčený (ad 2/ výroku o vině napadeného rozsudku), byl obviněný V. H. odsouzen podle §234 odst. 1, §35 odst. 1, §41 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 8 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, byl opis rozsudku odvolacího soudu doručen dne 29. 10. 2002 jak obviněnému V. H., tak jeho tehdejšímu obhájci JUDr. I. N., a dne 30. 10. 2002 byl opis rozhodnutí Městského soudu v Praze doručen Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2.
Dne 13. 12. 2002 napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce u Obvodního soudu pro Prahu 2 citovaný rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 6. 1. 2003.
Dovolatel opřel podaný mimořádný opravný prostředek výslovně o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávné právní kvalifikaci jednání. Obviněný namítl, že provedené dokazování nemohlo soudu poskytnout takový důkazní podklad, aby o vině a právní kvalifikaci jednání mohl objektivně rozhodnout bez jakýchkoliv pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. Soudy prvého a druhého stupně totiž neprovedly navrhované důkazy, zejména výpověď ošetřující lékařky poškozené J. H., zprávu psychiatrické kliniky, kde byla poškozená na podzim roku 2001 hospitalizována, ani výslech svědka I. Ch. Soudy nerespektovaly ani závěr znaleckého posudku z oboru psychologie, z jehož závěrů sice vyplývá, že u poškozené se nevyskytují výrazné psychopatické abnormity, jsou omezeny sociální kontakty a úroveň všeobecné věrohodnosti není výrazně snížena, to však dle názoru obviněného znamená, že úroveň věrohodnosti poškozené snížena je. Navíc z výpovědi poškozené nelze dovozovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, neboť odcizení částky 500,- Kč obviněným dne 12. 1. 2001 popsala pouze poškozená. Výpověď poškozené tedy měla být soudy zhodnocena nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného a porovnána s ostatními důkazy ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu a skutek mohl být teprve poté správně posouzen.
V petitu dovolání obviněný V. H. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně doručila dne 19. 12. 2002 ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a případně souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzovaní podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle §265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.
V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného V. H. přípustným podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Nejvyšší soud se proto mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované trestní věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného V. H. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 11. 9. 2002, přičemž opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému V. H. i jeho obhájci JUDr. I. N. dne 29. 10. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 13. 12. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 2, z čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného V. H. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněný V. H. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu, vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného V. H. nemůže obstát, neboť z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv uvádí jako důvod svého dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho námitky směřují výhradně vůči provedenému dokazování a hodnocení důkazů, tedy vůči skutkovým zjištěním soudu prvního i druhého stupně, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku. V posuzovaném dovolání tedy obviněný sice citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou. V takovém případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení §265b tr. řádu uveden není.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že námitky obviněného V. H., uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto shledal, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky tudíž v předmětné věci postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného V. H. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž byl dovolací soud oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. ledna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k